Hyosung GV 250 Aquila (2002)

Moje první velká motka.

Když jsem si jí vyzvedával u prodejce, byl jsem domluvený na pátek. Bohužel jsem ve čtvrtek koukal na předpověď počasí, ve které hlásili na celém území déšť. No nebyl jsem rád, ale přeci nenechám svojí motku někde v garáži. Prostě jsem se na svou první jízdu těšil tak, že jsem jí nemohl odložit i kdyby trakaře padaly. Jakmile jsem přijel k prodejci, mraky se rozestoupili a vysvitlo sluníčko. "Hurá" řekl jsem si a po vyřízení formalit vyrazil. Pro svou první jízdu jsem zvolil hned malinko delší trasu. Naplánoval jsem si trasu z Prahy do Benešova, kde jsem chtěl přespat u příbuzenstva a v neděli vyrazit zpět domů. Měl jsem kliku, že začalo svítit sluníčko a tak jsem opravdu vyrazil dle svého plánu. Za Prahou jsem si všiml, že místy je silnice mokrá a rozhlédl se kolem sebe. Když jsem viděl před sebou černý mrak a stěnu vody, zděsil jsem se. Koukl jsem do zrcátek a ona ta stěna byla i za mnou. Tak jsem jel dál a postupně se úzký pruh sluníčka zužoval. Fakt jsem měl kliku, protože tahle situace vydržela po celou dobu mé první jízdy a začalo pršet, až když jsem motku řádně uklidil do garáže. Uf, to byla klika.

V neděli jsem za sluného počasí vyrazil zpět domů. A samozřejmě osud tomu chtěl, že po cca kilometru se obloha zatáhla. Po dalším kilometru začalo krápat a po pátém kilásku se spustil lijavec, který jsem už dlouho nezažil. Samozřejmě jsem v té době neměl pořádný hadry. Frajíreček vyrazil bez pláštěnky jen s koženými kalhotami, koženkovou bundou a běžnými keckami na nohou. Za chvilku mi byla pěkná kosa a byl jsem promočený na kost. Koukám tedy kolem sebe a všiml si, že prší jen na mne a všude okolo svítí sluníčko. Rozhodl jsem se zastavit a někde se schovat. Naštěstí jsem brzy našel benzinku a zajel k ní. Myslím, že obsluha ze mne měla pěknou srandu, když jsem se tam u nich schoval celý mokrý. Za malou chviličku to vypadalo, že už přestane pršet a já tedy rychle zase vyrazil. Problém byl v tom, že nepřestalo a pršelo snad ještě víc. Tak se situace opakovala se stejným scénářem ještě dvakrát a pak jsem pochopil, že dnes mám prostě na počasí smůlu a už nemá cenu někde stavět. V té chvíli bylo mým jediným přáním co nejrychleji dojet. Tak jsem celou cestu koukal jak nějakých 150 - 500 m ode mne svítí sluníčko a na mne se přitom snášel hustý déšť.

Když jsem dorazil, pamatuji se jen, že jsem se hned naložil do horké vody. Poté zkontroloval škody - odnesl to jen mobil, který nebyl vodotěsný a na tolik vody asi nebyl testovaný. Jinak vše bylo OK. Další víkend jsem ale už zase byl v sedle svojí motky. A jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí. Takže tato zkušenost ze mne udělala motorkáře tělem i duší na celý život.

A co vy?! Máte nějaký podobný příběh?