Side v Brně

Sajdkáry bývaly nedílnou součástí většiny motocyklových Grand Prix a mnoho let tomu tak bylo i na naší Velké ceně v Brně. Postupem doby se ale z různých důvodů začaly jejich závody z programu Grand Prix vytrácet. Dnes už to dávno nejsou motocykly s postranním vozíkem, ale spíše jakási tříkolová speciální vozidla s dvoučlennou posádkou. Jsou tedy v podstatě samostatnou motoristickou disciplínou, kterou jsme u nás již dlouhá léta neviděli. Krásné vzpomínky však zůstaly.

Side v Brně

Kapitoly článku

3 x Camathias

Sajdkárové závody byly poprvé na programu Velké ceny Československa v roce 1958. Hlavním tahákem byl především jeden z nejlepších světových pilotů té doby, Švýcar Florian Camathias, ale také „smíšená“ posádka Jacques Drion s Inge Stollovou. Na startu mezinárodního závodu bylo sice jen devět strojů, ale startovní rošt doplňovaly naše dvojice národního závodu, a tak celé startovní pole čítalo už vcelku přijatelných dvacet posádek.
Camathias přijel do Brna sám bez spolujezdce s tím, že někoho v depu snad sežene. Zkoušel „lámat“ třeba i našeho Gustu Havla, ten si ale takovéto dobrodružství raději odepřel a nakonec se nechal ukecat Kassner. V závodě šla novopečená posádka Camathias/Kassner hned do vedení a s přehledem závod kontrolovala až do cíle. Jedinými, kdo se jim snažili sekundovat, byli Drion/Stollová. V předposledním kole v úseku u Žebětína ale svůj stroj nezvládli a vlétli do patníků kolem tratě. Následky byly tragické. Inge vymrštená z vozíku zahynula ihned na místě, Jacques skonal jen krátce poté v sanitním voze. Oba byli řadu let pravidelnými účastníky MS sidecarů s velmi dobrými výsledky a štíhlá blonďatá Inge svou přítomností dodávala tomuto veskrze mužnému sportu nádech něžnosti a v určitých ohledech i pikantnosti.
Ani v dalších dvou ročnících nenašel Camathias na naší trati přemožitele. V obou případech mu byl největším soupeřem jeho krajan Fritz Scheidegger, ale vždy se musel spokojit s druhou pozicí. Později se ovšem Scheidegger stal dvojnásobným mistrem světa, což se Camathiasovi nikdy nepodařilo. Řadu let však patřil mezi horké favority na titul a dokázal se 4x prosadit na celkově druhou příčku v mistrovství světa. Bohužel pokaždé se našel někdo momentálně lepší, nebo třeba jen prostě šťastnější. Camathias vyhrál celkem 8 závodů MS, včetně toho nejtěžšího – Tourist Trophy. To bylo v roce 1963 a váže se k tomu jedna taková perlička. Krátce před TT startoval Florian na závodech v Brands Hatch a poté uháněl směr Isle of Man. Na cestě mu však vypověděla službu jeho dodávka a vůz nebylo možné ihned spravit. „Flo“ si však věděl rady. Vyndal svoji sajdkáru, do vozíku naházel nejnutnější věci a hurá dál. Bylo totiž nutné stihnout příslušný trajekt. Policisté se nestačili divit, co se jim to tam v běžném provozu motá za děs, ale nakonec si to přeci jenom nechali vysvětlit a dokonce pak za asistence sirén ještě sami Camathiase do přístavu doprovázeli.

Mistrovství světa

Od roku 1961 se však již sajdkáry na programu VC Československa neobjevovaly a jejich návrat jsme mohli přivítat až po mnoha letech při mistrovství světa v roce 1970. Do Brna se tehdy sjela celá světová špička, tvořená především německými posádkami, včetně dvojnásobného mistra světa Klause Enderse. Ale i mistr tesař se utne. Enders totiž již v tréninku havaroval a jeho spolujezdec Wolfgang Kalauch byl pro zranění ze hry venku. Zaskočil však za něho někdejší Endersův spolujezdec Ralf Engelhardt, který zde byl původně jen v roli diváka. A byl to záskok více než úspěšný, když tento staronový tandem dokázal stylem start – cíl jasně vyhrát. Možná to byl impuls k obnovení vzájemné spolupráce. Ovšem chtělo to čas, neboť po sezóně Enders jako mistr světa sajdkáry opustil a rozhodl se vyzkoušet závody automobilů.
Uvolněný mistrovský titul tehdy získal další z vynikajících německých jezdců Horst Owesle, ale v Brně byl o pár vteřin poražen Sigfriedem Schauzem. Auta Endersovi asi moc nevoněla (zřejmě mu tam to čtvrté kolo navíc nějak překáželo), a tak byl v roce 1972 opět zpátky mezi svými. A byl to návrat v plné parádě! Spolu s Engelhardtem získali tři mistrovské tituly v řadě za sebou, v Brně vyhráli v letech 1972 a 73. Rok 1972 byl bohužel poznamenán tragickou havárií posádky Luthrigshauser/Cusnick, která znamenala spolujezdcovu smrt. Enders/Engelhardt měli u nás dosud co start to vítězství a jen v roce 1974 skončili po úžasné bitvě těsně druzí za posádkou Schwärzel/Kleis. Po celý průběh závodu to byl boj doslova na ostří nože a obě posádky se několikrát vystřídaly ve vedení. Cílovou čáru protnuly doslova bok po boku a jen jediná desetina vteřiny rozhodla ve prospěch Schwärzla. Důvod k oslavám měli ale i Enders s Engelhardtem, kteří druhým místem dosáhli titulu mistrů světa.
Brněnská Grand Prix byla posledním závodem sezóny 1974 a byl to taky vůbec poslední závod Klause Enderse. S kariérou se loučil se šesti tituly mistra světa a s 27 vítěznými Grand Prix na svém kontě, což ho v té době řadilo na první příčku historických tabulek a až dosud ho překonali jen Biland a Webster. I jeho brněnské statistiky hovoří jasně o jeho mistrovství: 4 závody, z toho 3 vítězství a jedno 2.místo.

Německá převaha pokračuje

V roce 1975 si Schwärzel své vítězství zopakoval (tentokráte se spolujezdce A.Huberem), když porazili již jisté mistry světa Steinhausena a J.Hubera. Závod však byl na hony vzdálen loňskému dramatu, neboť rozestupy prvních tří v cíli se pohybovaly zhruba kolem jedné minuty. Ovšem další rok to už zas bylo „jiný kafe“ a právě Brno opět rozhodovalo o titulu mistra světa. Byl to strhující závod dvou německých posádek Steinhausen/S.Huber a Schwärzel/A.Huber se Švýcary Schmid/Matille a dvojicí Biland (CH)/Williams (GB). Všechny čtyři posádky jezdily v těsném kontaktu a prakticky zatáčku co zatáčku nezůstal kámen na kameni. V posledním kole vše vrcholilo a šance na vítězství byly otevřené pro každou z nich. První se k cíli v semknutém šiku blížil Biland a šachovnicovou vlajku už měl téměř na dosah, když v tom se na jeho stroji přetrhl řetěz. V plném tempu se tak kolem něj přehnali Schmidt jako vítěz a Schwärzel. Biland setrvačností ještě dojel alespoň třetí těsně před Steinhausenem. Tomu ale při trochu nepřehledném bodovém systému stačilo čtvrté místo k obhajobě mistrovského titulu (ze sedmi závodů se započítávaly body z prvních třech a pak tři nejlepší ze zbývajících čtyřech).
Svého jediného vítězství v Brně dosáhl Steinhausen v roce 1977. Pro mistra světa z předešlých dvou ročníků to bylo jeho první a také jediné vítězství v sezóně. Dalo mu ale asi pořádně zabrat. Po vyhlášení vítězů ho totiž postihla srdeční slabost a musel být převezen do nemocnice. Po příslušném vyšetření a stabilizaci svého zdravotního stavu se ale mohl vrátit v pořádku zpět do paddocku. V té době pomalu končila německá dominance v kategorii sajdkár a toto Steinhausenovo vítězství bylo posledním, kdy se na počest vítězů hrála v Brně německá hymna, když od roku 1970 dokázal německou hegemonii narušit v roce 1976 jen Švýcar Herman Schmid.
Výjimka potvrzující pravidlo se ale našla i zde a v roce 1982 ještě vystoupil na nejvyšší stupínek spolu s Alainem Michelem jeho německý spolujezdec Burkhard. Předtím ovšem Michel vyhrál sajdkárový závod již v roce 1978, ale spolujezdce mu dělal Angličan Collins To už se však na brněnském okruhu začala rodit nová legenda: Rolf Biland. V onom roce 1978 dojel sice až jako druhý, ale pak už v letech 1979-81 nedokázal posádku Biland/Waltisperg na Velké ceně Československa nikdo porazit. V roce 1979 jako obhájce mistrovského titulu neměl před brněnským závodem nejlepší výchozí pozici. V čele šampionátu byl Rolf Steinhausen, kterému i při případném Bilandově vítězství stačilo na titul dojet za ním. Rozřešení otázky kdo z koho přišlo nečekaně hned v úvodu prvního kola. Steinhausen/Arthur po nepovedeném startu odjeli až v závěru startovního pole a ve snaze tlačit se hned dopředu kolidovali za Veselkou s jinou posádkou a vylétli v rychlosti přes 200 km/h velmi dramaticky mimo trať. Jen zázrakem se to vše obešlo bez vážnějších zranění. Biland pak v pěkném duelu porazil Dicka Greysleyho a titul obhájil. O rok později dokázal Biland vcelku přesvědčivě porazit svého tradičního rivala Michela a bylo tomu tak i v roce následujícím, kdy ale po krásném závodě plném předjížděcích manévrů dělilo obě posádky v cíli pouhých 0,8 vteřiny.
Řadu let se na všech frontách diskutovala otázka bezpečnosti našeho přírodního okruhu. FIM již od 70. let preferovala závody na nově vytvořených motodromech a z programu MS dříve nebo později vypadly Tourist Trophy, Nürburgring, Spa, Imatra a řada dalších okruhů. Nakonec zbylo z „klasiků“ pouze Brno, ale také pro něj byl účet mistrovství světa sečten a podtržen v roce 1982. Poslední „světový“ závod sajdkár pro sebe tehdy získala již zmiňovaná posádka Michel/Burkard. Největší z favoritů Biland/Waltisperg odstoupili nečekaně již v prvním kole a tak Michelovým největším soupeřem byli Streuer/Schieders a Schwärzel/A.Huber. Streuer vedl první čtyři kola, ale pak s poruchou skončil. Následný souboj o první příčku mezi Michelem a Schwärzelem vyzněl na cílové pásce jen těsně o 0,2 vteřiny ve prospěch francouzsko-německé posádky. Na další léta už Brno pořadatelství závodu MS nedostalo. Museli jsme se tedy smířit jen se závody ME a doufat v rychlou výstavbu nového moderního motodromu.

V Brně pouze Evropa

První „evropský“ ročník 1983 ozdobil svou účastní Alain Michel, který přijel obhajovat své loňské prvenství. Jako prioritní jezdec MS, a tedy bez nároku na body do ME, splnil svou úlohu favorita na jedničku a v závodě jasně dominoval. Do posledního kola najížděl s velkým náskokem a jeho spolujezdec Monchaud se již s diváky dělil o vítěznou radost. Předčasně! Na Veselce tak vesele mával divákům, že při náhlé akceleraci ze sajdkáry vypadl. Zatímco se sbíral ze země, Michel upaloval dál a ztrátu kolegy zjistil až bůhví kde. Sám sice projel jako první cílem, ale následnou diskvalifikací připadlo vítězství rakouské posádce Stropek/ Demling.
Rok na to proběhly sajdkáry zcela ve švýcarské režii, když posádky z této tradiční sajdkárové země obsadili první tři místa. Progin s Hunzikeren dokonce porazili účastníky mistrovství světa bratry Egloffovi (i když se u nás již tradičně spekulovalo o tom, že „jim to nechali“). Obdobně, ale tentokráte zase pod britskou vlajkou, probíhalo vyhlašování vítězů v dalším roce, kdy zvítězili Wrathall s Chapmanem. Rok 1986 byl posledním ročníkem Velké ceny Československa na přírodním okruhu. Výstavba nového „dromu“ se po mnoha peripetiích přeci jen blížila ke zdárnému konci a tak tu bylo již opravdu poslední loučení se starou tratí. Jelikož závod sajdkár se jel jako obvykle až na samý závěr závodního programu, tak úplně poslední zlaté věnce, které se zde rozdávaly, si na krk pověsili Y. Kumagaya a K.Machiuchi. Pak už jen poslední zamávání a konec…

Na novém okruhu

Všemi nadšeně očekávaný rok 1987 přinesl konečně otevření nového automotodromu a v srpnu pak mistrovskou Grand Prix. Závodní program zahrnoval vedle všech sólových kategorií také sajdkáry. Na startu byli všichni mistři světa několika posledních let a řada dalších skvělých posádek, mezi nimiž bylo velice příjemné vidět po létech opět své „staré známé“ jako Bilanda, Michela, Streuera….a další.
Zážitků byla celá spousta a patřil k nim nepochybně i závod sajdkár. Vítězný návrat do Brna zaznamenala populární posádka Biland/Waltisperg, pro níž to bylo již čtvrté vítězství v sezóně. Více prvních míst si nepřipsal nikdo jiný, přesto jim to na mistrovský titul nestačilo. Měli totiž několik výpadků bez bodů a tak je vyrovnanějšími výsledky předčili jak Webster/Hewitt tak také Streuer/Schnieders. Za rok přijížděl Biland do Brna jako vedoucí jezdec šampionátu a bez ohledu na výsledky svých soupeřů mu stačilo 14. místo a pouhé 2 bodíky k zisku již pátého titul mistra světa. Nebylo tedy vlastně co řešit, zejména když uvážíme, že z předchozích osmi závodů dokázal 6x vyhrát a 2x dojel druhý.
V opačném gardu byli Webster s Hewittem, kteří museli bezpodmínečně zvítězit a jen čekat jak dopadnou Biland a Waltisperg. Ti z počátku jezdili na druhém „jistícím“ místě, ale postupně začal jejich stroj vadnout a ztráceli místo za místem. Nakonec Biland ztichlý stroj odstavil těsně před cílovou čarou a jen smutně čekal na konec závodu v naději, že za Websterem dokončí jen nízký počet posádek, a že by se tedy ještě případně mohl vejít na tu potřebnou 14. pozici. Bohužel nestalo se tak. Streuer/De Haas a Michel/ Birchall, to byly vítězné posádky dalších dvou let. Zatímco pro Streuera to bylo jeho premiérové vítězství, Michel si odvážel vavříny z Brna již celkově potřetí.

Legenda Biland-Waltisperg

První čtyři ročníky naší „nové“ Grand Prix měly tedy pokaždé jiné vítěze a vypadalo to, že dříve či později se prostě v Brně na každého dostane. Tomu ovšem udělal rázně přítrž Rolf Biland, který si spolu se svým spolujezdcem Kurtem Waltispergem na řadu následujících let jaksi pronajal nejvyšší post stupňů vítězů. V letech 1991-1996 zde tato švýcarská dvojice vyhrála celkem šest závodů v nepřetržité řadě (v roce 1992 se GP nekonala, naopak v r.1993 zde jely sajdkáry hned 2x – při GP a při SBK). Byla to vždy celkem přesvědčivá vítězství a „na krev“ musel Biland snad jet pouze v r. 1991, kdy tvrdě kolo na kolo bojoval s Egbertem Streuerem a v cíli byl jen o 0,4 vteřiny dříve. Biland byl prostě k neporažení, když dojel, tak vyhrál. Je to k nevíře, ale je to tak. Od roku 1987 z celkového počtu deseti závodů jich zde sedm vyhrál a tři nedokončil. Rolf Biland má tedy na svém kontě celkem 10 vítězství na naší Grand Prix, což je zcela nejvíce ze všech sidecaristů. Až daleko za ním jsou v této statistice se třemi prvními místy Camathias (mimo MS), Enders, Michel a se dvěma pak Schwärzel a Webster. Naopak zde nikdy nevyhráli např. mistři světa Scheidegger, Taylor, Klaffeböck a další. Bilandových 10 vítězství ho staví na první místo nejen v sajdkárách, ale je vlastně nejúspěšnějším jezdcem naší GP vůbec. Tolik prvních míst nedokázali nasbírat ani Šťastný, Hailwood, Agostini, Biaggi či Rossi. Max Biaggi sice v Brně vyhrál celkem 11 závodů, ale „pouze“ sedm při Grand Prix a další čtyři pak v šampionátu Superbike. Rovněž v celkových historických tabulkách najdeme Bilandovo jméno mezi nejlepšími, když vyhrál celkově 82 Grand Prix a 7 titulů mistra světa k tomu. Jen pár jmen se může pyšnit lepší statistikou.
Ještě ale v krátkosti zpět do Brna. Každá vítězná série musí jednou skončit a ta Bilandova skončila v roce 1997 v 16. kole, kdy jezdil sice opět na první pozici, ale jeho stroj nevydržel. Jak se ukázalo, byl to nakonec poslední sajdkárový závod na naší Grand Prix.
Následně se situace v závodech sajdkár stala poněkud nepřehlednou. Již v roce 1997 přišly o statut mistrovství světa a jel se jen Světový pohár. Po několika letech získaly sajdy světový šampionát zpět a o titul mistrů světa se jezdí dodnes. Už ale dávno nejsou řádnou součástí Grand Prix a mají svůj vlastní svět. Bylo by fajn vidět tyto závody zase v Brně, už asi ne při GP, ale třeba v rámci nějakých jiných závodů. Nic není nemožné, tak doufejme a těšme se. Stálo by to určitě zato.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.69
Známkováno: 16x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist