journeyman_brezen




Peugeot Django 125i: Francouzské pohodlí

Když se řekne „retro skútr do města“, každého v první řadě celkem pochopitelně napadne Vespa. Anebo nějaká „anti-Vespa“, tedy více či méně povedená kopie odněkud z východního směru. Ovšem dají se najít i alternativy, které jdou svou vlastní cestou, a Peugeot Django je jednou z nich. Byli jsme sami překvapeni, jak moc dobrá alternativa to je.

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Kapitoly článku

Rozeberme si nejdříve trochu onu situaci na trhu retro skútrů v nejprodávanějším (u nás) objemu 125 cm3. Žádné diskuse, jedničkou, o které sní kdekdo, ať už motorkář nebo nemotorkář, je Vespa. Projeďte se po Praze a nepochopíte, kolik jich potkáte – přitom to fakt není levný skútr! Teda co to povídám, je to fakt drahá sranda, vždyť za nejlevnější Primaveru dáte 116 tisíc, tedy bezmála to, co u Japonců stojí ty nejlepší maxiskútry. Kymco Like II, což je taková klasická anti-Vespa od slušné značky (dělá se i o fous dražší verze S, která stojí proti Vespě Sprint), stojí 70. Má sice dokonce výkonnější motor (čtyřventil 8,5 kW proti tříventilu 7,9 kW), ovšem není tak dotažené do detailů, víc drncá a brzdy si musejí vystačit s propojenou funkcí, zatímco Primavera nabídne ABS. Sice jen na přední kolo, vzadu má trestuhodně buben, ale je tam. A potom je tady třetí cesta přesně mezi nimi, Lambretta V125 Special, ať už ve verzi Fix (přední blatník napevno) nebo Flex. „Lambo“ stojí necelých 92 tisíc, má tchajwanskou techniku s dvouventilovým 7,5kW motorem od firmy SYM, též propojené brzdy jako Kymco a svůj vlastní hranatý design. Ten může budit zdání Vespy, ovšem kdepak, tohle je retro z vlastní kuchyně, takhle vypadala Lambretty v dobách, kdy právě s Vespou soupeřily o pozici italské jedničky.

Vespa Primavera, Lambretta V125 Special, Kymco Like II, to jsou typičtí zástupci retro měšťáků

Tohle byly skútry, po kterých sáhnete, když jste orientovaní na mainstream. Neuděláte chybu ani s jedním, ovšem pro ty, kdo se nebojí trochu odlišovat a nemyslí si, že skútr musí evokovat jedině Itálii, je tady Peugeot Django. To je typická Francie! I když, nelžeme si do kapsy, levnější modely včetně tohoto se vyrábějí též na Východě jako Lambretta, doma Peugeot dělá jen ty dražší, jako je Pulsion nebo tříkolka Metropolis. A mohli bychom se pozastavit i nad tím slovíčkem „doma“, vždyť už déle než rok Peugeot vlastní indická Mahindra, která po pěti letech sdíleného manželství 100% převzala motocyklovou divizi francouzské značky. Ale to už jsme se v těch odbočkách trochu ztratili, tak se vraťme k tomu, že je Django typický Francouz. Především nekopíruje Vespu, nýbrž vychází ze svých vlastních starých modelů v čele s prvním skútrem S55, který Peugeot představil v roce 1953. Zatímco výše uvedená trojka je taková šmrncnutá sportem, Django se nebojí ve svém designu akcentovat to typické francouzské pohodlí, zejména v námi testovaném černém provedení se světle hnědým koženým sedlem. A zatímco vepředu toho moc nevymyslíte, záď je velmi osobitá. Technika je hodně podobná Lambrettě, též 7,5kW dvouventil SYM, ovšem může se pochlubit ABS na předním kole (vzadu je kotouč) a velkým lákadlem je cenovka. Schválně, když si tak rychle sesumírujete výše uvedené ceny a výbavy, za kolik byste řekli, že se Peugeot bude prodávat? Já bych ho šacoval někam mezi Lambrettu a Vespu. Tak za kilo. Chyba lávky, je za 79 900 Kč! A pokud by vám stačil loňský model, který nemá ten parádní gril vepředu mezi blinkry s LED světýlky kolem, jinak je stejný, zaplatíte pětasedmsdesát. Teda Django, začínáš mě zajímat. Tam musí být nějaký háček. Jdu ho hledat!

Vlevo původní S55 z 50. let, nahoře a vpravo Django modelového ročníku 2020

Vzhled je věcí vkusu a Django není úplně prvoplánovaně líbivý. Na Vespu kouknete a vidíte fešandu. Na Django si musíte chvíli zvykat, nicméně musím říct, že čím déle jsem se na něj chodil do garáže koukat, tím větší jsem v něm nacházel zalíbení. Je jiný, ten vodorovný výfuk mě vlastně pořád trochu iritoval, ale ve finále jsem se do té garáže chodil dívat vlastně rád. Má svou vlastní francouzskou eleganci. Vůbec mě netrápí, že hlavní světlomet je „jenom“ žárovkový, z LED diod je všechno ostatní, ať už jde o obdélníkové zadní světlo pod kulatou odrazkou, proužky blinkrů v kapotáži nebo již zmíněné lemování grilu se znakem vpředu. Elegantní je chromovaný proužek, táhnoucí se od předního blatníku až dozadu, dobře vypadá mřížka na bocích a nepřehlédnutelné je samozřejmě to lehce vyvýšené samostatné sedlo pro spolujezdce, doplněné o masivní hliníková madla. Nikde nic moderně matného, vše v lesku nebo chromu a se sedlem ladí i poměrně široké gripy. Ty se sice dobře drží, ale bohužel také poměrně snadno špiní.

Proti Primaveře působí Django opticky docela jako cvalík, a po nasednutí zjistíte, že to není jen oční dojem. Nejde o to, že je se 135 kg z celé jmenované čtveřice nejtěžší (ale pořád se pohybujeme v rozmezí cca 10 kg, takže žádná trága), ale o rozměry. Vespička je pro menší lidi, ideálně vysportované fešáky nebo štíhlé modelky, zatímco z Djanga máte prostorově pocit XL. Je takový širší, delší, ovšem pozor, také nízký! Sice se tváří zavalitě, ale ani dívčina o výšce 165 cm nemá problémy naprosto jistě dosáhnout nohama na zem. To Vespa proti Peugeotu působí štíhlejším, ale taky vyšším dojmem. Ruce máte přirozeně na tak akorát širokých řídítkách a před sebou máte jednoduchou, ale elegantní přístrojovou desku, která kombinuje analogový tachometr s jednoduchým přehledným LCD displejem, jenž ukazuje hodiny, teplotu vzduchu, celkové i denní kilometry a také množství paliva v nádrži. Konektivita žádná – díky bohu…

Jelikož se jedná o francouzský skútr, je tady pohodlí až na prvním místě. Místa je tu na městskou stopětadvacítku docela dost a vyloženě nadšený jsem byl z toho obrovského pohodlného sedla. To vás vítá s otevřenou náručí, jako by říkalo: „Vykašli se na ty sportovní pitomce, co tě pořád někde tlačí, já tě budu hýčkat.“ To samé platí pro spolujezdce, jenž má k dispozici vlastní vyklápěcí stupačky s gumou nahoře. Tím se dostáváme k tomu, jak moc Django je či není praktické, přeci jen by to u skútru měla být jedna z hlavních priorit. A ani tady nezklame, o spolujezdci již řeč byla, stejně jako o rozumně vybavené přístrojovce, pak musím zmínit ještě úplně plochou podlahu, již žádný ze jmenovaných konkurentů nenabídne, nechybí samozřejmě háček na tašku, a pod sedlo, které se otevírá ze spínací skříňky pěkným masivním klíčem, dáte i menší integrálku a pár drobností. Slyšíš to, konkurence? Když klíč přesunete kousek vedle do malého zámečku, odemknete s ním před vašimi holeněmi buď levá dvířka, která ukrývají hrdlo nádrže (ve dvířkách je držák na víčko!), nebo pravá, a tam je malý úložný prostor na mobil a 12V zásuvka. Pokud ne už při prvním ohledání, tak nejpozději u otevírání těchto dvířek vám dojde, že je Django opravdu hodně pěkně zpracované. Všechno se otevírá a zavírá přesně tak, jak má, lícování dílů parádní, žádné vrzání nebo bouchání – až bych řekl, že zpracování odpovídá mnohem vyšší cenové kategorii a konkurenci v tomto ohledu Django předhání. Jediné, co mě rozčilovalo, je pípání blinkrů, stejně jako u Lambretty. Kymca mě tradičně vytáčejí svým hlasitým cvakáním, ale tohle pípání, jako když couvají popeláři, to je ještě vyšší level. Ač má jít o příspěvek k vyšší bezpečnosti, abyste nezapomínali zapnutá směrová světla, u mě byl efekt zcela opačný, blikal jsem opravdu jen tehdy, když nebylo zbytí. Jako by to nemohlo začít pípat třeba až po pátém bliknutí…

Jak si s relativně hřmotným skútrem poradí jeho dvouventilový, vzduchem chlazený motor o výkonu jen něco málo přes 10 koní? Bez obav, velmi dobře. Django není žádná raketa ve stylu Piaggio Medley, ale dynamicky mi přijde stejné jako ta mnohokrát omílaná retro konkurence. Čili naprosto v pohodě. Kymco možná pojede o fous lépe a Vespa bude určitě jemnější, ale s Lambrettou, jež má motor stejný, to vyjde nejspíš nastejno. Drobné rozdíly by ukázalo až přímé srovnání, takhle na dálku se to dělá blbě (kolikrát pocitově slabší stroj napráská tomu, který působí dramatičtěji), ale nečekejte žádné velké skoky. Tenhle agregát není úplný tichošlápek, ale není ani hrubý, prostě vnímáte, že máte někde dole spalovací motor, což v dnešní době vlastně může být i přidaná hodnota. Je naladěný hlavně na město, rozjezdy jsou hodně svižné, bez zaváhání. Šedesátka je na tachometru hned, když opustíte obydlené oblasti, během chvíle tam je 80, ty pojedete vždy a všude. Homologační maximálka je 90 km/h, kilíčko vám ale ručička tachometru na delší rovince bez protivětru ukáže nakonec taky, a když jsou geografické okolnosti příznivé (rozuměj: je to z velkého kopce), dá se prý dotlačit až na 117 km/h, ale to už je opravdu extrém. Na tohle Django není, spokojenější je v tom městě a klidnějším příměstském okreskovém provozu.

Co Django pojí s konkurencí, je průměr kol, tedy malá 12“, na nichž jsou obuté pneumatiky stejných rozměrů vpředu i vzadu. Čím se ovšem liší, a to dosti zásadně, je naladění odpružení. Všechny „dvanáctky“ městské skútry, které jsem dosud testoval, prostě ve městě drncaly. Django ne! Když už drncne, je to čistě kvůli malým kolečkům, která prostě zapadnou do nějaké díry na mamuty, ale nikdy kvůli odpružení. A že jsem si třeba kočičích hlav užil dosyta. Své taky dělá to měkké sedlo, prostě co se komfortu týče, je Django opravdu typický Francouz. A jak na francouzská auta třeba vůbec nejsem, tak Djangu bych právě dal přednost před ostatními přesně kvůli téhle vlastnosti. Brzdy fungují pěkně, ne nijak ukrutně, ale naprosto adekvátně, a stěžovat si nemůžu ani na ovladatelnost. Oukej, cítíte, že je to takový tlustší, delší a nižší skútr na malých kolech, je to trochu jiný pocit než ze sportovních Italek, ale podvozek je na běžné skútrování jistý a řízení přesné.

Na začátku jsem řekl, že jdu hledat ten pomyslný háček, proč je Django jen za osm pětek. A i když jsem tenhle skútr měl v garáži nestandardně dlouho a jezdil na něm opravdu často, nenašel jsem ho. Dlužno tedy říci, že takhle levné je Django asi jenom u nás, na západních trzích si Peugeot hraje na prémiovku a vychází tak o 15-20 tisíc dráž, ale u nás zase takovou pověst nemá. Spíše se lidé diví, že Peugeot dělá i jednostopá (případně třístopá) vozidla. Nicméně vzhledem k tomu, jak je hezky zpracovaný, nadstandardně pohodlný, jízdně naprosto adekvátní a ještě má svou vlastní osobnost, klidně by dražší být mohl. Jen ty pípající blinkry, ty by mě asi ničily…

Informace o redaktorovi

Jan Rameš (Odebírat články autora) - Výška redaktora: 174 cm
Honza Fuka - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

+ pohodlí
+ zpracování
+ cena
+ není to kopie Vespy


- pípající blinkry
- špinící se světlé rukojeti


POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autoři článku obdrželi prémie 25 Kč od 5 uživatelů.
Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Zdenek54 přispěl 5 Kč
Kytí přispěla 5 Kč
buchtik přispěl 5 Kč
WobRetnuh přispěl 5 Kč
1Pegas přispěl 5 Kč
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (3x):
Motokatalog.cz



TOPlist