Aprilia RSV 1000 R (2005)

Po vyspinkáni do růžova už se zase hrnu do komby. Jedem hezky na lehko, batoh zůstavá doma. Příjemná změna. Peněženku dávám na její obvyklé místo a doufám, že se během jízdy někam neztratí. Ano, zase mi něco zmizelo. Tenktokrát to byly knoty.
Hujda to asi záměrně vyhazuje a zbavuje se zátěže. Jinak si to prostě neumím vysvětlit. Sabotérka. A nebo mi dává pomalu sežrat ty tankodromy. A že jich za poslední dva dny bylo. Teda teď předbíháme.
Tak jo. Dávame si hardcore enduro vložku od penzionu. Hurá nakrmit sebe do kaufu a tu moji lehkou bulimičku na pumpu. Hotovo. Začínáme.
Máme obhlížecí chill day.
A začíná peklo. Dokonce i mapy to vědí a servírují mi stokilometrovou trasu na dvě hodiny. Není možná...

...je.
Hnedle jsem rád, že sedím na krásce z Noale a ne z Bologne.
Ta by to nejspíš nedala.
Jak tak hopsáme krajinou, postupně zjišťujeme, že silnice začíná levelovat. A leveluje nahoru, díky bohu. Už neskáčeme jen po jedné noze a začínáme se konečně trošku pohybovat. Aby z toho na posledních třiceti kilácích bylo něco naprosto parádního. Sakra to je polet.
Gumy konečně dělají i jinou práci, než že jenom přežívají. Máme radost. Přihlížející mají radost.
Nádhera. A ta krajina!

Prijíždíme k Drákulovu hradu Bran. Ehm...ehm... Tomu fejkovému.
Pravý byl v plánu taky, ale včera jsem se dozvěděl, že zřícenina probíhá rekonstrukcí. A já se na těch 1400 schodů fakt těšil. Mnohem víc, než na tenhle. Co už.
Odklízím klisnu na hulváta k chodníku a nechávám ji nadrzo tam. Na parkoviště se můžu z vysoka.
Ptám se ochranky a ta mě směruje v rumunštině na bazar.
Takhle se dělá byznys. Všude samé stánky s cetkami. Sorry hoši, ale jsem ochotný dávat peníze jen za jídlo. Tohle si nechte.
Odchytává mě týpek, jestli nechci guide v angličtině. Ne, děkuji. Historii mám u zadele, já se chci jenom kouknout, když už jsem teda tady. Fronta k pokladně má dobrých 40 metrů. Sakra kam jsem to vlezl? Lídí jako sraček. A další zásek ve frontě u hradu.

Konečně to máme za sebou a dokonce jsme na hradě zanechali stopu.
Nafoceno a hurá do menší restaurace pod hradem. Hmm. Dost dobrý.
A teď se jen psychicky připravit na cestu zpátky. Tentokrát budeme degradovat. Hezky ve třech fázích. Dáváme si to pěkně svižně a nakonec padá i první koleno v Rumunsku. Tak to si můžeme odškrtnout. Super.
No a pak už zase hopsáme až domů.
Přijíždíme zpátky do Curtea de Arges a míříme hnedka do místní tradiční restaurace La Costica .
Jestli se tady někdy vyskytnete, tohle je místo, kde by jste měli jíst. Já jsem už po dnešku bohužel plný, tak si dávám jen místní polévku s masovými kuličkami.
A hurá zpátky na základnu v očekávání zítřka.