Motorkář fotografem, aneb proč mám vždycky tolik bagáže

Když se k zálibě v cestování na motorce přidal zájem zachytit něco z prozkoumaných krajů, bylo potřeba tyto dvě aktivity skloubit. Taková kombinace lehké sportovní motorky a zrcadlovky může být poměrně složitá, hlavně proto, že k foťáku vezete většinou spoustu dalšího harampádí. Je jasné, že z hlediska životnosti zad, aerodynamiky a pohodlí nepovezete klasický fotobatoh na zádech, takže je třeba udělat to jinak. Co všechno tedy musíte vláčet s sebou a jak výbavu sbalit na motorku? A jak se vyhnout nebo připravit na remcání motorkářských společníků?
Buell XB12S Lightning je poměrně neobvyklá, kompaktní motorka, kde je poněkud problém s místem, takže i lékárničku vozí všichni po kapsách. S sebou jsem od pradávna vozil zrcadlovku Olympus E-500 se dvěma setovými objektivy reálných ohnisek 28-90 a 80-300mm. Často mi chybělo ještě kratší ohnisko na snímky, které jsem si uměl představit úzkých uličkách italských vesniček nebo přístavech s řadami barevných lodí. Často fotím večer i v noci, takže jsem vozil i systémový blesk. Jako záložní přístroj pak Canon G9. Celkem tedy zhruba dvě kila základní výbavy, místo jednoduchého turistického foťáčku do kapsy. A to byly teprve začátky...
Na delší cesty bylo potřeba přibalit další fotografické drobnosti, nutnou kabeláž a nabíječky včetně malého měniče napětí z 12 na 230V, pokud nebylo více dní v plánu žádné ubytování a tedy zásuvka. Fotek jsem dřív vozíval hromady, dnes už je to spíše méně, neb méně je více (ehm, rozumíme si), ale tehdy jsem přibalil ještě fotobanku s kapacitou 80 GB. Navrch ještě stativ od Velbonu, který vážil lehce přes kilo a složil se do pětatřiceti centimetrů.
S tím vším jsem pohodlně vystačil až do roku 2011, kdy jmenovaný aparát byl již spíše muzejní záležitostí s naprosto zoufalými technickými parametry. Ale i tak mají fotky ohlas dodnes, viz nedávno přidaný norský cestopis. Tím se jen potvrzuje, co moudří již vědí a ostatní je proto považují za pozéry, bohémy a zpitomělé umělce – foťákem to opravdu až tak není.

Vybavení jsem míval vyskládané v tankvaku FAMSA, s molitanovou výplní, vlastnoručně vyřezanou podle jednotlivých kusů techniky. Molitan pohlcoval vibrace a umístění brašny na nádrži je potenciálně nejbezpečnější místo, pokud se motorka bude válet po zemi. Jen stativ cestoval v sedlových brašnách, už tak nacpaných k prasknutí.

S takovou výbavou jsem projel horská sedla Alp, zamiloval si slunné Toskánsko a jeho pohádkové scenérie, naučil se odvážného stylu jízdy pilotů všemožných skútrů v Římě, objevil úchvatné výhledy z vrcholků San Marina a prozkoumal turisty narvané Benátky. Další rok se mnou foto výbava putovala po malebné oblasti plné vůní a levandulové modři, Provence. A pak znovu Toskánsko se svým údolím Val d'Orcia, jenž je i v seznamu UNESCO zapsáno jako nezaměnitelná, oku lahodící krajina s pláněmi, z nichž vystupují kuželovité kopce s hrady na jejich vrcholcích, a která inspirovala už mnoho umělců...
Na takových místech neodolám a stavím každou chvíli pro fotku, takže zrcadlovka s krátkým objektivem na krajiny musí být snadno a rychle dostupná. Spolucestující motorkáři obvykle takové zdržování neocení, protože když se nejede, v oblečení se všemi těmi chrániči je v létě na jihu pekelně horko. Letní cestu kolem kaňonu Verdon jsem jel už jen v teniskách, lehkých kalhotách s prořezanými větracími otvory, krátkém tričku a otevřené helmě. Zkrátka nebylo už co sundávat a cokoli s chrániči, tedy jediné motorkářovo relativní bezpečí, bylo přivázané za mnou. V jedné vesničce jsem potkal teploměr, který ukazoval 37 stupňů a hned mi bylo ještě hůř. Zastavil jsem u krajnice a vylezl na okraj skály, kde byl aspoň trochu cítit chladivý vítr. Grand Canyon du Verdon v celé své nádheře a rozlehlosti byl v tu chvíli pode mnou a já se škrábal zase zpátky pro foťák...

Ani motorkáři netráví celou dovolenou v sedle. Zavazadlo s foťáky (a vším nenahraditelným příslušenstvím, hlavně nabíječkou a plnou fotobankou!) tedy musí jít z motorky snadno sundat a odnést na jednom rameni, protože procházet celý den třeba Monte Carlo, se strachem o věci zanechané na motorce, není nic příjemného. Na to je transport v tankvaku perfektní, protože sundání celého báglu z motorky trvá kolem tří vteřin. Vzpomínám si, jak mě znervózňovaly dvě postavy podezřele nalepené u motorky, když jsem v jednu ráno trpělivě postával nedaleko, za foťákem u římského Kolosea. Nakonec mi to nedalo a s bojovně napřaženým stativem se na ně vypravil. Vyklubali se z nich jen maďarští příznivci značky, pro které byl můj stroj „na živo“ neviděnou raritou.
Později jsem vybavil stroj dvěma pevnými kufry, takže foťáky se už vozily v relativním bezpečí a v obyčejné foto brašně. Nevýhodou zůstává fakt, že tím přijdete o celý kufr zavazadel, takže ostatní bikeři, kteří fotí na telefon nebo kompakt schovaný v kapse, nechápou, že se nemůžete na delší cestu pořádně na motorku vůbec sbalit. Se zrcadlovkou zamčenou v kufru a ještě zavřenou v brašně se také se výrazně zhoršilo zdržování ostatních. Každá taková fotka z cesty zabere spoustu času. Kopnu stojánek, slezu z motorky, sundám helmu, odemknu kufr, otevřu brašnu… a v tu chvíli už se nedá vydržet v zapnuté bundě. Takže položit foťák tak, aby nespadl, sundat bundu... Ano, to ještě nepřišel na řadu stativ.

Po těchto zkušenostech jsem Slovinskem a Chorvatskem projížděl na motorce sám se svými foťáky a hlavně klidem k nezaplacení. Předlouho jsem procházel vinicemi u slovinského Jeruzaléma, měnil objektivy a hrál si s perspektivou a hloubkou ostrosti. Jarní slunce ještě tolik nepálilo a kolem sem tam projel jen zbloudilý traktor. V tom všeobjímajícím klidu a míru jsem se natáhl do trávy a koukal na úžasnou modř oblohy, která ani nepotřebovala polarizák. V tu chvíli na kopec s námahou připrděl starší pán na mopedu a bez úspěchu se pokoušel se mnou dát do řeči v prapodivném jazyce. Marně, ale tvářil se mile...
První náročnější cestou pro mě bylo Norsko. Vypravit se na motorce do země, kde očekáváte častý déšť, zimu, spaní ve stanu a všeobecné motorkářské nepohodlí, vyžaduje už hodně zavazadel – krom jiného - náhradní teplé oblečení, gore-texové boty na lezení po horách, náhradní rukavice a hlavně nepromokavou kombinézu. Každopádně foťák si své místo v kufru obhájil. Když si vzpomenu, jak neskutečné scenérie osamělých červených domků, fjordů, skal, ledovců a vodopádů v Norsku potkáte na každém kilometru (a často je v hledáčku vše v jednom), neumím si cestu bez zrcadlovky vůbec představit.

Pak u mě pravěký Olympus nahradil Canon EOS 5D Mark II, který konečně zvládne zachytit všechny detaily cizích krajů. Na mé cestovatelské focení jsem po dlouhém rozvažování zvolil jako základ 17-40mm, skvělým na krajiny i náladové snímky ve starých vesničkách na azurovém pobřeží. Dále pak úžasně světelnou pevnou padesátku na náladové abstrakce s minimální hloubkou ostrosti, portréty a večerní reportáže z courání městem, kde na clonu F1,4 a citlivost kolem čtyř tisíc vystačím s rozumným časem. A konečně na detaily a cokoli, kam budu líný dojít, musí stačit rozsah 70-200mm. Když uvážím už jen rozměry slunečních clon, víc skel bych stejně neuvezl. Na cestování by byl ideální širokorozsahový zoom – stále v pohotovosti, jednoduše při ruce, snadno sbalitelný do báglu na nádrž i s clonou. Ale omezovat nekvalitním sklem schopnosti foťáku, to by mě mrzelo víc, než místo v kufru.
Další výbava také poněkud vyrostla. Větší systémový blesk, nejen na večerní přisvětlení - kdo jednou viděl, jaká kouzla dokáže s bleskem Joe McNally, alespoň bez jednoho se už neobejde. Náhradní baterie znamená hlavně klid na duši, že máte zálohu a nebudete v půli dne řešit zásuvku. Násobič napětí na dobíjení je fajn věc, ale pozor na vybití baterky v motorce uprostřed norských pustin. A také se vyhnete nutnosti sáhnout z nouze po omezujícím záložním foťáku. Kompakt jsem stejně prodal, místo něj vozím čistě pro radost starý filmový přístroj Zenit a momentky cvakám telefonem.
V batohu zůstává polarizační filtr na slunné dny, přechodový na kontrastní scény a hodně tmavý šedý na prodloužení času. Původní křehký stativ nahradilo ultralehké karbonové Gitzo, které se stále vejde do kufru a nevadí mi se s ním tahat kamkoli. Vyrostla fotobanka, z 80 na 500 GB, spíše než na kopce fotek na nějaká ta delší videa. Navíc se na ní dají fotky prohlížet a koukat na filmy. Dneska už by jí asi nahradil nějaký tablet se sadou velmi levných paměťových karet. Své místo má i různá kabeláž a čistící prostředky na skla. A opět, tohle všechno (mimo stativu), je dobré nenechávat na motorce...

S novým strojem jsme už projeli malebný a barevný jih Francie, za snímky růžových plameňáků v Camarque. Canona jsem nechtěl vytáhnout v drsném pohraničí Albánie, kde končily všechny silnice a málem i naše silniční motorky. Také jsme opět společně vymrzli v severských zemích a prosurfovali mnoho a mnoho alpských zatáček...