Rumunsko 2019 - den třetí Honda XL 600V Transalp

Vlastník	Paige
Vloženo	12.11.2019
Aktualizováno	12.11.2019
Zobrazeno	743x

neděle 8.9.2019
PÁJA PADÁ, NĚCO SI PŘEJ

V noci pršelo, Podle mě hned několikrát, ale naštěstí to nebyla žádná šílená průtrž. Stan vše krásně pobral a probouzíme se suší. V noci jsem jednou Honzíka něžně obracela, ležel kolenem opřený o stěnu stanu a já se bála, že to způsobí protékání vody dovnitř. Ani nevím, kde jsem to vzala, možná z dob dávných jednovrstvých stanů. Já se až na těch pár chvilek probuzení vyspala božsky. Chce si to totiž pořádně před spaním zkontrolovat špuntík OUT na nafukovací karimatce, jinak se vyfoukne, viď Honzí?
Medvěda jsme nezajímali, ale nějaká zvířecí návštěva přece jen dorazila. Já o ní teda vůbec nevím, ale Honzík ráno vyprávěl, jak kolem stanu slyšel cupitání a funění. Stačilo jen zaklepat na plachtu stanu a čmuchal rychle utekl.
Z pelechu nás vyhnal kolem projíždějící povoz asi kolem půl 8 ráno. Motorky poslušně čekaly a až na pár kapek to přežily bez úhony. Snídaně, kávička, ranní hygiena a kutálející se toaleťák z kopce - to je tak, když musíš ve svahu. Není kam spěchat, v klidu balíme a sluníčko na sebe nenechá dlouho čekat.
Hned od stanu vede kopec dolů na cestu po mokré trávě, proběhne diskuze, jak ho nejlépe sjet, abych s sebou zase neplácla. Kupodivu to šlo hladce, asi až moc hladce. Upřímně jsem si moc nefandila a tak mě asi rozhodilo, že jsem kolama pořád dolů, že jsem s sebou plácla asi o 100 m dál. Ne, Pájo, nejezdí se jako vedoucí lotu (kor když se s motorkou narodil a má naježděno asi jako já naspáno - prostě hodně). A ne, nemůžeš si myslet, že tě ta vymletá vyjetá kolej jen tak pustí. Uf, dobře, to nám to začíná. Oproti včerejšku naštěstí vše drží,nic neprasklo a škrábance nám přidávají na kráse. Přece jsem ty padáky nekupovala na okrasu. Honzík opět běží na pomoc, opět diskuze nad chybou, poučení došlo, kam mělo a slibuji, že už padat nebudu. Teda alespoň dneska. Asi by teď už bylo dobré podotknout, že v den odjezdu jsem měla řidičák na moto něco málo přes rok, motorku pár měsíců a celkem najeto do 1.000 km. Takže každá rada drahá, zatím se (moc) nevztekám a rady si beru k srdci

Ještě večer jsme se rozhodli pro cestu kolem vodní nádrže Lacul de acumulare Floroiu, co jsem našla už pár týdnů před odjezde, ale pak zavrhla. Zdálo se mi to až moc offroad. Honzík byl ale nadšený, že nám to konečně začne. A proč se hned strachovat, že něco nepůjde, když to ani nezkusíme? A měl pravdu. Ze začátku byla cesta asfaltová, po chvíli začala připomínat naší D1 - milion pět záplat a sem tam kousek asfaltu. Začínáme stoupat, zatáčky, výhledy, zatáčky a máme tu šotolinku. Po kopcích se prohání stáda ovcí, ovčák nikde, jen smečka psů, co vypadá, že přesně ví, co má dělat. Vyhupneme s motorkami na véélký kopec - krááásný výhled, ale znamená to, že zase musíme sjet. Prudký kopec dolů, vyjeté koleje - Pája opatrná… opatrná… a… dobrý! Uf, super, já na to za pár kilometrů přijdu. Už nejsem tak zbrklá a za ničím se nehoním, jen by to chtělo nad tím tak nějak míň přemýšlet.

K přehradě vede čím dál hezčí cesta (čtěte "čím dál více terénní", pozn. red.). A najednou se před námi objeví obrovská betonová zeď - vlastně přehrada. Působí naprosto monstrózně a to to údajně není vůbec velká stavba. Chtěli jsme se pokochat výhledem na hrázi, byla tam taková vyhlídková místečka, která vypadala jako mini balkónky, nebo jako nejlepší místečko, kde zaparkovat Kawinku. A že jí to tam slušelo. Škoda, že podobný názor neměl i pan hlídač. Ani jsme se nemohli pořádně pokochat, natož pořádně vyfotit a už už nás vyháněl. Né, že by za námi běžel s klackem, ale něco na nás halekal přes amplion. Nejsme prudiči, popojedem. Trasa to byla opravdu krásná, šotolina jak vyšitá, nikde nikdo. Podél cesty sem tam vykoukl vodopád a u jednoho jsme dokonce doplnili zásoby vody. Převaření a endiaron to jistí. Během nabírání vody si Honzík všim šikovně ukryté cedule s divným rudým nápisem. Jediné, co z toho už umíme je drum - cesta a 16 km je asi všude 16 km. Strejda google překladač taky o moc chytřejší nebyl. Znělo to jako “Zákaz veřejného zatěžování cesty”. My si to přeložili jako “Zákaz těžení dřeva”, a jelikož motorovky jsme nechali doma, jelo se dál. Po pár kilometrech jsme dojeli na rozcestí, směry označeny byly, ale tentokrát už i se zákazem vjezdu. Chvíli jsme váhali, lovili v mapách a dumali, co dál. Zpátky se nám nechtělo, ale do zákazu taky moc ne. Najednou se přiřítilo auto s místními turisty. Pán sám zastavil, ochotně poradil a pomohl nám s navigací. Na mojí otázku, jestli tam opravdu můžeme mi věnoval pouze dlouhý pohled s lišáckým úsměvem. Trošku spíš váhal, jestli tu cestu dál zvládneme, že za chvíli končí a pak už jen pokračuje pouze turistická stezka. No, uvidíme. Poděkovali jsme, rozloučili se a vydali se za pánem v autě. Když jede on, my přece taky, přece nás netrumfne nějakej Yeti. Asi 500 m za zákazem míjíme první z mnoha tábořišť. Jasně, zákaz. Uznávám, že cesty jsou tu trochu horší, ale nic nezvládnutelného, prostě jen rozbité od těžařů. Krajina je trochu zdevastovaná polomy a jejich odklízením. Sem tam tu narážíme na těžaře, ale jinak tu nikdo není. Po cestě jsme potkali ještě jeden zákaz, ale ten už byl i anglicky a upozorňoval právě na polomy a nebezpečí padajících stromů. To už jsme byli na té obávané turistické cestě. Byla krásná, hlavně ten vjezd na ní po polorozpadlém dřevěném mostě, opět vteřina váhání, vletěl tam nějaký těžař s nějakým offroadem, nespadlo to, jedem.
Jak se blížíme k vesničce Stana de Vale, doprava houstne. jeden traktor a pár osobáčků, sem tam nějaký turista. Cestička nás vyplivla u vodopádů. Vypadají trošku uměle, ale na první větší padající vodu dobrý. Hlavně tu jsou dvě úžasné usměvavé dámy prodávající medové dobrůtky a pálené ovoce. Na med s včelí pláství je cesta ještě daleká, ale palivo je třeba, berem jablečnou pálenku. Už chvíli lehce mrholí, respektive všechny kapky statečně vychytal Honzík do pusy. Ale teď už je čas na nepromoky, nějak to sílí - hurá, milujeme oblékání nepromoků.

Rozhodujeme se, kam dál a vítězí strategie se svižněji přesunout víc na jih po E79, což se na mapě jeví jako dost frekventovaná cesta. Offroad jsme si dneska už užili, budeme to muset zkousnout. Provoz byl nakonec tak nějak normální, ale za to ten stav byl dost zábavný. Ano, jsme v Rumunsku, víme, ale styl budování a oprav cest tu mají i tak dost svérázný. Ze skoro čtyřproudé silnice se bez většího varování za zatáčkou stane půlproudová šotolina a za další opět dálnice. To člověka udrží ve střehu. Další zajímavostí jsou žluté čáry prostě namalované tak, jak jim to přišlo pod ruku - v díře, přes hromadu štěrku, náhodné mezery… a o těch výškových rozdílech mezi jízdními pruhy ani nemluvím, málem jsme vystoupila a strátou rychlosti by to nebylo.
Na jedné pumpě potkáváme dva kamarády ze severu, Lotyšsko a Estonsko. A móc se jim líbil Leo, a jestli si ho můžou vyfotit. No jééje!!! On je rád modelka.
Dnešním cílem je jezero nedaleko Hunedoary - lacul Cincis - tam přespíme. Do Hunedoary jsem se moc těšila, je tam úžasný hrad, ale na něj dneska není už čas, zítra se vrátíme. V Devě jsme se rozhodli nakoupit pivo a snídani, přece jen nevíme, jak to u jezera bude vypadat. Na parkovišti jsme potkali dva kluky z Čech - Jirku a Jardu. Po chvilce jsme se rozhodli, že budeme pokračovat společně. Kluci toho mají za sebou dost a chtějí najít nějaký hotýlek, prý je ze stanu vyplavila velká voda a odpočinek si fakt zaslouží. Dojeli jsme k jednomu hotelu, rozloučili se a my s Honzíkem jsme chtěli popojet kousek dál. Na konci příjezdové cesty vidím ve zpětném zrcátku zběsilé blikání kluků, jak se nás snaží dohnat - prý větší škrobárnu neviděli, takže jedem zase ve 4. Díky bohu, že se otáčím jako hlemýžď.
Když už jedeme společně, rozhodlo se pro kemp a pro chatičku. Sprcha nám taky bodne a technika si už také žádá dobití. Kemp byl trošku snobárna, bazén za 10 euro na osobu lemovaný bílými sochami a zákaz koupání v přehradě, prý kvůli ochraně vodního pásma. Podle nás jen trik na mámení peněz z lidí, ty cedule byly jen v kempu a na protějším břehu vyvážel domorodec posekanou trávu přímo do vody. Jde se plavat.
Večer jsme si s klukama dali pár piv, načali pálenku, vytáhli mapy a podělili se o zážitky a plány. My jsme vyfasovali cenné rady a tipy na místa, kam určitě zajet, přece tu je Jirka už poněkolikáté, nebo to byl Jarda?

P.S: Každého, s kým jsme se na cestě potkali jsme požádala o vzpomínku do deníku. Přepisovat to by bylo velice neinformativní. Autoři jistě nebudou namítat, když jejich díla nafotím