Sofía> Protože nejsem technolog, tak závity mažu, tim se pro mě tohle vše dost zjednodušuje - po namazání ten vliv všeho ostatního na tření se dost eliminuje. Stáhl jsem si od NORDu tabulku s utahovacíma momentama pro namazaný šrouby (jsou tam hodnoty i pro suchý závity - právě s poznámkou, že u nich je velký rozptyl tření a proto je to hodnota pro čistej galvanickej pozink) a tam, kde není manuál, tak se tím řídím, když mám manuál, tak utahuju dle něj - zatím jsem nic nepřetáh i když to bylo namazaný, ani se mi to samovolně nepovolilo, a těch šroubů už teda pár bylo. Utahoval jsem takhle i pevnostní šrouby na průmyslových vibrátorech, kde to bylo na 10.9 šrouby M24 na plnej tah, zajištěný Nord-podložkama a i tam to drží už několik let provozu až na 140 Hz.
Mazat závity je můj názor, ani sem ho zpočátku neprezentoval, ale tady zas vznikla flame-war, že každej, kdo namaže závit je pitomej a proto sem se proti tomu ohradil. Toť vše.

charlie.vtx1800>

Však já s tebou souhlasím .

Ono totiž není nic horšího, než "blbě položená otázka", na které můžeš některé nejmenované pány nachytat a udělat si obrázek, jak myslí/nemyslí a co ví/neví. Já jsem spíše čekal reakci toho druhého pána, který nás tady o něčem přesvědčuje a mě tedy rozhodně zatím nepřesvědčil, tak jsem mu dal poslední šanci, aby mohl přesvědčit mě a nezávisle i všechny ostatní (ti si mohou udělat obrázek bez mého "hodnocení") .
Tj. za mě je skóre 2:0 .

Ne jen pro pana Guga totiž lze uvést, že rozdíl mezi teorií a praxí je často velký a já jako konstruktér na to často musím myslet. Tím chci říci, že "papír" snese všechno a existuje spousta teorií, které se však vždy opítrají o nějaké "ideální třecí podmínky", o nějaké empirické závislosti (a obecně zkušenosti), což se dá všechno nějak zahrnout, ale o skutečné funci nakonec rozhoduje spíše ta zmíněná praxe... tedy praktik, kterému můžu jako konstruktér sice předepsat to nebo tamto, ale je spíše na něm, jestli toto dodrží nebo nikoli (takže je nutné, aby teorie a praxe vycházela ze společných kořenů)... a o to je to horší, když se provádí nějaká oprava, kde už můžou být různá poškození toho nebo onoho a ten mechanik (prakticky nikdo jiný) musí rozhodnout, jestli toto ještě vyhoví (vymačkání závitu, koroze...) nebo nikoli a také musí myslet na to, že né vždy montuje originální díl a nikoli druhovýrobu, případně často opravený díl atp.
Takže z mého pohledu konstruktéra je i ta konečná praxe velice důležitá a naopak jako konstruktér jsem často spíše chodil za praktiky (dneska už klasickou konstrukci spíše nedělám) a bavil se s nimi, co a jak jsou vůbec schopní namontovat v jejich reálných podmínkách (například u povrchových a hlubinných dolů) a tomu jsem tu konstrukci také řádně přizpůsobil (i tomu, jestli to třeba z technologických nebo jiných důvodů mažou, případně jestli to chtějí lepit, neboť lepidlo na hladce nikovaném šroubu příliš nedrží a není třeba jej tam tedy dávat... pokud je to kontaktní a nikoli expanzivní lepidlo... ale naopak je třeba pro lepení předepsat povrchovou úpravu šroubu s nějakým kapilárním účinkem).

Navíc zde ještě uvedu několik případů havárií, kolem kterých jsem se již pohyboval a které právě směřují k mazání/lepení...

Př. 1) Představte si, že například koncern VW dělá kolové šrouby černěné, ovšem když si koupíte druhovýrobu, případně některé pro hliníkáče, tak najednou je ten šroub pozinkovaný... a já se ptám, zda se oba tyto šrouby na stejném místě utahují stejným momentem a za stejných podmínek, zda se oba budou stejně mazat/lepit nebo v tom bude nějaký rozdíl.

Př. 2) V elektrotechnickém průmyslu se často jako materiál vodiče používá nějaká sice slitina, ale prakticky čistý hliník a na spojích se často používají mosazné spoje nebo měděná očka atp. ... a já se ptám, proč na hliníkové kabely se má používat šroubovaných spojů (nebo nalisovaných), narozdíl od wago svorek pro měděné kabely, případně proč je možné používat jen nějaké kombinace materiálu šroubu a vodiče a podle toho se také šrouby mažou či jinak chrání (nejsem profesí elektrikář, tak spíše orientačně).

A ještě dva volné příklady:

Například při stavbě dřevěných draků letadel někdy od začátku minulého století se jako spojovací prvky používaly malé ocelové hřebíčky (sice zde mluvíme o šroubech, ale i hřebík je třeba někdy "pojistit") a bylo je z hlediska dynamického namáhání nutné také nějak "pojišťovat", protože všichni víme, že hřebík umí také vylézat. Tehdy se to dělalo tak, že se hřebíčky namáčely do octové vody nebo něčeho podobného, aby se na ně dostal kyselý elektrolyt, pak se hřebíček zatloukl ještě nezkorodovaný a začal korodovat až po zatlučení (elektrolyt si nacucl do dřeva s sebou). Korozí objemově expandoval a zajistil tak dostatečné předpětí tohoto spoje ve dřevě a nestávalo se, že by hřebík vylezl.

Poslední příklad jsou některé typy spojů, které se dotahují za zvláštních podmínek. Tak například když montujete tranzitní plynovod někde daleko na severu (kde není možné dosáhnout "pokojové utahovací teploty") nebo nějaký energovod v chemickém nebo energetickém průmyslu, tak ho často monujete buď za provozu nebo naopak za zcela neprovozních podmínek (provozně jej ohříváte nebo ochlazujete). Takže v tomto případě opět nastává otázka, "jak utahovat", tedy jestli "za tepla" tak nebo "za studena" jinak (obdobně jako když se u závoďáků seřizují ventily za provozní teploty, protože tak je to nejblíže realitě), jestli mazat nebo nemazat, a taky o utažení často rozhoduje materiál či spíše zpracování + povrchová úprava šroubu mj. kvůli elektrochemické korozi apod. (které se brání třeba právě mazáním některých šroubů).

Tak a teď čekám, že mě tady "nemazači" ukamenují, že se rozhodně nikdy nesmí mazat a nesmí a nesmí...