Indi na Skerries a Scarborough

Skerries

Jako obvykle, zase jsme byli ve třech, tedy Indián, já a mechanik Milan. Zajímavé bylo už balení před cestou, protože každý z nás si mohl vzít pouze dvacet kilo. Potřebovali jsme ovšem zabalit kompletní jezdeckou výbavu a dokonce i jednu sadu mokrých pneumatik. Všechno nakonec klaplo, i když jsme část věcí museli nechat doma. Pro mě to byla letecká premiéra, takže jsem preventivně všechny nervovala s tím, že nestíháme dojet na letiště,…že se nestíháme odbavit,…že nestíháme nastoupit…no prostě u mě standartní záležitost, když nejsem někde o půl hodiny dřív, než je třeba.

Přiletěli jsme do Dublinu kolem šesté ráno, kde jsme si dali kafe a čekali, až pro nás přijede někdo z týmu. V sedm už u dveří stál Tony ve svém Chevroletu a z místa spolujezdce na nás mával Jim Redman! Všichni jsme na sebe koukali jako blázni,…paráda…Jim Redman si pro nás zajel na letiště…to se nám asi moc často stávat nebude.
Ještě že je to auto tak velký. Cpeme do kufru obří tašky a nasedáme. Počasí je zamračené a chladné. Cesta trvá asi čtvrt hodiny, když se objevujeme na místě konání závodu, ve Skerries. Tony s námi ještě objíždí dvě kolečka autem, abychom si trať prohlídli. Začínáme na klasické silnici třetí třídy, ze které se ovšem po cílové rovince odbočuje do mnohem užší, pro sotva dvě auta široké, uličky. Říkám si, tak to je masakr, až se sem nahrnou všechny ty motorky a budou se tady pomalu kolem nohy stáčet doprava…to jsem ale netušila, že po dalším odbočení se cesta znovu zúží a to sotva na velikost jednoho auta. Přece tady nelítaj po takových pěšinách?! Vždyť se tady nemůžou ani předjet! S nějakým čištěním trati si vůbec nelámou hlavu. Všude bordel, zaplátovaný silnice, u krajnic bahýnko. Už je mi jasné, proč tu nemají žádné časové prodlevy…v přestávkách mezi závody se vyvalí na silnici proudy diváků, které v gumácích nanosí hromady bahna na silnici a po uzavření tratě se už nikdo neobtěžuje s úklidem. Tady to tak prostě chodí. U nás by takový okruh absolutně nikdo nikde nepovolil, ale tady se těší velké oblibě. O tom svědčí i množství diváků okolo padesáti tisíc naskládaných na 2,9 mil dlouhé (nebo spíš krátké) trati, ve tvaru trojúhleníku.

Tréninky začínaly už ten samý den v pátek odpoledne, takže žádná legrace na to, že jsme byli vzhůru cca od dvou od rána a jen trochu si zdřímli v letadle. Jim Redman nám po příjezdu do depa uvařil kafe a čaj a chvilku jsme si povídali. Jeho příběhy ze závodů by vydaly na samostatnou knížku...
Tréninky jako obvykle odstartují Newcommeři, tedy nováčci. Indián jel na ZX6R, která je v tuto chvíli důležitější než litr. A jeho první dojmy z trati?
„No prvně jsem si říkal, že to snad nemyslí vážně, překvapilo mě to a uvědomil si, jak moc jsem rozmazlenej z našich domácích přírodních tratí. Jel jsem samozřejmě hodně opatrně a to taky znamenalo, že jsem potom startoval do závodů ze zadních pozic, z posledních řad.“
Indi měl potom ještě dvě jízdy, jeden kvalifikační trénink do „šestek“ a druhý do „litrů“, takže žádná šance potrénovat dopředu. Těch pár kol muselo Indiánovi stačit.

Všechny závody se jely v sobotu. Docela mě překvapila třída Support, kde spolu závodí třeba SVčka v různých variacích (jiné rámy, atd), ER 6N nebo F a další moto co sem spadají. Taková třída by se mi moc líbila i u nás, byly by to určitě zajímavé závody.
Indi začínal na litru, tedy na ZX10R, která se chová opravdu jako bestie (úprava motoru je znát) a tak prý mohl indián klidně nechat šestej kvalt doma. Startoval z poslední řady a podařilo se mu propracovat na osmnácté místo. Na to že jel na této motorce jen jednou a krátce to byl výborný výsledek, ale bylo znát, že na ní jel hodně opatrně.

To druhý závod, tedy 600ccm probíhal za deště a Indián vodu rád, takže se postupně z posledních pozic propracoval až na dvanácté místo! Start tu naštěstí neprobíhá tak úplně hromadně, ale startuje se v několika vlnách cca tři řady po deseti vteřinách. Ti co se nekvalifikují pak mají svůj závod zvlášť, protože propustnost trati je malá a tak se nekvalifikuje třeba i půlka jezdců. Indi bohužel z tohoto místa upadl, když najel zadním kolem na krajnici do bláta. (viz záznam z onboard kamery, kde je pád vidět)
Indi byl zklamaný, ale naštěstí se jemu ani motorce nic nestalo. Ty nervy co probíhaly v depu asi ani nemusím popisovat. 

V posledním závodě s názvem Grand Final si ovšem Indi spravil chuť, když znovu startoval z poslední řady a během závodu, který už tentokrát probíhal na suchu, dojel na skvělém patnáctém místě! Kdo tyto závody zná alespoň z videa, ví jak je těžké se propracovat přes další jezdce. Indi tak ale ukázal, že má srdce na takové závody a o týden později ve Scarborough v Anglii to už jen potvrdil.

Scarborough

Do Anglie jel ovšem Indi už bez nás, protože jsme nesehnali levné letenky a nezbyla tedy jiná možnost, než aby jel bohužel sám. Přiletěl v pátek ráno do Manchesteru, kde jej vyzvedl Billy a další den brzy ráno jeli přímo do Scarborough, kde se nachází okruh Olivers´Mount, na úpatí hory. Tyto závody se vyloženě jedou parkem, protože v Anglii se nesmí uzavírat silnice pro tento typ závodů. Proto i veškeré další anglické přírodní okruhy jsou v různých prostorách parků apod.! Tím pádem je i jasné, že se zase nejedná o širokou pěknou silnici. Okruh ve Scarborough je ještě kratší než ve Skerries a to 2,43 mil s průměrnou rychlostí okolo 80 mil/hod. 

„Jestli jsem si říkal, že Skerries je nejdrsnější okruh, co jsem kdy jel, tak tady jsem to musel vzít zpět. Ještě jsem nikde nikdy nejel takové vracáky kolem nohy jako tady. Ta silnice byla sotva jako jeden pruh a to po celé délce okruhu. Bylo tam obrovské převýšení. Prvně zprudka do kopce a pak zase do cíle z kopce, kde vedle Vás je sráz a okolo mohutné stromy. Trať jsem si ale rychle zapamatoval a nakonec i hodně oblíbil.“
To se ani není čemu divit, protože Indi zde odvedl skvělou práci a dostavily se první výsledky a úspěchy, i když na začátku to tak nevypadalo…
V sobotu dopoledne se jely tréninky a odpoledne už Indiána čekaly tři závody a v neděli znovu tři závody. V sobotu jel jako první závod na litru, který dokončil na úžasném osmém místě! A to s časem 1:56
Poté jel třídu 600ccm, kde Indi v šestém kole znovu upadl.
„Jel jsem na osmém místě a v první zatáčce upadl jezdec předemnou a druhý za ním zpomalil a tak jsem tam prolítl a rázem se dostal na šesté místo. Po jedné dlouhé rovince jsem chtěl brzdit o něco později, až za takovým hupem, a už jsem byl v háji. Stál jsem na brzdách, motorka poskakovala bokem a nakonec jsem se opřel do balíků. Nic se mi nestalo, ale radost jsem z toho neměl. Druhý závod a druhý pád. Tak jsem si to nepředstavoval.“
Nic se nestalo ani motorce, a tak klidně mohl Indi pokračovat. Ten den jel znovu ještě jeden závod na 1000ccm, který ale tak trochu vypustil a dojel až na šestnáctém místě.
V neděli si ovšem napravil chuť…
„Hodně jsem se zaměřil na přesnost jízdy, už jsem prostě zamítl, že bych znovu upadl, ale zároveň jsem chtěl dojet co nejlépe. Prostě něco předvést. Jako první jsem jel zase litry a dojel třináctý, což bylo super, protože jsem se až tady musel teprve naplno sžívat s tou bestií co jsem dostal. Ve Skerries totiž byla uškrcená na čtvrt plynu! Takže jsem tady využíval jen tři kvalty a stejně pořád po zadním. Naštěstí jsem se ale dozvěděl, že i ostatní jezdci jako třeba Ian Lougher to jezdí stejně. Ovšem další závod, finální „ Cock of the North“, kde jedou šestky i litry dohromady, ale já jel na šestce, dopadl neuvěřitelně, protože jsem dojel do cíle na osmém místě s časem 1:52 a to jsem zase startoval zezadu! Jako poslední se ještě jely národní šestky, kde jsem dojel na sedmém místě, takže jsem konečně potěšil celý tým, ale hlavně i sám sebe!“
Po Grand Final Cock of the North se dokonce sbalil a odjel tým Iana Mackmana, na kterého byl šéf týmu neuvěřitelně naštvaný právě proto, že jej předjel Indi jako nováček a do šestek jej už ani nenechal nastoupit.

Indi potěšil nejen celý svůj tým, ale i spoustu fandů. Bylo moc příjemné vidět Iry s českou vlajkou a v tričkách Indi23. Ve Scarborough dokonce jeden nový fanda Indiho z jeho trika s logem svlíkl a byl nadšenej, že má triko co sám nosil. Ta atmosféra je tam opravdu neuvěřitelná. To člověk i zapomene na to, že se v depu brodí bahnem, kdy motorka najíždí na trať obalená blátem a veškeré nahřívání a čistění tak přichází vniveč. Je to prostě road racing a tihle jezdci to musí mít v hlavě asi nějak jinak. Když to vidím, jak Indián přiletí do zatáčky ve smyku, a z ní pak vystřelí po zadním a v náklonu, mám chuť jít vrátit jak licenci tak i řidičák.

Tento týden jede znovu do Irska na závody v Kells a další měsíc nás čeká Armoy, Dundrod 100 a Ulster GP v jednom týdnu!

Informace „on-line“ najdete na www.roadracing.webnode.cz ve foru a můžete navštívit i naše stránky www.iomtt.cz a www.indiracing.cz

Informace o redaktorovi

Veronika Hankocyová - (Odebírat články autora)