Ivan Jakeš: Na Dakar musíš mít trpělivost
Text: Vláďa Novotný | Foto: Jiří Jevický | Zveřejněno: 28.5.2013 | Zobrazeno: 11 622x
Ke KTM festivalu kromě testovacích jízd neodmyslitelné patří známé tváře, spojené s oranžovou značkou. Letos mezi nimi nemohl chybět slovenský závodník Ivan Jakeš, který překvapil na posledním ročníku Rally Dakar fantastickým čtvrtým místem. V improvizovaném rozhovoru nám prozradil jak to funguje v zázemí týmu KTM, nebo jak se připravuje na další start.
S jakým cílem a jakým očekáváním jsi odjížděl na Dakar?
Chtěl jsem konečně dojet do cíle bez problémů. Po šesti letech jsem doufal, že to konečně vyjde. Proto jsem i přestal zkoušet různé motorky a vrátil jsem se ke KTM. Je totiž dobře nachystaná a servis na Dakaru je výborný. Mým cílem bylo dokončit do desátého místa. Z těch předešlých let, kdy jsem dojel nějaké etapy do desítky, jsem věděl, že na to mám. Věděl jsem, že když mi všechno vyjde, do desítky to bude. Ve čtvrté místo jsem mohl jen doufat, protože je na startu hodně továrních jezdců… Jak je vidět, dá se.
Byl nějaký okamžik, kdy jsi v desítku přestal věřit?
Ne! Hned na začátku jsem říkal, že prvních šest dní je potřeba jet rozumě. Všichni blázni se vyblázní hned na začátku. Někteří jezdci první tři, čtyři dni závodili úplně na krev a myslím, že to zapříčinilo, že byli až za mnou. Také jim začaly umírat motorky. Lidé, kteří mi před tím dávali dvacet minut za den, byli najednou za mnou. Najednou jsem byl rychlejší a mohl s nimi závodit. V tomto je Dakar specifický… trvá čtrnáct dní a ne jen pár dní.
Myslíš si, že je na tovární jezdce vyvíjen velký tlak a nejedou tak v pohodě jako ostatní?
Já jsem měl naprosto ideální tým. Pokud jsem něco potřeboval, skočil jsem si do KTM Factory teamu, kde je úplně všechno. Prostě si zaplatím servis a dál se nemusím o nic starat. Tovární jezdci musí zajet výsledek. Já už jsem výsledek udělal a teď pojedu Dakar s radostí. Budu se snažit zajet co nejlépe a už mě netlačí absolutně nic. Dakar jsem dojel a továrním jezdcům jsem dokázal, že mám na to být tam s nimi. Mám svoje sponzory a mám slíbeno, že se další Dakar pojede. Peníze nejsou problém, a proto tam pojedu s větším klidem. Samozřejmě se pokusím o ještě lepší výsledek.
Jak na tvůj výsledek reagovala továrna KTM?
Všichni mi gratulovali a to bylo asi tak všechno. Nějakou podporu od nich mám, jako třeba levnější motorky. Ten náš trh je tak slaboučký, že nejde řešit nějakou továrnu. Americký trh je vůbec největší a tím je dáno kdo v továrním týmu bude. Já můžu být seberychlejší, ale jednoduše tam bude někdo jiný. Je to všechno o businessu…
Jaký je tvůj nejlepší zážitek z Dakaru?
Finiš! Pódium! Stát tam se soškou v ruce je absolutní bomba. Když se mi to všechno po těch letech promítlo, tak to byl naprosto úžasný pocit. Můj mechanik Jardo Beran, ten byl úplně perfektní. Spolu jsme si na pódiu „pobečeli“. Jednoduše perfektní! Byla vidět ta radost a spontánnost z toho jak to dopadlo.
Nejtěžší chvíle na Dakaru?
Třetí den! Třetí den jsem ve stopadesáti šel na tlamu. Vůbec jsme nevěděl co se děje. Vrátil jsem se do proti bez brýlí a až potom se nějak vzpamatoval a vrátil zpátky. To byl asi nejtěžší moment. Byl jsem rád, že jsem dojel do cíle.
Jak dlouho se na Dakar připravuješ?
Celý rok. Já totiž nemám manažera a všechno si zajišťuji sám. Naštěstí moji sponzoři jsou většinou moji velcí kámoši.
Jak se připravuješ po stránce fyzičky?
Posilovna, kolo, plavání a motorka.V posilovně hlavně kruhový trénink, malé váhy na výdrž.
Kdyby se někdo rozhodl vyrazit na Dakar, co bys mu doporučil?
Trpělivost! To je to nejdůležitější. Zkoušelo to spoustu dobrých motorkářů, dobrých motokrosařů…člověk prostě musí vidět za roh a tomu musí přizpůsobit rychlost…nesmí se tam bláznit, závodit a už vůbec ne posílat něco přes závit.
Nepřišel po Dakaru pocit „mám dost a nikdy víc“ ?
Nikdy jsem neměl pocit, že bych se na to měl vyprdnout a nebo že je třeba skončit. Když jsem tento Dakar dokončil a stál na podiu, tak mi hlavou proběhlo, co vlastně ještě chci? To byl asi takový pocit, kdy jsem si říkal, jestli v těch našich podmínkách jde ještě něco víc udělat.
Co rodina a kamarádi na parádní výsledek?
Přijeli mě přivítat na letiště do Vídně. Přijely dva autobusy kámošů a dalších lidí. Bylo to úplně perfektní, byly tam i slzy… byly tam moje děti, přítelkyně, rodina. Došlo i na cimbálovku, no perfektní! Já byl úplně hotový! Rodina tím žila. Na náměstí u nás doma bylo snad patnáct set lidí, to jsem tam ještě neviděl. Hudba hrála, jako když se vrací hokejisti.
Jak se na trati chovají ostatní jezdci, zejména tovární jezdci?
Na trati jsou všichni úplně v pohodě, kromě jednoho, který chvála bohu už v KTM není. Všichni jsou jinak perfektní. Přáli mi Faria, Lopez i Concalvez a hlavně Rodrigues je naprosto skvělý chlap. Všichni pomáhají a snaží se něco poradit. Navíc mě hecovali na Lopeze, že ho prý musím porazit. Jednoduše mi přáli… a v cíli poslední etapy to bylo vidět. Všichni se na mě věšeli, prostě perfektní!
Ivane, díky za rozhovor! Za redakci i za naše čtenáře Ti přeji, ať další Dakar je minimálně stejně úspěšný jako ten poslední.
Chtěl jsem konečně dojet do cíle bez problémů. Po šesti letech jsem doufal, že to konečně vyjde. Proto jsem i přestal zkoušet různé motorky a vrátil jsem se ke KTM. Je totiž dobře nachystaná a servis na Dakaru je výborný. Mým cílem bylo dokončit do desátého místa. Z těch předešlých let, kdy jsem dojel nějaké etapy do desítky, jsem věděl, že na to mám. Věděl jsem, že když mi všechno vyjde, do desítky to bude. Ve čtvrté místo jsem mohl jen doufat, protože je na startu hodně továrních jezdců… Jak je vidět, dá se.
Ne! Hned na začátku jsem říkal, že prvních šest dní je potřeba jet rozumě. Všichni blázni se vyblázní hned na začátku. Někteří jezdci první tři, čtyři dni závodili úplně na krev a myslím, že to zapříčinilo, že byli až za mnou. Také jim začaly umírat motorky. Lidé, kteří mi před tím dávali dvacet minut za den, byli najednou za mnou. Najednou jsem byl rychlejší a mohl s nimi závodit. V tomto je Dakar specifický… trvá čtrnáct dní a ne jen pár dní.
Já jsem měl naprosto ideální tým. Pokud jsem něco potřeboval, skočil jsem si do KTM Factory teamu, kde je úplně všechno. Prostě si zaplatím servis a dál se nemusím o nic starat. Tovární jezdci musí zajet výsledek. Já už jsem výsledek udělal a teď pojedu Dakar s radostí. Budu se snažit zajet co nejlépe a už mě netlačí absolutně nic. Dakar jsem dojel a továrním jezdcům jsem dokázal, že mám na to být tam s nimi. Mám svoje sponzory a mám slíbeno, že se další Dakar pojede. Peníze nejsou problém, a proto tam pojedu s větším klidem. Samozřejmě se pokusím o ještě lepší výsledek.
Všichni mi gratulovali a to bylo asi tak všechno. Nějakou podporu od nich mám, jako třeba levnější motorky. Ten náš trh je tak slaboučký, že nejde řešit nějakou továrnu. Americký trh je vůbec největší a tím je dáno kdo v továrním týmu bude. Já můžu být seberychlejší, ale jednoduše tam bude někdo jiný. Je to všechno o businessu…
Jaký je tvůj nejlepší zážitek z Dakaru?
Finiš! Pódium! Stát tam se soškou v ruce je absolutní bomba. Když se mi to všechno po těch letech promítlo, tak to byl naprosto úžasný pocit. Můj mechanik Jardo Beran, ten byl úplně perfektní. Spolu jsme si na pódiu „pobečeli“. Jednoduše perfektní! Byla vidět ta radost a spontánnost z toho jak to dopadlo.
Třetí den! Třetí den jsem ve stopadesáti šel na tlamu. Vůbec jsme nevěděl co se děje. Vrátil jsem se do proti bez brýlí a až potom se nějak vzpamatoval a vrátil zpátky. To byl asi nejtěžší moment. Byl jsem rád, že jsem dojel do cíle.
Jak dlouho se na Dakar připravuješ?
Celý rok. Já totiž nemám manažera a všechno si zajišťuji sám. Naštěstí moji sponzoři jsou většinou moji velcí kámoši.
Jak se připravuješ po stránce fyzičky?
Posilovna, kolo, plavání a motorka.V posilovně hlavně kruhový trénink, malé váhy na výdrž.
Kdyby se někdo rozhodl vyrazit na Dakar, co bys mu doporučil?
Trpělivost! To je to nejdůležitější. Zkoušelo to spoustu dobrých motorkářů, dobrých motokrosařů…člověk prostě musí vidět za roh a tomu musí přizpůsobit rychlost…nesmí se tam bláznit, závodit a už vůbec ne posílat něco přes závit.
Nikdy jsem neměl pocit, že bych se na to měl vyprdnout a nebo že je třeba skončit. Když jsem tento Dakar dokončil a stál na podiu, tak mi hlavou proběhlo, co vlastně ještě chci? To byl asi takový pocit, kdy jsem si říkal, jestli v těch našich podmínkách jde ještě něco víc udělat.
Co rodina a kamarádi na parádní výsledek?
Přijeli mě přivítat na letiště do Vídně. Přijely dva autobusy kámošů a dalších lidí. Bylo to úplně perfektní, byly tam i slzy… byly tam moje děti, přítelkyně, rodina. Došlo i na cimbálovku, no perfektní! Já byl úplně hotový! Rodina tím žila. Na náměstí u nás doma bylo snad patnáct set lidí, to jsem tam ještě neviděl. Hudba hrála, jako když se vrací hokejisti.
Jak se na trati chovají ostatní jezdci, zejména tovární jezdci?
Na trati jsou všichni úplně v pohodě, kromě jednoho, který chvála bohu už v KTM není. Všichni jsou jinak perfektní. Přáli mi Faria, Lopez i Concalvez a hlavně Rodrigues je naprosto skvělý chlap. Všichni pomáhají a snaží se něco poradit. Navíc mě hecovali na Lopeze, že ho prý musím porazit. Jednoduše mi přáli… a v cíli poslední etapy to bylo vidět. Všichni se na mě věšeli, prostě perfektní!
Ivane, díky za rozhovor! Za redakci i za naše čtenáře Ti přeji, ať další Dakar je minimálně stejně úspěšný jako ten poslední.
Informace o redaktorovi
Vláďa Novotný - (Odebírat články autora)
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)
Jak se Vám líbil tento článek?