janmartinek

Zveřejněno: 27.03.2020 09:54,Kategorie: Reportáž,Zhlédnuto: 2466x,Komentářů: 4x,Hodnocení: 4.90 od 10 uživatelů

...

Dostane-li člověk možnost vidět ta neznámější panoramata evropských pohoří, ještě ke všemu ze sedla motorky a v čerstvých 18 letech, ani chvíli neuvažuje, protože neví, kdy a jestli vůbec dostane další příležitost je vidět. Cesta proběhla minulé léto a rozhodně jsem neměl v plánu tohle všechno psát, nicméně mě k tomu donutila sama současná situace. Kdo bude mít tedy chuť, může si zkrátit dlouhé, stále ještě zimní večery v karanténě tímhle čtením podloženým pěknými fotkami. Co bych chtěl především vyjádřit, tak je bezbřehý dík, který náleží mému tátovi, protože bez něj bych se na tahle místa rozhodně nepodíval (tedy alespoň ne v tomhle věku).

S příchodem 18. narozenin jsem po nespočtu kilometrech na malé 125ccm přešel na další povolenou metu. Nabídka motorek v kategorii do 35kW byla relativně široká, ale vzhledem k tomu, že se v naší rodině už spoustu let holduje značce Honda a taky proto, že jsem byl nakloněn delšímu cestování, byl model CB500x naprosto jasnou volbou!

Na cestu jsme měli zhruba týden a za těch pár dnů najeli asi 3 000 km. Trasu jsme ovšem neměli předem naplánovanou, a to hlavně kvůli počasí, protože to člověk neovlivní a při náhlé bouřce nemá smysl třeba na Großglockner za každou cenu jezdit. První srpnový den jsme sbalili kufry a s heslem "cesta je cíl" se vydali z malého východočeského městečka směrem na Bystřici nad Pernštejnem, Jihlavu, Telč a Slavonice. První den jsme zakončili v pohádkových jížních Čechách, v Cyklokepmu pod hradem Landštejn.

Po brzké snídani dalšího dne jsme vyrazili k hraničnímu přechodu na Heidenreichstein a dále jižně Horními Rakousy směrem na Grein a Amstetten. Po cestě do Greinu začaly první výraznější serpentiny. Také nás potkal silný déšť, který nás donutil stát nemalou chvíli pod košatým smrkem ve vesnici, jejiž jméno jsem úspěšně zapomněl. Dále jsme pokračovali stále na jih směr Liezen a Schladming s tím, že jsme chtěli onen den zakončit projetím Sölkpassu. Kartami ale zamíchalo počasí, přesněji řečeno další liják, který trval až do následujícího rána, a tak se Tour de Sölkpass nekonala. Na hledání campu a stavění stanu kolem 18-19 hodiny v silném dešti nebylo pomyšlení. Promočení, promrzlí a unavení hledáním noclehu jsme nakonec zakufrovali v jednom skromném penzionu ve Schladmingu.

Další den se objevilo azuro a tedy i jasný cíl, Großglockner. Už od pohledu z mýtnice se ve mně secernovala první kvanta adrenalinu, která se po vjetí do první zatáčky exponenciálně navyšovala. Großglocknerská vysokohorská silnice je v celé své délce kryta kvalitním asfaltem a otevírá řidičům fascinující výhledy do světa velehor a ledovců, které jsou jinak přístupné jen horolezcům. S každou zatáčkou se nabízejí nová panoramata, která neustále nutí člověka zastavovat a následně si je třeba zvěčnit. Nebýt tak hustého provozu a velkého množství lidí, které člověka většinou odradí zastavit, byl by průsmyk mezi městy Bruck a Heiligenblut vč. zajížďky na Kaiser Franz Josephs Höhe opravdu celodenní záležitostí. Cestu dolů zpestřila velice nesympatická změť výfukových plynu se smradem zatěžovaných brzd. Ten den jsme stihli ještě Krimmelské vodopády a průjezd Gerlos Passem.

Další den jsme si udělali zastávku u Achensee v Jenbachu a odtud pokračovali po dálnici směrem na Innsbruck, Landeck a Silvrettu - Hochalpenstraße. Největším zážitkem, doslova v srdci pohoří Silvretta, byl placený úsek mezi obcemi Partenen a Galtür, na kterém se nachází přehrada Silvretta-Stausee. Silnice, na které Vám konstantně někdo nefuní na záda. Silnice, na které se nemusíte bát o vlastní život a neustále kontrolovat zrcátka, aby Vás nějaký střelec na superbiku zezadu nesundal. Zákaz karavanů, ne tak zvučné jméno jako Großglockner, a s tím související menší počet návštěvníku mi umožnily užít si beze stresu naprosto každou zatáčku, což osobně třeba o Glockneru říct nemůžu...

Dalšího velice sychravého rána jsme se probudili v campu pod Kaunertalem. Poprchávalo a byla mlha. Předpovědi byly nejasné, a tak jsme usoudili, že se pravděpodobně jedná o inverzi a že nahoře ve skoro 3 000 metrech může být pěkně. Omyl. S každým metrem nahoru bylo počasí horší a horší. Poslední kilometr byla taková mlha, že nebylo vidět ani zadní světlo motorky, která jela asi 5 metrů přede mnou. Mimo to byla pořádná zima, a tak jsem na vrcholu strávil asi 10 minut s prsty na zahřátém motoru. Dole nás zaskočilo slunečno. Mohli jsme tedy sundat atombordel a pokračovat jihozápadně do Itálie. Přes Passo Resia jsme se dostali ke stejnojmennému Lago di Resia, které je známo díky vyčnívající věži z potopeného kostela. Dalším cílem nemohlo být nic jiného než proslulé Passo dello Stelvio. Legendární alpský průsmyk, královna alpských silnic či nejlepší silnice v Evropě. Všechna tři slova jsou synonymy k názvu Passo dello Stelvio. Po cestě nahoru se vystřídaly snad všechny druhy počasí. Prvních pár set metrů modro, poté déšť a na vrcholu bouřka a kroupy doprovázené hustou mlhou, kvůli které jsem ze shora nezažil ten „populární pohled“ dolů na zatáčky. Cyklisti, motorkáři, fajnšmekři v eMkových BMW se zadním náhonem či zoufalý Polák s SUV a prázdným vozíkem. To všechno se dá po cestě nahoru potkat. Na samotných 48 vraceček směrem z Prata a respekt budící atmosféru, kterou Stelvio disponuje ovšem nikdy nezapomenu. Shrnuto pár slovy: obrovská řidičská zkušenost a zážitek. A teď hurá točkama dolů do Bormia, malá zajížďka a skvělý zatáčky na Lago di Cancano. Poté dál na západ, krásné Passo Foscagno a zakončení dne procházkou v „centru“ Livigna.

Dále jsme chtěli pokračovat do Švýcarska na Bernina Pass a odtud na Sv.Mořic, ovšem jsme naznali, že je nejvyšší čas se pomalu vracet domů. Přes Stelvio jsme se pak vrátili zpět do Prata. Nutno podotknout, že to byl skvělý nápad, protože jsem den předtím kvůli špatnému počasí neviděl výše zmíněný „populární pohled“ dolů na zatáčky. Tento den na tom bylo počasí o poznání líp, díky čemuž jsem se výhledem kochal asi půl hodiny. Po cestě do Bolzana jsme zažili nepříjemné výkyvy počasí a navečer jsme dorazili do městečka Pozza di Fassa v Dolomitech.

Ráno jsme se za doprovodu ptačího zpěvu a velice sympatického počasí nasnídali a vyrazili na cestu Dolomity. Co Vám budu říkat. Campitello di Fassa, Canazei. Odtud Passem Fedaia na přehradu Lago di Fedaia, odkud se nabízí naprosto jedinečný pohled na monumentální masív Marmolady a zase zpět dolů. Druhý výjezd na kruháči směr Passo Pordoi. Další nevšední zážitek. Kontrast zeleně, červeného zabarvení masívů, kýčovitého azura, snobských městeček, jako je Arabba nebo Corvara in Badia a krásné silnice, kterou je například Passo Gardena, dodávají Dolomitům ve srovnání s Alpami úplně odlišný nádech. Další skvělý zážitek bylo Passo Falzarego směrem na Cortinu d´Ampezzo, tedy Italský Špindl. Před Cortinou jsem v rifugiu zhltal luxusní lasagne a pokračujeme dál. Příjezd do Cortiny poznáte tak, že se to kolem Vás začne hemžit hromadou vyladěných čičinek v prošívaných bundičkách s kožíškem a ideálně za volantem BMW X6. Město Jamese Bonda, Růžového Pantera nebo chcete-li zimních olympijských her mě ovšem svou letní tváří nějak víc nevzrušilo. Věřím, že v zimě by tomu bylo jinak!  Následoval relativně krátký, ale opravdu příjemný výjezd na Lago di Misurina. Pohled na jezero v kontrastu s tradičním Grandhotelem, modrou oblohou a obrovským masívem v pozadí byl doslova pohádkový. Na tomhle místě jsme se objevili asi v 16 h, tzn. byl nejvyšší čas hledat camping. Ten den jsme se ještě stihli přesunout do Rakouska. Přes Lienz až do campu u jezera Weißensee , kde jsme přečkali noc.

Po přenocování nám domů chybělo asi 550 km. Bylo zbytečné to natahovat, a tak nás čekal unavující jednodenní maraton převážně po dálnicích, kdy jediným zajímavým místem po cestě byl Mariazell. Na večer jsme se úspěšně dostali do svých postelí. Sice vyčerpaní a s mozolem na zadku, ale zdraví. Ovšem, byl by hřích si předtím nezajít na dva kousky poctivě točených, chlazených Dalešic...