Harley Davidson FXBB Street Bob: bobber jednadvacátého století

Známé rčení, že pokrok nezastavíš, došlo i do Milwaukee. Spousta fanoušků bude brblat, že už to není ten pravý Harley, že je moc uhlazený, hodný a já jim to brát nebudu. Sám mám rád, když je motorka svým způsobem svérázná a musím se na ní trochu snažit. Jenže u motorek tohohle typu to mám přesně naopak. Proto vítám moderně fungujícího bobbera s otevřenou náručí.

Harley Davidson FXBB Street Bob: bobber jednadvacátého století

Kapitoly článku

Proč bych se měl prát s motorkou, která je primárně vyrobená na pohodovou jízdu krajinou, nechávat si při tom masírovat páteř tvrdým odpružením a doufat, že nebudu muset jít tvrdě na brzdy, nebo svižněji projet zatáčku? Jestli kvůli pocitu drsňáka, kterej přepere kus kovu, tak na to si vezmu úplně jinou motorku. Možná to mám hozený jinak, než se od čopráka očekává, ale právě proto mi Street Bob 2018 sednul. A nebojte se, pořád je to Harley. Takže když na něm jedete, dostaví se i ty správné pocity, kvůli kterým na něj člověk usedá.

Za celým tím zmírumilovněním motorky je revoluce v modelové řadě. Jestli už jste o tom četli, můžete skočit o odstavec dál. Pro ty co nevědí, která bije, je tady stučné vysvětlení. Od příštího roku u hádéčka nenajdete modelovou řadu Dyna, kterou pohltily Softaily. Základem téhle revoluce se stal nový ocelový kolébkový rám, díky kterému je celé šasi lehčí, tužší, ovladatelnější a navíc skvěle vypadá. Šikovně si hraje na hardtail, když zadní tlumič schovává ne pod motorem, jak tomu bylo u Softailů dřív, ale pod sedlem. Zadnímu kolu tlumič nabídne větší zdvih a jezdci větší rozsah nastavení předpětí. Vpředu je nová vidlice od Showy, která nastavitelná sice není, ale její funkčnost se osvědčila už v modelech řady Touring. Druhou zásadní změnou je nový motor Milwaukee-Eight, u Boba ve verzi 107, čili 1745 ccm. Má navíc dva ventily na válec a vyvažovací hřídel, díky které nemusí být přimontovaný k rámu přes silentbloky. To opět přispívá tuhosti podvozku. Jinak mu ale zůstávají všechny staré dobré základní parametry, jako je úhel rozevření, nebo rozvod OHV. Harley u něj udává o 10% lepší zrychlení oproti starší jednotce Twin Cam 103, v tom má prsty hlavně 145 Nm, kterých je o 22 víc než předtím.

Tolik technická data, ale jak se to projevilo v reálu? Začněme vzhledem, který se podle mě moc povedl. Hlavně kvůli zmiňovanému „hardtail“ rámu, díky kterému nenarušují boční linii zadní tlumiče. Přibylo černé barvy, ubylo chromu a spolu s matným dvoubarevným lakem se motorka tváří drsněji a možná i krapet luxusněji. Hodně mě baví přední LED světlo Daymaker Signature, které Streetovi dodává moderní vzhled a skvěle se hodí ke konceptu hárleje dnešní doby. Díky pár detailům, jako je pěkné prošívané sedlo, řídítka se strukturou, nebo na nich přidělaný digitální přístrojový panel mám pocit, že za svoje peníze dostanu očekávanou dávku luxusu. A to jde o nejlevnější „plnotučné“ H-D. Celkové zpracování je zase o kus dál, i když je stále na čem pracovat. Třeba jak jsou přišroubované přední blinkry, to nevypadá bůhví jak a některé šroubky a matičky, co nejdou vidět na první pohled, vypadají jak z Ferony. O důvod víc zalistovat katalogem a utratit další kačky navíc.

Dojmu luxusu nahrává i klíček, respektive plastová placka, která ho nahrazuje. Softaily 2018 jsou standardně vybavené bezklíčovým zapalováním v základu a to se mi líbí. Taková „blbost“ a kolik to dokáže udělat radosti. Nebo taky starosti. Jako třeba když přijedete před garáž, vypnete motor, uložíte bundu s klíčem do skříně a pak chcete motorku zatlačit dovnitř. Jenže čip je v bundě a tak na vás motorka začne pískat a blikat. Nevadí, příště si placku dám do kalhot. Zpátky ale k rituálu startu. Po přepnutí startéru do pozice ON pípne alarm, naběhne budík (na kterém najdete rychlost, otáčky, zařazený kvalt, palivoměr nebo odhadovaný dojezd na nádrž) a můžu motor nadráždit. To moje poprvé proběhlo v podzemních garážích a musím říct, že je to stále to pravé H-D. Startér párkrát otočí s motorem, cítíte, jak se ty dva necelé tupláky převalují, přeskočí jiskra a z výfuku se ozve typický bublavý zvuk. Jo, volume by mohlo být pootočené trochu víc doprava, ale tomu bohužel v Bruselu nerozumí, takže opět vzhůru do katalogu s doplňky. Po nastartování je tu ale obrovský rozdíl oproti předchozímu ročníku, motorka vám totiž díky vibracím nechce sama odjet z garáže. Vibruje tak akorát, aby vám ze sedla shodila odložené brýle, ale není to nic přehnaného. Když potom nasednete, vnímáte to tak akorát, abyste věděli, že motor pod vámi žije. Nevyklepe vám ale plomby ze zubů.

Zbývá zhoupnout 297 kilo ze stojánku a šlápnout na řadičku, která je zbytečně vysoko. Tímhle pohybem uvedete do pohybu kladivo, které se zařazením jedničky dopadne na kovadlinu. Rána ale už není taková, jako dřív, kladivo zhublo a přispělo k celkovým sedmi ušetřeným kilům. Co se ergonomie týče, tak s tou jsem se nemohl popasovat. Sedíte v příjemné nížce 680 mm nad zemí, poloha řídítek je taky fajn, i když bych to do nich na první pohled neřekl. Ale stupačky jsou tak nějak napůl přede mnou a pode mnou. Další věcí, pro kterou bych běžel zpátky do showroomu H-D by byly předkopy. Díky nim bych při jízdě taky mohl měnit jízdní pozici, která je v tomhle případně striktně daná. Sedlo je sice pohodlné, ale jeho polstrování vás usadí, kam uzná za vhodné, a máte smůlu. Jasně, tady to není o pohodlném překonávání dlouhých vzdáleností, ale o stylu a pro ten musíte něco vytrpět. Ideálně tak do hodinky a půl jízdy v kuse, kdy se v mém případě začaly ozývat záda. A upřímně, po dvou dnech ježdění a nějakých pěti stech kilometrech jsem na to už vůbec nechtěl a přemýšlel jsem, jak jinak bych se mohl dostat domů.

Když už jsem nakousl ergonomii, nemůžu vynechat hárlejácky řešené ovládání blinkrů. Dává to svým způsobem smysl, když doleva blikáte tlačítkem na levém řídítku a doprava na pravém, ale já jsem blikal většinou jen doleva. Důvod? Když máte kratší prsty a kontrolujete plyn, třeba při výjezdu z kruháče, musíte přehmátnout na tlačítko, které je celkem daleko, takže si cuknete plynem. Je to drobnost, ale mě to otravovalo. Tím se omlouvám okolo jedoucím řidičům za neblikání.

Jinak ale posaz za vysokými řídítky umocňuje pocity ze stroje, které jsou opravdu „easy“. Na okreskách necháte motor bublat kolem dvou, dvou a půl tisíce otáček, na šestku pojedete kolem devadesáti a celý svět bude najednou v pohodě. Vítr se vás nesnaží stáhnout z motorky, zvuk je akurátní, vibrace téměř žádné a vy se kocháte. Když se při tom náhodou zapomenete a otáčky spadnou ještě níž, není to žádný problém. Nové měkce reagující jádro si to pobere. A není problém, ani když chcete zažít trochu toho rebelství. Otočíte plynem, motor zareaguje jemně, ale důrazně, otáčky přelezou pásmo začínající dvojkou a od tří a půl začne táhnout malá lokomotiva. K tomu vám přehraje jadrný soudtrack a přidá nějaké ty vibrace, abyste věděli, že se nefláká.

Možná vás napadne, co pak budu s tou rozparáděnou váhou dělat. No nic. Pojedu úplně v klidu, v pohodě, protože se nový podvozek fakt povedl. Oproti starším Softailům není problém na něj přitlačit, nechá si to líbit a dá to bez ztráty hvězdičky. Žádné kroucení rámu, přední vidlice funguje jak má, stejně jako zadní centrál. Právě s ním býval při svižnější jízdě trabl, nemluvě o Dyně, na které byla dvojice tlumičů naopak moc tvrdá, a díry byly za trest. Nového Boba do úzkých přivede až hodně velká jáma. V továrně se jim povedlo tyhle dvě řady dokonale zkombinovat, a kdyby vám motorka přišla ještě moc tvrdá, nebo naopak měkká, není problém klíčem upravit předpětí pružiny.

Dobré ovladatelnosti přispívá i užší zadní stopadesátka s osmdesátkovým profilem, takže ani překlapávačky nejsou velkým problémem. Při nich se projeví váha stroje, ale upřímně jsem to čekal horší. Když jsem třeba jel za klukama na naháčích a cendurech po zapadlých zakroucených okreskách, nedělalo mi problém se jich při rozumné jízdě držet. Byl podzim, takže žádná extra palba, ale i tak se jelo svižně a bylo vidět, že není problém se pustit do větších akcí. Pro silničně zaměřeného jezdce je to zvláštní zážitek, který doporučuju vyzkoušet. Koukáte skrz vysoká řídítka, jen tak pod zadkem přehazujete motorku a vnímáte tu dlouhou stavbu. Limitujícím faktorem jsou samozřejmě stupačky, které sice dovolí větší náklon než u předchůdce, ale je potřeba s nima počítat. Od nějakých 120 km/h je taky znát jen jeden kotouč na předním kole, který ve vyšších rychlostech s vahou stroje už docela bojuje. Takhle svižně se budoucí majitelé budou pohybovat spíš výjimečně, jinak je ale brzda krásně dávkovatelná, čitelná a ABS je nastavené rozumně.

Ona je to celkově motorka do stovky, protože při tomhle tempu funguje skvěle. Podvozek dobře žehlí nerovnosti, je krásně čitelný a ovladatelný, motor si jen tak ševelí a vy si nepřipadáte pod náporem větru jako padák. Navíc se se spotřebou budete pohybovat lehce nad pěti litry. S novou generací Street Boba udělal ve všech směrech Harley veliký krok dopředu. V dnešní době, kdy frčí retro a moderní motorky se starým vzhledem se mi zdálo, že v Milwaukee stále dělali motorky, které vypadaly klasicky a stejně tak fungovaly. To se změnilo a od roku 2018 H-D nabízí moderně fungující stroje s vylepšeným klasickým vzhledem a stylem. Zároveň jim ale zůstal dostatek charizmatu.  

Informace o redaktorovi

Honza Zajíček - Výška redaktora: 183 cm

Klady a zápory

+ Motor
+ Podvozek
+ Moderní přesto klasický H-D vzhled


- Místy zpracování
- Ovládání blinkrů
- Jízdní pozice


Dyna vs. Softail

Líbí se vám nový Street Bob ve verzi Softail nebo preferujete starou Dynu?

  1. Hlasováno: 37x
  2. Hlasováno: 29x

Hlasování

Dotazník se zobrazí pouze přihlášeným uživatelům. Nejste bohužel přihlášení, tuto akci můžete provést v pravém horním rohu nebo se nově registrovat.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.11
Známkováno: 9x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist