SlimM

Zveřejněno: 23.03.2017 20:20,Kategorie: Reportáž,Zhlédnuto: 6341x,Komentářů: 31x,Hodnocení: 4.84 od 31 uživatelů

Moje cesta od fichtla přes půjčovnu motorek k vlastní mašině.

Vyrůstal jsem ve venkovském prostředí na Kolínsku, kde měl skoro každý kluk nějakého toho „fichtla“. Když mi bylo něco kolem dvanácti, třinácti let, rodiče koupili mému o dva roky staršímu bráchovi novou oranžovou Jawu Mustang. Pro něho to ovšem nebyl zrovna moc vhodný dárek. Až na pár koleček po dvoře toho na ní moc nenajezdil – nebralo ho to. Dodnes ani nevlastní řidičák. To mě vůně benzínu a oleje chladným nenechala. Brzy mi byl dvorek malý a tak se slibem, že nebudu jezdit na hlavní silnici, podnikal jsem první výjezdy po okolí. Mnohdy mi musela stačit i prašná polní cesta za vesnicí.

V  patnácti nastal zásadní zlom. První řidičák! Konečně bylo moje ježdění legální. Myslím, že v  té době nebyl jediný den bez motorky. Nevím už, kolik stál v  osmdesátých letech benzín, ale měl jsem tenkrát pocit, že když mám v  kapse stovku, tak dojedu nejmíň na konec světa. To byly časy!  Navíc byla tenkrát na malou motorku povinná pouze jedna jediná bezpečnostní pomůcka: brýle, takže jsem v  létě jezdil k  rybníku oděný pouze do plavek. S  kamarády z  vedlejšího městečka jsme podnikali moto výpravy do širokého okolí. Musím se dnes smát, když si vzpomenu na náš „vozový park“, sestávající se ze dvou Simsonů S50 (jeden v  provedení skútr), jedné Jawy 50 Pionýr a mého Mustanga. Moře zábavy!

Když si na mě po pár letech vzpomněla armáda, že by bylo dobré udělat něco pro vlast, přišlo mi jako dobrý nápad zažádat si u nich o řidičák na auto. Vyšlo to, a tak jsem šel znovu do autoškoly – tentokrát ovšem na státní útraty. Kromě osobáku, náklaďáku a traktoru nám pak ještě nabídli za 50 korun dodělat „velkou“ motorku. No neberte to! Jízdy jsem absolvoval na cvičišti na Jawě 350. To ovšem bylo nadlouho poslední svezení na motorce.

Po vojně jsem se odstěhoval do Prahy a motorka bylo to poslední, na co bych mohl myslet. Znáte to sami: práce, bydlení, přítelkyně, manželka, dítě… Touha po svezení na pořádné motorce ovšem zůstala. Jednou mi někdo řekl, že prý existují půjčovny motorek. Až bude čas, tak se tím budu zabývat. Někdy v roce 2010 jsem manželce opatrně nadnesl, na co už nějakou dobu myslím. Ona nikdy na motorce neseděla ani jako batůžek a protože většinu koníčků sdílíme společně, bylo mi jasné, že si nemůžu půjčit motorku sám a jí nechat doma. K  mojí velké radosti si to taky chtěla zkusit.

Našel jsem kluka, který v  Praze provozoval půjčovnu motorek. Telefonicky jsme domluvili termín a podmínky a po uklizení synka k  babičce, jsme vyrazili  do Modřan. Měl jsem docela obavy, jak to půjde, ale větší strach měla mít moje žena a asi nejvíc pak majitel SUZUKI GSR 600, kterému jsem nemohl říct, že ač mám řidičák 18, resp. 22 let, tak že na podobné motorce sedím poprvé. No co, odvážnému štěstí přeje a co tě nezabije, to tě posílí! Vždyť já už ani nevěděl, kterým směrem se řadí! Na Mustangu byly rychlosti tři a obráceně, než na většině ostatních motorek… Zcela prosti jakýchkoli zkušeností, bez potřebného bezpečnostního vybavení, jen s  vypůjčenými helmami, jsme usedli na nebohou motorku a zmizeli majiteli za první zatáčkou. Nastalo seznamování, osahávání. Naháček byl docela živý, ale brzy jsem poznal, že když budu opatrný, tak se nemůže nic stát. Netrvalo dlouho a potkali jsme prvního motorkáře. Zvedl ruku na pozdrav. Co jako? Druhý a třetí také. Aha – motorkáři se zdraví! Jsme v  komunitě, přestože v  šusťákové bundě, riflích a malé vypůjčené helmě, určitě jako motorkáři nevypadáme. Ten večer jsme mohli ujet možná tak sto kilometrů. Druhý den ráno jsme vyrazili na východ. Kolín, Čáslav, Vlašim, Sedlčansko a spodem pod Prahou zpět do půjčovny. Celkem nějakých 400 km. Většinou nemám radost z  toho, když je někdo smutný, ale tentokrát to bylo jiné. Žena mi totiž řekla, že se jí to moc líbilo a že by motorku nejraději nevrátila. Právě se narodil „batůžek“.

Rok nato jsme si to chtěli zopakovat. Našel jsem jinou půjčovnu, kde měli i slibně vypadající Hondu Shadow. Tak nějak jsem tušil, že tohle by mohl být náš styl: pohoda, kochačka, černá elegance s  chromem a posez proklatě nízko. Posíleni loňským zážitkem jsme si usmysleli, že letos to bude od pátku do pondělí. Za ten lehce prodloužený víkend jsme „nalítali“ přes tisíc kilometrů a v  pondělí ráno už bylo usednutí na bolavé zadky za trest. Nicméně vracení téhle nádhery nám dost rvalo srdce a řekli jsme si, že si budeme půjčovat jenom tuhle.

O dalších letních prázdninách jsme si koupili svoje vlastní helmy. Nevím, jestli se to tak dělá běžně, že si nejdřív začnete pořizovat vybavení a až potom motorku, každopádně u nás to tak bylo. Také to byl závazek. Máme helmy, musíme jezdit. Motorkáři bez motorky!

„Šedivku“ (jak jí říkal majitel) jsme si vypůjčili celkem čtyřikrát. Vždy v  létě na jeden víkend. Nikdy nebyla nuda. Dvakrát jsme navštívili tetu, která před několika lety dostala od rodiny k  šedesátinám svezení na Harleyi, abych jí povozil. Svezl jsem i našeho malého syna, který sedíc přede mnou na kraji nádrže málem neodtrhnul rozteklou podrážku z  rozpáleného výfuku. Poznali jsme, jaké to je ujíždět před bouřkou i jak to vypadá, když nás dožene. Šplhali jsme do kopců Krkonoš, omámeni kouřem z výfuku „kývačky“ mého bratra. Řičeli jsme blahem mezi vinicemi na sluncem zalité Pálavě. Zkusili jsme, jak špatně se převáží tři melouny po polních cestách kroutících se ke skautskému táboru a za majstrštyk považuji provizorní opravu upadlého plexi z  blinkru kondomem.  Vždy to ale končilo smutně: motorka nebyla naše a majitel jí chtěl vrátit.

Loni začátkem roku konečně padlo rozhodnutí, že půjdeme do koupě vlastní motorky. Protože nám „Šedivka“ přirostla k  srdci, po jiné jsem nepátral. Četl jsem různě po internetu, že pro chlapa vyšší postavy je 750 ccm málo, ale mě to nikdy nepřišlo. Vždyť jezdíme pomalu, ať se honí dárci orgánů! Bylo několik adeptek, až se objevila jedna krasavice v  Hondě v Letech u Dobřichovic, což je sotva půlhodina autem od domova. Sice na rozdíl od té půjčované neměla opěrku ani brašny, ale jinak vypadala velice slušně. Vyrazili jsme plni očekávání na obhlídku. Co se ale nestalo? V  prodejně jsme potkali majitele půjčovny, který nám prozradil, že ta motorka, co jsme se na ni přijeli podívat, je ta samá, co nám půjčoval! (Náhle informace „motorka po prvním majiteli“, dostala nový rozměr…) Nakonec jsme jí ale koupili, takže můžu lidem vyprávět, že jsme už před pěti lety jezdili na naší motorce!

Tak, a to je asi tak všechno. Když se mě dnes někdo zeptá, jestli jsem motorkář, tak hrdě přitakám. Sice greenhorn, ale motorkář. S tím se dá žít.