Yamaha YZF-R6R (2008)

A je to tady. Poslední závodní dvojden téhle sezóny a poslední endurance závod na 4 hodiny v roce 2017. Chci si ježdění maximálně užít a tak k už nakoupené SO+NE přikupuji i páteční ježdění, místo v boxu, a snažím se dohonit v práci co se dá. Prože pracovní zatížení zhruba poslední měsíc je enormní, a já doslova lezu po čtyřech.

Naštěstí zjišťuji že ve čtvrtek je státní svátek, a tak bude cesta na SK alespoň v klidu a pohodě. Čtvrteční dopoledne se balím, a cca ve dvě odpoledne vyrážím, abych byl na okruhu za světla, a na všechno byl čas.

Jaké je moje překvapení, když v sedm večer dorazím na okruh, a ten je zatarasen kolonou dodávek a aut s přivěšenými bajky. Na okruhu se balí zastoupení automobilky MercedesBenz, a vypadá to že tempem kterým na tom pracují se do paddocku dostaneme tak druhý den na oběd.

Postupně nás před branou remcá víc a víc, a tak zaparkujeme a vyrazíme alespoň na večeři do vedlejší vsi. Přeci jen s plným žaludkem se remcá líp. Do paddocku se dostáváme chvíli před devátou. Zapomínám na proklínání Mercedesu do horoucích pekel. Naházím věci do boxu, rozestelu si pelech, přehodím na bajku převod na slováč, natankuju, a je konečně čas v klidu pokecat a vědět že ráno stačí "skočit a jet".

Počasí celé 3 dni nemá chybu, jen po ránu je trať opravdu studená, a zvlášť v pátek ráno nestačí traťáci rozbité motorky ani vozit do depa. Cca v 11 dopoledne se situace uklidňuje a ježdění probíha v klidu a standardně.

Na časomíře pozoruji, že nejen já ale téměř všichni jejichž časy znám nebo tuším jedou podstatně pomaleji než je obvyklé. Holt nikdo si před zimou a před posledním závodem nechce zbytečně rozbít techniku. Pomalu se rozjíždím a ježdění si začínám užívat. Je mi líto Aceho, který přiletěl z ruska jen kvůli ježdění, ale zraněný palec na ruce je proti. That's life. Pomoci mu nemůžu. Pátek končí, polovina boxu se stěhuje jinam, a k nám doráží zbytek kopytnatého teamu. Scházíme se zde v PLNÉ sestavě, kdy stálé členy Alobalistu a mojí maličkost doplňují typická SKring posila Mike, a typická Most posila Roumen. Beru to jako znamení že se mnou jezdí rádi, a cítím se polichocen. Kromě toho je tu loňský stálý člen Ace z CCCP, se kterým jsem měl jezdit celou minulou sezónu, a sám sebe jsem vyřešil hned na velikonoce v itálii. Ace v tom pak zustal celou první polovinu sezóny sám a pracně sháněl posily.

To je pět bajků a jezdců, kolonky ve formuláři jsou jen čtyři. Zatím to nijak zvlášť neřeším, protože víkend je dlouhý. Ace se zraňuje hned ve čtvrtek večer, Alobalista v první dvacetiminutovce v sobotu zjišťuje že jeho YamahaR6 je tříválec s ne příliš hladkým chodem. No vida a jsme tři.

Zpět k sobotě, probíhá standardně, odjede se všechno. Ve WarmUpu si pujčuju od Kitty CBR650F s blinkrama, světlama a plotnou na kufr, na RoadSmartech. Jdu vyzkoušet jak jí to jede. Kličkovaná v nejpomalejší skupině je nesmírná zábava, zvlášť na tomhle stroji. Jedu maličko stylem jako na vodě, vezu z toho jako opice abych nízko položené stupačky s hlásičema udržel alespoň většinou nad zemí. Při objíždění na okruh nastrojené litrové HP4 vnějškem v cílové zatáčce se fakt bavím

Do depa přijíždím vysmátý jak lečo, a s díky vracím nepoškozený bajk. Zajímavá zkušenost po letech jen na supersportu. Celkem to brzdí, a ani se to moc nehoupá. A současné cestovní gumy si nechají líbit také hodně.

Na závod, kam sem kvalifikovaný v SSP asi na 30 místo už se vykašlu. Chci se soustředit na Endurance závod v neděli a pošetřit sebe i techniku. Přecijen se peru s lehkou virózou, a nejsem tak v kondici jak bych si představoval.

Prvně si tak vychutnám závod SSP z tribuny, notebook s livetimingem na klíně, a fandím těm, se kterýma se vždycky potkávám na trati. Nepříjemný pád Richarda hned v prvním kole jen potvrzuje správnost mého rozhodnutí se na to už dneska vy...to. Takhle bych snadno dopadl taky. V závodě se kolem mě mihne někdo z podobně rychle jedoucích, a už se tahá co pravá ruka a hlava může. Jednou je to věnec, podruhé kotrmelec

Sobota končí, párty je na rozdíl od ctvrtečního a pátečního večera asi třetinová. Dávám rychlou procházku po trati s Kubou a Kitty, a v deset hodin se loučím v boxu s tím že se potřebuju konecně vyspat. (noc předtím jsem šel spát ve 3 ráno, noc ještě předním ve dvě ráno, poznnámka svědomí). Ráno nás vítá opět ledová dráha, ale sluníčko které jí začína rychle ohřívat, a vrací se řešení v jaké sestavě pojedeme. Alobalista má osazený bajk novými svícemi, a tento bezvadně funguje, steně jako naše teamová jednička. Ace už v sobotu večer zkusil po asi pátém přebalení svého palce XXL rukavice, a i on hlásí plnou připravenost na závod. A je to tu zase. 5 pilotů, 4 kolonky ve formuláři. Jako vedoucí se musím rozhodnout a zdá se mi nejlogičtější, zapůjčit do vedlejšího teamu Aceho. Celou sezónu na šestce neseděl, a logicky z nás bude nejpomalejší, i když se do toho určitě dostane rychle.

Ale když přijíždí z penzionu, jednoznačně prohlašuje že je připravený a chce ject. Co teď ? A pak mě napadne že mám vlastně ještě jednu možnost. Výsledek seóny totiž nezáleží příliš na nás. Pokud Garo, do té doby čtvrté po pouhých dvou startech vyhraje, což je při jejich kvalitách reálné, museli bychom skončit nejhůře čtvrtí, abychom udrželi v seriálo krásné třetí místo. Pokud nevyhrají, v podstatě nás nemůže nikdo ohrozit. Všechny ostatní možnosti jsou za hranicí reálné pravděpodobnosti.

Takže říct že má ject s někým jiným Alobalistovi, který se mnou odjel všechny závody za sezónu nepřipadá v úvahu. Říct totéž Majkovi, kterého jsme přemluvili první závod aby to s námi zkusil, a který nakonec kývnul a jel s námi oproti plánu i do Mostu, nebo Roumenovi, který místo čistě Mostecké pomoci dorazil i na 7 hodin na Slovač a teď znova taky ne. A Acemu po celé sezóně utrpení v rusku, a zpackané loňské sezóně mojí vinou už vůbec ne.

Takže ... jsem udělal jasné velitelské rozhodnutí, a ze soupisky škrtnul sebe. Děj se vůle boží. Nějak to dopadne. Box s námi sdíly Kitty, a předboxový prostor Lukáš, se kterými se zapisuji do jejich teamu "Krátký zub".

Polohustá atmosféra v boxu se pročisťuje, a nový team mě ihned pověřuje úkolem je kvalifikovat, protože ježdění je zcela vyprodané a panuje lehká obava aby se do závodu vůbec všichni vešli.

Kvalifikace dopadá dobře, stojíme kousek za polovinou naprosto plného roštu 57 teamů, a já když jsem si to spískal, tak si to jdu taky odstartovat.

Pravým okem sleduju 'svoje kopyta", která mám na roštu téměř vedle sebe, a za které jde odstartovat Ace. Kitty mi podrží ... motorku na roštu, vlajka letí nahoru a dolů a do ticha se celý chumel skoro šedesáti jezdců vrhá ke svým strojům.

Jako vždycky běžím jako lemra, skáču na bajk mezi posledními, pak ještě řešim startování a řazení, a odjíždím .. no uplně poslední ne. ale moc nechybělo. Zapředníždím si parádně, co Vám budu říkat. Pak maličko zmatek se střídáním, protože 'polštářek hovno", potvrzující že moje znamení z depa viděli a bude tam připravený bajk na vystřídání nějak nevidím.

Po pár kolech další pokus, ten už dopadne cajk, a já zajedu do boxů. Podle časomíry jsem dal o vteřinu rychlejší kolo než celé dva dny předtím, takže jsem spokojený, natankuju a nahřeju motorku, a jdu pomoct na pitlajnu. Kopyta se tak nějak hlídají sami, já řeším nás a pomáhám krásce s trpaslíkama.

Po páru kolech další střídání, transponder dostane Kitty na svýho cesťáčka, a ptávě při jejím odjezdu pozorujeme na 4tém horizontu velkou dýmovnici, a následný SafetyCar a pak dokonce červenou vlaku, ve vytrvaostním závodě velmi neobvyklá situace.

Chilku jsem měl obavy o Kitty, aby na tom oleji neupadla, ale po chvilce jsem si všimnul že stojí na konci pitline. Ćervená přišla dříve než stačila vyject. Jenom dobře.

Po více než dvacet minut trvajícím úklidu trati vyráží i ona do závodu, ja e vidět že prohlídka trati nebyla zbytečná protože časy skáčou dolů kolo co kolo, až se zastavují na novém osobáku. Paráda.

Pak se jdu ještě svézt já, Lukáš, a na pár posledních kol opět Kitty, a je uklizeno. Endurance sezóna je pryč. Fňuk.

Kopyta udolala velice solidní osmé místo, celkově #27 pokud dobře počítám. Náš netovární team, poháněný vrtačkami se myslím za 26 místo v kategorii a #37 v cíli z 57 startujících (dojelo 46 teamů) také stydět nemusí.

Takže dojeto, jde se zaplácat nejůspěšnějším v tomto závodě, a také za team KopytaRC slíznout smetanu za celou sezónu, a chytnut pár kapek šampusu do oka a na pleš.

Děkuju za krásné závody kolegům, pořadatelům i soupeřům, děkuji teamu KrátkýZub že mě dovolili je reprezentovat, a těším se se všemi na viděnou v další sezóně. A teď jdu usnout zimním spánkem. Já měl být původně totiž medvěd, ale příroda si to na poslední chvíli rozmyslela.

• 

  KopytaRC #3 WM Endurace Cup, kategorie SSP