Honda VFR 800X Crossrunner (2015)

Jak jsem dospěl ke Crossrunneru, aneb evoluce motorkáře

Více fotografii

Motorka koupena od FIRMA:Free-moto (Prostějov 1) - vše v pořádku

Výška jezdce: 178 cm

První dojmy - vítej v jiné galaxii

Motorku bych doporučil pro - Všem pohodářům na cestování

Doplňky na motorce - Komplet adventure výbava

Recenze

Válím se doma v karanténě a z mobilu na mě čučí sms s hláškou od hygieny, že su (Brno že jo) pozitivní tady na ten coronatyfus. Nuda, nuda. Zatím to nevypadá na to, že rozšířím statistiky těch, co měli smůlu, a tak pro zkrácení chvíle zkusím něco napsat. Bude to trošku o historii, praxi, o teorii, o cestování, ale hlavně o krásným fanu, zábavě, smyslu fungování, radosti ze života, zkrátka o motorkách. Jen na okraj - mám na motorce projetý Alpy, Slovinsko, Maďarsko, Polsko, Albánii, Rumunsko, Slovensko, Německo, Balkán, něco baže víckrát. A nejsem stádový typ, takže sám, jen s batůžkem. Nechlubím se ani náhodou, já jen že už o tom něco vím a tím pádem to nemusí být úplný kraviny, co tady píšu. Technickoodborně ale nečekej zázraky. Zde ještě doplním, že baťůžek je láskyplné pojmenování partnerek řidičů motostrojů. Ale to každej ví.
Takže pár let zpátky. Pajda na krku, něco už za sebou, kus světa vobjetýho, nějaký branky jsem v životě už taky nastřílel, nepotřebuju si už nic dokazovat, tak co už, tak co dál. No samozřejmě návrat k motorkám. To o čem hodně chlapů sní, ale málo kterej na to má a skočí do toho. Čas na to je dobrej. Silnice jakž takž, plechovky si na motorky zvykají, není to finančně nedostupný a výběr je nekonečnej. Já za mlada pincek, mustang, jawaha 350, pérák, a tak podobně. Spíš na montování, než na ježdění. A už vůbec ne na cestování. A málo peněz. A jiný s věkem spojený zájmy jako kamoši, vandry, pivo, holky a dál stačí, třeba to fakt někdo bude číst. Tak teď nastal ten time. Dětátka ve stavu pubertálně předsamostném, nějaká kačka se taky najde, a moje milá (tehdy ještě předmanželka) není též proti.
Po životní pětadvacetileté motopřestávce začínám výběrem motocyklu. Musí být krásnej, velkej, ať vypadá, ať ho taky zvládnu. Krásnej, velkej, tady hned na začátku odpadávají naháči, zalehávačky, kapotky a taková ta sorta střelců kteří, často zdobí ve formě křížků, věnečků, fotek, naše zakroucený silnice a rozptylují plechovkáře. Motokros jde mimo mě, budem jezdit ve dvou. Cestovní endura, zatím nevím. Neplánuji Kordillery s dekou a ešusem. Sajda, bože jen to ne, je jen jedna horší věc na světě, netopýr z Wu-chanu. Nebudu to natahovat. Moje naivně amatérská začátečnická představa se stabilizovala u výrazů jako chopper, cruiser, prďoch a tlusťoch. V hlavě americký filmy, šestašedesátka, Hell Angels a tak dále, no co jako. Je naprosto nezbytné (vykrádám Zagorovou) aby to bylo chromovaný, hutnej zvuk, lesk, kůže, zrcadlovky, smrad benzínu a kouře, ať domorodce bolí za krkem, když profičím třeba přes Zbéšov u Brna. Ať to cvičí s tou druhou půlkou lidstva. Báby zavírají holky do chlíva. A drsný pohled Chucka Norrise.
Jdeme dál. První na řadu přicházejí, jak jinak HáDéčka. Po kontrole účtu zase rychle odcházejí. Vlastně se mě vůbec nelíbí. Kecám. Nemusím sportstry, a pak takový ty jejich megaobludy. Ale Electra Glide, to jo, to jo, ale pryč od toho. Ani sem to moc nehledal, ale starý, drahý, no nevím. Do začátku chci něco mladšího, spolehlivějšího, pokud možno podobně pěknýho. Čínu mažu ze startu, italská proslavená spolehlivost též pomáhá tužce škrtat, a tak končím v zemi císařů, samurajů a kamikadze. Ze známých firem mě svým typem Drag Star zaujme produkce pana Yamahy. Fakt pěkný. Asi 1100, 650 je zdechloň, to bych pak litoval. Takže internet sem, motobazary, diskuse, recenze, inzerce a furt dokola. Výsledek Yamaha Drag Star XVS 1100 ve žlutozlatavé metalíze, původ Holandsko, koupeno za přiměřený kačky od normálního člováka někde od Pardubic. Dostal jméno Prďoch (viz. film Amarcord) a měli jsme ho rádi moc. Fuj, oprava, máme ho rádi do teď. A projeli jsme s ním taky moc. Pět let. Skoro bez závad. Dostáváme se pomalu k účelu a významu takového to typu bajku. Máme rádi cestování a tak jsme volili typ tlustý, pohodlný, těžký. Omyl, ale v té době krásnej omyl. Není na dlouhý štreky. Musíte jen po asfaltě, dálnice 105 tak max., pak megaspotřeba a unkonfort, na polňačkách trápení. Limit byl max. Rumunsko Transfagaraš a Transalpina v roce 2015. Sedíte jak v křesle, to jo, ale všechna váha furt na zadku, nohy kdesi v předu, záda v prdeli, prdel středověk, cejtíš za hodinu každej kamínek. A když není kamínek, tak s tebou třepe velkej dvouvál. A upřímně, zvuk nad 110 km/h nic moc. Dáte třista kiláků a třepete se jak notorik. A je to škoda tu krásu ničit na advenčrtripech. Škoda. V dešti, blátě, zimě. Je to stroj na jízdu kolem komína, slunce, kochačka, vlající háro, pohoděnka. Hračka pro chlapa. Motosrazy, chlast, drsní borci, holky u tyče. A to poslední mám asi stejně zakázaný. Sem se neptal. No chtěli jsme jezdit dál, Balkán, Ukrajina a hlavně Albánie. Dokud je tam ještě vše po starým, dokud je to ještě Afrika Evropy. A to by Prďoch nedal.
Jasně že následuje přesup do cestovních endur. Evoluce už mírně zkušeného motorkáře. Takže co dál. Mám necelých 180, ani chudej, ani tlustej. Nějaká kačka je, tak se nebudem držet u zdi. Ať je to něco best, ať všichni čučí, ať nás to odveze na kraj světa. I se šminkama a fénem. Hop a skok, internet sem. A s tím spojený ježdění po bazarech. V této kategorii nelze nenarazit na svět GS. Je to jak baloňák za bolševika, to musí mít každej. Nebudu obsáhle rozebírat plus mínusy, stručně. Tak nějak respekt, vyšší ceny za přijatelný kusy, ceny náhradních dílů, a srdce jiskra taky neproběhla. Ale krásný stroje. Třeba mě to ještě čeká. Tak dál. V italské produkci jsem zavadil o Aprilii Caponord a rychle pryč, rychle. Strasti jednoho známýho polomotorkáře mě pak daly za pravdu. Anglie – tygříci, nezaujalo mě to. Pak KTM, nevím. Po zkušenostech s Yamahou se rád vracím do země kde, jako první vylízá pecen. Proberu všechny ty stromky, versysky, tenerky a co já vím. Ale pak mě kamoš nechá svézt na Varaderu. No a bylo rozhodnutý. Sice to bylo úplně něco jinýho, vysoká koza, řidítka se točí a plexi stojí, je to jak urvaný z řetězu, ale zvuk jak tryskáč. Prďoch zvuk jak turbolet, toto jak tryskáč. A už moderní tvary, má to otáčkoměr, nějakej kompjůtr, je z toho pěkně vidět. První dojmy amatéra. Ne že bych z toho omdlel, ale je to dobrý, dobrý, to hledám. Internet sem, druhý kolo s jasným cílem. Velký Varadero se vstřikováním, to znamená od roku 2005. Na podzim u něj stojím. Černý, krásný, zachovalý. Boží zvuk. Cena dobrá. Odvážím ho po vlastní ose, ve vzduchu lítají sněhový vločky, blbnou blinkry, su blbě oblečenej, vítr hnusnej. Ale je to doma. A pak první jízda, na místě krize, hrozný, těžký, železný. Prďoch poslouchal na slovo. Toto bude potřebovat výcvik, pevnou ruku. Zatím ale vyhrává. Otáčím se někde na zmrzlé polňačce v kopcu, v rychlosti nula to se mnou škrábne o zem. Neudržel jsem to hovado na noze. Kdyby okolo nejeli úkáčka v nějaké kraksně, tak tam sedím ještě teď. Nezvedl bych to. Zlomený žebro, možná víc. Domů jsem dojel. Ten den začala zima. Čas do jara trávím rekonstrukcí žeber. A na jaře hop a skok, jako novej. Černá Honda Varadero, říkáme mu Hondy, ten Hondy, Dělám věci jinak. A už jsme kamoši. Stroj dovybaven na cestování, šatník obměněn. Něco najeto a koncem srpna čeká Albánie. Ty vole, vás tam zabijou, okradou, sežerou, některý znásilní. Seš magor, a sami chcete jet. Jo, jezdíme sami. Byl to nádhernej výlet, doporučuju. Hondy bez nejmenší chyby. Spolehlivej, drsnej, nic není problém. První den ve dvou 800 kiláků až někam za Bělehrad. Není lepší reklama, už to nevyměním. Každej chválí to svý, já to nedělám. Kromě svý ženský. Každej ví. A probíhá život s černým Hondym. Další cesty, a taky poprvé sám s kamošama (Honda Afrika, Yamaha Tenere) ve třech Slovinsko. Kluci zkušení. Pěknej vejlet. Přes den kopce, krása, večer chytrý kecy v hospodě. A červíček vrtá. Varadero je starý, jezdíš dobře, zasloužíš něco lepšího, čtyřvál či co. Nechcu, vím, co mám, nejsem rozcapenej, nebudu vymýšlet, co bych tak lepšího asi tak měl chtít. V tomto stavu mě nachází zimní přestávka. A nastupuje éra kovidu, všechno jinak. Letos Ukrajina neklapne. Kdoví co klapne. Ale k věci. Dlouhá zima, internet po ruce a nahlodaná motomysl. Nějaký rady, nějaký čtení. Začíná mě to bavit u Hondy Crossrunnera 800, okrajově. Jen si čtu. Do 2015 nejsou pěkný, ale pak už jo. Jeden stojí v motobazaru někde v Prostějově. U lakoméch hanáků. Himalájská bílá perleť, komplet výbava, slušná cena. Dívám se na nový, a v této výbavě stojí bez pár kaček 400. Síla. Jaro na krku, svítí slunko, pojedu to omrknout. Je jasný jak to dopadlo i bez zkušební jízdy (!). V době šířícího se hnutí „ Black Lives Matter“ měním černou hondu za bílou. V Americe bych dostal pár facek. Pryč od toho. Jedu domů po vlastní ose. Slunce, vše kvete, Drahanská vrchovina. A je to tady znovu, první dojmy amatéra. Železo za dural. Parní stroj za benzín. Dobrman za ohaře. Co to je, co se to děje. Sem už na tom snad jezdil, asi v minulým životě. Všechno de samo, ty vole to je pokrok. Je to uživatelský jak skůtr. Fuj, co to píšu. Bych nevěřil. Evoluce motorkáře. V coronatyfusroce najeto asi 6000 km. Slovensko, Dukla, Polsko, Balt.
Nechválím svoje, teda kromě ženy. Jo, abych nezapomněl, v průběhu evoluce motorkáře se z předmanželsky stala manželka. Takže jinak nechválím. Ale tohle je dobrý, řekněme si proč, když to přestávají vyrábět. Sedlo mě to. Váhově, výkonově, esteticky, spotřebou, cenově a evolučně. Dospěl jsem do toho.
A co vy ostatní. Pade na krku, šedý vlas, bendžo, zvýšenej tlak, ale nějaký kačky bokem, tak co. Motorku, kamoše, advenčr. Běžte do toho. Koupíte si čopry, anebo už spíš cestovní endura. Spíš už to druhý. Jste chlapi a chcete hračku. Velkou, lesklou. Asi GeeSo. 1200. Dobrá volba, asi ta nejlepší. Kdyby dělali 1600, koupíte 1600. Proč, protože chcete v partičce vypadat. Mít to nejlepší. I když nejedete do Kordiller s dekou a ešusem (99%). Tady je ale furt všechno dobře. Všechno lepší než ležet na divanu před bednou. Ale zpět. Tento trend nutí výrobce vyrábět endura větší, silnější, přetechnizovaný, předražený, přeleštěný, nevyužitelný vlastnosti pro běžnýho středomotoevropana, kterej má na trip čas tak tejden a v terénu se motá jen chvilku a se staženým zadkem. Ale chce to. Chce to. Má na to. A pak večer na zahrádce někde v Rakousku, ja gute bier, a pečený koleno, a krásný stroje na parkovišti, a těšení na nový den. O tom to taky je. A je to dobře. O tom si ten zbytek chlapů, kteří o tom jenom mluví a sní, a kteří mají strach do toho vážně jít, o tom si může nechat jenom zdát. Jenom zdát. A zde je čas pro moji nevyžádanou radu na závěr. Bez ohledu na to co je právě in, co frčí, co se nejvíc leskne, s čím nejvíc zamachruješ, co okomentujou ostatní, jsem dospěl ke stroji, který mě sedí a který je ve všem pro mě dokonalej. Čtyřválec, přes sto koní, vzhled, stáří, spolehlivost, advík výbava, velikost, atd. atd. – Honda Crossrunner 800. Tak. Obdobně to mám s manželkou, ale o té budu psát příště do Vlasty.
Přeju tedy a radím vám, ať uděláte ten krok a koupíte si tu hračku pro chlapa, ať si vyberete to nejlepší pro vás. A ať v tom hledání taky uděláte chybky, které vás pak naučí si vážit toho, k čemu jste dospěli. Toto je deset let zkušeností.
Kolama dolů, čusbustyfus