Supermono Krämer HKR-EVO 2: jednoválcový buchar na vlastní kůži

Láďa Vojtko, Martin Kamenický, Franta Loučka, Martin Holanec a Pepa Svoboda – to je parta jednoválcových střelců, která se při téhle akci sešla. Během dvou dnů jsme samozřejmě pořešili hromadu věcí kolem téhle třídy i jejich závodění a určitě by byla velká škoda se o ně nepodělit.

Ladislav Vojtko

Nejdřív dáme slovo majiteli představeného stroje, tedy Ladislavu Vojtkovi. Už jsme ho lehce představili v předchozí kapitole, ale ohledně jeho vztahu k supermonům jsme mu položili ještě pár otázek..

Láďo, proč ses rozhodnul právě pro tuhle třídu?

"Vlastně ani nevím. Možná jsem důkaz Tvého motta: „Jednou monař, vždycky monař“. Na mona jsem se jezdil dívat do Hořic na 300 Zatáček nebo Tourist Trophy, studoval jsem je, miloval jsem jejich zvuk a originalitu. První mono jsem si postavil sám a stejně jako ostatní, dokud jsem jezdil sériový motor, celkem to šlo. Jak jsem začal ladit, bylo to peklo. Díky Bohu, dnes sériový Duke 690 má tolik výkonu, že se rozhodně neztratíte, a přitom stačí jen jezdit a měnit olej. Například Petr Kovář toho je důkazem."

Jaké kubatury jsi před tím jezdil a jak bys je porovnal se supermony?

"Asi jako mnozí jsem měl a stále mám čtyřválcovou okruhovku. Měl jsem období, kdy jsem jezdil R1, ale s ohledem na zcela odlišný styl jízdy velkého čtyřválce a jednoválce, vrátil jsem se k R6, kde jsem zatím zůstal. A porovnat supermono s ostatními motocykly? To jde těžko . Když se spojí velký kroutící moment dostupný hned od nízkých otáček, nízká váha, dobré brzdy a šikovné ruce, umí prohnat i lecjaký čtyřválec s nesrovnatelně vyšším výkonem. Mono je natolik jiné, že ho buď miluješ a neduhy mu odpustíš nebo ho nepochopíš a zavrhneš."

Musím přiznat, že na mě byl Krämer dost přísný, tobě tohle naladění stoprocentně vyhovuje, nebo bys něco pořešil jinak?

"Každý motocykl nese rukopis svého tvůrce. Stejně tak Krämer EVO2 je takový, jaký ho Markus stvořil. K tomu jsem jezdec, který se spíš přizpůsobí motocyklu než opačně. Ve výsledku se mi na něm jezdí moc dobře, vše skvěle funguje a cítím se na něm komfortně. Na druhou stranu, předtím jsem jezdil motocykl MKT JAWA z dílny Martina Kamenického v podvozku Cagiva Mito. Ten mi seděl o trochu více. Byl nižší a pro mě lépe vyvážený."

Je to tvé čtvrté supermono, jak bys Krämera hodnotil ve srovnání s tvými předešlými stroji téhle třídy?

"Kromě prvního mona, všechna mona mám a jsou připraveny vyrazit na trať. Ale srovnávat je příliš nechci. Mám rád všechna mona a každé je své. Mono je prostě živý organismus, který má svá specifika a někdy svou hlavu. Ale pokud bych přeci jenom měl jedno vyzvednout, tak to je právě motocykl MKT JAWA. Absolutní technické zpracování, historie, národní značka a úžasné jízdní vlastnosti dodané od supermono guru Martina Kamenického!"

Martin Kamenický

Jako druhý je na řadě služebně nejstarší, tedy Martin Kamenický. Nejenže má na svém kontě mnohá vítězství, mezi která se zařadila i ta na okruhu v Hořicích, ale byl to právě on a jeho brácha Libor, kdo má velkou zásluhu na tom, že se mona u nás jezdí. Zažil pionýrské doby spojené s mnoha konstruktérskými úspěchy ale i omyly a tak i nyní, kdy už aktivně nezávodí, patří stále do téhle party, které pomáhá svými zkušenostmi i technickými dovednostmi.

Martine, jak ty vzpomínáš na svoje aktivní roky?

"Pro mě to byla krásná doba, jezdili jsme v podstatě od závodů k závodům. Tenkrát totiž těch závodů bylo určitě víc než dnes. Byl to docela zápřah, když se při tom muselo chodit taky ještě do práce, a třeba když se jelo v Maďarsku Hungaroš nebo Panonka, tak jsme vyráželi už o den dřív, protože na pátek už byly vypsaný tréninky. Supermono je třída speciálů, která byla v Čechách v roce 1999 v plenkách a většina motocyklů, až na výjimky, vznikala v privátních podmínkách, takže jsme se měli mezi závodama co ohánět... Vzpomínám si, že jsme v té době toho moc nenaspali. Připravit si přes týden komplet motorku ze závodu na závod a někdy i s generálkou motoru? No, práce s tím bylo vždycky hodně a protože jsem neoplýval velkým finančním zázemím, tak se to dohánělo vlastní prací a hodinama - to byla vlastně pro mě cesta, jak můžu u závodění zůstat. Ale vzpomínám na tu dobu strašně rád, užili jsme si to. A moc."

Jak ses o téhle kubatuře dozvěděl a proč ses rozhodnul právě pro ni?

"Já jsem tuhle třídu ve světě registroval a pokukoval po ní už někdy z kraje devadesátých let. V té době se jmenovala SOS (Sound of Singles) a jezdila se při mistrovství světa Superbiků. Už sice nevím, jestli to mělo status evropského nebo světového poháru, ale registroval jsem jména jezdců i z Japonska. On vlastně i motocykl Over Yamaha pochází ze země vycházejícího slunce. Když byla u nás pro rok 1999 vypsaná třída Supermono, jednoznačně jsem se rozhodl právě pro ni. A důvody k tomu byly rovnou dva. První, že můžu nadále závodit a druhý, že navíc i s technikou, která není "jenom" zakoupená, ale vyrobená vlastními silami, jak se říká v "garáži". V té době se tomu věnovalo v Evropě poměrně dost malých tuningových a podvozkářských firem, firmiček a jednotlivců. Nebyly to jenom velké továrny se svými speciály, jako například Ducati Supermono, Gilera Saturno nebo MZ Skorpion. A to se mi líbilo. Byla to jedinečná výzva, jak si ověřit nejen jezdecké, ale i konstruktérské kvality či nekvality. A bylo rozhodnuto."

Má i v téhle přetechnizované době stále své opodstatnění? Komu bys ji doporučil a proč?

"Jestli má své opodstatnění? Já si myslím, že ano. Už jenom proto, že v podstatě u nás není přechodová třída mezi malým 125 a velkým 600 motocyklem. Ve světě se jede Moto 3, ale každý si ji nemůže dovolit a navíc se na ni každý nevejde... Taky se jede třeba třída 300, ale ta je taky určená v podstatě juniorům. Jsou tu (v Čechách) kromě Supermon sice ještě twiny, ale ty motorky vycházejí také ze sériových a poměrně těžkých motocyklů, což subtilnějším postavám nemusí vyhovovat. Supermona i přesto, že některá vypadají jako veliké motorky, jsou poměrně subtilní a úžasně ovladatené motocykly s parádním krouťákem. Pro naše české závodění bohatě stačí třeba sériová KTM 690 (s dostačujícími 75 koňmi) a dobrý podvozek. Myslím si, že trochu šikovný mechanik si může takový motocykl relativně levně postavit sám. Pokud by si nevěděl v některých věcech rady, může nás kontaktovat (MK Technology. kamenicky.mkt@gmail.com) Rádi mu poradíme, nebo i případně pomůžeme. Myslím, že by bylo dobré tuto třídu udržet."

Do Mostu jsi nepřijel se strojem kubatury supermono, i když se vlastně jedná o jejich prapředka. Můžeš nám o tomhle krásném veteránském Esu prozradit trošku víc?

"To by bylo trochu na dlouhé povídání. Máme ji tady proto, že jsem na motorce dělal nějaké podvozkové úpravy a majitel si přál, abych to tady v Mostě sám vyzkoušel a případně doladil. Je to, nevím, jestli můžu říct replika, ale jedná se určitě o zdařilou stavbu motocyklu Eso z ušlechtilých dílů a komponentů…Více by se k tomu měl asi vyjádřit majitel. Ten zná celou historii stavby."

Plánuješ ještě nějaké svezení při závodech, nebo už budeš po závodech jezdit jen v roli poradce?

"Občas mám velkou chuť se přidat, dokonce i děti mi říkají, že depo je lepší než "hrady a zámky" :-). Jenže když si uvědomím, kolik mám jiných povinností, tak mě to dostane zpět do klidu, takže já vlastně nevím. Ale určitě se občas ukážu na nějakém agenturním ježdění. Je to výborná příležitost vyzkoušet nové věci."

František Loučka

Mezi kované monaře patří také František Loučka. Je jedním z mála jezdců, kteří startují i v jiných kubaturách a se supermony střídá i supersporty, veterány a letos premiérově startuje i se sajdkárou, kde mu dělá spolujezdce automobilový kaskadér Petr Hnětkovský. I když se supermonem startuje už sporadicky, v žádném případě si nenechá ujít top závod sezóny, který samozřejmě tvoří hořické Zatáčky. V nich získal už devět umístění na stupních vítězů - letos to byl stříbrný věnec.

Franto, proč ses rozhodnul právě pro tuhle třídu?

"Supermono mám rád hlavně proto, že je blízko klasikům a veteránům - jak zvukem, tak konceptem, ale hlavně poměrně volnými pravidly. Můžeš jezdit s tím, co si postavíš a seš limitovaný jen jednoválcem do osmi set kubíků. V šestkách i litrech je to velmi okleštěné ne-řády!"

Jezdíš se speciálem, který sis sám postavil, kombinuje podvozek Triumpu s motorem KTM a nazval jsi jej Indian 700. Představa, že je tenhle závoďák jen o zamontování motoru do rámu, je nejspíš hodně naivní – můžeš nám prozradit, jak dlouho trvalo, než jsi tuhle mašinu dovedl až pro další hořický věnec?

"Paradoxně celkem rychle - už za dva roky a to se sériovým motorem. Koncept mono Triumph 690 jsem měl v hlavě už dlouho, asi od roku 2009. Ještě v té době, kdy žil můj táta, jsem mu vždycky říkal, že až budu mít ve své Daytoně špičkový jednoválec, tak vyhraju! On se vždycky smál a hecoval mně... Bohužel až když mi táta umřel, tak se mi naskytla možnost v roce 2015 během jednoho měsíce koupit jak motor KTM, tak i nabouraný podvozek Triumph 675 a já to konečně mohl zrealizovat. Byla to práce složitá, plná otazníků a testování. Práce tedy začala na podzim 2015, ale ještě teď to není úplně hotové. Podvozek přestal praskat a elektronika už také nezlobí :)) Máme s ním už dvě druhá místa z Hořic a vítězství stále plánujeme. Pracovní název byl sice Triumph 690, ale později jsem začal spolupracovat s firmou Indian a protože jezdím na Indiánech, tak jsme ho nazvali Indian 700. Je to motocykl postavený z různých evropských dílů, který jsme si postavili sami, tak si ho můžeme pojmenovat jak chceme. Jedná se už šesté supermono, které vzniklo ve firmě Classic bike. Troufám si tedy říct, že máme už dost zkušeností a pokud by měl někdo zájem, rádit mu se stavbou pomůžeme či vyjdeme vstříc nějakou radou (f.l.classicbike@seznam.cz).  "

Startoval jsi už na různých supermonech, například na anglickém Tigcraftu, českém Walteru i s mini monem – jaké jsou rozdíly mezi nimi a současným strojem?

"Velké, protože na podvozku Triumph jezdím patnáct let a jsem na něho hodně navyklý! Ostatním jsem se musel přizpůsobovat jezdecky i motory jsem musel šetřit, abych dojížděl do cíle. Jezdil jsem dokonce i na JP450 Honzy Pavlíčka, který mi ho půjčil do Hořic v roce 2015 a tak můžu vše porovnat. Mini mono je nechytatelná zbraň, když na něm jede špičkový jezdec a velmi rychlé s průměrným jezdcem, velká výhoda je poměr váhy k výkonu toho stroje, ale já na mini mono nemám postavu. Tak jsme s Robem postavili můj malý SEN s tátou. Jinak kdyby nebylo mého kamaráda a mechanika Roberta, tak to nikdy nedokážu, funguje nám to už patnáct let a skvěle se doplňujeme. Za to bych mu chtěl moc poděkovat a jsem si jistý, že ještě není všemu konec!"

Informace o redaktorovi

Martin Hakl - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE