Honda VT 750C Shadow (2010)

Praha, Stodůlky – Radotín – Jesenice – 603 – Poříčí nad Sázavou – Soběhrdy – Teplýšovice – Divišov – Český Šternberk – Uhlířské Janovice – Malešov – Kutná Hora – Červené Pečky – Ratboř – Mančice – Mlékovice – Kouřim – Jevany – Mnichovice – Jažlovice – Vestec – Modřany – Radlice – Stodůlky

232 km

Starší brácha, který bydlí v Malešově poblíž Kutné Hory potřeboval nějakou konzultaci vázající se k mé profesi, a to můžeme brát jako dobrý důvod na moto výlet do míst, kde jsem vyrůstal. Počasí mělo být velmi proměnlivé. Dopředu to vypadalo na kličkování mezi dešťovými mraky.
Prvním z cílů byl průjezd naším oblíbeným Břežanským údolím. Zatáčky jsou tu tak akorát na příjemné náklony a pěkný asfalt, většinou bez kamínků a prachu. V Jesenici jsme se dostali do kolony. No jo – první den prázdnin… Naštěstí to netrvalo dlouho, a navíc pro motorku to není takový problém, jako pro auto. Za Poříčím nad Sázavou jsme se pustili po menších silničkách směrem k Českému Šternberku. I tady je hezký úsek pro motorky. Někde před Divišovem si Kačka všimla zvláštní věci: z obilného lánu, asi padesát metrů od silnice, čnělo nemalé dančí paroží. Protože je moje žena nejen sběračka, ale i lovec, vydala se s foťákem v ruce obhlídnout situaci zblízka. Její zápis najdete dole pod čarou.
Dálniční most před Šternberkem zrovna prochází rekonstrukcí, takže jsme museli zvolit alternativní trasu kolem Brtnického rybníka. S překročením Sázavy na mě začínaly doléhat vzpomínky. V těchto místech jsme před třiceti lety s bráchou začali objevovat krásy trampování. Také jsme tudy s rodičema jezdívali za příbuznými do jižních Čech. …pravěk!
Před Uhlířskými Janovicemi mě Kačka upozornila na pás mraků, ze kterých evidentně silně pršelo. Bylo to na západ od nás a dalo se předpokládat, že to půjde naším směrem. Naštěstí bylo poledne a my měli hlad. Když se déšť přihnal, už jsme seděli v restauraci, takže zmokla jen motorka. Bylo dost zvláštní, že byla celá mokrá, až na sedlo. To zůstalo z nějakého důvodu suché. Je to kvalitní sedlo! 😊
Do Malešova už to nebylo daleko. S bráchou jsme probrali možnosti přestavby koupelny v chalupě a kterak vybudovat ještě jednu v podkroví. Zase krátce sprchlo a opět to schytala jenom motorka. Pak jsme zamířili na krátkou exkurzi do místního malého pivovaru. Prý jim to jde a pivo dobře chutná. Já to ovšem neposoudím, jsa nepivař.
Už zase na motorce jsme vyrazili do Kutné Hory s drobnou přestávkou na sběr pozdních, notně červivých třešní. Domů jsme mohli jet přímou cestou, nebo zážitkovou (vzpomínkovou) trasou. Bé je správně! Jeli jsme po silničkách, kudy jsem jezdíval na kole, koloběžce i na Jawičce. Skoro každá vesnice mi do hlavy přinesla nějakou vzpomínku z mládí. To trvalo prakticky až do Jevan, kde dřív byla hranice mého světa.
Ačkoliv jsme mohli při návratu znovu projet Břežanské údolí, zvolil jsem jinou trasu, protože nerad jezdím v jednom dni vícekrát po jedné silnici. Nakonec jsme ani jednou nezmokli, což můžeme brát jako úspěch.

_______________________________________________________________
Daněk v obilí

Při vyjížďkách na motorce vídáme různá zvířata. Obvykle jsou daleko a nestojí nám za přerušení jízdy. Majestátní lopatky trčící z obilí si ale tentokrát říkaly o fotodokumentaci. Vítr bohužel vál směrem od nás, takže bylo pravděpodobné, že se k daňkovi dostanu maximálně na 20 metrů a on uteče. I tak mi připadalo, že to za trochu toho úsilí stojí. Nechala jsem helmu na motorce, vzala foťák a utíkala k brázdě po traktoru, která vedla daňkovi nejblíž. (Není říjen, tak by agresivní být neměl.)
Ze začátku jsem běžela normálně, když jsem se začala přibližovat svému cíli, krčila jsem se v obilí a našlapovala s největší opatrností. Můj tichý indiánský běh byl patrně tak dokonalý, že zvíře nic nezpozorovalo. Ocitla jsem se 5 metrů od odpočívajícího daňka. Jenže nebyl sám! Mohla jsem zahlédnout ještě minimálně 2 další páry lopatek…
Nečekala jsem, že se dostanu tak blízko a už vůbec ne, že budu stát proti přesile. Abych si potvrdila bezpečnost situace, ohlídla jsem se po manželovi stojícím u motorky: žádná zběsilá gestikulace ať se vrátím, žádné výkřiky hrůzy… Tak je asi všechno v pořádku. Potlačila jsem úzkostné myšlenky: „Jsi v obklíčení krvelačných býložravců, co tě v panice roznesou na kopytech…“ a v zájmu zvýšení morálky jsem si připomněla své vrcholné úspěchy při konfrontaci s agresivními zvířaty:
- na 10 metrů jsem hlasitými slovními nadávkami donutila vlčáka, aby vyplivl štěně a utekl
- dobře mířeným pohlavkem jsem umravnila agresivního labuťáka, který mi šel po dítěti
- hrdinně jsem zahnala velkého vořecha, který mi už ochutnal lýtko…
Zavrhla jsem, že bych se spokojila jen s fotkou vršků lopatek a vycouvala do bezpečí. Je potřeba hochy zvednout. Zvířata se obvykle plaší křikem a divokým máváním rukou, jenže jsem už moc blízko, a pokud se budou cítit příliš ohroženě, riskuji, že na mě opravdu zaútočí. Přišlo mi logické, upozornit na svou přítomnost decentně, jak se sluší v dobré společnosti. Zlehka jsem si tedy odkašlala. „Ehm, ehm.“ Dvě ze tří lopatek se okamžitě napřímily nad obilí a strnuly. Ani jsem nedutala. Po nějaké chvíli se zase pokojně zanořily. Situace byla teď spíš komická a já se té scéně musela v duchu smát. Takže ještě jednou a hlasitěji: „Ehm, ehm, ehm!“
Nad obilí vylétly celé parohaté hlavy a došlo k očnímu kontaktu – překvapení, děs a adrenalin (na obou stranách). Naštěstí tam opravdu nebylo víc jedinců než tři a naštěstí se rozhodli pro útěk (naštěstí opačným směrem). Takže mám svoje fajnové fotky! A zážitek lepší než ze safari! I když mě trochu trápí svědomí, že jsem těm chudinkám, takhle neomaleně, zkazila polední siestu…

• 

• 

• 

• 

• 

  Český Šternberk

• 

•