Cesta do země závodních snů

25.5.2010 Cesta do země závodních snů

Když si vybavím loňský rok a přípravu na Man, tak mám pocit, že jsme to letos nějak odflákli. Neprobíhaly žádné extra nákupy, ani každodenní večerní přípravy na playstationu, ani dvoudenní balení auta. Tentokrát se jelo téměř rovnou z Hořic, a loňské tři motorky, skůtr a kolo se zredukovalo pouze na jednu Hondu CBR a skůtříka. No aspoň letos nejedem přeložení o šest set kilo AIR KAWASAKI by měla mít už motorky s náhradními motory i truck připravený.
Vyráželi jsme opět navečer jako loni a cestou jsme ještě nakoupili. Místo konzerv tentokrát vezeme sušenky, tatranky, čokolády, bonbony, lentilky a taky pivo. To totiž funguje jako dobré platidlo a to ostatní nám tu loni strašně chybělo a v obchodě to tu navíc měli dražší.
Přes noc řídí Indi a projede skoro celé Německo. V pět ráno, stejně jako loni, přebírám řízení já a dojíždím po pár hodinách do Calais. Milan po cestě chrněl v nákladovém prostoru, kde bylo provizorní ležení. Po zaplacení trajektu do Doveru se odebíráme na odbavení, kde procházíme kontrolou na francouzské straně, ale na anglické už se jim letos nelíbíme. Berou si nás stranou a ve mně vzrůstá napětí, protože trajekt nám jede za pět minut. Celníci si kontrolují doklady a chtějí otevřít nákladový prostor. Indi je provází a celníkům se očividně něco nezdá. Pořád čmuchají a my na sebe koukáme, jestli jim třeba nevadí benzín v motorce a tak podobně. Indi se pořád ptal, co se děje a oni stále odpovídali „we smell somtehing…..we smell the bandítos!“ Nechápavě koukáme a pánové nás chtějí nechat vyložit celé auto. Indi okamžitě vytahuje program na TT 2010 (díky Tondo!) a ukazuje celníkům svoje jméno ve všech třídách. Celníci nakonec polevují a pouští nás dál. Sprinter zasprintuje a jsme poslední, koho tak tak na trajekt pouští. Na trajektu usedáme do křesílek, všude okolo hromady uřvaných děcek, a my se těšíme, až budeme odpoledne v Manchesteru.
Po vylodění si nás opět berou Angláni stranou a vypadá to, že se vykládce nevyhneme. Před námi stojí další auto s českou SPZ, kterou tři celnice kompletně šacují. Ani se jim nedivím, když vidím osádku naší oblíbené menšiny. Celník je naštěstí motorkář, a tak nás opět zachránil program TT a podepsaný plakát. Projíždíme prostory, kde dalším autům rozřezávají tankové nádrže, zouvají kola a vytahují tapecírunk. Při představě, že bychom podstoupili to samé se nám ježí vlasy.
Z Doveru najíždíme směr Londýn na London orbital M25. Daří se mi usnout a tak přestávám sledovat cestu. Asi po hodině a půl se probouzím a koukám, že si pánové nadšeně fotí Temži. Něco je ale rozhodně špatně! Koukáme po cedulích a opět se na nás směje nápis Dover. Proběhne ostřejší výměna názorů, která ovšem nemění nic na tom, že jsme si obkroužili celý Londýn a zrovna načínáme druhou rundu! Jako správná ženská nechápu, jak se mohli kluci takhle blbě poztrácet, když si z loňska moc dobře pamatuju, že ta cesta je jak pro blbý, jak je značená! Ujímám se navigace a bez problémů najíždíme na M 40 směr Oxford a Manchester. Ještě párkrát nechám vyhrotit výměnu názorů a hřeje mě, že jsem natrefila cestu na poprvé…Indoš zůstává nafouklej jak pumlíč :-D
Tak jsme si dali jedno kolečko navíc no…ovšem nepočítali jsme s takovou zajížďkou a tak jsme začali řešit naftu. Libry už nám nezbyly a na kapse zůstali eura. Trochu jsme se obávali s placením, protože loni jsme měli obdobný problém, ale nakonec jsme zaplatili i „Éčkama“.
Odpoledne dorážíme do Manchesteru, kde přespáváme u Billyho Smytha, týmového manažera. Večer ještě navštívíme jeho club, kde si dáváme cider, kulečník a smějeme se Billymu, který tam hlásí čísla bábám, co hrají Bingo jako o život. Tak ta nejhorší cesta je za náma, uteklo to tentokrát poměrně rychle, a už se těšíme na další den, kdy bude v clubu Found rising night, na podporu naší účasti na TT.

26.5.2010 - Manchester

Únava po celodenním cestování na nás byla znát, a tak jsme celé středeční dopoledne i část odpoledne prospali. Billy mezitím nechal našít loga na naše týmové Kawasaki košile a zarámovat pár fotek ve velkém formátu pro večerní dražbu. Jedna byla aktuální z Hořic na Hondě, v dalším orámování pak byly Indiho plakáty z loňského roku na Kawách s věnováním.
Než jsme se probrali a nachystali, už tu byl náš večer. V Billyho clubu se sešlo na padesát různých lidí s cílem podpořit naše závody na TT. Billy také nechal pro tuto příležitost vyrobit hrnečky s fotkou Indiho, logem Indi, AIR Kawasaki a TT 2010. My jsme naopak s sebou přivezli trička a mikiny co nám zbyly z Hořic.
Billy se jako první ujal mikrofonu a všem přítomným povyprávěl, co se dělo celou loňskou sezonu potom, co jim Indiho přivál osud do cesty. Zrekapituloval úspěchy na TT i výsledky v irském šampionátu. Nadále představil všechny, co se podílejí na přípravě motorek, tedy hlavně na přípravě motorů, a také kdo finančně či materiálně AIR Kawasaki podpořil. Došlo i na představení mě a Milana, kdy si Billy neodpustil povyprávět pár loňských vtipných příhod, o které se právě převážně Milan zasloužil.
Lidé co přišli, zaplatili vstupné, poté si mohli zakoupit lístky do tomboly a na závěr se dražilo. Celou dobu byl k dispozici raut a dámy za výčepem se také činily. Nejlépe se vydražil právě obrázek na CBR z Hořic za sto liber. Podařilo se taky prodat pár triček a mikin, které nám tak zajistily finance pro zaplacení trajektu na Man. Jako dárek od nás dostali všichni přítomní hliněné „indiánky“ o které se postaral opět Laďa Prášil a ZŠ ze Šternberka. Docela jsem koukala, jak taková maličkost dokáže potěšit! Takže tímto děkujeme!
Indi se opět projevil jako lidový vypravěč a dokázal stát za mikrofonem víc jak hodinu. Celý večer tak proběhl ve velmi přátelské a příjemné atmosféře a ti poslední včetně nás, se rozešli okolo druhé ranní.

27.5.2010 - Příjezd na Man

V deset hodin jsme se vydali z Manchesteru do přístavu v Heyshamu, odkud plul náš trajekt na Man. Billy jel s námi místo Milana, který už odjel den předtím s truckem a už nás v Douglasu čekal.
Bylo znát, že jedeme na lodi, která byla rezervovaná hlavně pro závodní týmy, a tak vedle nás seděl třeba Gary Johnson nebo Maria Costello a další závodníci. Pětihodinová cesta trajektem je opravdu velmi únavná, a tak jsme samozřejmě zabrali. S kapucí přes hlavu a povalujíce se na sedačkách jsme u toho vypadali tak trochu jako bezdomovci. Billy do toho vydatně chrápal a vedle nás se zase vřískající dítě asi tři hodiny dožadovalo solených brambůrků. Přiznám se, že škoda každé facky, která by v tomto případě padla vedle, ale v Anglii mají trošku jiný způsob výchovy, a tak děti vesele dělají bordel celý den. Poslední hodinku plavby jsem vytáhla počítač, abych sepsala pár řádek, a hlavně jsem vytáhla foťák, abych si užila krásný výhled z lodi na blížící se Isle Of Man, modré moře a ještě modřejší oblohu…jediné mínus bylo, že mám teď díky větru skoro všechny fotky rozmázlý (no jooo no…já vím, že je to taky rukama, ale co chcete po někom, kdo si umí maximálně nastavit foťák na auto a zapnout, nebo vypnout blesk).
Tentokrát jsme naštěstí nemuseli vykládat v přístavu šest set kilo jako loni a vyjeli jsme rovnou vzhůru na Grand stand. Paul Phillips- manažer TT a Jonh Burton, který loni Indiho učil trať, se k nám hrnuli a vítali nás, jako by nás rok neviděli ;-) Kamion už tentokrát stál v části depa na asfaltu, takže jsme si znatelně polepšili. Během hodiny začalo pršet, ale i tak jsme se pustili do stavby stanů. Já s Indiánem jsme roztáhli naše nové šapitó, kde je sezení a hospitality a ve stanu u kamionu stojí motorky.
Večer jsme šli utahaní spát za bubnování deště na střechu a doufali, že se ráno probudíme do slunečného dne!

28.5.2010 První den na Manu

Tréninky byly naplánovány až na sobotu, a tak jsme si říkali, že bude pohodička a v klidu se vyspíme…do chvíle než v osm ráno Billy začal na celý stan řvát „wake uuuuuup!!! Indi!!! Albert!!!!( Billy si nedovede zapamatovat Milanovo jméno a tak se už od loňska jmenuje Albert)“ Kluci vyskočili, jak při zemětřesení a Billy je okamžitě začal úkolovat co má kdo udělat (to má Indoš obzvláště po ránu véééélmi rád). Kluci se toho ujímají vcelku bez keců, i když je občas dobře, že Billy nerozumí česky. Začíná se opět dělat na motorkách, protože chybí doladit spoustu drobností a jen dohodnout se na samolepkách a jejich umístění je s Billym zážitek.
Během vcelku slunečného dne se k nám začaly trousit první návštěvy a vůbec první byl Tom „Racochejl“, který tady už pár let žije s přítelkyní, a loni jsme se tu seznámili. Probrali jsme, co je nového tady, a co zase u nás. Taky jsme se bavili, co bude s motorkou Libora Krmáška, který tu měl loni nehodu a která tu doteď leží a neopomněli jsme ho ani vybavit českými sušenkami, čokoládami a tatrankami, které jsme speciálně pro ně nakoupili. Domluvili jsme se, že určitě zase podnikneme nějakou večeři, nebo grilovačku a prozatím se rozloučili.
Netrvalo to ale dlouho a přišel na návštěvu další český pár Podobských, který ale ovšem ještě neznáme. Jako dárek od nás opět dostali „Indiánky“ od dětí ze Štenberka a navíc nás ještě odvezli k „Fairy Bridge“, kam jsme zrovna vyráželi, ale moc se nám v té zimě na skůtru nechtělo. Po cestě jsme se dověděli, že už tu žijí jedenáct let a možná by všechno bylo jinak, kdyby pan Kožený nezařídil, že pan Podobský ztratil práci u československého loďstva a následně mu Britové nabídli práci právě na Isle Of Man.
Vystupujeme z auta a pan Podobský vytahuje z kufru kameru se stativem. protože rád amatérsky natáčí dokumenty. Koukáme, jestli najdeme „Indiánka“ z loňska a je to dobrý! Visí! Přidáváme k němu dalšího, Indi ještě odříkává potichu své přání a pozdrav a pak se vracíme zpět do depa.

29.5.2010 Sobota

Včerejší den byl krásný, ale dnes je to opravdu hnus velebnosti. Obloha v barvě olova kam jen oko dohlédne a jemný neustávající déšť. Včerejší večer pořád padala elektrika, a tak se nedalo zapnout topení. To mělo ovšem za následek, že Billy nemohl zimou usnout ve stanu a tak přišel brzy ráno k nám do trucku. Poté co přestal nadávat a cinkat s hrnkama jsem tušila, že když si nedám špunty do uší, zažiju „Saigon“. Asi za hodinu, možná dvě vidím pochodujícího Indiána…vytahuju jeden špunt a slyším, jak řve na Billyho „Stooooop this fucking sound!!!!!“…Billy zalomenej, pusu dokořán a chrápal tak, že startující letadla na letišti jsou proti tomu břídilové. Naštěstí se nám daří Billyho vypakovat a můžeme znovu spát až do devíti. Poté nás Billy opět tahá z postele. Venku je opravdu nepěkně, a tak je nám jasný, že dnešní první trénink se odloží. Billy ale jako panikář nás stejně honí (mě teda ne, já se nenechám), a tak kluci opět celý den běhají a řeší samolepky, zadrátkování šroubů a podobně. V jednu hodinu se otevřela technická kontrola vybavení jezdce, a protože se mi nechce moc z trucku do zimy, nechávám tam jít Indoše s Milanem samotný. Prý to bylo komisařům líto, ale i tak Indi odchází s pochvalou za bezchybnou výbavu a společnou fotkou. Zbytek dne opět kluci tráví okolo motorek.
Navečer se vydáváme na nákup pro základní potraviny, a co mi opět začíná chybět, je obyčejný český chleba. Po cestě zpět se ještě stavujeme pro „Fish and chips“ a večer už trávíme jen povídáním. Tréninky jsou přeloženy na neděli, tak snad nám vyjde počasí.

Informace o redaktorovi

Veronika Hankocyová - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE