Melecháč pošesté a zase jinak

Pravidelní čtenáři našeho serveru a zajisté i notoričtí trapiči všemožných jawek a čezet nejspíš vědí, že za pořádáním Melecháče stojí známý ledečský stavitel replik čtyřtaktních prototypů ČZ, Petr Soukup. Spolu s organizačním týmem z řad kamarádů a dobrovolníků se Petrovi už od roku 2010 daří vždy na závěr třetího srpnového týdne uspořádat akci, na kterou její účastníci ještě za dlouhých zimních večerů příjemně vzpomínají. Základní esence Melecháče je už šest let stejná: z hromady dorazivších jezdců tuzemských motorek se na srazu dají dohromady partičky, které utvoří závodní týmy. Ty pak absolvují celý okruh, který je prošpikovaný několika soutěžními zastávkami s všelijak záludnými, ale především zábavnými úkoly. K tomu si připočtěte malebnou a místy až dramatickou krajinu středního Posázaví kolem bájné hory Melechov. Letošní ročník byl navíc okořeněn dvěma novinkami: tematickým označením „Válka gangů“ a sobotním natáčením o motorkářích na ČS strojích.Kdo měl někdy s jawkou nebo čízou co do činění, asi chápe, že zmíněná kategorie „jezdec československého motocyklu“ je všeříkající diagnóza popisující téměř samostatný lidský druh. Na Melecháči tak potkáte nejen všemožné stroje dávných i současných ročníků a v těch nejnepředstavitelnějších stádiích rozpadu i renovace, ale hlavně bandu stejně „postižených“ lidí. Společnými průvodními znaky těchto existencí a jejich strojů mohou jen tak namátkou: voňavá oblaka modrého dýmu z prdících výfuků, věčně umaštěné ruce od průběžného kontaktu se všemi součástmi stroje (za nejmazlivější bývá považováno zapalování a karburátor), šroubovák píchnutý předním v držáku motoru, doprovodné zvonění a cinkání a chrastění nejrůznějšího původu, zpravidla se linoucí z prostoru jedno- až dvouválcového primitivního, ale vysoce účelného a účinného ústrojí, občasný hadr v sání, absence dostatečného světelného výkonu zejména na volnoběh nebo dominantní rudá barva ČSN RAL 8850. Ale pozor, Melecháč není klasický veterán-sraz, spíše široká přehlídka tuzemské moto-produkce, a tak se zde hojně setkáváme i se současnými stroji, převážně čtyřtakty, jež pokročilý vývoj shora uvedených nemoderních vrtochů už zcela oprostil.

Už od pátečního odpoledne, kdy se areál ledečského sportoviště, stanoviště a zároveň sraziště otevřel, se sjíždějí jednotlivci i menší skupinky na nejrůznějších strojích, přijíždějí první gangy.

„Závod motogangů byl nápad samotných účastníků, který jsme letos vyslyšeli. V předešlých ročnících jsme jezdce do závodních týmů rozřazovali jednak podle stejných kubatur, aby mohla celé skupina jet stejným tempem, a taky podle espézetky, aby se dali dohromady motorkáři z různých koutů naší země. Jak ale sraz rostl, přijíždělo k nám stále víc partiček, které chtěly absolvovat okruh právě spolu. Padl tedy návrh, ať jezdci už rovnou přijedou ve skupině, v gangu,“ přibližuje letošní novinku pořadatel a zároveň moderátor celé akce Petr Soukup. „A aby měl závod tu správnou atmosféru rivality, každý motogang musí mít svůj název, společný identifikační znak, bojový pokřik a hlavně hromadu odvahy k plnění složitých úkolů Melechovského okruhu,“ dodává Petr s šibalským úsměvem. Vše je samozřejmě míněno s nadsázkou – žádná střelba, vraždy, obchod s drogami a bílým masem ve stylu Hell’s Angels se pochopitelně konat nebude, tady jde zásadně o legraci, zábavu a hlavně to nebrat moc vážně a užívat si…

Soutěž gangů ale začíná až tradičně v sobotu s úderem poledního, a tak je v pátek večer dost času posedět, probrat závodní taktiku a skupinově poladit závodní formu. Výsledkem je mimo jiné dost rozostřené sobotní ráno v podání některých gangsterů. Ze stanů je už od brzkých hodin tahá nejen burácení dalších přijíždějících skupin i jednotlivců, ale také všudypřítomné vrčení kamer. V houstnoucím mumraji, který na rychle se plnící ploše areálu panuje, se totiž pohybují filmaři. Točí všechno – motorky, motorkáře i motorkářky ve všech pózách a všech situacích. Pořadatel Petr Soukup totiž pro letošní Melecháč oslovil filmaře Honzu Čočkina Žáka, aby z Melecháče pořídil motorkářský dokument. Honza navíc přivezl speciální elektrickou šestikolkou s přívěsem pro motorku, takže o akční scény není nouze, dobrovolní herci z řad účastníků srazu se v sedle Petrovy zapřažené čtyřtaktní čezety hojně střídají a šestikolka je vyváží po Ledči a okolí natočit ty správné jízdní záběry. „Natáčet se bude až do večera. Nejzajímavější záběry budou určitě ze společné podvečerní vyjížďky,“ předpokládá Petr Soukup s tím, že výsledný materiál bude později sestříhán do podoby dokumentárního filmu.

S přibývajícími hodinami stoupá nejen počet strojů v areálu, ale také rtuť na teploměru. Jak to ten Petr dělá, že má na každoročně, snad až na loňskou krátkou přeháňku, tak identicky perfektní počasí? „To víš, musíš poslat správnou objednávku,“ směje se hlavní organizátor. Jeho přítelkyně Martina, vrchní tajemnice organizačního výboru a vůbec dobrá duše celého Melecháče, zkušeně třídí přihlášky gangů, vyřizuje detaily od výměny pytlů v koších až po chybějící výbavu na závodních stanovištích - prostě se stará o hladký souběh všech detailů, které třeba mužskému hlavního pořadatele oku mohou uniknout. Inu, civilní povolání učitelky se nezapře ani o prázdninách, a kdo by chtěl na Melecháči zlobit, dostane motorku zpět až na konci školního roku!

Srazový areál TJ Kovofiniš Ledeč je jako každým rokem rozdělen na několik částí. Pod prostorem startu a cíle (a zároveň vstupní branou) se nachází komerční plocha. Zde najdeme kromě zastřešeného posezení u občerstvovacího stánku (tradičně skvěle obsluhovaného pod vedením Hanky a Míry) také prezentace firem z motocyklové branže. Zájemci si tak můžou prohlídnout nebo rovnou pořídit řetězy ČZ, elektronickou náhradu zapalování IMF, nebo si doplnit chybějící čísla oblíbeného výpravného časopisu MotoXpress Jana Čejchana. Jako vždy ani letos nechybí prezentace dvou úzce spojených firem – JAWA přivezla ukázky své sériové produkce, jíž vévodí Sportard a Adenium 660, Mates Moto Servis zase ukázal líbivé přestavby Jaw podle návrhů Vojty „Berta“ Blechy, z nichž nejobdivovanějším kusem je bezpochyby nová JAWA 500 Rotax v obou variantách – modré i červené.

Hlavní část areálu ale tvoří plácek pro motorky, rozdělené podle období výroby do tří historických epoch. Jako vždy nejmenší, ale o to zajímavější je skupina motorek starších roku 1948. Produkci našeho prvorepublikového strojírenství dokumentují stroje dvou dominantních výrobců, Jawy a ČZ. Nejvíc zraků, ale i sluchů se upírá k Jawě 500 OHV. Více než osmdesátiletý „Rumpál“ známého renovátora Petra Košťála poutá nejen svým dobovým zachovalým stavem, ale především brutálním projevem vysokozdvihového čtyřtaktního jednoválce. Rovněž specifickou, byť o dost tišší zvukovou kulisou se pyšní také Jawa 350 SV z roku 1935. Dvoutaktní předválečnou výrobu naopak zastupují dva modely strakonické čezety z druhé poloviny třicátých let – černý jednoválec ČZ 175 a dvouválcový půllitr v u nás tak oblíbeném světlém provedení se zlatými linkami imitujícím sérii vyrobenou v roce 1939 pro Vatikán.

Jako vždycky nejpočetnější kategorií jsou motorky z let 1948-1989, které obvykle tvoří základ jakéhokoliv srazu tuzemských motocyklů. Mezi více než stovkou motorek na Melecháči bychom našli snad kompletní modelovou řadu čezety i Jawy z dané doby. V obligátní záplavě péráků, zetek, kejvaček, panelek, sportek, ale taky fichtlů, staďáků a babet najdeme ovšem i kousky pozoruhodné jak svou unikátností, tak i fantazií svých majitelů.

Vedle méně vídaných strojů, jako je třeba první typ černé Jawy 500 OHC z první půle padesátých let (ještě s půlbubny, šnekovou královskou hřídelí, ale už s novějším dobovým doplňkem v podobě dlouhého dvojsedla), kývačka s PAvem a vyjma plexi s plnou kapotáží v armádně zeleném laku, kříženec prasete s valníkem ČZ 175/505 rikša nebo rovněž tříkolová Jawa-ČZ 150 Orthopedia pro sedící invalidy, tu najdeme i zcela běžné, ale účelně a mnohdy i s dávkou nezbytné recese upravené modely. Frekventovaná třinda 638, které jako přívěsný vozík slouží starý pivní sud na kolečku, stejný typ se starou oblou sajdkárou přestavěný ve stylu modrobílého harleje nebo sofistikovanými cestovními doplňky vytuněná babeta v modré metalíze jsou dokladem, že jezdci ČS strojů se dokážou svými motorkami bezvadně pobavit a vůbec se přitom neberou vážně.

Logicky skromnější skupinu nakonec tvoří motorky z postsocialistického období. Zde dominuje jawská třinda 640 v nejrůznějších barvách i úpravách, dorazilo přitom i několik pečlivě obstarávaných kusů povedeného terénního Trampa, a našli bychom tu i úplnou novinku, retro stavbu Jawu 350 Four z Matesovy dílny. Prakticky současnými důkazy práce týnecké fabriky jsou potom velké čtyřtaktní modely 650 Classic a Style ani letos na Melecháči nechybí 660ka v cenduro verzi Adenium. Zato výroba čezety utichla už v roce 1997, což pochopitelně odráží i účast mladších modelů této značky na Melecháči. Vedle dodnes rozšířených hranatých modelů kubatur 125 a 175 (potažmo 180) ccm v nejrůznějších dobových i pozdějších samo-domo provedeních ovšem máme možnost vidět i méně frekventované potomky spojení s italskou Cagivou – řeč je samozřejmě o na tehdejší tuzemské poměry nepochybně zvláštním pseudochopperu ČZ-Cagiva Roadster 200 se čtyřtaktním strakonickým motorem. A až si v galerii článku anebo pod odkazy na oficiálních stánkách melechovskyokruh.cz prohlédnete další zajímavé exponáty z Melecháče, můžeme pokračovat vstříc vrcholu Melechovského okruhu. Tím je totiž samotná soutěž. Díky vypilované organizaci se letos start už nekoná jako dřív v poledne ledečské (dle míry nestíhání pořadatelů obvykle kolem půl jedné), ale přesně v pravé poledne, kdy první pětičlenný gang vyjíždí vstříc úkolům na zhruba čtyřicetikilometrovou trať posázavskými okreskami. Ještě dřív však Petr Soukup svolává jezdce k tradičnímu předstartovnímu shromáždění. Motogangy dostávají propozice, instrukce a itinerář, na mikrofon představí svůj název a členy a bojovým pokřikem se navzájem povzbudí. Pak už jde vše ráz naráz, posádky se houfují před startem, zahřívají motory a dle dobrého zvyku správných motocyklových závodů vychutnávají osvěžující stín, který nabízejí krásné umbrella-girls, jimž ani štiplavý a těžký dvoutaktní dým převalující se po startovním roštu nebere úsměv ze rtů. Světla semaforu padají, klakson troubí a celkem sedmnáct gangů postupně, ve zhruba pětiminutových intervalech, vyráží na trať.

První stovky metrů vedou z areálu srazu přes Ledeč až za vlakové nádraží, kde se nachází známý motokrosový areál. Tady čeká první úkol – štafetový motokros v sedle čtyřtaktní padesátky Jawa Robby. Co od tohohle srandovního prdítka s ještě vtipnějšími technickými parametry na všech lavicích, roletách a v brázdách několikasetmetrového pozvolnějšího úseku krosové trati čekat? No, divili byste se, ale mnohdy to ani není taková prča, jak to vypadá. Jawa sice letos dodala Robyho ve stoprocentním technickém stavu, ale přesto nadělá mnohým závodníkům dost problémů.

Klíčem k úspěchu je využít specifické odstupňování převodovky – to je totiž úplně fichtlovské. Okruh začíná z mírného kopce, kde se kraťoučká jednička zdánlivě netáhnoucího čtyřtaktu vytočí do kómatu cobydup. Jenže ouha, následuje táhlé stoupání, a lup ho - dlouhatánská dvojka se najednou dusí, netáhne, zpomaluje, nejede, mnohým i chcípe. Takže znova pořádně rozjet, jedničku vyždímat, dlouhým skokem překlenout stejně dlouhou propast mezi prvním a druhým kvaltem a už na dvojku frčíme dál. Na suché a tvrdé trati se za robbynou jen práší a ta se na otevřenějším úseku trati dokáže docela slušně rozvášnit, následkem čehož někteří jezdci zažívají nelíčenou motokrosovou euforii a následně se také vybičují do originálních krosových figur plných smyků přes zadek, jízdy ve stupačkách a bláznivých vzdušných kreací. A už honem do cíle a kolegovi z gangu rychle předat stroj do dalšího kola. Pozor, i předávka má svoje úskalí – místo zbytečně zdržujícího zoufalého lovení neutrálu je rychlejší předávat s vymáčknutou spojkou, ale tenhle riskantní kousek se ne vždy povede, což rezultuje v mnohavteřinovou ztrátu při mučení nakopávačky…  

Fyzicky a pro mnohé i psychicky náročný motokros je za námi a tak hurá zpátky na okruh. Ten se z prvního stanoviště ubírá zpátky přes ledečské náměstí, nahoru na Humpolec a na kopci odbočuje zas dolů do vsi Kožlí, kde si motogangy vychutnají úkol číslo dvě – oblíbenou jízdu poslepu. Naštěstí nejde o žádný kaskadérský hazard, zadání je prosté: na parkovišti u sámošky je křídou vyznačeno několik různě bodovaných obdélníkových polí (čím blíž středu, tím hodnotnější body) a o nějakých pět metrů dál, kapku z kopce, je vyznačena startovní čára. U ní si každý motorkář jednotlivě nasadí slušivé ochranné brýle s logem Melecháče a rozjede svůj stroj do mírného kopce, pěkně pomalu, bezpečně a s citem, vstříc bodované zóně, přičemž cílem je zastavit předním kolem (případně kolem sajdkáry nebo pravým kolem velorexu) v bodované zóně.Pointa je pochopitelně v melecháčovských brýlích, které jsou zvnitř zaslepeny zrcadlovou fólií. Všichni se tak podívají sami sobě do očí, rozvážně se rozjedou a až zastaví, mohou pro změnu nahlédnout do očí pravdy, jak vlastně dopadli. Nezdá se to, ale o dramaticky-komické situace není nouze ani zde. Není nic zábavnějšího, než když se váš kolega, nejdrsnější motogangster pod sluncem, sune nulovou rychlostí, s brýlemi a výrazem idiota na tváři, úplně mimo cílovou zónu, do plotu za sámoškou. Naštěstí se ale nikdy nic vážného nestane, na poslední chvíli jsou někteří zmatení nebožáci zachráněni milosrdným soutěžním komisařem a zásah dobrovolného hasičstva není nutný. Světe div se, v drtivé většině však tento úkol jawařům (a čízařům, fichtalřům, babeťákům…) nečiní naprostý problém a téměř všichni se trefí aspoň do okrajových a nejméně bodovaných míst cíle! Že by se až tolik zhodnocovala dlouholetá praxe jízdy na čs. motocyklech v noci, která je z hlediska možností vizuální orientace zejména u strojů mžourajících skrze šestivoltovou elektrickou výbavu velice podobná?

Drobet těžší, ne tak vtipný, ale naopak výrazně edukativně-výchovný úkol čeká na motogangy dál po trase okruhu. Ta se z Kožlí ubírá přes Bojiště do Koutů, kde v temném zátiší autobusové zastávky, za cedulí značící třetí zastávku Melecháče, skrývá foto-poznávačka. V zastávce visí plakát se dvaceti černobílými obrázky různých detailů starších i novějších československých motorek. Na posádkách gangů je, aby v limitu tří minut přesně určily název či označení každého modelu, jemuž detail přísluší. Slušná makačka na bednu… Jasně, masku Bizona – ehm, akurátně tedy Jawy 350 typ 633, to pozná každý dugong; Jawa Robot se zase prozradí sedlem a Jawa 640 zase plovoucím kotoučem na předním kolem, ale nechybí zde ani pořádné špeky v podobě prototypů, což je třeba příklad Jawy Mistral na šestém obrázku.

Zde se nezhodnocují hodiny prožité za řídítky stroje, ale naopak klidné chvíle strávené ve společnosti moto-literatury či ve výstavních prostorách. Zapeklitost úkolu potvrzuje komisař stanoviště č. 3 tvrzením, že třináct bodů je zatím nejvyšší výsledek. Sčítání skóre však gangům přináší kromě převážně jednociferných zápisů v soutěžním záznamu také očistné a osvobozující poznání skutečné pravdy z naší moto-historie. Nu dobrá, příště už budem vědět!

Intelektuální vypětí, které přinesl třetí úkol, ovšem není vůbec nic proti tomu, co gangy čeká dál. Malebnost krajiny kolem prastarých historických kostelů v Rejčkově a Loukově, kudy se okruh jako had klikatí dál, nevěstí nic zlého, ale mnozí jezdci už větří řád věcí příštích… I někteří čtenáři mající tu čest účastnit se některého z předešlých Melecháčů asi tuší, co se skrývá pod tím dvouslovným názvem, co se na Melecháči kdekdo skoro bojí vyslovit: Dolní Město – tfuj! Abychom nepobuřovali tamní: ve skutečnosti jde o docela hezkou, příjemně ospalou a přiměřeně občansky vybavenou vesnici s téměř tisícovkou stálých obyvatel. Nechutenství však vyvolává úkol pořádaný jako vždy na tamější návsi u rybníka: tlačení motorky!

Věc je jednoduchá, ďábelský prostá: nejstarší člen gangu se chopí řídítek dezolátní, ale letos aspoň dofouknuté čezety, a zbylí čtyři gangsteři jej tlačí po chodníčku u dřevěného přístřešku a přilehlého trávníku kolem dokola, až do padnutí nebo do konce pětiminutového limitu, přičemž to první se vzhledem k již tradičně spalujícímu vedru a mírnému sklonu návsi zdá vždy mnohem pravděpodobnější. Letos se posádky však nenechají zaskočit tak lehce, a mnoho gangů přichází s vychytanou strategií, jako třeba že dva tlačí do kopce, jeden do zatáčky, z mírného svahu se vehikl doplouží sám a v protější zákrutě zatlačí poslední člen gangu. Úsporně vypadá také prostý systém dvojic, kdy jedno duo tlačí a zbylí dva se v doprovodu chrlení krve, zvracení a zoufalých zvolání typu „Neměl jsem včera tak chlastat“ a „Proč jsem si oblíkal dvě vrstvy“ snaží nabrat nové síly.

Málokterá činnost spojená s motorkami, pokud zrovna necestujete na babetě kolem světa, potvrzuje teorii o relativitě času právě, jako tahle zdánlivě nekonečná pětiminutovka v Dolním Městě. Ještě že je za zastávkou veřejný zdroj pitné vody. S různou mírou prožitého utrpení tak nakonec přežívají čtvrtý úkol všechny gangy, takže Melecháč se naštěstí nebude muset na příští rok přejmenovávat k poctě těm, kdo do cíle okruhu nedoputovali. No ačkoliv třeba takový „Memoriál panelkáře Honzy Kratochvíla 2016“ by taky nezněl úplně blbě (Honza pochopí a promine)… Ke cti závodníků je nutné přiznat, že ty nejzdatnější gangy vytlačily v Dolním Městě kolem dvaceti koleček!

Posádky se vydýchají, občerství, životní funkce se stabilizují a hurá znovu na trať, zpátky na Ledeč. Nad Dolňákem bereme rozlehlý zalesněný Melechov z druhé strany, frčíme tedy přes Meziklasí a Koňkovice. Cíl se naštěstí už blíží, tudíž pravděpodobnost zádrhelů a karambolů se snižuje.

Přesto není problém potkat na silničce při úbočí kopce nad hlubokým údolím Sázavy i pár šťastlivců, kterým si jejich stroj zrovna řekl o neodkladnou polní údržbu. Inženýři z NASA by žasli nad tím zázrakem, jak improvizovaně, ale přitom naprosto sofistikovaně a na mnohdy i na dlouhé roky dopředu lze i v těžkém terénu a za jakýchkoliv atmosférických podmínek vyřešit většinu představitelných mechanických a elektronických potíží tuzemských strojů – a nejčastěji stačí pouhý šroubovák, maximálně kus drátu, tu a tam nějaký plochý klíč, k tomu nanejvýš náhradní díl ve formě svíčky a úplně zřídkakdy lepeníčko duší. No a s náhradní spojkou řetězu, to už se pohybujeme už v rovině čiré fantazie a pravděpodobnosti stěží vyjádřitelné číslem! Prostě přes všechny větší či menší, každopádně ale řídké obstrukce se všichni nakonec doberou cíle. K tomu však vede cesta přes Trpišovice, kde čeká kapku skryté v zatáčce nad vsí v lesíku u hospody páté soutěžní stanoviště. Při pohledu na papír s kvízem je nad slunce jasné, že opět potrápíme šedé buňky mozkové.

Dvacítka zapeklitých otázek z historie tuzemského motocyklení naštěstí nabízí trojici odpovědí na výběr a ač se to nezdá, správná je vždy jen jedna. Tak pěkně pomučte mozky, gangsteři! Některé otázky jsou docela snadné (třeba čezeta Smolík přijela na Melecháč v několika kusech, Jaroslava Faltu byste na silničních závodech hledali asi těžko a František Janeček opravdu nevyráběl bezpečnostní zápalky…), jiné se dají s trochou filipa odvodit (první Jawa 634 se začala vyrábět v roce zahájení barevného vysílání ČST), ale některé otázky jsou vyloženě jak nedělní sportka (třeba za první Jawu se sajdkárou se platilo čtrnáct, sedmnáct nebo dvacet tisíc?!). Podobně jako při poznávačce se i zde láme chleba a drahocenné bodíky se dají snadno nahnat, ale taky bohapustě promarnit. Zisk více než patnácti bodů je považován za skvělý výsledek prozrazující skryté intelektuálně-akademické kvality gangu. Stejně jako v Koutech je i v Trpišovicích dobrým zvykem, že správné odpovědi jsou odhaleny při vyhodnocení kvízu, a tak se nevědoucím jezdcům opět dostane poučení a zmatené výrazy ve tvářích vzápětí nahrazují úsměvy.

Úlevu přináší nejen poznání, ale i vědomí blížícího se cíle. Do Ledče je to už je pár kilometrů, cestou nechybí osvěžující stín, už žádné fyzické ani psychické výkony, prostě idylka jak hovado. Jenže ouha, nesmíme zapomenout na závěrečnou zkoušku z ovládání motocyklu, která přece jen ještě čeká za prostorem cíle v areálu srazu. Fošna s půlkulatinami a těsný slalom z kopce, při tom se ještě mnozí zapotí!

Základním předpokladem úspěšného absolvování jízdy zručnosti je, světe div se, nastartovaný motor – proč to vůbec zmiňovat. Ono se to nezdá, ale ani taková prkotina totiž není v podání dvoutaktů, které právě na volnoběh sjely několikakilometrový táhlý kopec, tyčící se nad městem, úplnou samozřejmostí. Kombinace nízkého volnoběhu, zapnutých hlavních světel a neustále rozsvíceného brzdového světla ve spojení s ne úplně nejsvěžejším akumulátorem dokáže v několika případech zabít i ten nejživější motor. Což z kopce, to se sjede, ale startování teplé a vybité motorky, to už je slušná alchymie. Je obohacující pozorovat, jak má každá motorka jiný startovací rituál. Třeba takový pérák je vůči uchlastání takřka imunní, naopak i za tepla není zločin ho trošku nacupovat, chytne pak s ďábelskou razancí svého flegmatického volnoběhu; naopak taková číza stoosmdesátka, na tu se musí pěkně opatrně, s citem, jen maličko přidat při teplém startu plyn, ale ne zas moc, jinak je všechno v háji. Co by to ale bylo za motorkáře, kdyby neznali svůj stroj do posledního šroubku. Těch pár chcíplotin tak už hned zase vrčí a hurá přes překážky.

Zde se potvrzuje, že nejde ani tak o parametry stroje, jako o šikovnost a odhad jezdce, takže mnohá babeta, pionýr nebo kejva s PAvem v rukou zkušeného jezdce zdolává poslední úkol s větším přehledem, než třeba náctiletý začátečník, byť třeba v sedle sportky s devatenáctipalcovými koly. Mínusové body se na konta některých gangů jen sypou, a tak i poslední úkol nakonec dokáže slušně zamíchat výsledným pořadím.

Na nedalekém ledečském kostele odbíjí půl čtvrtá a v cíli jsou už všechny motogangy. Na jejich posádky teď čeká chvíle oddychu, občerstvení a plamenná diskuze o průběhu závodu. Nyní se práce chopí Petr s Martinou, kteří horečnatě sčítají body jednotlivých týmu a dávají dohromady konečné pořadí. Tradičním odpoledním aktem je také losování tomboly s hodnotnými cenami. Jako každý rok i letos platí Murphyho zákony s absolutní účinností – výfuky na třindu tak vyhraje hoch s pionýrem, šestnáctku gumu na kejvu nebo panelku získá chlapík s terénním Trampem a podobně. Volná směna ale funguje skvěle, takže všechny praktické ceny najdou nakonec své uplatnění. Všichni už se těší na společnou vyjížďku, ale ještě zbývá slavnostní vyhlášení vítězů. Moderátor Petr se s vtipem sobě vlastním snaží situaci náležitě odlehčit, ale přesto je u některých gangů znát nervozita, oči se upírají k elegantně vyvedeným památečním trofejím. Komupak skončí ve vitríně úspěchů? Kromě tří nejlepších motogangů pořadatelé každoročně vyhlašují i doplňkové kategorie (nejstarší a nejvzdálenější účastník a stroj, nejzdařilejší renovace a nejpůvodnější stav, letos poprvé i nejvěrnější sponzor Melchéče).

Žádné velké překvapení se na stupních vítězů nekoná – je zajímavé, že na předních místech Melecháče se už několik let pohybují některé stejné tváře. I průběh vyhlašování ale potvrzuje, že veškerá gangová rivalita byla jen na oko a součástí recese. Všichni se dobře pobavili, a byť nikomu o nějaké umístění nebo zisk cen vlastně nejde, sklízejí vítězové zasloužený potlesk a uznání davu.

Následná společná vyjížďka má letos trochu neobvyklý náboj – cestou se budou natáčet jízdní záběry pro motorkářský film. Dlouhý had čítající přes stovku motorek a vypouštějící omamný šedomodrou kouřovou clonu se nejprve proplazí ledečským náměstí, kde vzbudí pořádný rozruch. Pravidla skupinové jízdy, před vyjížďkou Petrem tolikrát omílaná, jsou záhy po opuštění areálu zapomenuta, a vyjížďka tak skutečně připomíná nájezd stohlavého motogangu. Celou kolonu navíc neustále předjíždí a objíždí filmařská šestikolka – chaos je maximální, ale to budou záběry! Naštěstí se pohybujeme rychlostí nejpomalejších strojů, tempo určuje Jawa Rumpál, nejstarší stroje jedou vpředu, a tak se v tom zmatku lze orientovat karamboly nehrozí.

Necelá dvacítka kilometrů nad údolím želivské přehrady nás zavádí na pozoruhodné místo. Dvoupatrový most u Vojslavic je vyhledávaným turistickým cílem motorkářů z širokého okolí. Most připomíná jeskyni. Nad hlavami motorkářů se tyčí mohutná konstrukce vozovky dálnice z poloviny sedmdesátých let. Spodní patro, kde nyní krátce zastavujeme, je mnohem starší. Ačkoliv dnes nese už jen okresní silničku z Vojslavic do Hořic, ještě v prvních letech Protektorátu bylo plánováno jako samostatný most přes tehdy hluboké údolí nad klikatící se říčkou. Tak honem všechno zdokumentovat, nafotit a natočit, a hijé zpátky do Ledče, kde už čeká podvečerní posezení, které se v kamarádské atmosféře u vychlazeného piva a dobrot z Mírova roštu protahuje až do pozdních hodin bezmála tropické noci.

V potemnělém areálu svítí oheň a rozzářené tváře motorkářů. Nejvíc se usmívá Petr Soukup. Je na něm vidět úleva i uspokojení, vždyť letošní Melecháč se organizačně, atmosférou i průběhem vydařil zas na výbornou, nápad s motogangy se osvědčil a natáčení si všichni báječně užili a už se množí zvídavé dotazy, kdy bude materiál sestříhaný a zda bude premiéra filmu v Berlíně nebo v Cannes. „Teprve teď věřím, že ty dva týdny příprav nebyly marné,“ oddychuje si Petr večer nad oroseným půllitrem. „Snad jsme odvedli dobrou práci, celému týmu musím poděkovat,“ připomíná zásluhu tlupy známých a kamarádů, kteří se na Melecháči podílejí. „Teď si dáme chvíli pauzu a už zas budem vymýšlet, čím Melecháč zpestřit příští rok.“ Na rozloučenou za mnou ještě Petr volá: „A nezapomeň, 20. srpna 2016!“ Tak na sedmém Melecháči ahoj!

Informace o redaktorovi

Jan Krajíček - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE