Rozhovor s jezdci týmu MRG bezprostředně po příletu

Milan Engel

Milane, dokážeš vyjádřit letošní Dakar jedním slovem?

Chaos.

 

Byl Dakar oproti loňkému, kdy si byl nováček, jiný?

První Dakar co jsem jel, pro mě byl mnohem těžší. Určitě byl celkově náročnější. Letos první půlku dost pršelo, rušily se erzety, takže jsme dost najížděli na přejezdech. Teprve v Bolívii se začalo pořádně závodit. Všeobecně byl začátek dost pozvolnej a postupně se začalo závodit. Loni to začalo víceméně hned pěkně zostra a pak se už jelo na jedný vlně. 

 

Podle toho soudím, že ti více sedl spíš ten loňský?

Ano. Byl více technický a to mi sedělo. Takové to bylo letos ke konci. Letos se od začátku letělo v hrozných rychlostech na plnej plyn a to pak mohl rozhodnout každý kamínek. Když dojde v takové rychlosti k pádu, jsou to hrozný následky.

Čerpal si ze zkušeností získaných na loňském Dakaru?

Minulý rok jsem měl velikou přípravu, kdy mě zaučil David Pabiška. Zkušenosti z loňského Dakaru mi moc pomohly a tak jsem letos jel sám na sebe. Když jsem si letos nebyl jistý, poradil mi nějaké maličkosti Honza Veselý. Ze začátku jsem byl nejistý s navigací a musel jsem se do toho chvilku dostávat. Musím přiznat, že první etapy a prolog jsem jezdil hodně na oči. Teprve v dunách jsem musel jet stoprocentně na navigaci.

 

Co si říkal na velké množství zásahů organizátorů do průběhu závodu?

Já si myslím, že za to většinou mohlo počasí a s tím nic neuděláme. Ze začátku dost pršelo a bylo všude hodně vody. Na druhou stranu při maratónské etapě, ještě než jsem vypadl, byla zrušena poslední spojovačka. Nutno dodat, že nepršelo, ovšem údajně měl jeden jezdec na Hondě problém s motorem a nejen já mám podezření, že to bylo zrušeno kvůli němu. Jinak si ale myslím, že se jelo co bylo možné a organizátor dělal co mohl.

Letos si jel poslední model KTM se vstřikováním a loni starší karburátorový. Vnímal si rozdíl oproti staršímu karburátorovému a to nejen po stránce motoru?

Rozdíl byl opravdu veliký, opravdu kontrast. Je cítit váhový rozdíl a samozřejmě výkon. Na staré motorce jsem letěl pisty stočtyřicet a teď na nové o minimálně o deset rychleji. Ta rychlost je fakt důležitá, protože když to v technické části někomu nandáte a on vás pak na rychlých pistách dojede a ujede o kotel, to prostě naštve. Také ve vysokých nadmořských výškách motorka fungovala skvěle. Celková ovladatelnost je jinde. Ještě muším říct, že mě překvapila pneumatika Dunlop na pistách. Fungovala výborně a motorka se chovala lépe než na Michelinu. Ten naopak byl výborný v dunách a bahně.

Jak fungoval tým a spolupráce s Honzou Veselým?

Honza se především soustředil sám na sebe, protože jel maratónskou kategorii, kde to není jednoduché. Každopádně tým fungoval suprově. Hlavně mechanik Pavel Bartůněk, který na tom makal od rána do večera. V republice bych lepšího nesehnal. Stejně tak Libor Veselý, Ervín Krajčovič junior a hlavně manažer Ervín Krajčovič, který se o mě výborně staral a dohlížel, aby všechno fungovalo.

 

Jaká byla atmosféra na trati po stránce fanoušků?

Myslím si, že to v Argentině trošku upadlo a zájem nebyl takový jako minulý rok. V Bolívii tím ale lidé stále žijou a je to neuvěřitelný zážitek.

 

Tvůj nejsilnější zážitek?

Bohužel asi ten můj zadřenej motor a konec na Dakaru.

Během závodu si neměl větší problémy, pak ale přišel zadřený motor a konec. Jak to probíhalo, neměl si náznaky, že by se s motorkou něco dělo nebo zadření přišlo z ničeho nic?

Byla to maratónská etapa, kdy si motorky po příjezdu do bivaku děláme sami. To znamená olej, zkontrolovat vodu a vůbec všechno přejít. Paradoxně to nebyla extra těžká etapa, kdy by motorka dostávala na frak…ale holt se tak stalo. Hodně pršelo a duny byly poměrně mokrý a poměrně dobře se po nich jelo. Písek byl ale těžkej. V jednu chvíli mi přestala jít spojka, ale to se mi stalo i etapy předtím. Když jsem zvolnil, spojka zase šla. V tom jsem neviděl žádnej problém. Zaznamenal jsem svítící „efíčko“ (elektrika), ale to se stalo před tankovačkou a nic víc se nedělo. Žádná změna zvuku, prostě žádnej náznak ničeho podezřelého. Po natankování jsem motorku zkontroloval a než jsem vyrazil, efíčko zhaslo. Po chvilce se ale zase rozsvítilo, tak jsem si říkal, že to bude asi problém někde v kontaktu. Než došlo k drbnutí, přejel jsem v dunách větší fešovej kopec a říkal si, že je to dobrý a mám to už  jen nějakých třicet kilometrů do cíle. Z kopce dolů, kdy už jsem motorce nenakládal, se to najednou utáhlo a to pěkně do tvrda. Hned jsem věděl, že je to špatný a volal manažera. Domluvili jsme se, že počkám na Honzu a mezitím zkoušel zastavovat ostatní jezdce. Terén byl bohužel dost těžký a každej tam toho měl plný brejle, takže mi nedokázal pomoci. Po nějakém čase přijel Honza a řekl mi, že ho trefilo auto, takže toho měl taky dost. Každopádně vzal kurtu a pokusili jsme se táhnout. Kurta se okamžitě po deseti metrech přetrhla a potvrdilo se, že to fakt nepůjde. Honza mi řekl, že je to bohužel asi konec a nikdo mě odsud nedostane. Já si ale stále říkal, že je čas a do startu další etapy to nějak zvládnu. Byl jsem ale uprostřed dun a to byl problém. Nějací místní motorkáři mi nabídli určitou pomoc, ale to neklaplo, protože jsem musel jet po trase pouští a sebrat waypointy, abych zůstal v závodě. Najednou se tam objevili nějací domorodci a když viděli, že Honza jede pryč, sami nabídli, že mě zapřahnou za koně a pokusí se mě táhnout. Dokonce se chvíli dařilo a trefili jsme ještě jedem waypoint. Takhle jsme urazily zhruba šest kiláků. Nejdřív mě táhli jedním koněm a když už jsem nemohl, zapřáhli ještě druhého koně. Dokonce jsme to vytáhli do takovýho „prďáku“ přes dunu, opravdu neuvěřitelný. Bohužel se pak setmělo a nebylo vidět na krok a tím všechno skončilo čtrnáct kilometrů před cílem. Pokoušel se ke mně dostat tým a pomoci mi, ale to bylo také nemožný, protože všude byly duny a moře písku. Pak už jsem čekal na organizátory, kteří se ke mně těžko dostávaly. To už jsem věřil, že mě naloží na vrtulník a odvezou za týmem. Jenže omyl, dali mi stan, deku a nocoval jsem v poušti. Ráno mě vzal na konec erzety vrtulník, potom mě vzal džíp do starého bivaku a odkud jsem jel autobusem s dakarskými kuchaři za týmem, kam jsem se dostal druhý den v šest večer.

Na startu bylo pět českých motorek a jen dvě v cíli. Bylo to letos tak drsný?

No nebylo, spíš si myslím že smůla. Každej si to prostě vybral, třeba jako Ondra, který trefil kamen. Holt je to hodně o štěstí a o náhodě. Nemyslím si, že by to letos bylo tak extra náročný. Každopádně doufám, že jsme si smůlu vybrali.

 

Když se podíváš zpětně, kdy to bylo letos nejtěžší?

Asi při maratónské etapě, den než jsem vypadl, protože bylo velký horko. Jelo se hodně v řečišti a písku, což bylo náročný na fyzičku.

 

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE