globalmoto_unor




Ducati Supersport S – Kdo se bojí nesmí do lesa

Typicky české rčení v nadpisu článku mohlo někoho trochu udivit a znejistit. K tomuhle redakčnímu testu se ale hodí úplně perfektně a hned prozradím proč. Měl jsem tu možnost poznat několik přátel, kteří hrdě nosí po kapsách italské občanky a udělat si obrázek o národu, který je mi vlastně docela blízký. Ovšem není Ital jako Ital, ale obecně se nejspíše shodneme na tom, že jde o národ temperamentních bohémů se zarytou vlastností co na srdci, to na jazyku. A proč vlastně o tom píši? Pojí se s tím výjimečnost strojů Ducati, které mají svou vlastní tvář a jejich koncept je mnohdy za hranicí všeho myslitelného. Ducati se nebojí, na rozdíl od jiných „tuctovek“, zariskovat a občas udělat krok, nad kterým se nejeden zasvěcený motorkář pozastaví a začne mu to v hlavě pálit po vzoru nové Panigale V4. Příkladem toho může být úplně první Diavel, Streetfighter nebo bezprostřední Scrambler. Totiž, pod názvem Ducati Supersport S si člověk dokáže představit hromadu všelijakých supersportovních vymožeností, které vystřelí tenhle bajk na samotnou špici okruhových, či chcete-li závodních dovedností. Zde je tomu ale naopak. Čili, kdo neriskuje, nic nezíská.

Kapitoly článku

Možná se inspirativní Ducati vydala cestou, která v užším pojetí na trhu skutečně chybí. Je mnoho fandů okruhového ježdění, kteří si na svém garážovaném stroji nemohou představit cokoli jiného, nežli kapotáž, tabulku se startovním číslem a pružení od firem s historicky významným renomé. Na druhou stranu jim jejich vysněné supersportovní životní lásky nedokáží poskytnout tolik pochopení a pohodlí, které je zapotřebí, aby se každodenní jízda v městském provozu stala ryzím potěšením, potažmo pomyslnou medicínou na všechny životní trable, které usednutím za řídítka jakékoliv motorky vymizí.

Supersport od Ducati je určitým řešením. Zachovává si z jakéhokoliv pohledu rysy závodního náčiní a dávka sexappealu tento dojem ještě umocní. Mnohokrát propůjčený, nepřehlédnutelný vzhled spíše okruhových modelů této značky je reprezentován i prostřednictvím kapotované verze Supersport S. Na první dobrou není zcela zřejmé, že tímto modelem továrna Ducati míří především na silnice a až poté na závodní okruh, kde se na cestě za úspěšně zajetým rychlým kolem v žádném případě neztratí.

Přední maska motocyklu je něco, co zvedne ze židle každého designéra, který si kdy zkusil něco podobného naskicovat. Přední světlomet je aktuálně designovou doménou všech sportovních motorek a tenhle kukuč nezůstane u nikoho bez povšimnutí. Líbí se mi nadčasové věci, které jsou však stále propojeny s nenásilnou elegancí. To funguje naprosto geniálně.

Dost kritický feedback ale prohlásím na pozadí motocyklu. Osobně si myslím, že výše zmíněné se o zadní části říci nedá a působí tak trochu zastrašeně, nevýrazně, jednoduše bez chuti italského koření. Chápu, že bylo zapotřebí uchopit vzhled trochu z jiné strany, o to více, když jde vlastně o středobod cestovního a sportovního náčiní. Ale nesourodost přední a zadní části mi připomíná úplně stejný dojem, který jsem nabyl u nového modelu Kawasaki ZX-10R z roku 2011. Pod samotným sedlem najdete v útrobách hliníkové konstrukce, jako obvykle, drobné nářadí a možná se povede vtlačit i malou lékárničku, která na cestách nesmí chybět. Úložné kapacity hodné opravdového cestovního motocyklu tady neočekávejte a pořiďte si na záda batůžek.

O čem tahle motorka vlastně je, poznáte až usednutím do rozměrného, pohodlného sedla a chopíce se řídítek nasajete první pocity sportovní limuzíny. V sedle se cítím jako u krejčího, který mi šije sako na zakázku. Tohle padne skutečně jako ulité. Pozice řídítek je vyvýšená a od sedadla dolu je evidentně cítit menší nárok, jak zaparkovat nohy na sklopné stupačky. Ergonomické řešení s cílem dosáhnout pocitu nenásilné jízdní pozice se skutečně povedla a poznáte to hned během první jízdy.

Vzpřímeně brázdím uličky hlavního města a ani na chvilku jsem si nepřipustil, že mám pod sebou stroj, který to na závodním okruhu rozbalí na plné pecky. V nohou cítím volnost a rukou mi stále proudí krev a neztrácím cit. Velkou službu vykonává vyvýšený, ochranný štítek odvádějící poryvy větru kamsi za má záda. Je dostatečně vysoký a sklon je zvolen tak, že i jízda ve vzpřímené pozici je nenáročná. Když ale zalehnu, je to zcela jiné kafe. Člověk nasaje závodní atmosféru, vítr kolem sviští jako o závod a schouleně vnímáte relativní pohodlí v sedle supersportu. Ke všemu tomu navíc zjistíte, že před Vámi je ještě dostatek místa. Dá se říci, že motorka není jen pro středně velké postavy, ale troufám si tvrdit, že se v sedle Supersportu budou pohodlně cítit i ti, kteří volí větší motocykly zejména kvůli svému vzrůstu.

Rozhodně ta krasavice stojí za vyzkoušení. Díváte se skrz lehce zakouřený polohovatelný štítek a sem tam pokukujete po centrálně uložené digitální přístrojové desce. Linie kokpitu jsou dokonalé, nikde nic netrčí, zkrátka hezká a čistá práce. Někdo by možná u stroje Ducati očekával běžně používaný TFT displej, ovšem tady se budete muset smířit „pouze“ s LCD variantou a není to v žádném případě na škodu ba naopak. Ducati se snaží dostat mezi lidi sportovní kousek za přijatelnou Ducatí cenu. Typický tvar displeje má standardní zobrazení. Dobře čitelný otáčkoměr v horní části včetně červených LED diod upozorňující překročené maximální obrátky a uprostřed ukazatel rychlosti.

V Ducati Supersport S dřímá charakteristický, kapalinou chlazený čtyřtaktní dvouválec, jehož zdvihovým objemem se nese údaj 937 ccm. Od prvního doteku plynové rukojeti poznáte, že pod vámi nevrčí vyspělejší Superquadro nýbrž klasický model s delším zdvihem a menším vrtáním. Jde rozhodně o dokonale kultivovaný motor, jehož síla 110 koní se dávkuje s velkou přesností a výsledkem je jemná a poklidná odezva. Tady se skutečně kompromis povedl a zejména jízda městem potvrdí, kde jsou hlavní stránky modelu Supersport.

Po motorické stránce jsem byl s ohledem na poslání motocyklu velmi spokojen. Pod plným plynem si užijete nemalý pocit, že jedete na býkovi, protože hodnota krouticího momentu 93 Nm není nezanedbatelná a i tenhle motor dokáže natřít trenky rychlou šmouhou. Velkým plusem tohoto eLkového motoru je jeho vyváženost ve smyslu rozsahu použitelných otáček a zvolených poměrů převodových stupňů. Kdo by si zahrával s myšlenkou okruhové jízdy v sedle Supersport a myslel by to trošku vážně, doporučil bych změnit sekundární převod do rychlosti, aby se prodloužil malý rozsah otáček, které budou na uzavřených okruzích s velkou šířkou tratě trošku handicapem. Tohle už je ale z jiného soudku, než je celá původní myšlenka Ducati, když se pustila do tohoto projektu. Řekl bych, že hlavní cíle tohle Desmodromické eLko splnilo. Navzdory temperamentnímu charakteru dokáže být přívětivý, ale i dostatečně silný a výbušný natolik, aby řidiče zaměstnal v té nejvyšší možné míře.

Ducati má ve svém repertoáru na výběr dvě varianty a rozdíl mezi nimi je velmi jednoduchý. Námi testovaný Supersport S má oproti standardní verzi navíc elektronické řazení nahoru i dolu a najdete na něm plně mechanicky stavitelné pérování Öhlins. A právě tyto dvě zdánlivě malicherné vymoženosti dělají stroj ještě zajímavější. Řazení funguje plynule nahoru i dolu s uchu lahodícím vrknutím. Jde o docela návykovou věc a člověku trvá opravdu krátkou dobu si na pohodlné řazení směrem dolu zvyknout. Tuhle věc oceníte především na závodním okruhu, kde se jezdec spíše tam dostane na hranici brzdných možností a kde automatické podřazování skutečně přijde vhod, protože před zatáčkou dokáže motocykl zklidnit natolik, že se plně může soustředit na čistý nájezd do zatáčky.

Záživnější je ale celá geometrie podvozku a jeho vlastní nastavení. Je zde cítit benevolentní projev v jakékoliv situaci. Jde přeci jen o záměr cestovního pojetí, a tak měkčí nastavení je tu pochopitelně znát, a zejména ve městě dokáže Ducati vyhladit i docela velké výmoly. Překvapila mě navzdory měkčímu nastavení velice dobrá odezva tlumení a jeho dobrá čitelnost. Jsem rád, že Ducati zachovala poměrně tuhé, přesto prostorné sedlo, protože skrze něj je cítit chování podvozku a to je to, co potřebuje jezdec na okruhu detailně rozeznat. Pod plným plynem se motorka chová stabilně a na brzdách doslova předčila mé očekávání. Čitelnost a poslušnost na brzdách se dá vytesat do příhradového rámu. Brzdy Brembo jsou k nezastavení a odvádí skvělou práci s maximálně jemným dávkováním.

Tenhle model je ve své podstatě určitým kompromisem a bylo k němu tak i přistupováno. Už podle prodejní ceny, která se pohybuje kolem 340 tisíc u standardní verze, nemůže člověk očekávat, že se bude vozit na supersportu obsypaný top komponenty a vlastně tohle nebyl ani záměr samotné Ducati. Je to evidentně stroj, který plní funkci společníka s dostatečným výkonem pro každodenní cestování, ať už jedete kamkoliv. Kdo si jen malinko k tomuto stroji přičichne, jeho celková harmonie mu zamotá hlavu na hodně dlouhou dobu.

Informace o redaktorovi

Tomáš Mikšovský (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 174 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

+ Na Ducati celkem dostupná cena
+ Ergonomické řešení, použitelná na každý den
+ Design a zpracování


- Malý úložný prostor pod sedlem


POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autor článku obdržel prémii 8 Kč od 4 uživatelů.
Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
masi přispěl 2 Kč
sered přispěl 2 Kč
ALLEXXX přispěl 2 Kč
JirkaR6R přispěl 2 Kč
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (13x):
Motokatalog.cz



TOPlist