Co spojuje flattrack a freediving? Aneb netradiční shrnutí letošní sezóny.

Svůj čas dělím mezi (nejméně) milión různých aktivit, ale právě motorky a nádechové potápění patří mezi moje nejoblíbenější koníčky. Oběma se věnuju nějakých šest let, a i když pořád patřím mezi pravověrné hobíky, troufám si tvrdit, že jsem se o nich za tu dobu něco málo dozvěděl a doufám i naučil. Rád také hledám souvislosti, porovnávám, využívám poznatky z jedné činnosti v činnosti jiné. Mezi všemi svými aktivitami jsem těch souvislostí a styčných bodů už našel (a vzájemně využil) spoustu a nejinak tomu je i u freedivingu a flattracku... První věcí, kterou mají oba zmíněné sporty společné, je jednoduchost, přirozenost, dalo by se říct i purismus. Oba se totiž nesou v duchu motta, které kdysi vyslovil Antoine de Saint-Exupéry: "Dokonalosti není dosaženo tehdy, když už není co přidat, ale tehdy, když už nemůžete nic odebrat." Podobně jednoduché, jako jsou flattracková pravidla či jadrné motorky, je i určitě nádechové potápění. Stejně jako na flattrackový ovál vyrážíte s mašinou bez zbytečných pomocníků/komplikátorů (ABS, kontrola trakce, elektronický podvozek…), tak ani ve freedivingu s sebou pod vodu netaháte žádný „zbytečný“ materiál a musíte si vystačit s neoprenem, maskou, šnorchlem, ploutvemi a závažím – pak už je vše jen na vás...

Mnozí z vás už o nádechovém potápění určitě slyšeli, možná jste někteří viděli film Magická hlubina se skvělým Jeanem Renem v hlavní roli, ale stejně nejdřív raději stručně popíšu co to freediving vlastně je. Velmi zjednodušeně jde o to, že se s jednoduchým vybavením před ponorem zhluboka nadechnete, zanoříte pod hladinu a pod ní vytrváte tak dlouho, jak je to jen možné, či příjemné… Pak už jen záleží na tom, jestli si chcete relaxovat při proplouvání vraků, objevování jeskyní, případně hraní s podmořskými živočichy, nebo vás spíš baví posouvání svých limitů či dokonce soupeření se stejně potrefenými kolegy.

Posouváte svoje hranice buďto v setrvání pod vodou co nejdelší dobu a váš výkon se hodnotí a vyjadřuje pomocí minut a vteřin, nebo se vaše úspěchy měří v metrech – ať už měřených co do maximální vzdálenosti v bazénu, případně potopených co nejhlouběji v lomech nebo oceánu. Pro lidi freedivingem nepolíbené jsou některé výkony naprosto nepředstavitelné, ale věřte, že po absolvování kurzů se skvělými trenéry, kterými se naše země pyšní, je i „běžný“ smrtelník schopný svoje limity posunout hodně daleko a hluboko – o profících ani nemluvě! Jak už jsem psal, jsem pouze freedivingový hobík a i když vydržím pod vodou přes pět minut a potopím se do čtyřiceti metrů, tak se ale ani v nejmenším nemůžu porovnávat se jmény, jako je Martin Zajac či Michal Rišian – to by bylo stejně troufalé, jako kdybych vyrazil na ovál s Vaškem Milíkem, nebo vlezl do ringu se utkat s Lukášem Konečným. Ti nejlepší freediveři se totiž dostanou i pod 120 metrů, a světový rekord v maximální výdrži pod vodou atakuje dokonce dvanáct minut!!!

Většina potápěčů se ale věnuje tomuhle koníčku hlavně proto, že je to skvělý relax, cesta ke zdokonalení a také sebepoznání, při kterém si přijde na své nejenom tělo, ale i hlava. Vše kolem vás (i ve vás) se nádherně uklidní, uvolní, prožíváte pocit „teď a tady“, neřešíte to, že vás včera v práci do bezvědomí vytočil šéf a zítra přijede na oběd tchýně… Říká se, že freediving je z větší části „o hlavě“ a vlastně i to byl důvod, proč já jsem se mu začal kdysi věnovat. Ve všech sportech, kterým jsem se věnoval (mašiny, kola, lezení po skálách, boxování…) se dala hlava „přetlačit“ či obejít skvělou fyzičkou, namotivováním, nahecováním… jenže u freedivingu to prostě nejde. Můžete mít fyzičku jako hrom, motivaci jako deset vašich kolegů dohromady, ale pokud vás zradí emoce a myšlenky, tak máte prostě smůlu!

Právě proto se v tomhle sportu takový prostor dává mentální přípravě, díky které jste pak o mnoho lépe schopní regulovat to, co se děje ve vaší mysli, sledovat kam se ubírají vaše myšlenky a pokud frčí směrem, který vám nevyhovuje, dovedete je nasměrovat tam, kam chcete vy a ne tam kam se právě chce jim. Tuhle schopnost pracovat se svými myšlenkami a mechanizmy jak je ovlivňovat vidím jako největší přínos jak pro další sportovní aktivity, tak i „běžný“ život. Vždyť kolikrát se vám stane, že se při řešení nejrůznějších každodenních situací musíte vypořádat s mnoha konflikty nejenom se svým okolím, ale i ve svojí hlavě? To samé samozřejmě platí i v dalších sportech, flattrack nevyjímaje - pokud jste schopni uklidnit svoji hlavu před tím, nežli se ponoříte desítky metrů pod hladinu, určitě tuhle dovednosti vyžijete i ve chvíli, kdy s mašinou najíždíte na startovní rošt! Vždyť to znáte… kolem vás je hromada dalších bláznů, se kterými se za chviličku při nájezdu do zatáčky budete lokty přetlačovat o lepší místo, hledat cestičku, kterou se proklestíte dopředu, krotit rozházenou mašinu pod svým zadkem… Freediving je sice hlavně o uklidnění vaší mysli, ale vy si těmito principy budete schopni svoje emoce upravit tak jak potřebujete – stejně tak jako vaše tělo má svaly poskládané tak, že umí tlačit i táhnout, vaše hlava pak umí daleko lépe svoje myšlenky uklidnit či naopak nebudit.

Další věcí, kterou vidím jako společnou oběma disciplínám, je vnímání těla jako celku – stránky (a také přípravy) fyzické i mentální. Mnoho motorkářů se věnuje fyzické přípravě - běhá, cvičí v tělocvičně, jezdí na kole, pár už také objevilo výhody mentální přípravy, ale dost často se tyhle dva aspekty řeší odděleně, což je určitě chyba. Vy totiž nejste pouze „hlava“ (myšlenky, emoce) ale nejste ani pouze „tělo“ (koordinace, síla, vytrvalost, rychlost) – vše souvisí se vším – tělo ovlivňuje hlavu a hlava zase tělo, tahle komunikace prostě musí fungovat! Právě freediving je jednou z nejlepších možností, jak tuhle komunikaci zlepšit a zdokonalit – je to velmi podobné biofeedbacku, ale o mnoho zábavnější a dostupnější. Tu vnitřní komunikaci při ponorech úplně cítíte - vnímáte jak si tělo chce povídat s vaší hlavou, posílá mu informace, které právě zažívá a to, jak následně reaguje na veškeré povely, které z vašeho „řídícího centra“ následně dostává. Schopnost uvolnit se je pro freediving naprosto nezbytná a jak určitě se shodneme na tom, že uvolněnost je jedním z předpokladů správného ovládání jakéhokoliv sportovního náčiní, motorku nevyjímaje. Postupně s přibývajícími zkušenostmi také začnete zjišťovat, že přístup (sportovní i životní) „porvat se s problémem“ většinou nefunguje a metoda „srovnání se s problémem“ je daleko přínosnější.

Poslední společnou věcí, kterou tady zmíním, je skvělá parta lidí, kteří se kolem těchto sportů pohybují. Za těch pár let, kterým se oběma aktivitám věnuju, jsem se nesetkal s kolegou, kterého bych už radši nikdy nikde nepotkal a stejně jako se těším na vlastní potápění či ježdění, těšívám se i na lidi, které při tom potkávám. Teď už se sice v následující kapitole budeme věnovat průběhu letošní flattrackové sezóny, ale během zimy se určitě k tomuhle tématu vrátíme a budeme se o něco podrobněji věnovat věcem, které jsem tady lehce nekousnul, teda tomu, jak zapracovat na svojí fyzické i mentální přípravě. Vizualizace, autosugesce, správné dýchání, vhodně zvolená fyzická příprava – to budou aspekty, kterým se povějeme za dlouhých zimních večerů…

Informace o redaktorovi

Martin Hakl - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE