Suzuki GSX-R 1300 Hayabusa (2015)

A je to tady! Měsíc se s měsícem sešel a já už zase sedám na motorku a vyrážím směr Masarykův okruh. Hned potom, co jsem odjížděl začátkem května z motoškoly pořádaném AMD Brno jsem věděl, že chci jít dál. Nejlépe ještě letos. A světe zboř se, ono se to povedlo. Po výměně několika emailů s asistentkou mám registraci v kapse a jsem o pár tisícovek lehčí. Už zbývá jen počkat si do srpna. Příjezd na okruh je tentokrát bezproblémový, nebe je blankytně modré a sluníčko peče jak se na správné léto sluší a patří. Parkuju na vyhrazené ploše, vydávám se do konferenční místnosti k registracím a koho v paddocku nepotkám? Smrči mě srdečně zdraví a potom co vypisuju a podepisuju papír kterým zprošťuji AMD Brno jakékoli odpovědnosti za své vlastní jednání :) se k němu připojuji na parkovišti. Vždycky je fajn potkat človíčka se kterým si mám co říct protože je stejně postižený jako já. Z vozíku za autem sice tentokrát místo Hayabusy sundává Ducati 1098, ale značka motorky v našem přátelství nehraje roli. Jeho volbě navíc dobře rozumím, sám mám pro italky taky slabost. Jak by taky ne, když jsme oba propadli kouzlu Alfy Romeo a ve vozíku je zapřažená jeho 147 zatímco mě dělá společnici 156. Ale dost už filozofování, je tu warm-up a příležitost pro nás ukázat instruktorům svoje schopnosti. Smrči se řadí do prostřední výkonnostní skupiny, já rozmlsaný z květnové motoškoly jdu rovnou za Sršně. Vyjíždíme na trať a já zjišťuju, že co byl v mém podání minule nadprůměr je v tomto případě hodně slabé. A to se Sršeň v prvním kole prosím pěkně snaží brát ohled na adepty bez nahříváků pneu (mezi jinými i moje maličkost). Ve vláčku mezi ostatními doslova vlaju a zuby nehty se snažím jakž takž držet krok a zároveň se svou těžkou Busou nevypochodovat z tratě. Po pár kolech jeden z jezdců přede mnou padá na esíčku za Schwantzem a během rozjížďky vnímám ještě jednu žlutou vlajku. Poslední kola kroužím s totálním sebezapřením na hraně možností a červenou vlajku s odmávnutím do boxů vnímám s velkou úlevou. Teď už chápu, že slovíčko SPORT není v názvu akce pro srandu. Následuje oběd, kde volím jen těstoviny se sýrovou omáčkou jelikož mám pocit že cokoli těžšího můj žaludek nezvládne. Při rozpravě mi instruktoři ani nemusí doporučovat přestup do pomalejší skupiny. Je mi jasné, že na tempo Abáji či Sršně dnes ani omylem nemám i tak jsem ale rozhodnutý vydat ze sebe na trati to nejlepší. Teoretická výuka doslova přetéká zasvěcenými informacemi jak se stalo dobrým zvykem už v základní motoškole. Tady je to ale doslova vysoká škola jízdy na sportovní motorce. Venku pak ještě chvíli probíráme správnou volbu pneumatik. Sršeň dokáže většině lidí se sportovním obutím říkat odpovídající tlaky za tepla z hlavy a tak se vesele přeměřuje. S Pirelli Angel ST na své motorce radši nijak neexperimentuju a nechávám tlaky předepsané Suzuki. Pro jistotu se přeptám a dostávám odpověď, že dělám správně. Konečně je dráha zase naše, čekají nás čtyři pětadvacetiminutovky. První runda je nácvik správné stopy pokud možno bez použití brzd a převodovky. Od instruktora dostávám vynadáno, že se v zatáčkách na motorce skoro vůbec nehýbu místo toho abych motorku podpořil přenosem váhy. Další runda tentokrát navíc s řazením kvaltů. Hned po výjezdu na trať si uvědomuju, že instruktor má pravdu a já byl na řídítkách zbytečně ztuhlý. Pudy sebezáchovy ještě zdaleka nemám pod kontrolou, ale ve chvílích, kdy se mi daří se uvolnit a netlačit na pilu je moje jízda mnohem vyrovnanější. Začínám si to opravdu užívat a sledovat instruktora je pro mě mnohem snazší. Třetí série je už i pod brzdama. Tady mám asi největší rezervy, protože mám zbytečný strach z hmotnosti Hayabusy a jdu na brzdy moc brzo. Radiální monobloky od Bremba pod plnou zátěží samozřejmě taky trochu vadnou, svoji práci ale berou vážně a dávají jasně najevo, že mají rozdováděnou Busu pod kontrolou víc než já svůj strach. ABS celou dobu funguje nejlíp jak vůbec může - do ničeho nezasahuje. Je vidět, že vyladit celý systém na bezchybný asfalt už je dnes možné, škoda jen, že hrbaté české okresky umí senzory zblbnout kdykoli. K antihopu na spojce nemám nejmenších výhrad, narozdíl od první generace se mi zadní kolo ani jednou nekouslo byť jsem párkrát podřazoval hodně "na hovádko". Poslední volná runda začala důrazným varováním všech instruktorů před nepříjemným večerním sluníčkem které stojí nízko nad obzorem a na výjezdu k šikaně před cílovkou dokáže téměř oslepit. I když jsem udělal velké pokroky a jízdu si mnohem víc užíval, po pěti rundách už toho měla moje fyzička "plný brejle". Hlava by jela, ale tělo odpovídalo na příkazy nepříliš ochotně, takže jsem si posledních pár kol dal vyloženě na pohodu. Následoval krátký rozbor s instruktory na parkovišti a rozloučení. Smrčimu jsem pomohl naložit Ducati zpět na vozík a s hlavou plnou dojmů (a komboškou plnou dárkových předmětů) vyrazil zpět k domovu. Co říct závěrem? Snad jen že to byla naprostá bomba a ještě teď mám oči navrch hlavy když na to myslím. Teď už jen najít nějakou vhodnou plochu na další trénink. Howgh.