Macau Grand Prix už v sobotu

Budeme-li postupovat od obecného ke konkrétnímu, je možná vhodné uvést, co to Macau, nebo také Macao, vlastně a je a kde ho najdeme. Jedná se o bývalou portugalskou kolonii na čínském území, která v roce 1999 přešlo zpět pod čínskou nadvládu jako „Zvláštní správní oblast Čínské republiky Macau“, jak zní oficiální název. Tomuto kroku však předcházely určité dvoustranné dohody o vzájemných kompetencích při zachování značného stupně samostatnosti. Na jejich základě tak Čína vůči Macau uplatňuje vlastně politiku ve stylu „jeden stát, dva režimy“. Komunistická strana sice v zemi stále jaksi „celoplošně“ buduje komunismus, ale celá tamní politicko-hospodářská struktura je tak složitá, že tam zůstávají některé samostatné správní celky, které naopak do určité míry fungují na principech demokracie a tržního mechanismu. Mezi ně třeba, vedle asi nejznámějšího Hong-Kongu, patří právě také jihočínské přístavní město Macau.
V mnoha stovkách, a možná tisících kasin se zde každodenně točí rychlé (a velké) prachy a jednou do roka se k tomu v ulicích města přidávají také rychlá kola. Je tomu tak již od roku 1954, kdy se konal první ročník Grand Prix Macaa. Z počátečního víceméně lokálního podniku se Macao vypracovalo na prestižní motoristický podnik, který má své pevné místo v mezinárodním kalendáři obou mezinárodních motoristických federací – a to jak FIA tak FIM.
Auta letos v Macau pojedou již svůj 57. ročník a je to dlouhá a slavná historie. Vždyť během let se zde představila spousta nadějných mladíků, kteří se posléze vypracovali ve světové šampióny formule 1 toho největšího kalibru, včetně dvou možná nejlepších jezdců všech dob, Ayrtona Senny a Michaela Schumachera. Ale byli zde i další skvělí jezdci jako Mikka Häkkinen, David Coulthard, Ricardo Patrese... Co jméno, to pojem, dalšího komentáře netřeba. Jen snad ještě dodejme, že automobilovou Grand Prix Macaa procházejí budoucí hvězdy dodnes a pro názornost uveďme skutečnost, že z letošního startovního pole F-1 má celkem 14 pilotů na svém kontě předešlý start v Macau.
Rokem 1967 se program GP Macaa rozrostl též o závod motocyklů. V prvních ročnících to byli hlavně asijští (především japonští) jezdci, kteří ovládali nejen startovní ale i výsledkovou listinu. První dva ročníky vyhrál Hiroshi Hasegawa, než od něho v roce 1969 převzal vítěznou štafetu John MacDonald. Ten již měl na svém kontě vítězství v kategorii automobilů z roku 1965 a v následujících letech 1972, 1973 a 1975 vyhrál ještě třikrát. Je tak jediným, kdo zde dokázal vyhrát na dvou i na čtyřech kolech. Po následném vítězství Indonézana Bennyho Hidajata přišla v letech 1971-1975 zase japonská éra. Postupně si vítěznou trofej z Macaa odvezli Motohashi, Takai, Araoka, Kawasaki a Kanaya. Jejich tažení přerušil až v r. 1976 Angličan Chas Mortimer. Ten byl v té době velké motocyklové eso, na svém kontě měl sedm vyhraných Grand Prix mistrovství světa a pamětníci ho jistě také dobře znají z mnoha startů na naší Velké ceně v Brně. Jeho nejlepším výsledkem zde bylo 2. místo ve 125ccm v roce 1973, když tehdy po nádherném souboji podlehl vítěznému Buscherinimu až těsně na cílové pásce o pouhých 0,5 sec. O rok později to byl jeho krajan Mick Grant, který si z Macaa odvážel hlavní motocyklovou trofej.

V roce 1978 se slavilo stříbrné 25. výročí Macau GP a bylo pojato velkolepě. Pořadatelé zorganizovali mimořádný závod automobilů „Race of Giants“ - tedy něco jako závod velikánů. Dle účasti jim toto označení dávalo plně za pravdu. Na start se postavili takové legendy závodů formule 1 jako Jack Brabham, Phil Hill, Denny Hulme, Stirling Moss, Jacky Ickx, Bobby Unser, Mike Hailwood a další. Pořadí v cíli bylo: 1. Unser, 2. Brabham, 3. Hailwood. Motocyklovou Grand Prix, která se konala poněkud ve stínu této skvostné podívané, vyhrál Japonec Sadao Asami.
V dalším roce se závod jel na dvě rozjížďky a obě vyhrál opět Asami. Za ním se dle přidělených bodů umístil skvělý jezdec a nynější populární motocyklový televizní komentátor Steve Parish před Bernardem Murrayem. Za rok si tato trojice své pořadí na chlup přesně zopakovala a Sadao Asami se tak stal prvním, kdo zde vyhrál 3x po sobě.
Ale v roce 1981 vlétl na zdejší scénu, Ron „Rocket“ Haslam a dosavadního vládce Asamiho porazil. Za nimi jako třetí skončil Boat van Dulmen. Haslam dokázal vyhrát i další dva ročníky a ani legendární Joe Dunlop ho nedokázal porazit. V r. 1982 byl třetí a o rok později sice druhý, ale přesto zůstalo Macao jedním z mála závodů, kde Joey nedokázal ani jednou zvítězit.

Ročník 1984 byl bez Haslama, a tak se šance otevřela dalším. Nejlépe situace využil Mick Grant, který si po roce 1977 připsal své druhé vítězství. O rok později se však Haslam na „místo činu“ zase vrátil a ukázal, jak mu tento městský okruh sedí. Po jednoleté výluce zaznamenal v letech 1985-1987 svůj další vítězný hattrick. Největším soupeřem mu byl vždy další jezdec mistrovství světa Didier de Radigues, ale na Rona prostě nikdo neměl. Naprostým unikátem je, že svých šest vítězství nasbíral ve svých šesti zdejších startech. Prostě a jednoduše – přišel, viděl, zvítězil.
V roce 1988 ale všechny diváky uchvátila jiná hvězda – mladý Američan Kevin Schwantz. Nenašel zde přemožitele a jeho atraktivní jezdecký styl doprovázený častou jízdou po zadním kole přiváděl návštěvníky do varu.
Další ročník 1989 byl poznamenán nepřízní počasí. Zkrácený závod dokázal v dešti vyhrát Robert Dunlop před Phillipem McCallenem a Stevem Hislopem, který zde dokázal triumfovat také o rok později.
V roce 1991 se tady se svou závodní kariérou vítězně loučil dlouholetý jezdec Grand Prix Didier de Radigues z Belgie. Známe ho také dobře z brněnského závodu, kde v r. 1982 dokázal vyhrát závod třídy do 350 ccm, což byl mimochodem poslední závod „třipade“ v Brně a předposlední v seriálu mistrovství světa vůbec, když se tato třída poté na Hockenheimu se světovým šampionátem definitivně loučila. Didier pak přešel do třídy 500 ccm a vypracoval se až do továrního týmu Suzuki jako stájový kolega Kevina Schwantze. S továrním půllitrem pak zde triumfoval v jubilejní 25. Motocyklové Grand Prix Macau.
Od roku 1992 zdobí vítězství v Macau také hvězdnou kariéru Carla Fogartyho, který zde v dramatické bitvě dokázal porazit Toshihiko Honmu a Jamie Whithama.
Po dva následující ročníky stanul na nejvyšším stupni vítězů opět Steve Hislop, pro něhož to bylo již celkově druhé a třetí vítězství.
V roce 1995 mohli diváci vidět boj na cílovou pásku mezi Mikem Edwardsem a Phillipem McCallenem. Tuto dvojici táhl povětšinou Edwards a v závěrečném kole dokázal odolat i tvrdým McCallenovým ataků. V cíli byl rychlejší o pouhou 0,1 sec., což je dosud nejtěsnější dojezd v celé historii GP Macaa. McCallen i s rekordním kolem na svém kontě byl sice zklamán, ale na vítězství zde dosáhl hned další rok.
V roce 1997 ho ovšem poměrně dost překvapivě dokázal porazit švýcarský matador Andreas Hofmann. Ten zde míval sice slušné výsledky (např. v r. 1995 dojel jako třetí, pak ještě v r. 1999 druhý), ale že by mohl porazit celou plejádu britských střelců, to se příliš nečekalo. Po počáteční éře asijských vítězství, totiž Britové Grand Prix Macaa plně ovládli. Od Haslamova vítězství v roce 1981 zde s výjimkou jednoho vítězství Schwantze, De Radiguese a právě Hofmanna, vítězili už jen a jen „hoši z ostrovů“, především přírodní specialisté ze závodů jako je Tourist Trophy a podobně. Hofmann je tak do dnešních dnů posledním „cizincem“, který zdejší britskou hegemonii dokázal narušit. Hrdý Albion si ale díky Michealu Rutterovi připsal další vítězství hned rok na to - a pohříchu to nebylo jeho vítězství jediné. Do roku 2005 jich nasbíral dalších pět, když jeho vítěznou sérii dokázali přerušit pouze David Jefferies (1999) a John McGuinness (2001). Michael Rutter je tak spolu s Ronem Haslamem nejúspěšnějším motocyklovým závodníkem na Grand Prix Macaa v celé její historii s celkovým počtem šesti vítězství.
Na 40. Motocyklovou GP Macaa v r. 2007 se přijela podívat řada bývalých úspěšných účastníků. Byl mezi nimi například také právě Ron Haslam, který tak mohl na vlastní oči sledovat, zda se Michaelu Rutterovi podaří překonat jeho šest vítězství. Rutter o to bojoval se značnou vehemencí se svým největším protivníkem Stevem Platterem, kdy oba dva nechali své další soupeře daleko za sebou. O vítězství se prali až na cílovou pásku, kde nakonec těsný rozdíl necelé sekundy hovořil v Platterův prospěch. Ten dokázal své vítězství zopakovat i o rok později v podobně urputném duelu tentokráte s Johnem McGuinnessem.
Poslední dva ročníky patřily mladíkovi Stuartu Eastonovi, který v tom loňském kromě svého druhého vítězství zaznamenal i nynější platný rekord kola, když 6,2 km dlouhý okruh namotaný v ulicích města absolvoval s průměrem 151,76 km/h. No ve městě tedy dobrej fofr!

V roce 2000 startoval na tomto exotickém závodě poprvé také český jezdec Vincent Haškovec. Dva nedokončené ročníky pak v roce 2002 završil se svojí Suzuki krásným 7. místem, což je v nabité konkurenci opravdu skvělý výsledek. Z našich tratí ho známe spíše pod jeho původním jménem Radek Urbanec, které je také mimo jiné zapsáno v listině vítězů našeho nejprestižnějšího přírodního závodu 300 zatáček Gustava Havla v Hořicích. Život však může být plný kotrmelců a to je právě i Radkův případ. Z různých příčin musel dost dramaticky narychlo přesídlit z České republiky do zahraničí. Nakonec se usídlil v USA, kde ale pod novým jménem pokračoval ve své motocyklové kariéře. Z počátku od spíše malých lokálních závodů se postupně vypracoval až mezi tamní špičku mistrovského seriálu AMA a mezi řadou zvučných jmen si nevedl vůbec spatně, ba naopak. Přišel však další zlom jeho závodnické, ale vlastně celé životní pouti. V květnu roku 2005 při pádu utrpěl takové zranění páteře, že následně bohužel zůstal upoután na invalidním vozíku. Na motocyklové závody však nezanevřel a stále se v této branži aktivně pohybuje. Letos dokonce opět zavítal do Hořic a předával cenu „Czecher Trophy“, kterou sám do závodu věnoval. Není to cena pro vítězné jezdce, spíše pro ty, kteří svým výkonem nějak zaujali, ale přesto se mezi vítěze nedostali. Jako první od Vincenta tuto cenu přebíral Michal „Indi“ Dokoupil, jako největší smolař závodu, když ze svého velmi dobře rozjetého závodu musel v boji o vítězství pro závadu odstoupit. Možná to byla cena nejen za Hořice, ale vlastně dopředu za celou sezónu, v níž si Michal vybral smůly, především na TT, dost a dost. Byly ale také úspěšné závody a na ně se Michal pokusí navázat právě v Macau. Původně dostal nabídku startovat za tým BMW, z té ale nakonec sešlo a po určitou dobu to vypadalo, že zcela sejde i z Michalova startu v Číně. Situace se vyvíjela jak na houpačce, ale nakonec se mu podařilo získat angažmá v britském týmu East Coast Racing. Bylo to sice na poslední chvíli a bez řádné přípravy to byly narychlo všemožné starosti navíc, ale to se prostě neodmítá. Ono totiž není vůbec jednoduché se Grand Prix Macaa zúčastnit. Jedná se o volný mezinárodní závod, který není součástí žádného mistrovského šampionátu, do něhož by bylo možno se nějak přihlásit. Je to takříkajíc „pouze pro zvané“ a sám pořadatel dle vlastního výběru obesílá pozvánkou jezdce, respektive týmy, s nabídkou ke startu. Pokud se prostřednictvím East Coast Racing této pocty dostane i Indimu, bude záhodno této možnosti patřičně využít. Bude tak prvním ryzím Čechem, který se zde představí, neboť předešlá Haškovcova účast tu proběhla pod americkou vlajkou. Konkurence však bude značná. Největší favority bude nutno hledat mezi starými známými z minulých let: Stuart Easton, John McGuinness, Michael Rutter, Cameron Donald, Keith Amor a další. Indi jich řadu zná třeba z TT nebo dalších závodů a dobře ví, že jsou to na jedné straně neskuteční střelci, ale na druhé straně také jenom lidi. Takže „nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme“. Budeme držet palce, ať vše dopadne OK.