Sedmý Melecháč: Zde jsi konečně správně!

Tak předně – Melecháč letos potvrdil, že se pomalu, ale jistě etabloval mezi největší a nejoblíbenější tuzemské motosrazy. Pojítkem všech účastníků přitom není určitý typ, objem nebo styl motorky. Melecháč je otevřen všem jezdcům a příznivcům českých a československých motorek bez omezení stáří (stroje i jezdce). Pozorný čtenář našeho serveru už ví, že za vším stojí ledečský projektant a renovátor Petr Soukup. Tenhle kreativní chlapík je mužem mnoha řemesel, a tak mu kromě perfektního oživování zapomenutých prototypů strakonické čezety nedělá sebemenší problém ani uspořádat zábavnou akci, čehož byl Melecháč dosud šestinásobným důkazem. Sedmý ročník však nejen že vysoký standard udržel, ale ještě jej posunul o fous výš!

Základem všeho je počasí. Těžko říct, jak to má Petr zařízené, ale klaplo to i letos. Sedmkrát po sobě je v Ledči třetí srpnovou sobotu takřka tropické slunečné počasí (krátká odpolední přeháňka před dvěma lety jen potvrzuje pravidlo). Až přemrštěně parádní motorkářské podmínky však panovaly už v pátek, a tak v předvečer sedmého Melecháče dorazilo do areálu srazu, do kempu u ledečského fotbaláku, okolo čtyřiceti posádek. Espézetky ze všech vzdálených koutů českých zemí prozrazují, že Melecháč už dávno získal věhlas celorepublikového srazu. Melecháč je pro většinu účastníků víc než jen sobotní závod – jde o celovíkendové setkání starých známých, kteří se vidí třeba jen jendou za rok. První páteční účastník tak do Ledče přijíždí už před polednem! Osazenstvo kempu se během odpoledne a podvečera rychle dává dohromady a zábava tak se taky rychle rozproudí. „Večer jsme s týmem doladili poslední drobnosti, kluci pomáhali postavit bránu, k tomu pivko, pohoda… Šel jsem spát po třetí ráno, zdaleka to tu ještě nekončilo,“ mrká na mě Petr Soukup zarudlýma očima v sobotu dopoledne.

Už od časného rána se totiž sjíždí do Ledče hlavní vlna účastníků. Petr je nejdřív k počtu účastníků trochu skeptický, motorkáři se trousí po malých skupinách, ale proudí průběžně pořád a do poledního startu času dost… „Letos nás trošku překvapil termín Velké ceny,“ přiznává Petr. „Ale to je jejich problém, když dělají Moto GP v termínu Melecháče, že pak budou všichni v Ledči místo v Brně,“ dodává se smíchem. Nejen trvalý přival motorek, jejichž posádky už tvoří před usměvavými hosteskami frontu na přihlášku do závodu, ale také početný dav pěších návštěvníků obdivujících vystavené stroje brzo zahání Petrovu lehkou nervozitu ze slabší účasti. Jeho tým pomocníků v čele se vždy usměvavou Martinkou odvádí skvělou práci, není se čeho bát.

Jako vždy jsou dorazivší stroje na ploše areálu řazeny dle období vzniku. Nejstarší epochu tuzemské motovýroby před rokem 1948 zastupuje sice jen několik, ale zato bezvadně autenticky dochovaných strojů – třeba naleštěná Praga 500 BD se sajdou (nejstarší motocykl na srazu), orezlá, ale harmonicky lahodně bublající Jawa Pérák 250 nebo typicky černá ČZ 250 Tourist. Opodál stojící Rudge-Whitworth Four, čtyřventilová jednoválcová třistapadesátka, je sice stejně zachovalá a ještě starší, ale vzhledem ke svému ostrovnímu původu se nemůže závodu účastnit, a tak jen pomyslně nastavuje zrcadlo doby, kdy byl náš motoprůmysl na světové úrovni.

Nejpočetnější skupinou tvoří tradičně výrobky socialistického hospodářství, z nichž některé ještě rovněž prokazovaly konkurenceschopnost i vně Východního bloku. Z obvyklé převážně červené záplavy péráků, kývaček nebo panelek ve nejrůznějším stavu a často s důvtipnými dobovými úpravami vystupuje třeba bílý Californian 350 nebo černý půllitr Jawa 500 OHC nulajednička. Za zmínku stojí třeba též okrový Bizon 350 v dochovaném stavu, nebo dnes málo vídaná Jawa 90 Roadster, ale diváky dokáže zaujmout i parádně udržovaná Babetta 210. I přes solidní účast nejrůznějších čezet (kulatých, hranatých, zetek i prasat) o objemech 125/175/180/250 ccm má letos opět převahu týnecká značka.

Pěkné renovace a důmyslně vkusné úpravy některých strojů dokazují, že i zdánlivě obyčejná třiapůle může být slušivým youngtimerem, což naplno demonstruje třeba okouzlující café-racer z Jawy 350/638. Dobovým důkazem vysoké míry motorizace tehdejšího Československa je potom velké množství pionýrů, pařezů a mustanů, které svými mopedy doplňuje tradičně solidně zastoupený Stadion club z nedaleké Světlé. Sidecar club z Nasavrk dorazil hromadně v mnoha sajdkárami osazených kývačkách, panelkách i mladších třindách.Hodně solidní účast mají letos ale i stroje vyrobené po roce 1990. Kromě obligátních variací Jawy 350 a ČZ 180 se na tom podílí modernější čtyřtakty ČZ 200 Roadster, Jawa 250 Travel a 650 v provedení Classic a Dakar. Dokonce jsme svědky jakéhosi minisrazu Jawy 660 Sportard respektive Adenium – pár bylo dovezeno na ukázku samotnou Jawou z Týnce, několik jich ale přivezlo své majitele po vlastní ose. Vzhledem k celkovém počtu všech vyrobených kusů tak návštěvníci Melecháče vidí docela slušnou část produkce nejmladšího týneckého modelu (úplně nejmladší stroj je přitom starý jen pár měsíců).

Kromě stánku Jawy se při dopolední výstavě prezentují i další české firmy z motocyklové branže, co mají nějaký vztah k tuzemským strojům všech ročníků a kategorií. Je libo pořídit se slevou osvědčené řetězy ČZ? Domluvit si lakování, renovaci, dodávku náhradních dílů? Prolistovat a zakoupit starší čísla Motoxpressu? Stejně tak láká bohatá nabídka tradičně skvělého občerstvení od Hanky a Míry. Párty stany hlásající melecháčovské heslo nelžou: v dopoledním pařáku pod spalujícím sluncem jsme v příjemném stínu přístřešků konečně správně.

Pomalu se blíží poledne, a tak je čas na předzávodní brífink. Letošní Melecháč se po loňské zkušenosti nese opět v duchu války gangů – Petr tak vyvolává jednotlivé posádky, tvořící po pětici vždy jeden gang. Někteří motorkáři už přímo jako gang dorazili, mají tak zdánlivou výhodu před osamělými vlky, kteří tvoří neméně nápadité a na oko správně drsné gangy až přímo na místě. Z celkového počtu asi 140 dorazivších a 110 registrovaných motorek se nakonec dává dohromady šestnáct drsných gangů. Martina bere do ruky mikrofon a nechává všechny vůdce představit svůj gang. Názvy, bojové pokřiky a rozlišovací znaky gangů jsou stejně tak originální, jako recesní (tak třeba Holý Kolena jedou fakt v kraťasech, No Name jsou prostě jinej gang, Třindaři mají všichni třindu osmičku stejně jako Trampové Trampy, Vítr ve vlasech má ve stejnojmenném gangu tak s velkým přimhouřením oka tak maximálně jeden člen a Šavlozubí lenochodi jezdí jak splašení…). Tak honem nastudovat itinerář okruhu (hlavně trefit na soutěžní stanoviště!), seřadit se na startovní rošt a ve dvanáct se na zelené světlo Melechovského semaforu s pětiminutovým intervalem vyráží.

Atmosféra blížícího se startu prosycená dvoutaktními zplodinami by se dala krájet. V očích závodníků se zračí směs napětí, nervozity, očekávání a nakonec i zaslouženého potěšení, to když své místo na roštu zaujmou také sympatická děvčata se slunečníky. Na nedaleké věži odbíjí poledne, vše jde přesně podle plánu, semafor s troubením zezelená, spouště fotoaparátů cvakají, čelisti přihlížejících padají a první gang je s dýmem v patách na cestě kolem hory Melechov!

Stejně jako v minulých ročnících, i letos je první zastávka Melecháče na ledečské krosové trati. Posádky ani nemají čas si během pár stovek metrů přejezdu přes město uvědomit, co je čeká, a rázem to je naplno tady – obávaný, proklínaný, ale i veselý a zábavný motokros v sedle Jawy 50 Robby. Stroj dodávaný týneckými zažil od loňských ročníků malá technická vylepšení, plyn už se nezasekává, zadní brzda se neohýbá, spojka spojkuje… Paráda! Úkolem gangu je štafetově po jednom zdolat pár set metrů dlouho trať. Členitá trasa plná padáků, skoků, klopenek a menších rolet není tak jednoduchá, jak by se v souvislosti s malou čtyřtaktní padesátkou mohlo jevit. Opodál postává motogangster, sleduje počínání kolegy, vyčkává, až na něj přijde řada, tiše si mumlá a nervózně mne přívěšek ve tvaru krucifixu…

Trocha respektu je na místě, to je zkrátka jasné i největším drsoňům. Někoho i slabý Robby dovede vytrestat, šikovnější rideři naopak malý motocykl drtí totálně na doraz a předvádějí v jeho sedle akční výkony plné skoků, smyků a jízdy po zadním na vydrážděnou jedničku. Občasný ladný pád naštěstí neodnáší ani Robby, ani řidiči. Na motorkosu se dá mnoho ztratit, ale i hodně nabrat. Mezi osvědčené triky patří třeba nikdy neubírat plyn, brzdit hlavně očima, stroj předávat následovníkovi s vymáčklou spojkou (hledání neutrálu zabere tak půl kola krosení), a hlavně se nebát! Uff, je to za námi, začali jsme tedy hezky zostra!

Přejezd na druhou zastávku představuje fyzické i psychické osvěžení, vede totiž pěkným historickým centrem Ledče přes řeku a pak se ubírá nahoru za kopec do Kožlí, kde čeká další osvědčený zdroj trestných bodů – jízda přesnosti poslepu. Rozjet se a zastavit v pětistupňovém bodovaném úseku se i poslepu zdá jako snadný úkol, ale druhé stanoviště dokáže trýznivě potrápit. „Letos jsme úkol ztížili, už se nejezdí po rovině, ale do mírného kopce,“ prozrazuje spiklenecky vysmátý pořadatel. „Než jsem si to zkusil, myslel jsem, že umím na motorce celkem obstojně. Ale to ne,“ dodává lakonicky.Soutěžící gangsteři dostávají přes oči speciální melecháčovské brýle se zrcadlovým vnitřkem. Než vlastní oči zblízka vidět, to je snad lepší je zavřít úplně. Už jen odhadnout přímý směr působí problém, natož pak zastavit předním kolem v co možná nejvíc bodované výseči. Většina jezdců přesto zastaví plus mínus okolo vytyčeného území – někdy je z toho nula nebo jeden bod, zřídka kdy celá pětka, riskovat se spíše nevyplácí a mnozí celý úsek těsně míjejí. Vyplatí se jet pomaličku, s nohou opatrně u země. Ujetou vzdálenost pak lze hádat leda tak podle větru ve vlasech nebo vzdalující se ozvěny burácejícího motoru (nebo snad psího štěkotu a nadávek obyvatel emisemi zamořované vesnice?). Najdou se ale i tací, so nechytí vůbec ani základní směr a div že neskončí ve výloze sámošky nebo v tújovém křoví vedle. Teoretické maximum 25 bodů letos nezajede žádný z gangů, byť ztráta pouhých čtyř bodů v podání bandy od Dačic zní úplně nadpozemsky. Výjimkou však není jednociferný zisk, a tak se už nějakých třináct bodů posbíraných pěti jezdci dá považovat za úspěch. A to jde teprve do tuhého…

To si ale zatím gangy neuvědomují. Míří malebnou venkovskou silničkou z Kožlí naproti na Bojiště a odtud přímo pod rozlehlé melechovské stráně, do Koutů. Na návsi za zastávkou stojí pořadatel a cedulka s trojkou, takže zastavit-stát a hupky zápolit třetí úkol.

Tentokrát si ruce i nohy odpočinou. Na řadě je totiž oblíbená poznávačka starých tuzemských motorek na základě jejich detailů a dílů. Dvacet barevných obrázků, a co že to na nich je?! Výřezy fotek napoví o celém stroji jen málo, úkol je vpravdě herkulovskou detektivkou a malé šedé buňky musí poctivě pracovat, mon ami. Posádky se překřikují, hádají, nikdo si najednou nemůže vzpomenout... Akutní sklerózu navíc dokáže umocnit časový limit. Nakonec však aspoň přes půlku bodů urve každý gang, takže zde se dá spíš ztratit. Většina posádek uhádla aspoň polovinu, maximum je 14 bodů, ale našly se i dvou- nebo tříbodové gangy. „Jsme se po včerejší kalbě ještě nerozkoukali,“ zní na koutské návsi po sečtení těch pár bodů. Třetí stanoviště podle pořadatelů navíc dokazuje zajímavou skutečnost: bodový zisk je většinou úměrný průměrnému věku gangu. Holt staří motogansteři lecos pamatují, a co pro mlaďasy hluboká historie, to pro ně nedávná současnost. Součet bodů ale nakonec u všech provázejí úsměvy, pořadatel prozradí správné odpovědi, stačí už jen se chytit za hlavu, pak za řídítka a hurá dál kolem Melechova směr Dolní Město – modří už tuší, co následuje tam.

Na útrapy, které si Dolňák už posedmé přichystal, ale zatím nikdo nemyslí, všichni si užívají krásný úsek okruhu kolem koutského koupaliště lesní silnicí nahoru do Rejčkova, přes Dobrou Vodu (zde je každoročně v sobotu pouť, takže o mávající davy podél trati nemá Melecháč nouzi) serpentýnami kolem loukovského kostela až na náves do Dolního Města. A je to tu – pod žhavým sluncem drásavě vyčerpávající a infarktem, mrtvicí, záduchou a úplavicí najednou hrozící běh s motorkou kolem zastávky.

Zastávku lemuje dlážděný chodník, sám o sobě nesoucí dvojí úskalí: jednak je dokola nejmíň třicet metrů dlouhý, navíc je místy trochu kluzký a s vysokým obrubníkem. Letos je tlačeným strojem Petrova na renovaci čekající dvouválcová ČZ 250 (custom JZD Netřebice), to taky není žádné motokolo, aspoň že nemá podhuštěné gumy… Úkol je triviální a bez omezení- prostě za pět minut opsat kolem zastávky co nejvíc okruhů, ale taktika jednotlivých gangů je mnohdy dost odlišná. Je lepší se v tlačení střídat po půl nebo po celém kole? A tlačit po dvojicích, či po jednom? Má se střídat i odpočatý řidič tlačené motorky? Každý na to jde trochu jinak, ale nakonec stejně rozhoduje odhodlání, vůle a fyzický fondu členů gangu. Zajímavým momentem je asi v půli závodu zjištěná závada na tlačené číze – po drobném karambolu tlačí stupačka na zadní brzdu, která přibržďuje. Bleskový zásah servisní sajdkáry dua Šimon-Terezka sice čízu odbrzdil, ale o co lehčí práce nastala pro tlačiče, o to hůř na tom byli rázem řidič. Chodník je nerovný, úzký, kapku z kopce, takže rychlejší jízda má za následek nárůst divokých pádů z obrubníku. Nikomu se ale nic nestalo, takže sranda pokračuje dál.

Pět minut je v Dolním Měste zatraceně dlouhých. Konec je vysvobozením. „Už nikdy!“, „Příště sem nejedu!“, „Umírám“, ozývá se podobně po vypršení časového limitu. Večer, zítra a za rok budou všichni účastníci Melecháče na Dolní Město s úsměvem vzpomínat, ale teď do smíchu nikomu není. Tuším, že rekord okruhu se pohybuje někde přes 20 kol a vzpomínám, že právě díky němu získala naše skupina v prvním ročníku Melecháče tehdy rozhodující náskok v cestě za vítezstvím. Letos však jsou posádky víc či míň poznamenané už úvodním motokrosem, takže se krouží kapku pomaleji. Výsledky jsou vyrovnané, průměr je kolem 13-14 kol, přes patnáctku už je super výkon. Letos maximálních 17 koleček natočil gang Dojedeme!. No ještě aby nedojeli, když jim ani tlačení chcíplé herky nedělá potíž. Zatímco bodové zisky jsou vyrovnané, značně rozkolísaný je dech a tep motogansterů po oné vražedné pětiminutovce. Ještě že je zastávka vybavena pítkem a všude se dá ležet – nebo spíš upadnout zrovna tam, kde kdo po pěti minutách skončil. Naštěstí rybáři, co tu dnes mají závody, a které vířivý úprk na návsi zajímá víc než stojatá voda v rybníce přes silnici, poskytují závodníkům osvěžující nápoje, a tak nikdo dlouho netrpí.

S brutalitou čtvrtého úkolu kontrastuje přesun do Trpišovic na pátou zastávku. Krásná klikatá silnička mezi Dolním Městem a Ledčí se vine přímo po úbočí Melechova, nad hlubokým sázavským údolím. Posádky závodu v poklidném tempu plují členitou krajinou lesů, polí a strání, z nichž znovu čerpají tělesnou i duševní pohodu. Páté stanoviště je ukryto v lesní odbočce k hospodě hned na začátku Trpišovic. Pořadatel Jarda ze svého robustního přívěsného vozíku (kdepak PAv!) tahaného chopperem-třindou tahá stoh papírů. Ano, i tady nás čeká starý známý úkol – kvíz z historie československého motorismu. Připravila jej Martina, která v sobě ani o prázdninách nezapře úču dějáku. Kvíz má dvacet položek a soutěžící tipují ze tří možností, seřazují chronologicky nebo zapisují krátké odpovědi, zkrátka něco jako pololetka z moto-dejěpisu, ovšem náročností asi tak na úrovni státnic z historie. Tak kterýpak gangster se nám to zapomněl naučit, bude se Martina ptát v cíli. Místo poznámek a koulí do žákajdy tu budou lítat body do soutěžního zápisu. A to body pekelně vydřené! „To snad ne,“ vzdychají závodníci, když dostanou kvíz do ruky, „to je zas ještě těžší než loni!“ „Kecáš, to už ani nejde… Nojo, tyvole,“ to je úryvek zrovna z té slušnější konverzace, kterou gangy nad kvízem vedly. Tak schválně, mohl se ve Velorexu svézt prezident Masaryk, nebo spisovatel Bass? Je mladší Jawa 250 Travel, nebo Jawa 650 Bizon? A kdy se sloučily značky Jawa a ČZ? To jen ty nejlehčí otázky na zahřátí. A napovíme, že prototyp skútru ČZ z roku 1946 pojmenovaný podle jistého ptáka nebyl ani racek, ani albatros, natož pak papoušek nebo emu…No jen mrkněte a tipněte si některou odpověď (řešení je na fotkách v galerii)!

Plný bodový zisk je z říše fantazie a nikdo ho pochopitelně nedosahuje, většina gangů však si aspoň 12 bodů připisuje a v minidisciplíně nakonec excelují sajdkáristi Šneci, kterým to rychle a přesně pálí a i s přispěním nezbytného štěstí sklízejí naprosto úleťáckých 18 bodů. „Martina se letos zas pěkně předvedla,“ směje se Jarda, když zvídavým, zmateným a místy i netušícím posádkám sčítá body a prozrazuje správné odpovědi. Holt na Melecháči se člověk nejen bezvadně pobaví a kapku zapotí, ale taky se něco dozví!

Z Trpišovic pak gangy pokračují okouzlujícím údolím nad Stvořidly až přímo do Ledče. Zvláštní, že se letos na Melecháči skoro nejawí (rozuměj neopravuje). Vyjma neodmyslitelného roztlačování za tepla ulitých dvoutaktů se letos na trati setkáváme maximálně tak s upadlou espézetkou, prasklou žárovkou, utrženým lankem a podobnými prkotinami. Nebo že by různá notoricky známá půlení ve škarpě a polní výbrusy letos byly tak dobře kamuflovány? Každopádně pozor na poslední úkol, tam přece jen nějaká újma techniky hrozí. Po projetí cíle totiž ještě v areálu srazu čeká poslední bodovaný úkol – jízda zručnosti. Přejezd kulatin, průjezd koridorem z prken, zastavení na místě a závěrečný slalom dokážou vytrestat. Tady se uplatní dokonalé souznění gangstera a jeho stroje, kteří musí fungovat doslova jako jedna bytost. Za každý dotyk nohy se zemí je trestný bod, mnohé gangy jich zvládnou nasbírat dohromady i deset nebo třináct a tu a tam se někdo nedotkne země jen nohou, rovnou celým člověkem. Stačí však malá neopatrnost, a je to tam!

Nutno dodat, že dotyčný slalomový letec byl řidičem sajdkáry, a ti museli jízdu absolvovat na erární (Petrově) ČZ 180/487, jejíž nízká zavřená řídítka dokážou v malé zatáčce skřípnout koleno k nádrži tak, že nohu pak pod sklápějící se motorku už nestrčíte. Celý karambol odnesla jen spojková páčka, navíc se odehrál pod zraky rozhodčího-doktora Berta, takže vše proběhlo zcela regulérně podle pravidel motojízdy i zdravovědy. Nakonec na krkolomné dráze vítězí poetický gang Hanička, jehož všech pět členů zvládlo jízdu zcela bez chyby – bravo, hoši! Málokdo se ale po dojetí zajímá, jak bodové srážky zamíchají pořadím (to je ostatně úkol pí.uč. Martiny). S úsměvem a se zadostiučiněním z dokončeného okruhu si sdělujeme po dojetí dojmy z letošní soutěže – motokros, poznávačka a kvíz, galeje v Dolním Městě,… dojmy jsou opět jen ty nejlepší!

Po čtvrté odpolední už jsou v cíli všechny gangy – vlastně moment, kde je skupina č. 10. „Holý kolena?“ pátrá Martina během sčítání bodů v prezenční listině. „Nojo, to jsou ty mopedisti, těm to asi bude trvat.“ Klukům se asi melechovské svahy hodně líbily, když v jejich okolí strávili přes tři hodiny! Nakonec i oni dorazí a konečně tak lze říct, že Melecháč absolvovali letos všichni bez újmy, jen tu a tam s malým a lehce řešitelným technickým zádrhelem. Areál se s nástupem odpoledního stínu stává ještě příjemnějším, občerstvení jede naplno, není kam spěchat. Chystá se vyhlášení výsledků a dekorování umístěných gangů.

Martina sčítá a odečítá, až se z ní kouří (nebo to jsou ty její startky bez filtru?), takže chvíli čekání ukrátí Petr, který se za pomoci neméně fešných hostesek ujímá losování tomboly. „Ježíš, brzdovej kotouč, vždyť já mám kejvačku,“ naoko si povzdychne šťastný vítěz zásadní součástky přední brzdy.

Z tomboly se tak postupně stává veselá dražba. „Tak komu by se hodil kotouč?“, volá Petr, ale po chvíli skromného mlčení gangsterů dodává, že bude losovat dál, takže nakonec všechny ceny najdou své správné uplatnění. Martina konečně krasopisně vyvedla památeční diplomy, tak sláva vítězům a čest poraženým! Letošní výsledky jsou nebývale vyrovnané, mezi prvním a posledním je pouhých 21 bodů a o vítězném gangu rozhodla až doplňující jízda pomalosti do kopce. Petr si letos kromě tradičních bronzových, stříbrných a zlatých trofejí a dárkových balíčků od sponzorů nachystal taky speciality v podobě melecháčských půllitrů a basy zvláštních lahváčů s etiketou 12* Melecháč–pivo zocelených mužů, takže vítezství je letos o to sladší - vlastně hořčejší, protože trofejní lahvoň je převlečená chotěbořská dvanáctka.

Na Melecháči ale na pořadí v cíli vlastně vůbec nesejde. Vítězi jsou všichni, kdo si dokázali okruh užít a kdo přispěl k přátelské a uvolněné atmosféře po celý víkend. Závodem zde nic nekončí, po vyhlášení vyrážíme na hromadnou vyjížďku.

Nejdřív pořádně zasmradit Husovo náměstí v Ledči, lehce vyděsit, ohlušit a přidusit místní i turisty, jimiž se podvečerní letní Ledeč jen hemží, a pak už na plný kotel směr Číhošť. Zde se sice dnes žádný zázrak nestane, ale navštívíme společně středobod České republiky, což hlavně pro kluky z tři sta kiláků vzdáleného Frydku-Mistku, jak říkají, je dost mystický zážitek.

Vracíme se zpátky, v areálu teče nejen pivo proudem, chystá se hudební produkce, noc bude dlouhá. „Jsem hlavně rád, že se rozšiřuje stálá základna těch, co na Melecháči tráví celý víkend. Závod je pak vlastně jen zpestření, nikdo sem nepřijíždí vyhrát, ale potkat známé, a nebo se seznámit,“ říká spokojený pořadatel Petr večer u piva. Na otázku, co chystá příští ročník, šibalsky naznačuje: „Letos jsem musel odmítnout holčinu se Simsonem, moc jí to mrzelo. Přitom simálů a emzet jezdí u nás taky spousta, a taky pěkně čoudí,“ směje se. „Tak asi osmý Melecháč bude ve znamení československo-dederonské družby,“ uzavírá Petr a mizí do víru noční melecháčovské zábavy.

Před půlnocí ještě dochází k neplánovanému, ale milému překvapení – ze Slovenska přijíždí Juraj, jindy pravidelný účastník závodu a tradičně, nakonec i letos, nejvzdálenější motorkář. Letos mu to nevyšlo, a tak dorazil až na večerní pařbu. Inu, až takhle pevná pouta se na Melecháči za ty roky vytvořila. Dobrou náladu nekazí v neděli ráno ani různá míra bolehlavu jednotlivých účastníků, ani solidní slejvák, který postihuje celou republiku. Letošní Melecháč byl zase super, a zase o něco lepší –vše jak na drátkách, žádné obstrukce na trati ani v areálu-Petr a jeho nevelký tým jsou prostě profíci! „Poslední dobou bylo hodně práce, tak jsme se Melecháči věnovali intenzivně asi tři dny předem,“ přiznává bezelstně Petr, a skromně dodává: „Ale jsem spokojenej!“ Pohled kolem do tváří motorkářů napovídá, že není sám. Tak zase za rok, třetí srpnový víkend, v Ledči na Melecháči, kde jsi konečně správně – čau!

Informace o redaktorovi

Jan Krajíček - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE