Triumph Sprint ST 1050

Cestovně sportovní model Sprint 900 se poprvé objevil již před 15ti lety, před deseti lety přišel Sprint 955 ST a oba nijak zvlášť nevybočovaly z tehdejšího a trochu nudného zaobleného designu podobného Daytonám i cesťáku Trophy. Na výstavě Intermot v Mnichově proto způsobila pořádný poprask agresivní podoba nového sport-toureru s ostrým čumákem se zakomponovanou trojicí reflektorů. Motiv trojky je evidentní i zezadu, kde pod sedlem trčí tři koncovky výfuku, zatímco diodové zadní světlo se skrývá níže nad zadním blatníkem. No a při pohledu z boku si zase vychutnáte dokonale tvarované prolisy v bočních kapotážích a při pohledu zleva jednostranně zavěšené zadní kolo. Jedinou pihou na kráse je asi trochu humpolácky vyvedené zadní madlo spolujezdce, to ovšem oko řidiče nebude trápit. Směrovky v zrcátkách jsou dnes obvyklým a osvědčeným řešením, méně obvyklé je pak standardní vybavení dvěma bočními kufry v barvě motocyklu.
V době svého vzniku se Sprint 1050 ST mohl měřit třeba s modely Aprilia Futura 1000, Honda Blackbird1100 nebo Kawasaki ZZR1200. V dnešní době už ale jeho konkurence buď vyšla z výroby, nebo přešla do vyšších objemů a výkonů. Z druhé strany se ale pomalu začíná dotahovat Honda VFR 800, která se navíc shoduje i jednostranným zavěšením zadního kola a „neobvyklým“ motorem V4. Ovšem po tomto testu si dovolím tvrdit, že přímého konkurenta Sprint ST prostě nemá a hned tak mít nebude, dokud některá značka nevyrazí na trh s novým tříválcem. A to se nedá hned tak očekávat...

Přístroje a výbava

Při seznamovacím osahávání před showroomem Triumph Marimoto u nás na Vrbovce je prvním dojmem relativně nízká hmotnost. Sprint s kufry je pořádný kus motorky a suchá váha 210 kg není vůbec špatná hodnota, tedy pokud jej bereme jako cesťák - vždyť véefero váží úplně stejně. Při pohledu na kulaté budíky, jak jinak než tři vedle sebe, je hned jasné, že nedostatkem údajů rozhodně trpět nebudu. Vlevo umístěný tachometr má na můj vkus až moc drobná čísílka, pánem je ovšem přehledný otáčkoměr uprostřed. Kulatý displej vpravo pak potěší hlavně cestovatele a milovníky všech možných statistických údajů i s okamžitou i průměrnou spotřebou či dojezdem. Chybí snad jen ukazatel zařazené rychlosti, který se v posledním roce začíná u nových strojů objevovat. Cestovatele potěší také palubní schránka na drobnosti jako mobil, rukavice a podobně.
Za zmínku stojí také precizně zpracované odlitky řídítek a horních brýlí s logem Triumph - je to drobnost, ale řidič ji má stále na očích a hrdost na anglickou značku potěší. Co nepotěší, jsou podprůměrná zrcátka, ve kterých toho kvůli vibracím na dálnici moc nerozluštíte a jediným řešením je pořádně zatáhnout za plyn a nechat vše bezpečně za vámi. Naopak řešení s integrovanými směrovkami v zrcátkách je určitě plus vzhledem k bezpečnosti, takhle jsou směrovky podstatně zřetelnější než třeba řešení zakomponovaná do bočních kapotáží. Pokud byste uvažovali nad koupí ojetiny, pak vězte že u prvních ročníků si majitelé i novináři hodně stěžovali na sálání tepla od podsedlové části výfuků, ovšem tento problém již byl od ročníku 2007 napraven.

Sedlo, plexi, pohodlí

Sedlo je na první omak příjemně měkké, ale poměrně úzké a moc nepodporuje poposedávání či změnu polohy - zadek tady zapadne do svého „dolíku“ a tam také celou cestu zůstane. Začínám chápat, že Sprint ST se nehodlá vzdát sportovních ambic, zvláště když se projeví poměrně sportovní posaz s mírně nakloněným tělem dopředu a zatížení zápěstí. Nic extrémního, ale u dnešních cesťáků je zvykem posaz spíše napřimovat. Také nohy se musí posunout o malý kousek víc dozadu a výše a celková poloha jezdce tak přímo láká k ostřejšímu svezení. Motorka je uprostřed docela dost široká a nohy tak jsou překvapivě dost od sebe, ale na pohodlí to vliv nemá.
Tomuto modelu byl v internetových diskuzích občas vytýkán nízký plexištítek. Ovšem testovací stroj Marimota byl vybavený vyšším štítkem, na kterou jsem si opravdu nemohl stěžovat. Už po mírném přikrčení se to dalo po dálnici pěkně švihat a když jsem zpomalil odhadem na 120 a pro jistotu mrkl doleva na tachometr, s překvapením tam na mě mrkala stošedesátka... Po celodenním ježdění, kdy jsem najel přes 500 km (z poloviny ovšem po dálnici), mi sedlo už tak cestovatelsky přívětivé nepřipadalo, ale záda a ruce byly v pohodě a proti dlouhé dovolené za řídítky by rozhodně neprotestovaly. Hned po rozjezdu mě trochu překvapily mírné vibrace do rukou i nohou, ovšem po chvíli jsem se s nimi skamarádil a spolu s nádherným zvukem motoru spíš podporovaly požitek z jízdy, než aby nějak vadily.

Informace o redaktorovi

Filip Tichý (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 195 cm
Jarda Ducháček - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE