Honda VT 750C Shadow (2010)

306 km

Před dnešní vyjížďkou sedím nad mapou a hledám nějaký cíl cesty. Našel jsem něco na Rakovnicku, ale při cestě do garáže surfuju na Facebooku a jeden kolega ze skupiny „Honda Shadow Owners Club“ se zmínil, že pojede na Onen Svět. Jelikož jsem světaznalý, vím, kde se chata s tímto názvem nachází. Sedlčansko máme rádi, a tak měním plány a vyrážíme tím směrem.

Navigace nás chce vést přes Davli a Slapy, ale musíme se stavit na pumpě, a navíc bych rád prozkoumal nové cesty. Jedeme tedy přes Barrandov (se zastávkou na natankování a opětovné dohuštění zadního kola) a Barrandovský most do Modřan. Vzpomněl jsem si totiž, že jsem před časem v mapě zahlédl zajímavou silničku mířící naším směrem přes Točnou. Je to víc než dva kilometry dlouhý úsek, klikatící se lesem. Moc hezká alternativa k Břežanskému údolí.

V Jílovém nastupujeme na „sto pětku“, které se držíme dlouhých padesát kilometrů, až do Petrovic. V Kamenném Přívoze konečně dali dohromady mostky. Už se nemusí dalece objíždět. Protože jsme vyrazili už v devět hodin a teplota stoupá jen pozvolna, začínáme rychle prochládat. Snad tu jarní zbrklost neodstonáme…! Chvíli před cílem objevujeme ve vesničce Krchov obří dřevěnou plastiku lebky, která rozhodně stojí za krátkou zastávku a pár fotek.

Na Onom Světě jsme jediní motorkáři. Posedíme, najíme se, třeba někdo dorazí. Musím uznat, že tak dobrou gulášovou polévku, jakou jsme dostali, jsem dlouho neměl!
Nikdo nepřijel. Nevadí, pojedeme dál sami.

Přejíždíme Žďákovský most a míříme do Blatné. V Lidlu kupujeme něco k pití a pokračujeme dál na severozápad. Za městem obdivujeme obrovský reklamní poutač – veliký kotouč z jakési cirkulárky, zaříznutý do kusu žuly. Kačce jsem půjčil své zimní rukavice s Goretexem, protože chudák pořád nerozmrzla. Vypadá v nich jako přerostlý krtek. Projíždíme Hajany. Konečně vím, kam rodiče na noc posílají své ratolesti! Zleva míjíme Brdské pohoří. V Mirošově poprvé jedeme po novém asfaltu, kde jsme ještě loni v říjnu kličkovali mezi stroji a dělníky. Hezky to udělali – kluci šikovný!

„Chceš jet domů kratší, nebo hezčí cestou?“ ptám se Kačky někde u Strašic. „Delší, ale zapni topení!“ ona na to. Dopolední teplotní deficit pořád nemůže dohnat!

Stáčím tedy kola směrem ke Zbirohu a na Křivoklátsko. Po klikatici u Skryjských jezírek musíme jet velmi obezřetně. V dlouhých pruzích tu často leží jemná kamenná drť. Nechtěl bych činem naplnit heslo, které jsem zaslechl v pořadu Moto cestou necestou: „Kdo nepadá, jezdí pod svoje možnosti!“ Doufám, že to platí jen pro endura a nás se to netýká!

Berounka nás dovedla do Roztok u Křivoklátu. Tenhle kraj mám moc rád. Vždycky si vzpomenu na knížky Oty Pavla, ve kterých tu krásu dokonale zachytil. V Nižboru opouštíme řeku. Po dalších dvanácti kilometrech necháváme Křivoklátské lesy za zády, projíždíme Unhošť a pak už nejkratší cestou k domovu.