Adolf Hänni: 28 roků sajdkáristou
Text: Jiří Mikšík | Zdroj: www.speedweek.de | Foto: Felix Wiesmann | Zveřejněno: 21.6.2011 | Zobrazeno: 3 414x
Švýcar Adolf Hänni patří k nejúspěšnějším sajdkáristům světa. Ve své dosavadní kariéře spolujezdce, 28-leté!, získal vloni titul mistra světa s Finem Pekkou Päivärintou, pět titulů vice-mistra světa, dva tituly mistra IDM, mistra Evropy, a stal se dokonce i mistrem Velké Británie. Piloty Adolfa Hänniho byli kromě jiných Steve Webster, Derek Brindley, Klaus Klaffenböck, Mike Roscher, Gerhard Hauzenberger, Markus Schlosser a aktuálně Pekka Päivärinta.
V rozhovoru pro německý web Speedweek se 56-letý Švýcar Adolf Hänni obrací nazpět na 28 roků, kdy jezdil jako spolujezdec v sajdkáru.
Jeho vstup do světa závodů sajdkárů byl hodně neobyčejný. Prvním závodem v roli sajdkáristy byl pro Hänniho totiž hned závod MS:
"Ano, bylo to v roce 1983. Australský sajdkárový jezdec Chris Graf cestoval právě na závod Grand Prix na okruhu Spa-Francorchamps. Chris si nechal v mé dílně opravit svůj transportér a přitom mně vykládal, že doposud nenašel pro následující belgický závod sajdkáristu. Přitom se mě zeptal, jestli bych nechtěl tento závod s ním objet já! V tu dobu jsem byl v privátním životě hodně na dně, má maminka byla hodně nemocná a a měl jsem i další starosti v mém soukromém životě. Neměl jsem co ztratit a tak jsem nastoupil tu cestu s Chrisem. O den později jsem s ním absolvoval první trénink ve Spa. Vše fungovalo velmi dobře a dokonce jsme se kvalifikovali do závodu MS."
Jaký je vlastně rozdíl mezi tehdy a nyní?: "V mých začátečnických rocích to bylo hodně tvrdé. Byly závody, kdy vzali pořadatelé na start 60 sajdkár a ty se porvaly v kvalifikaci o 30 povolených startovních míst. Častokrát jsme se teprve týden před závodem dozvěděli, že můžeme příští týden startovat. Přitom už tehdy hrály peníze stejně důležitou roli jako dnes, pokud jste chtěli být úspěšní na mezinárodní scéně. Ovšem poměr finančních možností k talentu tehdejších jezdců byl přece jen jiný než je teď. Některé peněžní problémy jsme byli schopni řešit větším privátním nasazením a naším entuziasmem."
Kdy přišel první větší úspěch? "S druhým místem v celkovém pořadí MS 1994 jako spolujezdec Stewe Webstera jsem se dostal definitivně do světové špičky".
Uvažoval jsi někdy o tom, řídit motocykl Ty sám? "Nikdy! Měl jsem vždy štěstí jezdit se silnými šoféry a tak jsem si takovou otázku nikdy nepoložil! Prostě jsem zůstal spolujezdcem".
Kdo je dle Tvého názoru nejlepším pilotem sajdkáru? "Nerad bych někoho zvlášť vyzdvihoval. Ale v každém případě smekám před všemi rychlými hochy".
Který byl Tvůj nejtvrdší závod? "Poslední závod sezóny 2010 v Magny Cours, to bylo po psychické stránce pro mě hodně vysoko. Po všech těch létech se mně mohl konečně splnit můj sen o zisku titulu mistra světa. Teoreticky se mohlo ještě hodně stát, takže Pekka Päivärinta a já jsme nemohli jet rozhodně na jistotu. Samotný závod byl dvakrát přerušen a trvalo to celé přes dvě hodiny. Až jsme konečně uviděli vytouženou cílovou šachovnici, tak jsem toho měl opravdu dost".
Byl jsi někdy během těch let úplně na dně? "To vše nebylo zas tak hrozné. Sportovní porážky jsem skoro vždy hodil za hlavu, to nebyl problém. Zklamán jsem býval ale hodně často chováním některých lidí, kteří mně nepřáli úspěch, nebo se ke mně z nepochopitelncých důvodů obrátili zády, i když jsem je dlouhý čas podporoval".
Co byl Tvůj nejemocionálnější okamžik v Tvé kariéře? "Žádný zvláštní nemám. Ale vždy, když hráli hymnu a já stál na podiu, tak mě to vždy dojalo".
Hodně fanoušků si myslelo, že po zisku titulu mistra světa ukončíš svou sportovní kariéru. Ovšem výsledky letošní sezóny dokazují, že by sportovní důchod byl pro Tebe přdčasný. Vedete v šampionátu MS a v IDM jste na druhém místě: "Po tom, když jsem si splnil svůj největší sportovní sen ziskem titulu mistra světa, tak jsem si chtěl ještě jednu sezónu užít jen tak pro radost. Myslel jsem si, jsem mistrem světa a už nemusím nikomu nic dokazovat. Přijedu prostě na závody bez stresu a to týden za týdnem. Ale nějak jsem se přepočítal. Před startem jsem stejně nervózní jako v minulých rocích. Závodní atmosféra mě opět úplně dostala. Prostě se nyní těším na další závod a určitě nejsem schopen nyní říci, kterou cestou se vydám v budoucnosti".
Jeho vstup do světa závodů sajdkárů byl hodně neobyčejný. Prvním závodem v roli sajdkáristy byl pro Hänniho totiž hned závod MS:
"Ano, bylo to v roce 1983. Australský sajdkárový jezdec Chris Graf cestoval právě na závod Grand Prix na okruhu Spa-Francorchamps. Chris si nechal v mé dílně opravit svůj transportér a přitom mně vykládal, že doposud nenašel pro následující belgický závod sajdkáristu. Přitom se mě zeptal, jestli bych nechtěl tento závod s ním objet já! V tu dobu jsem byl v privátním životě hodně na dně, má maminka byla hodně nemocná a a měl jsem i další starosti v mém soukromém životě. Neměl jsem co ztratit a tak jsem nastoupil tu cestu s Chrisem. O den později jsem s ním absolvoval první trénink ve Spa. Vše fungovalo velmi dobře a dokonce jsme se kvalifikovali do závodu MS."
Jaký je vlastně rozdíl mezi tehdy a nyní?: "V mých začátečnických rocích to bylo hodně tvrdé. Byly závody, kdy vzali pořadatelé na start 60 sajdkár a ty se porvaly v kvalifikaci o 30 povolených startovních míst. Častokrát jsme se teprve týden před závodem dozvěděli, že můžeme příští týden startovat. Přitom už tehdy hrály peníze stejně důležitou roli jako dnes, pokud jste chtěli být úspěšní na mezinárodní scéně. Ovšem poměr finančních možností k talentu tehdejších jezdců byl přece jen jiný než je teď. Některé peněžní problémy jsme byli schopni řešit větším privátním nasazením a naším entuziasmem."
Kdy přišel první větší úspěch? "S druhým místem v celkovém pořadí MS 1994 jako spolujezdec Stewe Webstera jsem se dostal definitivně do světové špičky".
Uvažoval jsi někdy o tom, řídit motocykl Ty sám? "Nikdy! Měl jsem vždy štěstí jezdit se silnými šoféry a tak jsem si takovou otázku nikdy nepoložil! Prostě jsem zůstal spolujezdcem".
Kdo je dle Tvého názoru nejlepším pilotem sajdkáru? "Nerad bych někoho zvlášť vyzdvihoval. Ale v každém případě smekám před všemi rychlými hochy".
Byl jsi někdy během těch let úplně na dně? "To vše nebylo zas tak hrozné. Sportovní porážky jsem skoro vždy hodil za hlavu, to nebyl problém. Zklamán jsem býval ale hodně často chováním některých lidí, kteří mně nepřáli úspěch, nebo se ke mně z nepochopitelncých důvodů obrátili zády, i když jsem je dlouhý čas podporoval".
Co byl Tvůj nejemocionálnější okamžik v Tvé kariéře? "Žádný zvláštní nemám. Ale vždy, když hráli hymnu a já stál na podiu, tak mě to vždy dojalo".
Informace o redaktorovi
Jak se Vám líbil tento článek?