Suzuki GSX-R 1000 (2017)

Takzvaný emocionální humus v teamu, vzniklý neustálým se rozplýváním jak to bylo ve Španelsku v Aragonu super, vyprovokoval teamovou jedničku Pankáče k nekompropisnímu zakoupení velikonočního ježdění v Mugellu. Protože Honzova motorka stále ještě stanovala ve slunném Španělsku, jako jediný jsem připadal v úvahu jako spolujezdec. Ale nechtělo se mi s nejistotou počasi kupovat ježdění moc brzo, a pak se ject do Itálie podívat, jak tam krásně prší.

Až v pondělí před akcí jsem usoudil že sice teplo vypadá jinak, ale hrozba deště má jen přeháňkový charakter, a tak ježdění koupím. Od té doby se samozřejmě předpověď razantně zhoršila, a vše vypadalo na vodní mordor. Rozhodl jsem se tedy, že vyčaruji proti-vodní zaklínadlo, největší jakého jsem schopen. Místo spolujízdy s Pankáčem jsem montoval na dílně až byla R6ka připravená komplet na vodu. Povolený podvozek, přezuto, daný dlouhý převod.



Naložil Zuzku i R6ku do Kombuchy (Ford Transit Custom L2), a takto připraven na úplně všechno, vydal jsem se na cestu do určitě sluncem zalitého Toskánska v dodávce sám, sameček.



V Mugellu, byl jsem před touhle návštěvou jen jednou, a to léta páně 2017 také na velikonoce. Od té doby a stále ještě považuji tenhle okruh za nejkrásnější, na jakém jsem kde byl, a asi i nejzábavnější. A to přes všechny návštěvy Německých, Maďarských a Španělských okruhů. Rozježděný ze Španělska, těšil jsem se na čistou radost z ježdění.



Dorazili jsme už v konvoji dodávek (Peťan mě celou dobu stíhal, protože vyrazil o kus později, a stejně jsem na něj musel kousek pod Bolognou počkat), na okruh chvíli po sedmé odpoledne. Po chvilce laborování jsme zbudovali zázemí na "starém známém místě" na konci paddocku pod kartingovou tratí. Peťan před akcí zakoupil nový stan, zjevně taky na zaplašení deště.



Nastalo ráno. Skoro mrzlo, ale Oskárek rychle začal ohřívat vzduch i dráhu. Skočili jsme si poslechnout rozpravu, a hurá na dráhu. Zařazeni do žluté (druhé nejpomalejší) skupiny se starým časem 2:10 zajetým zde minule na R6 jsem se jel rozkoukat. Ta dráha je prostě neskutečná, přesně jak jsem si jí pamatoval, zatáčky do kopce, a z kopce, víc než o 180 stupňů, nekonečné oblouky které je těžké nějak zkrátit a "osrat" Hned v první dvacce si všímám, že první šikana čili zatáčky 2 a 3 tedy "Luco" a "Poggio Secco" jsou i teď ráno ve stínu, a dokonce na panelech svítí pyžamo, jako že to tam klouže. Vrývám si to do paměti pro další dny, ať si tu zbytečně neustelem.

Cíl pro event je pod 10, ideálně 8, což mám splněno hned během dopoledne Přesto že je to už šest let, je to stejně jednodužší když už tady člověk byl, a zvlášť na litru který tady má proti šestce cca 4 vteřiny letí čas dolů jako splašený.

První dvacka 13, druhá 10. Jdu si pro rychlejší skupinu, tohle vážně nejde, ve žluté grupě objíždím lidi vnějškem v zatáčkách. Na ego cajk, ale na to se hezky svézt, a nezmatkovat po dráze kudy kdo pojede to moc fajn není. Týpek nakoukne do časomíry a dá mi hned nejrychlejší bílou grupu.

Pankáč sedí na motorce po zimě prvně, takže jeho rozjezd je maličko opatrnější než můj, ale i jeho časy letí rychle dolů, a po obědě ho sami od sebe přeřazují do druhé nejrychlejší, červené skupiny. Celý den je ježdění čistá radost, odpoledne si ho užívám na 100%, a den zakončuju na 2:05, takže mám hned první den brutálně překročené všechny nastavené cíle. Prohlašuji že já už jen kávičku, a jdeme si projít dráhu.



Potřebuji si rozmyslet, co a jak dělat kde jinak, a při pomalé chůzi po dráze se nad tím přemýšlí nejlépe. Ještě s pivem v ruce. Pak ještě zalezeme k Peťanovi do vytopené dodávky, a sledujeme onboardy, jak to Nori Haga jede na půjčené šestce 1:54

Nastává den druhý. Rozvinula se družba s druhou stranou paddocku. Táboří tady početná Slovenská výprava, u nich i Oťas, se kterým se známe z Aragonu, a kousek od nich Vašek Novák s koučem Adamem Peschlem, kterému pomáháme vyrobit náhradní loketní slider Můj příspěvek je šroubek který ho drží. Vrtačku, rozbrusku a starý kolenní slider dodal někdo jiný.





První dvacku vynecháváme pro ještě vlhkou dráhu po nočním dešti, a pak se zase vrháme na dráhu. Já zkouším myšlenky ze včerejšího track walku, a téměř v každé jízdě oťukávám osobák, a Peťan za sebou tahá smečku litrových motorek a ukazuje jim nálety do zatáček.

Idylka až do páté jízdy. Peťan je opět domluven že roztáhne kluky Martina a Oťase, a já se jedu podívat na věž jak jim to jde. Vyrazí za sebou, a prvním kolem projede jen BMW s Martinem a Panigale s Oťasem v sedle, Petr nikde. Koukám jestli nejede do depa, ale také nic. A pak vidím jak do druhé zatáčky míří mrtvolák. Mám zlou předtuchu, a spěchám do zázemí.



Předtucha se naplnila. Ztráta zadku a kačerof. Na motorce nejsou velké škody. Laminát už v kačeru byl, a hlavní nápor chytla strana která byla stejně polepená amerikou. Obě řídítka, rosící brzdová pumpa, stupačka, páčka brzdy. Nic neřešitelného. Petr prohlašuje že je v pohodě. Jen nechápe co se stalo. Prý mu někdo čistě ukradl zadní kolo.

Ubezpečuju se 2x že je v pohodě, a sedám na Zuzku, tou dobou ještě krásnou, a vyrážím. Na plexi mi lítají kapky vody, a v hlavě mám Petrův pád. Nájezdové kolo opatrně, jestli to někde moc neklouže. Hned za první zatáčkou svítí červený kříž, tak dvojku projedu opravdu pomalu (podle telemetrie cca o 17kmh pomaleji než normálně), a sklápím do třetí zatáčky, v apexu ztrácím zadek, chviličku se chytne s motorkou už hodně bokem, a pak ujede znova, a je konec.

Tradá směr kačerof, a "bye bye" krásnej novej laku.

Zdrhám až za zeď, protože tam může kdykoli letět kdokoli další přímo na mě, bylo to jak vjet na led. Zjevně tam těch kapek spadlo víc, a snažili se mi to vlajkama říct. Já píčus. Až za svodidlama si uvědomuju že jsem nafouklej jak panáček Michelin. Rozepnu kombu, a jdu pomoct traťákům, dostat mašinu z kačeru. Pak čekám na mrtvolák, a když se borec ptá, kam jedu, řeknu smutně že na konec paddocku pod kartingovou trať. Czechoslovak? Si ... a rozesměju se. V průběhu 20 minut nás veze oba. Jen já ujel o zatáčku dál.



Po příjezdu na mě čeká celá česko-slovenská delegace, která se přišla podívat na to jak dopadl Pankáč, a tak to mám i s famfárama a slovama uznání a chvály. No není čas ztrácet čas, kromě laku, kerý vážně zamrzí není motorce vůbec nic. Jen stupačka a řídítko. Řešitelné i na místě, ale mám tu druhou motorku, tak není důvod. Shodim lamina, zhruba z toho vytřepu kačer a ofouknu a otřu to od prachu. Hodím pod plachtu, a jdu připravit R6ku na sucho, a na zítřejší závod. Ještě vyfouknu Karla (RST komboska s bagem, tenhle Karel už je Karel IV), vyměním bombu, zkontroluju funkci, a cítím se připraven na další den. Agentuře jdu nahlásit, ať mě napišou do SSP závodu na konec pole, že na litru kde jsem kvalifikovaný #19 v nejrychlejším závodě nemám s čím jet.

Na zahnání trudomyslnosti se vrháme na Petrovu motorku. Obě řídítka do vrtule, kolem dutého šroubu co drží hadice ke třmenům kape brzdovka, a zlomená stupačka. A páčka brzdy má taky takový ... krásný tvar.

V místním shopu pořídí vše nutné. Krásnou italskou páčku, dvojitý šroub a tři měděné podložky, set řídítek. Grip najde taky náhradní. Než to donese, zkompletuju mu levé řídítko. Pak se vrhneme na brzdy a pravé. Přendat řídítko, dát nový šroub k hadicím, odvzdušnit (konečně se hodila sada co už s sebou vozím asi 20 let), pár úprav, a motorka vypadá funkčně.



Natlakujeme na noc brzdu bindrpáskou, a jdeme si dát další pivo. Svezeme se zítra spolu v SSP, už se těším.

Den třetí, a grande finále. Brzda tlak drží, nikde nic neprolíná. Petr ještě skočí přezout předek který toho měl za sebou už dost, a navíc byl poblitý od brzdovky, a jsme ready to SSP race. Bohužel první dvacku nám zase bere krátký deštík.



V neděli už jsou jen dvě jízdy, závod a konec, to nebudu mít na adaptaci na SSP, řazení bez QS atd moc času. No nedá se nic dělat, a stejně stojím na konci pole, takže bude čas se rozjet.

Druhá dvacka vypadá ok, a tak vyrážím na R6ce. Vezu se na Petrem, fofrklackem musím kmitat o poznání víc než na litru, navíc mačkat spojku a ubírat plyn, ale celkem to jde. Zrovna si připravuju Petra na předjetí a že ho kousek potáhnu, když zvedá ruku a zajíždí. Nedbám toho, a zkoumám kam posunout na šestce brzdy, a kde jak řadit, abych se tam při závodě moc nemlel. Vracím se po celých 25 minutách s časem 2:11.0, jen 2 desetiny za platným šestkovým osobákem. Zajímám se co se stalo Petrovi. Prý zaseklý plyn, naštěstí v zavřené poloze. Chvilku nad tím laborujeme, a pak usuzujeme že musí mít někde dole pod nádrží kačer který skočil kam neměl.

Sundavat nádrž a airbox se mu kvůli poslední jízdě nechce. Je mi to líto, když jsme motorku včera tak hezky zprovoznili, ale alespoň ty tři kola si dal. A prý se mu jelo hezky.

Já se těším na závod. V Itálii obvyklý letmý start sice posune podobně rychlé jezdce z mého dosahu, ale rozhodně si zapředjíždím. Nájezd zase pár letících kapek což mě znervózní, ale pak už nic, a vlajky nikde taky nevlají, najíždíme na trať, zaváděcí kolo, a těsně za páskou míjím první oběť. Pak vyrazím na stíhací jízdu, a v předposledním kole závodu po postupném předjetí asi 10 motorek dávám svůj aktuální SSP osobák 2:09.0, tedy vylepšení minulého času o skoro celé 2 vteřinky.

Cíl, úsměv od ucha k uchu, a nakonec krásné zakončení lehonce pošramoceného eventu. Rychlé dobalení, a před jednou ráno už jsem byl doma, na velikonoční pondělí.

Díky Peťanovi, za super společnost, a že mě vytáhl s sebou, Mugello je prostě nejvíc, a neustále Nr. 1 v mém srdci, i když mě stálo hezkej lak.

Oťasovi a Slovenské smečce za super pokec v daleké Itálii. A jedno pivo útěchy pro padanou hrušku.

A RST za za super odvedenou práci, i přejezd obrubáku byl jak do peřinek

A těším se zase někdy někde.

VAMOS KOPYTA

• 

  Kopyta v Mugellu

• 

  Kopytnaté zázemí

• 

  Místní restaurace je famózní

• 

  Vyhlídková věž

• 

  Grip nasazovaný mrumrm

• 

  Hromadka hamby

• 

  Vjezd na okruh

• 

  Stupacka

• 

  Riditko

• 

  Normální kolo

• 

  Bác na naslizlu

• 

  Ještě krásná