Fotoškola pro motorkáře 3. – Denní a noční světlo

Existuje rozšířená domněnka, že eskymáci mají mnoho výrazů pro sníh. Pravda je, že to pravda není. Oproti tomu fotografové mají zcela jistě spoustu výrazů pro světlo. Ovšem chápu, že nestranný pozorovatel by snadno mohl dojít ke zkreslení při ověřování této skutečnosti, neb v běžném životě nahlas přemýšlející fotograf okomentuje dostupné světlo nejčastěji jako „blbý“.

Blbý světlo, respektive jeho konkrétní momentální dostupnost na scéně, je nejčastější argument špatného fotografa, proč jeho fotka z tvůrčího pohledu za nic nestojí, a nejčastější důvod, proč se dobrý fotograf o takovou fotku vůbec nepokusil. Světlo je zkrátka pro fotografa vším, už jen z toho prostého důvodu, že na intenzitě světla, dopadajícího přes optiku a barevné filtry na snímač, je postaven celý princip fotografie. A má-li k dispozici jenom blbý světlo, musí si vědět rady, jak se s ním poprat. Ale začneme z opačné strany.

Ideální světlo. Ideální světlo je, stejně jako ideální motorka, pro všechny situace jiné. V motorkářském světě určitě dává dobrý smysl doporučit například na ježdění mimo cesty lehké ostré enduro. Se světlem to tak jednoduché nebude, neb lze s úspěchem tvrdit, že ideální světlo je v představě každého fotografa zcela jiné, protože ač nahlížeje na stejnou scenérii, každý umělec má zcela jiný záměr, jaký chce výslednému dílu vetknout. V důsledku čehož tedy ani nemůže existovat jednoznačná kuchařka ideálního světla pro danou scénu.

A rozdíl je daleko zásadnější, než zda vybrat podle parametrů ostré enduro od KTM nebo Hondy. V myšlenkách umělce, zůstanu-li u nastoleného příměru – může být zrovna ideálním řešením pro blátivou motokrosovou dráhu naleštěný Harley. Vždyť záměrem umělce je leckdy právě šokovat!

Celý tenhle úvod měl jen jediný smysl. Aby si každý čtenář uvědomil, že jakoukoli následující radu sepíši, dopouštím se (ostatně jako vždy, když vás někdo bude učit čemukoli tvůrčímu) značného zjednodušení a spousta kreativních umělců by mohla mít nutkáni mi toto vyčítat.

Krajinná fotka se zdá být jednoduchá, neb stačí přijít na místo, zvolit vhodnou kompozici a cvaknout. Vzhledem k tomu, že ty nejfotogeničtější scenérie z turistických oblastí už byly dávno objeveny fotografy před vámi, stačí si vlastně jenom zjistit, odkud se fotilo. A navíc, cypřišové aleji, stejně jako nádražní budově, nemusíte ani říkat, aby se tvářila příjemně. Ačkoli fotografovaný objekt bude tedy vždy naprosto shodný, bude zcela jinak vypadat v každé roční, ale i denní době. A nemyslím tím to, že na zelenou trávu napadne sníh. Všechno závisí na dostupném světle.

Ačkoli si o světlo ještě nikdo nerozbil nos, světlo může být tvrdé (či ostré). V krajině je to za dne, kdy je obloha bez mráčku a vy se kolem poledne potíte přímo pod sluncem. Krátký stín vaší vlastní ruky má brilantně ostré okraje a stejně tak stín čehokoli na scéně. Pro focení je takový krásný den zdánlivě ideální situace. Avšak fyzika se světlem spojená nakonec způsobí, že fotce chybí ta správná sytost barev, modré nebe je bledé a zelená tráva není dost zelená. A co hůř, světlá místa jsou příliš světlá a naopak tmavá tak tmavá, že máte-li na snímku oboje, buď dosáhnete přepalu, tedy bílého místa bez kresby nebo tmavého fleku, kde bude zase jen černá. Foťák se zkrátka s takovým rozsahem světla neumí, na rozdíl od oka, dost dobře vyrovnat. A to není všechno. Barvy kopců v dáli snadno padnou za oběť efektu „modrání dálek“, což je též čistě fyzikální jev a nikoli chyba vašeho levného foťáku. Fotit mdlou a nevýraznou krajinu v poledním slunci je zřejmě to nejhorší, co si fotograf krajinář umí představit. Co s tím?

Nelze-li jinak, dá se mnohé zachránit použitím polarizačního filtru. Takový filtr mají leckteré sluneční brýle a není divu, že pohled na svět ve slunečném dni je přes ně mnohem atraktivnější. Scenérii nejen trochu ztmaví (asi tak, jako byste korekci expozice posunuli na -1/4, viz první díl fotoškoly), ale dělají trávu zelenější a nebe modřejší, tak jak je známe z pohlednic a kalendářů. Polarizační filtr se na skla zrcadlovek montuje úplně dopředu, do jemného závitu na konci konstrukce. Jako u všeho, můžete koupit levný filtr za pár dolarů včetně poštovného od soudruhů z východu, leč tím se nejspíš víc zkazí, než vylepší. Kvalitní Hoya nebo B+W zase stojí kolem pěti tisíc, v závislosti na průměru. A jiná ohniska objektivů budou mít jiné průměry závitu... Ale ještě se neděste.

Mockrát už jsem použil následující trik. Máte-li kompakt, nebo jen mobil, použijte klidně sklo vašich kvalitních polarizovaných slunečních brýlí! Dejte sklo těsně před čočku a otáčejte jím v ose objektivu, dokud neuvidíte na displeji žádoucí výsledek. U polarizačního filtru totiž z podstaty konstrukce vždy záleží na jeho natočení. A jestliže nevidíte při otočení změnu zejména na modrém nebi, už víte, že jste se nejspíš při výběru brýlí nechali napálit.

Taky můžete strávit nějaký čas před monitorem a v grafickém softwaru si takovou malebnou krajinku z původní mdlé fotky domalovat. Ale výsledek nikdy nebude takový, jako když si profík vyčeká ideální světlo a s barvami si v softwaru pohraje tak jako tak. Je však nutno mít na paměti, že tímto trikem řešíte jen část problémů ostrého poledního světla, neb zejména velké světelné kontrasty a modrající dálky zůstávají.

Obecně lze říct, že nejlepší světlo na krajinnou fotku je ráno nebo večer. A teď vůbec nerozebírám možnosti, které nabízejí rozjímavé nálady, které na snímku vykouzlí ranní mlha, záměrné odlesky protisvětla v objektivu, dlouhé stíny, červánky či pozdně večerní, oranžově nasvícená mračna. Kvůli podobným fotkám profíci lezou na vrcholy hor potmě nebo odvážně kempí na zcela nehostinných místech. Žádná excelentní fotka oranžových skal Grand Canyonu nevznikla za patnáctiminutové zastávky odpoledního výletního autobusu. Ani tím nejlepším foťákem na světě ne. Tak nebuďte smutní, že se to nepovede ani vám, ačkoli si na kompaktu nastavíte efekt super extra živých barev.

Loni v Toskánsku jsem v jednom malém městečku narazil na fotografa, jenž se zde živil prodejem svých velkoformátových fotek a pohlednic. Zakoupil jsem pár pohledů a při rozplývání se nad fotkami scén, které jsem doposud nepoznal, vyzvěděl i pár tipů na ideální stanoviště fotografa k několika scenériím. „Ale musíš tam být hodně brzy ráno!“ Znělo za mnou na rozloučenou. Jako by právě tohle nebylo důvodem, proč jsem nikdy nic pořádného z tak malebného kraje nepřivezl. Jezdím sem čistě za odpočinkem, relaxací a vínem, než abych se někde ve čtyři nutil vstávat. Ale jednoho rána jsem přece vyrazil.

Jarního rána byla nezvyklá kosa a na silničkách kolem Pienzy byl nulový provoz. Jen na několika notoricky známých místech u cesty postávala auta a jejich osádky opodál už vyčkávaly s foťáky a stativy. Pobavilo mě, kolik podobně praštěných lidí je kolem, ale nadšení mě zase přešlo, když se v mém vyhlédnutém údolí pod San Quirico válela zcela neprůhledná mlha. Po marné chvíli čekání jsem vzdal a vyrazil zpátky do hotelu přes monticchiellské zatáčky, další to ikonickou scenérií Toskánska, ovšem jenom proto, že to byla nejkratší cesta. Slunce mezitím vylezlo tak akorát nad horizont a pustilo se vší silou paprsků do ranní mlhy. Stromy, lemující klikatou silnici, do mlhy vrhaly dramatické dlouhé stíny a já jen stál a zíral na tu snovou nádheru s otevřenou pusou. Hned v další vteřině mě napadlo, že tohle nebude trvat dlouho a zběsile jsem se snažil vyprostit foťák z útrob kufru, abych se alespoň pokusil něco z toho zachytit. Zažíval jsem zase jednou dokonalé fotografické štěstí. A za pár minut se stačilo jen otočit na druhou stranu kopce a přede mnou z mlžného mraku majestátně vystoupila Pienza. Papežovo ideální město jakoby levitovalo na nebeském oblaku... Cvak.

Pointa tohoto příběhu? Brzy ráno je daleko větší šance, že uděláte opravdu zajímavou fotku, aniž byste o místě, focení, či softwarových úpravách museli něco extra vědět. Rána přinášejí zázraky.

Celý vtip je opět v tom, v jakém úhlu prochází světlo atmosférou. Je-li slunce nízko nad horizontem, světlo prochází větší vrstvou atmosféry a neosvětluje scenérii jen přímo, ale i odrazem od nebe. Lidově řečeno. Světlo je tedy daleko měkčí a stíny nejsou už tak ostré, jako v poledne. Obecně je ve světle vidět méně modré a naopak přibývá oranžové, takže fotograf by řekl, že světlo je teplejší. A u krajiny platí, že v teplých barvách vypadá zpravidla lépe. Proto se i dříve na analogu používaly žluté či oranžové filtry – ale to i já už znám jenom z doslechu. Dneska si na kdejakém kompaktu můžete podobný efekt zvolit přímo, tak jak jej považoval za dobré ten který výrobce. Výsledek ovšem nikdy nebude takový, jako „poctivá“ fotka bez efektu. Ranní či večerní snímky mají zkrátka mnohem malebnější barvy, aniž byste se přitom nějak zvlášť šťourali ve Photoshopu.

Pamatujte si tedy jediné, chcete-li lepší cestovatelskou fotku místa, na kterém vám opravdu záleží, vraťte se ráno nebo večer. Výsledek bude stát za to.

Není více fotografovaného kýče, než západ slunce. Na úvod si přiznejme, že v této disciplíně je naprosto pramalá šance, že byste mohli přinést cokoli nového. Z čistě matematické úvahy dokonce téměř nekonečně malá, neb se stále se zvyšující vybaveností digitálním fotoaparátem v kdejakém cípu Afriky je denní přírůstek snímků západu slunce tak rapidně rostoucí, že počet všelijakých variací, které již byly na toto téma zachyceny, než jste se pro něco podobného rozhodli sami, bude tak říkajíc ne nepodobný nekonečnu. To by ani tak nevadilo, kdyby aspoň promile z promile z nich nebyla o mnoho lepších, než kdy uděláte sami. Bez přepalu, s náladovými mračny a dejme tomu zajímavou siluetou horizontu těsně pod zářícím kotoučem. A zdá-li se vám to jako malý poměr, vzpomeňte, že jej musíte uvážit z nekonečna. Jenom dovětkem bych uvedl, že všichni, ve statistice jmenovaní, měli k dispozici slušnou zrcadlovku. A vy máte v lepším případě jen kompakt.

Pro praxi použitelné moudro tedy zní – využijte večerní světlo raději k zachycení připravené scény na severu, jihu či východě, při které světlo zapadajícího slunce vytěžíte o mnoho, mnoho lépe.

Pokud nám však slunce zapadlo, není nutné foťák hned balit. Nastává totiž chvíle, kdy obloha není ještě úplně černá, ale temně modrá. Právě v tuto chvíli nastává ideální doba na snímky scény, která vypadá v noci daleko zajímavěji, než ve dne. Jsou to například památky, které přes den hyzdí kolem zaparkovaná auta či nevzhledné haraburdí, avšak v noci jsou selektivně osvětlené výkonnými reflektory. Tím pádem se vše ostatní krásně skryje ve tmě. Jen si vzpomeňte, jak jsme se v kapitole o kompozici soustředili na to, mít na scéně „uklizeno“. Tedy jak odstranit všechno, co není hlavním objektem snímku. Tma je rozhodně jedním z ideálních řešení.

Některá témata dávají scéně i daleko větší logiku, pokud jsou zachycena v noci. Kupříkladu takový maják, ideálně svítící. Na břehu Bodamského jezera jsem se poflakoval někdy od pozdního odpoledne. Nacvakal jsem pár snímků rybářů v přístavu, nějaké to pouliční dění, zatímco všichni zběsile fotili zdejší dominantu – maják. Pohledem do dáli, odkud šla mračna, jsem se ujistil, že počasí se hned tak nezkazí a nechal jsem si tedy tu nejfotogeničtější scénu na lepší, večerní světlo. Když už všemi focenou kýčovku, tak aspoň trochu s rozmyslem. Večerní světlo skutečně majáku přidalo na atraktivnosti, neb jeho bílou siluetu, ve dne vesměs přepálenou, zahalilo lehce do žluté, krajina na horizontu i voda v popředí byla naopak temně modrá a jen několik loděk, jež byly osvětleny posledními paprsky, krásně zvýraznily vše podstatné, co do jinak obyčejného snímku patřilo – maják a přístav. Všechno ostatní je navíc. Ale scéně pořád ještě chyběla dramatičtější nálada, kterou záhy přinesla právě tma. Do ideální fotky ještě chybí kužel světla, směřující z majáku na moře, ale fotka je v rámci možností použitelná. Rozdíl posuďte sami

V noci si též můžete kreativně pohrát se všemi malými a intenzivními zdroji světla, jako jsou třeba pouliční lampy. Nastavíte-li pro takovou scénu velkou clonu, klidně maximální, co máte, světelné zdroje v záběru už nebudou jenom přepálené bílé fleky, ale objeví se velmi efektní paprsky. Pro tuto práci pochopitelně potřebujete mít stativ, případně aparát někam opřít a nechat jej fotit na samospoušť. Při maximální dostupné citlivosti (je dobré manuálně omezit na nejmenší = nejvyšší kvalita snímku) foťák dopočítá velmi dlouhý čas, který z ruky nelze udržet. Mrkněte se zpátky na fotku nočního mostu s reflektory protijedoucího auta v Bergenu. A nebo na tuto...

Jaké světlo je ideální pro portrét? Tady je víc než kde jinde o uměleckém záměru. Ale jistě nejhorší bude opět portrét v ostrém, poledním světle, kdy nos vždycky někam vrhá nepěkný ostrý stín. A nemluvě o čepici s kšiltem. Chcete-li si to zkusit, nechte se v prosluněném letním dni najmout, dejme tomu, na dokumentování golfového turnaje. Ten můj se hrál v extrémních vedrech loňského roku a kolem poledne bylo postávání na hřišti bez stínu vyloženě zážitkem. Měl jsem za úkol vyfotit všechny hráče pospolu, aby měli památku, kde se to vlastně nechali zase přemluvit k dalšímu byznysu s pořadatelskou firmou. Samozřejmě, že měli všichni kšiltovky. A donuťte všechny ty managery, z nichž minimálně polovina ve svých představách vládne vesmíru, aby trochu spolupracovali.

Fotíte-li venkovní portrét, ideální variantou je asistentka, která běhá okolo fotografované osoby s odraznými deskami a směřuje sluneční paprsky právě tak, jak se vám to hodí. To se vám asi na motorkářských cestách ale asi jen tak nepovede.

Nemůžete-li hnout scénou a nemáte-li nikoho k ruce, zbývá dostupné světlo přebít vlastním. Stíny ve tváři lze úspěšně eliminovat citlivým bleskem, ideálně s difuzorem, který světlo změkčí a nevrhne tak ostrý stín zase na jinou stranu. Jako difuzor lze přitom použít cokoli dostatečně průsvitného, nemáte-li konkrétní výrobek pro váš blesk. Blesk se taky výborně hodí chcete-li, či musíte portrétovat proti slunci. Bez blesku bude tvář tmavá, nebo pozadí přesvícené. Podle zvoleného nastavení korekce expozice. Ale ideálním stavem je oboje v rovnováze, čehož dosáhneme opět jednoduchým osvitem fotografované osoby bleskem. Vzhledem relativně malému dosahu světla blesku jím neosvítíte vzdálenější pozadí, u kompaktu řekněme tak už od pěti metrů. Nezapomínejte také na to, že výkon blesku lez zpravidla i na kompaktech regulovat (případně opět využijeme difuzor...)

Jinou variantou je pak světlo odrazit. Světlo blesku stačí odrazit o větší bílou plochu a hned se stane daleko příjemnějším. Ne nadarmo fotografové v místnostech s bílým stropem míří výkonnými blesky přímo nahoru, protože tak získají difuzor nevídaných rozměrů. Leč fotíte-li mobilem, na nějaké odrážení či rozptylování světla rovnou zapomeňte. Pro vyrovnání stínu v denním světle výkon diody na mobilu přestává stačit už s velmi malou vzdáleností.

Ideální venkovní portrét s běžným kompaktem uděláte nejspíš paradoxně ve stínu. Má to hned několik výhod – z tváře zmizí ostré stíny, opocené čelo se nebude tak lesknout a relativní tmou rozšířené zorničky vypadají také o něco lépe. Fajnšmekr ještě přidá velmi decentní, zcela minimalistický blesk, aby do očí dodal jeho odraz, tedy velmi žádoucí jiskřičku, která do pohledu vnáší daleko více života.

Fotíte-li na přímém slunci, některé objekty mohou vrhat nežádoucí odlesky. Typicky skleněné plochy, vodní hladiny či chromované části stroje, ale i obyčejný lesklý lak pod určitým úhlem. Tomu se lze úspěšně bránit dvěma způsoby. Můžete k tomu znovu poměrně efektivně použijte zmíněný polarizační filtr, ať už fotografický, nebo improvizovaný ze slunečních brýlí. Byla-li hladina lesklá a světlá, nyní uvidíte i pod ní. Odlesky na výloze zmizí a vidíte dovnitř obchodu. Jak krásná kouzla přináší jednoduché fyzikální principy!

Ale nežádoucího ostrého světla i odlesků se lze zbavit též kouzelně jednoduchým způsobem – prostě počkejte, až bude zataženo. Mračna jsou tím největším difuzorem na světě. Všechno dostupné přírodní světlo je najednou kouzelně měkké, ostré stíny nikde nenajdete a nejde-li vám o čistě modrou oblohu na pozadí, můžete bez obav umělecky portrétovat.

Pro dnešek by to myslím k tématu dostupného světla v exteriérech stačilo. A příště? Klidně připište pod článek, co byste se rádi dočetli.