Motokatynka

Zveřejněno: 12.07.2019 12:55,Kategorie: Novinka,Zhlédnuto: 1301x,Komentářů: 6x,Hodnocení: 4.57 od 7 uživatelů

Zčistajasna v jedné stopě

Musím se z toho vypsat. Stále moc nechápu, co se to za poslední 3 měsíce událo. Já mám totiž řidičák. Jistě, není to zpráva na titulku. Jenže já mám řidičák na velkou motorku! A to už trhák je!

Pro mne tedy rozhodně ano. Já vám to teda vysvětlím, třeba se někdo nechá inspirovat.

Svět motorek mě nikdy nezajímal, touha jezdit mě zcela míjela, jedinou emoci ve mně občas vzbudil bublavý zvuk ojediněle projíždějícího stroje. Nutno podotknout, že kladnou. A rovněž je třeba zmínit, že po přestěhování do rozlehlého a placatého města jsem začala zálibně pokukovat po přemísťovadle vhodném do přeplněných ulic. Než se mi jeden takový jednostopý elegán nastěhoval do garáže, uplynulo několik let. Naleštěný italský frajer Piaggio Medley 125. Helma, bunda, rukavice, boty, džíny,… všechno muselo ladit. Ženská, no…

Paradoxně mě můj italský hřebec začal víc než po ulicích vozit po výletech kolem komína a já objevila dimenzi, která zpoza volantu prostě není vidět. Vyjížďky jsem si užívala, naprosto mi parametry stroje vyhovovaly, stejně jsem na silnější mašinu neměla řidičské oprávnění.

Za necelé dva roky se v garáži objevil partnerův cruiser. Vlastně taky zcela neočekávaně, partner nikdy o nákupu motorky neuvažoval, řidičák si začal dodělávat až ve chvíli, kdy podepsal kupní smlouvu. Vyjížďky kolem komína zvětšily akční rádius, putovali jsme jako poněkud kubaturově a typově nesourodá motodvojice nebo ve dvou na cruiseru. Motorkáři se z nás nestali, na to jsou naše zkušenosti minimální, ale k jednomu časově náročnému koníčku takto přibyl další.

Na jaře následujícího roku začala naše garáž praskat ve švech. Partner mi koupil zánovního bubláka o objemu 950 cm3. Manekýn z Itálie vyděšeně zamrkal světlomety. Já ovšem taky. Ne že by ve mně v průběhu předchozího společného ježdění nezačal hlodat červík pokušení jezdit na velkém stroji sama, ale představa, že půjdu na stará kolena znovu do autoškoly a budu na polygonu svádět nerovný boj s kuželkami, mě nelákala ani v nejmenším. Jenže najednou tu byl! Teda byla – Yamaha XV950. Nablýskaná černá kočka. Panika a radost se mísily do koktejlu nejistoty.

Autoškola byla očistec. Tedy ze začátku dozajista. Prvotní „jízdy“ na stacionárním trenažéru mě deptaly. Absolutní virtuální realita, kde zcela chybí vjemy jako nestabilita, nerovnost, vítr,… byl nepřekonatelný problém. Při cvičné virtuální jízdě jsem zapomínala dávat nohy z pedálů na zem a neustále jsem slyšela: „Nohy na zem, převrátíte se!“ Horor. Vážně jsem zvažovala ústup z pozic. Tohle nemám zapotřebí. Skútr mám v ruce, dojedu s ním kamkoliv, velká mašina si holt najde jiného jezdce. Jenže při každém otevření garážových vrat se mi Yamaha lísavě otírala o nohy a žádostivě čekala, jestli už vyjedeme. Vydržela jsem. Včetně pádu při první cvičné jízdě na velké motorce v autoškole. Tedy pádu. Při pokusu vjet z boční ulice na velmi frekventovanou hlavní, jsem byla nucena zastavit na ne zcela optimálním místě. Alespoň ne pro začátečníka. Asfaltové záplaty, blízkost obrubníku, poklop kanálu. Zazmatkovala jsem a při snaze se rozjet, jsem se v podstatě z nulové rychlosti převrátila. Nic se mi nestalo, motorka to odnesla šrámem na padáku, stroj mi lektor pomohl zvednout a pokračovali jsme…

… papíry mám dnes přesně měsíc. Natěšená krasavice se dočkala. Myslím tím tu Yamahu. Máme společně najeto cca 600 km. Náramně si to užívám, nacházím místa (i ve velmi blízkém okolí), o jejichž existenci jsem neměla ani páru, a jsem zklamaná, když kvůli nespolupracujícímu počasí nemůžeme vyrazit.

Motorkářka stále nejsem a v pravém smyslu slova asi nikdy nebudu, ale otevřel se mi dosud nepoznaný rozměr objevování. Je to návykové. A těším se, že až jednou najezdím řádnou porci zajížděcích kilometrů, odvážím se i dál…