Harley-Davidson Nightster Special vs. Honda CMX1100T Rebel – ti co nezapadají

Pokud hledáte trochu „chlapáckého fňukání“ na téma, jak věci nejsou tak jak bývaly, odešlu vás o kapitolu dál k Buremu, který stroje v tomto testu hodnotí přísnějším měřítkem někoho, kdo má rád motorky po staru. Já se přidržím toho, co jsem psal už u testu samostatného Rebelu jedenáctistovky – někdy je prostě fajn, vykašlat se na konvence. Zkrátka a dobře to, že motorka zaškatulkovaná jako cruiser nemá vzduchem chlazený dvouválec do V, nemusí ani v nejmenším znamenat, že je to motorka špatná. Dva testované stroje mají svoje výhody i nevýhody, dobré vlastnosti i neduhy, tak jako každý stroj. A připisovat jim záporné body jen proto, že nespadají do subjektivního vnímání světa nadšenců – staromilců by bylo velmi nefér. Takže popořadě.

Parametrově skoro příbuzní, ale cenami dost rozdílní

Hned zpočátku je nutno říci, že tu máme dva stroje, které stojí ve svojí specifické kategorii cruiserů „okololitru“ takřka osamoceny. Pomineme-li letošní čínskou novinku Keeway MBP C1002V (ale o té někdy jindy), zbývá už jen Indian Scout.  A pak jsou to taky stroje, které jsou si parametrově a celkovým zaměřením až pozoruhodně podobné. V obou případech tu máme lehké, úzké stavby, které by v USA označily všeobjímajícím termínem „custom“. Uprostřed umístěné stupačky (po americku „mid-controls“) spolu s řídítky, na která se musíte maličko natáhnout, dávají najevo, že nejde o stroje pro žádné velké cestování, byť ani z jednoho po delší době neodpadnete. Navíc konkrétně Rebel, vybavený z výroby volitelným „T“ kitem, zahrnujícím rozměrnou masku se štítkem a boční kufry, k nějakému tomu cestování i vybízí. Když si ale objednáte základní verzi bez cestovního kitu, dostanete stroj se stejným „přístupem“ jako má Harley, a najednou tu není ani tak cruiser cestovní, jako spíš chuligánský, s nímž se vydáte brázdit městské bulváry.

Parametry jsou na mnoha frontách stejné, způsob jejich dosažení se ale liší. Když to vezmeme pod větším drobnohledem, tak největším rozdílem je motor a Honda sází na řadový dvouválec převzatý z Afriky Twin. To odůvodnění je pochopitelně dost jednoduché – tím, že se u nového modelu sáhne pro „skladový“ motor, třeba že se sem opticky úplně nehodí, nemusí se vyvíjet motor nový, což se kladně promítne v koncové ceně. A vskutku, za základních 264 900 korun není moc co řešit, nemluvě o tom, že v době psaní těchto řádků visí na stránkách Hondy speciální podzimní ceník, kde je cena základního modelu snížená dokonce na 234 900 korun. Za ty prachy… I když pro úplnost je potřeba dodat, že chcete-li motorku tak jako na fotkách, pak přihodíte 25 000 za automatickou dvouspojkovou převodovku DCT a 20 000 za cestovní paket s maskou a kufry.

To americký vyzyvatel Harley-Davidson Nighster Special zláká nejednoho příznivce svým motorem. Žádný kompromisní řadový agregát se tady nekoná a co naplat, silueta dvou válců motoru Revolution Max 975, viditelná z pravé strany, vypadá prostě dobře. Na druhou stranu tak jak Honda svůj motor z cestovního endura vynahradí cenou, u Harleye si připlatíte jednak za motor, jednak i za holý fakt, že kupujete Harley-Davidson. A ze všech parametrů je to právě cena, která dělá mezi oběma stroji nejpropastnější rozdíl. U Nighsteru Special hlásá cenovka 13 318 euro bez DPH, což je po převedení na naše a připočtení daně nějakých 396 000 korun, byť samozřejmě záleží na aktuálním kurzu eura. Ten příplatek slabě přes 5 tisíc, který stojí jiná barva než základní lesklá černá, už se nějak ztratí.

Přitom opět opakuji, že po stránce parametrů dostáváte víceméně totéž. Honda má, pravda, při objemu 1 084 cm3 o kousek větší motor než Harley s válci o objemu 975 cm3. Rozdíl v objemu se ale tabulkově nijak neprojevuje, neboť Honda má 87 koní v 7 000 otáčkách a 98 Nm v 5 750 otáčkách, a Harley 90 koní v 7 500 otáčkách a 95 Nm také v 5 750 otáčkách. Téměř stejná je pak i hmotnost – 233 pohotovostních kilogramů pro Hondu (nebo o 10 méně s klasickou převodovkou a bez cestovního kitu), a 225 kilogramů pro Harley. Totéž platí pro výšky sedla, kdy má Honda 700 a Harley 715 milimetrů, a stejně na tom budete i s podvozkem, tvořeným nenastavitelnou klasickou vidlicí vpředu a dvojicí tlumičů s nastavitelným předpětím vzadu – vše od výrobce Showa. Jen Honda má vpředu o palec menší kolo. A pak je tu drobnost, po které ale hodně motorkářů kouká – zatímco Honda má coby sekundár klasický řetěz, Harley se drží svého kopyta a má k zadnímu kolu řemen. Fakt, že má Harley o něco sofistikovanější barevný TFT displej s Bluetooth, asi nelze brát v téhle kategorii jako příliš směrodatný.

Stejné, ale každá úplně jiná

Jakmile ovšem přestanete koukat do striktně objektivních tabulkových dat a začnete motorky vnímat více subjektivně, představa o téměř stejných strojích bere rychle za své. Tak v první řadě je tu design. Ano, obě motorky mají svoje nehezké „úhly a momenty“, a ani jedna z nich by v soutěži krásy rozhodně nezvítězila. Každá jsou ale hezká a ošklivá úplně jiným způsobem.

Na videu Bure řekl krásný příměr, že zatímco Harley má „nepohledovou“ jen jednu stranu, u Hondy jsou nepohledové strany obě. Já bych nebyl zas tak přísný, ale pravdou je, že Honda kombinuje svoje retro křivky s technicistním jádrem poměrně svérázně. Není tu zkrátka nic, co by zůstalo oku skryto. Řadový motor je pozorovateli hrdě vystaven se všemi jeho hadicemi a chladičem, a ten se s tím prostě musí nějak vypořádat. Na druhou stranu – a to je důležité – Honda tím, že nic neskývá, si zároveň na nic nehraje.

Což pro Harley tak úplně neplatí. Z pravé strany vypadá motorka na první pohled prostě skvostně. Elegantní nízká silueta s velkým předním kolem, z ní vystupující linie motoru s víky v kontrastní světlé barvě, to vše korunováno masivním výfukem, který budí dojem, že někde na řídítkách určitě bude tlačítko pro forsáž. Jenže když se přiblížíte a začnete se více zajímat, rozpadá se výborný první dojem jako domeček z karet. Ze skulptury výfuku, která se skládá primárně z rozměrných tepelných krytů, ční jako pěst na oko lambda sonda. Prďácký kryt filtru mezi válci je ve skutečnosti plastová maketa zcela bez funkce, a maketou je taky „burák“ nádrže, protože benzín se lije pod sedlo. I když nad tím jsem ochoten přivřít oči, protože necelých 12 litrů paliva by se do toho, co vypadá jako nádrž, asi nevešlo. Nic to ovšem nemění na tom, že se cítím býti na mnoha frontách ošálen, a že dojem se určitě nezlepší při pohledu z druhé strany. Žádné hezky vystupující siluety válců do V se tady nekonají, Harley zkrátka na nepohledovou stranu schoval všechno, co někde být musí, ale nikdo na to nechce koukat. Levá strana motoru se tak nese v duchu hadic, kabelových svazků, konektorů, ventilátoru chladiče… A ano, Honda má všechno tohle taky, ale cením na ní, že se to nesnaží schovat. Zato Harley všechny nehezké věci vyskládal na jednu stranu a pak doufá, že je nikdo nenajde.

Dost ale okukování, přišel čas se svézt a já jako první přehazuji nohu přes Hondu. Sedlo dobré, řídítka tak nějak tam, kde bych je čekal, zato stupačky bych čekal o dost níž. Je to zkrátka vlastnost Rebelu – zmíněné „mid-controls“ znamenají, že mám stupačky poměrně blízko u sebe, zároveň je ale Honda ve jménu prohloubení náklonových úhlů uklidila dost vysoko. A aby toho nebylo málo, jsou kvůli zástavbě rozměrnější DCT převodovky dost daleko od sebe. Zprvu je to vážně nezvyk a mám pořád pocit, že by měly být stupačky buď dál vpředu, nebo níž, na druhou stranu pokud máte jen o kousek kratší nohy než my s Burem, budete problém pociťovat v mnohem menší míře. Vyšší pozice stupaček je navíc vykoupena náklonovými úhly, které jsou luxusní. Ne snad, že by si v sérii pěkných zatáček nešlo škrtnout, ale to už pojedete jízdu, kterou na motorkách téhle kategorie jezdí jen málokdo.

Rebel svojí náturou láká k pohodovému svezení, a jednoznačně pro je i motor s převodovkou. Řadový dvouválec nemá žádnou zásadní výkonovou špičku, zato disponuje silným středním spektrem, a i když převodovka občas upustí otáčky pod hranici tří tisíc, v pohodě se z těchto hodnot vyhrabe. Mimochodem tohle „upouštění“ otáček je taky jediná vlastnost, kterou bych vytknul převodovce a její spolupráci s motorem. Občas se prostě stává, že po zpomalení (typicky při vjezdu do obce) automatika nepodřadí, ale místo toho nechá motor chvíli plácat v nízkých otáčkách. Teprve když citelně přidáte plyn, usoudí převodovka, že nastal čas podřadit. Jinak ovšem funguje tohle spojení téměř bezchybně a zejména když chcete motorku používat víc jako nástroj pro dohánění povinností, než jako hračku na občasné vyjížďky, dává automat dost smysl.

Pro pohodovou jízdu je prostě pohonné ústrojí Rebelu jako dělané, motor příjemně tahá uprostřed otáčkoměru, ale když se chcete rozvášnit, pořád můžete a šasi vám v tom bránit rozhodně nebude. Rebel se ovládá příjemně snadno a díky nízkému těžišti působí ještě o kousek lehčí než reálně je. Jeho schopnosti rozhodně nekončí u „kochačky“, ale když ji budete chtít jet, klidně můžete – to pak zase oceníte celkem komfortní nastavení podvozku. Obavy při svižnější jízdě, může vyvolat přední brzda s jediným kotoučem, ale myslím, že se není čeho bát. Teprve když jsem se svezl vysloveně svižně, začal jsem pociťovat, že se musím do páčky trochu víc opírat. Prakticky ve všech normálních situacích jeden kotouč stačí bohatě.

Ještě s čerstvými dojmy přesedám z Hondy na Harleye a jako první věc mě zaujmou stupačky. Ani tady se sice nekonají klasické předkopy, ale jejich nižší pozice vyzní o dost přirozeněji, takže mám nohy volněji. Nemám ani pocit, že by si nižší stupačky citelně vybíraly daň na úhlech náklonu – opět platí, že škrtnout si samozřejmě lze, ale už se na to musím rozvášnit.

Na druhou stranu je potřeba dodat, že na Nighsteru se člověk rozvášní o dost snadněji, a to zejména kvůli motoru. Při porovnávání údajů sice oba motory vychází v základních parametrech téměř shodně, ale půjdeme-li hlouběji, odhalíme, že má vidlicový dvouválec Revolution Max oproti Hondě výrazně nižší zdvih. To mu propůjčuje mnohem točivější charakteristiku, takže nejen, že nelze očekávat klasickou „bublaninu“ jako u velkých, vzduchem chlazených Big twinů, ale tenhle motor je po otáčkách doslova hladový. Otáčky pod tři tisíce úplně nemusí, střední spektrum je silné, ale z bot vás nevystřelí a je to až vršek, ve kterém předvede dvouválec vše co má. Od šesti tisíc až do rudého pole letí motor s radostí a bujarým řevem, a jezdce tak přímo vybízí, aby se trochu přikrčil nad řídítka, pomohl si tělem do zatáček a využil i té obratnosti, kterou Nighster na svém tuhém podvozku nabízí.

Oproti Hondě zapůsobí Harley na jezdce skoro jako hot-rod. Jeho motor se lehce vytáčí, a i když reálně nepředvede o moc lepší dynamiku, díky svojí třaskavosti z něj máte úplně jiný, o dost živelnější dojem, který se přenáší do celé motorky. Do tohohle charakteru lépe zapadne taky manuální převodovka, na druhou stranu se tu silněji projeví absence druhého kotouče na předku. Jelikož se na Nighsteru rozvášníte spíš než na Hondě, častěji nastanou situace, kdy přestává být brzdný účinek dostatečný. Na druhou stranu tendence Harleye dávat jeden kotouč na motorky, kde jsou očividně potřeba dva, je tak nějak všeobecně známá.

Je samozřejmě otázka, kolik jezdců toužících po cruiseru, ocení říznost Nighsteru, ale pokud vám duše naháče a trocha sportovní nátury není cizí, budete z jeho lehkonohého charakteru nadšení. Je to ohled, v němž se obě motorky, které se na papíře zdají skoro stejné, najednou rozchází. Na jedné straně je tu Honda – precizně funkční stroj, který už ve svém vzhled odhaluje všechno co nabízí, a který zastane každou roli, před kterou ji postavíte. Umí být dobře ovladatelným cruiserem, pragmatickým společníkem na denní dojíždění, příležitostným cestovatelem a to všechno za nepřekonatelnou cenu. Jenže pokud nechcete jenom pragmatický a dobře funkční stroj, rádi se občas svezete sportovně a celkově hledáte něco peprnějšího, může vás oslovit právě Nighster. Pořád mě sice štve, že se mě po stránce designu snaží vodit za nos, ale sotva se roztočí jeho agresivní motor, vše je odpuštěno a já si užívám jeho dravější náturu plnými doušky. Nakonec tedy musím říct, že jakkoliv považuji Hondu za takřka perfektní stroj ve všech oblastech, o nichž rozhoduje pouze rozum, můj bod bere Nighster za tu radost co rozdává a za charakter, co má navíc.

Informace o redaktorovi

Roman Bureš (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 188 cm
Dominik Valášek (Odebírat články autora) - Výška redaktora: 184 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)
Honza Zajíček - (Odebírat články autora)

Který model byste si vybrali vy?

1. Harley-Davidson Nightster Special
   Hlasováno: 46x
2. Honda CMX1100T Rebel
   Hlasováno: 29x

Hlasování

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE