Honda XL 600V Transalp (1998)

neděle 7.9.2019
VÍTEJTE V DIVOČINĚ

Po několika úporných minutách hledání vytahuji čelovku z boty, bez světla se psát jaksi nedá. Honzík mezitím málem přeskládal všechny kufry. No a proč byla v botě? Přece aby jsem ji pak dobře našla. Čelovka svítí, můžeme psát.

Noc ve vlaku byla dlouhá, Vcelku jsme možná i něco naspali ale každou chvíli jsme se budili. Mě ze začátku noci probouzelo nesnesitelné horko a Honzík naopak klepal nad ránem kosu. Vůbec to nebylo tím, jak jsem někde mezi Ostravou a Žilinou přepla topení na klimu. No klimu, co si budeme povídat, prostě to foukalo studeně. Do Košic jsme měli dorazit po deváté hodině a já už od sedmi nevěděla, jak si lehnout. Honzík donesl snídaňový balíček a kávu. Až do absolvování zpáteční cesty jsem nevěděla, jestli jsou raňajky v ceně, nebo Honzík platil krví. Za mě to každopádně bylo další úžasné překvapení v podobě housky, tatranky a džusíku.
Vykládka motorek proběhla hladce, ani jednu motorku jsme po cestě neztratili, nic se neulomilo a vše je na svém místě. Kawa i Leo se tvářili spokojeně. Teď už jen převléknout, srovnat kufry, nastavit směr Oradea a jedém! Slovensko jsme profrčeli raz dva. Maďarsko nezklamalo pověstnou sítí benzinek a absolutní bezkopečkovatostí. Byl trošku oříšek koupit si dálniční známku, ale nakonec se to povedlo asi na třetí pokus domlouvání se rukama nohama. Systém virtuální známky se mi líbí, nikam se nic nelepí a kontrola probíhá přes registrovanou spz, na druhou stranu nejde známka koupit jen tak někde. My ji sehnali na větší benzince těsně před dálnicí.
Na hranicích Maďarsko - Rumunsko proběhla letmá kontrola dokladů a Leo se rozhodl, že dojel svého cíle a že se mu už nechce startovat. Takže od kontrolního okénka jsem místo ladného odjezdu cupitala hlemýždím krokem. Pro lepší pochopení situace - představte si velkou naloženou motorku, na ní človíčka, co sotva dosáhne nohama na zem a přesto se snaží ten kolos po špičkách rozpohybovat, protože mu to přijde jako lepší volba než z motorky slézt a vést ji. Do toho veškerého snažení a funění musí ještě interkomem předat, pokud ovšem možno, rychlou a hlavně srozumitelnou zprávu o nastalé situaci, aby doprovod, celý natěšený, neodjel. Prekérní situace. Veškeré mé pokusy o nastartování se setkali s nezdarem. Díky bohu za Honzíkovo opravářský um v podobě podobě, tedy alespoň pro mě, náhodného vypínání a zapínání všech tří dostupných tlačítek. Vyřešeno. Leo startuje, ale musí být vyplá světla, dobré si pamatovat, mám takový pocit, že se to bude ještě hodit.
Z Košic do Oradei jsme to měli něco kolem 300 km, většinou po dálnici, z čehož mi málem pukla hlava - první must have na další cestu - “wind shield”. Jo a nepromoky jsou pro marcipánový postavičky, my se umíme na motorkách tak poskládat, že až na pár čtverečních cm na nohou zůstáváme v suchu. To se nám to mluví, když dohromady spadlo pět a půl kapek. Ne, vážně pršelo, sice lehce, ale dlouho. Alespoň víme, že se to chvíli vydržet dá. Jak už bývá zvykem na výletech, míříme pořád do deště a za zády máme celkem jasnou oblohu. Prostě klasika.
Dnešní cíl byl, jak už jsem psala, Oradea. Zvládli jsme to i s řízkopauzou poměrně rychle, a tak jsme se rozhodli ještě popojet. Na mapě jsme si vybrali okolí Bratca, což bylo dalších cca 90 km. Cestu jsme proložili první lehkou endurovložkou aneb výjezdem na zvláštní betonovou vodní nádrž. Jinak jsme pádili po celkem frekventované silnici, chtěli jsme se co nejdříve dostat do kopců. Chvíli jsme se motali sem a tam, Honzík našel na mapě první serpentinky. Ani nevím, kdo to řekl první, ale pojmenovali jsme je Fagarašíček, a tak jsme říkali všem serpentinám po zbytek dovolené, tedy až na Fagaraš. Cestou jsme hledali první offroad spaní. Je to tu prostě úžasný! Lidi po cestě vodí krávy, poníky a jiná zvířata, nadšeně mávají a nikomu nepřijde divné, že dvě motorky jedou polní cestou někam za ves.
Cesta příjemná, sem tam podemletá od vody. Se vzdáleností od vesnice se zhoršuje, a nebýt toho krásného křoví, kam to Pája prostě musela položit, by jsme ji zvládli naprosto s přehledem. Ano, první den, první pád. Mohla jsem to sice zahodit jinam než do trní, ale to by vyprošťování nebyla taková zábava. Celkově ten pád byl spíše neplánované odložení Lea do chřtánů přírody. Tak nějak jsem se zasekla, nejspíš ztrátou rychlosti. Snažila jsem se to do poslední chvíle zachránit, ale ladit formu před výjezdem nebyl čas a 300 kg prostě neudržím. Ani mé zoufalé volání o pomoc nebylo vyslyšeno tak rychle, jak bych si představovala. Tímto ovšem nechci mého hrdinu nijak očerňovat, neměl absolutně šanci tomu zabránit, než zastavil, byli jsme na zemi. Statečně jsem uskočila a snad nebude ani modřina. Honzík přispěchal na pomoc, jak to bylo možné. Lea vyrval ze spárů šípku a nabídl se, že motorku popoveze sám, přece jen jsem spadla úplně poprvé, terén se zhoršil a trochu mnou pumpoval adrenalin. Souhlasila jsem. Ten, kdo nesouhlasil byl Leo. Aby toho nebylo málo, proškolil i Honzíka a plácnul s ním taky, jen o 10 m dál než udělal hají se mnou. Mám takový pocit, že mám motorku s názorem. Snad krom trochu ulitého benzínu a prasklého už jednou kitovaného plastu se nic nestalo. Plastík slepen nálepkou od Honzíkova tatínka a je opraveno.
Našli jsme si místečko, jde se vybalovat. Stan jsme postavili asi za 3 minuty a celkem do deseti minut bydlíme. K večeři jsme konečně ochutnali naše adventure balíčky a za mě je to dobrůtka. Oba jsme naprosto nadšeni z naší pojízdné kuchyně - ten hořák je naprostá dokonalost. Jak jsem psala včera, i když jsme honili každé kilo, aby jsme byli co nejlehčí, tak jsme si neodpustila jednu maličkost, spíš jednu nepostradatelnou zbytečnost. Prostě jsem neodolala a vzala jsem nám na dobrou noc a na každodenní odměnu Jamesona. A skleničky. O Jamesonovi Honzík tak nějak věděl, ale skleničky ho myslím docela dostaly. Moc příjemné zakončení dne.
Okolí přechází v noční režim. Někde za kopcem je slyšet stádečko ovcí , štěkot psů a houkání sov. Na ty zvuky si budu muset trochu zvykat, ale Honzík mi to dost usnadňuje. Jeho noční zvuky totiž přehluší všechny ty mimo stan.

• 

  Snídaně v Košice expresu

• 

  A jsme dole

• 

  Řízkobraní

• 

  Poprvé mimo asfalt

• 

  Pro dnešek prý už stačilo

• 

  Wild Wild Rumunsko

• 

  Tržná rána, moc nekrvácela

• 

  V každé opravovací sadě musí být dostatečně velká nálepka

• 

  Když jsi prostě alkáč...