Fotoškola pro motorkáře 2. – Základy kompozice

Jestliže umíte ovládat svůj fotografický aparát, ať už blýskavou krabičku za pár tisíc nebo zrcadlovku v ceně zánovního motocyklu, i tak se můžou vaše fotky jevit nezaujatému publiku jako špatné. Nejsou moc tmavé, ani moc světlé, ani rozmazané… Ale nejsou ani o něčem. Vzpomeňte si, kdy jste naposled usnuli u prezentace osmisté padesáté třetí fotky z dovolené u moře. A věřte, že leckdy má daleko větší cenu zrnitá a trochu mázlá, neopakovatelná momentka z mobilu, než precizně exponovaný, ale sterilní snímek bez příběhu.

Fotoškola pro motorkáře 2. – Základy kompozice

Kapitoly článku

Na úvod malá ukázka a tak trochu test. Podívejte se na dvě následující fotky. Obsahově jsou stejné, avšak jedna je focena s trochou rozmyslu o kompozici. Jste-li bez přemýšlení schopni určit, která fotka se vám líbí víc, je šance, že máte cit pro kompozici. Nečetl jsem statistiky, ale řekl bych, že to zvládne každý, aniž by se musel považovat za umělce.
Fotky si dále ještě podrobně rozebereme. Jako správný alibista však na tomto místě cítím potřebu poznamenat, že většinu ilustračních fotek k tomuto kurzu jsem pro demonstraci nacvakal telefonem a nikterak neupravil. Alespoň si ukážeme, že i mizernou technikou jde udělat buď horší nebo lepší fotka.

Co že je to ta kompozice?

To, na co fotograf hledí skrz objektiv, nazývá kompozice. Kompozici lze tedy vysvětlit jako rozložení všech prvků, které jsou na fotce. Z toho lze domyslet, že komponování by tedy nemělo být věcí náhody, nejste-li umělec s natolik zvučným jménem, že je už úplně jedno, co fotíte – stejně to někdo nadšeně vystaví a spousta odborníků v zachycené šmouze na podlaze vyčte minimálně názor autora na počátek vesmíru.
Kompozice je vlastně skladba. Skládání. Má-li doma vaše talentovanější sestra či žena piáno, jděte k němu a stiskněte co nejvíc kláves najednou. I bez talentu poznáte, že to nezní úplně dobře. Ale když se jemná ručka dotkne jen třech, s rozmyslem vybraných kláves, zní to hned lépe. A tak si snadno zapamatujeme první moudro starců – méně je (skoro vždycky) více.

Umění kompozice tedy spočívá v tom, dostat na fotku jen to, co skutečně chcete vyfotit. Nic jiného, nic navíc. Traduje se taková historka, že Michelangelo na otázku, jak dokázal tak úžasně vysochat svého Davida, odpověděl ve smyslu – vzal jsem kámen a odstranil všechno, co nebyla moje socha. S fotkou je to dost podobné, jen fotografové jsou více závislí na okolnostech a vnějším světě, který se za ty věky neposkládal vždy do ideálních kompozic.

Hlavní objekt a kontext

Hlavní objekt je základ všeho dalšího, o čem si budeme povídat. Nemáte-li zvolený hlavní objekt své fotky, nevíte vlastně, co fotíte a výsledek se nutně stane absolutně nezajímavým. Jednoduše proto, že na snímku není o co se zajímat. Hlavním objektem přitom nemusí být nutně jen jedna věc. Hlavní objekt může být smysl dávající souhrn souvisejících věcí, které by samy o sobě nebyly zajímavé, nebo smysl nedávaly. Hlavním objektem můžeme nazvat tedy jedinou motorku (naše jediná modelka, které nemusíme říkat, jak se má tvářit), řadu motorek (protože smyslem fotky je zachytit partu z našeho výletu), nebo tisíc motorek (cílem je zachytit přeplněnost motosrazu). Hlavním objektem může být hora, ale i pohoří. Hlavním objektem je postava nebo milenecký pár. Celé je to o tom, zvolit a vyfotit hlavní objekt tak, aby jej z fotky poznal i váš divák.
Jako v jakémkoli umění, ani ve fotografii nelze dávat nějaká jednoznačně platná moudra. Ale nemáte-li nějaký hlubší umělecký záměr, dá se říct, že hlavní objekt by měl být to, na co máte zaostřeno. Všechno ostatní ve vaší kompozici by mělo být jen jako doplňková informace, která definuje prostředí, náladu, čas, emoce… Jedním slovem kontext. Aby to nebylo jednoduché, i takový kontext je ohromně důležitá věc. Jinak bude vypadat milenecká dvojice uprostřed rozkvetlé louky a jinak uprostřed náměstí, kde probíhá demonstrace.
Zkusíme si přečíst takové street foto. Hlavní objekt je nejspíš žena s mapou – z toho se dá odvodit, že je to nejspíš turistka. Na mapě je čitelný (ostrý) nápis PRAHA, aby bylo jasno, kde jsme. Kontext kolem – vypité kafe – se tváří jako kavárna. Kafe a čaj vedle sebe dávají tušit, že žena není sama, takže cestuje s někým a patrně budou oba za chvíli odcházet. Z interakce hlavního objektu a kontextu jsme tedy dokázali přečíst celý příběh.
Jiný příklad, byť opět ne zcela motorkářský. I když znalci jistě poznali týnecký jednoválec. Hlavním objektem je jednoznačně „stará technika“. Technika doma dělaného traktůrku. Kontextem je les kolem a postava, nesoucí dřevo, evidentně s cílem naložit jej na valník za traktůrkem. Kontext nám tedy opět jednoznačně definuje, že „stará technika“ je stále funkční. Opět jsme díky vzájemné interakci hlavního objektu a kontextu dali dohromady „příběh“.

Soustředění na hlavní objekt - minimalizujte a přitom nefoťte jen malé věci

Nejprve se zamyslete a řekněte si, co vlastně chcete vyfotit. Dejme tomu, že chceme vyfotit motorku na oblíbené silnici. Máme tedy dva jasně definované objekty, které na fotce chceme. Motorka (hlavní objekt) a silnice (kontext). Cvaknete-li bez rozmyslu z místa, kde zrovna stojíte, ukáže se, že jste zrovna zastavili vedle cedule „práce na silnici“, za silnicí roste nevlídně působící strom, z druhé strany přijíždí bagr, na nebi letí sedm čtyři sedmička a slunce zrovna svítilo proti. Na fotce tedy máme: Motorku, silnici, ceduli, strom, bagr, letadlo a ještě odlesky slunce v objektivu. Oproti původnímu záměru je to dost rozdíl. Ano, motorka a silnice na fotce bude, ale mezi všemi těmi věcmi okolo se jaksi ztrácí. Divákovo oko těká po obrazu a do mozku posílá spoustu vjemů: Kam jede ten bagr? Opravovat silnici? Proč ten strom nemá z jara listí? Když je tak hezky, neměl bych taky letět někam na dovolenou? Aha a tady je nějaká motorka...
Co s tím? Minimalizujte. Cílem je dostat na fotku jen a právě to, co je hlavním objektem, plus nezbytně nutný kontext kolem. Rozmyslete si, co chcete vyfotit a najděte pro fotku nejlepší úhel. Přejděte na druhou stranu silnice a stoupněte si pod strom – nejen, že ve stínu stromu najednou uvidíte lépe na displej, ale z kompozice jsme eliminovali strom. Jděte blíž nebo použijte zoom – za motorkou už není vidět oprýskaná cedule, protože je teď mimo záběr. Letadlo je teď za vámi a slunce taky – motorka bude lépe nasvícená, zmizí odlesky v objektivu a nebe bude „po slunci“ modřejší. Počkejte si na lepší chvíli - nechte bagr odjet ze záběru. Správně nastavte foťák (zde na kompaktu zřejmě režim portrét, jak jsme se učili v minulém povídání). Zaostřete na motorku. A teprve teď foťte.
Příklad ze života - fotky z mobilu po dnešní vyjížďce. Na první vidíte mé XB, cvaknuté naprosto náhodně tak, jak jsem zastavil u nás na statku, zahodil bundu, helmu a stoupnul si před něj. Všimněte si – pohled shora vůbec motorce nelichotí, už tak je sama o sobě malá dost, takhle vypadá ještě menší. Truhlíky s květinami, navíc vlevo nahoře useknuté z obrazu, k drsnému stroji ladí jak pověstná cibule ke šlehačce s ananasem. Konev a lavička jsou další prvky, které odvádějí pozornost. A třešničkou na dortu je rozdvojený kmen, který opticky vyrůstá z nádrže motorky. Kvůli druhé fotce jsem s XB poodjel o čtyři metry dopředu, před vrata druhé stodoly. Aniž bych tak musel cokoli udělat, dokonale jsem si tak „uklidil“ na scéně. Zůstalo jen relativně jednolité, nerušivé pozadí, byť čistě dokumentačního a prozatím stále nudného snímku stroje. Navíc jsem snímal z větší blízkosti, abych neměl kolem zbytečný prostor.
Ale můžete jít i dál – zkuste prostý pohled z druhé strany, někdy bude lepší už proto, že motorka postavená na boční stojan, nebude nahnutá proti vám a bude se lépe fotit, třeba proto, že nebude házet sama sobě stíny na kapotu. Nebo hledejte o něco zběsilejší a zábavnější úhel, ze kterého váš stroj bude vypadat daleko akčněji!

...A samozřejmě, jak jednodušeji udělat fotku motorky zajímavou, než přidat pár vhodných, tématických doplňků... ;-)
...Ale zpátky k vážné práci. Pravděpodobně taková fotka s rozmyslem bude trvat o hodně déle, než cvaknutí od boku. Ale za tu dobu budete mít místo deseti špatných, jednu dobrou fotku. A to se pořád vyplatí. Uvedený příklad je možná přehnaný, ale prohlédněte si svoje fotky. Kolikrát už jste chtěli vyfotit svou motorku (hlavní objekt) u cedule se jménem průsmyku (kontext definující místo) a s horskou chajdou v pozadí (kontext definující malebnost horského průsmyku), ale vyfotili jste celý motosraz?

Nevymýšlejme osvědčené, aneb klasická pravidla kompozice

Za věky věků, co umělci tvoří jakákoli 2D díla, osvědčilo z hlediska vnímání krásy několik modelů, jak věci v obraze uspořádat. Dneska jsme tak daleko, že většina kompaktů volitelně zobrazí dokonce předdefinovanou mřížku na displeji, která uživateli radí, kam by měl umístit hlavní objekt.
Všechno vychází z teorie, jak prvotně čteme jakýkoli obraz. Začínáme zleva doprava nahoře, pokračujeme úhlopříčně doleva dolů a končíme vpravo dole. Nabídnete-li oku cestou něco zajímavého (náš „hlavní objekt“), bude to místo, kam se bude soustředit a okolí si ponechá jenom jako kulisu.

Pravidlo třetin

(Také podobně pravidlo zlatého řezu) – nejprovařenější moudro vůbec – říká, že hlavní objekt v obraze působí lépe, je-li umístěn zhruba v jedné třetině prostoru. Všimněte si, že je jedno jaké. Pojďme na nějaké příklady:

Krajina: Umístíme-li horský horizont do horní třetiny, bude vypadat lépe, než v polovině obrazu. Na co by nám také bylo půl snímku modré barvy, když pro zachycení kontextu = modré oblohy, stačí její malý pruh? Půl fotky modré plochy, která není naším hlavním objektem, je zbytečná informace. Nuda.
Další mobilní fotky bez úprav. Mobil má velmi omezené možnosti tím, že má poměrně široké ohnisko. Paradoxně se s ním tak fotí krajiny velmi špatně, protože je-li „to zajímavé“ někde vzadu, vzniká otázka, co se zbytkem snímku. První fotka je klasická středová. Zelené pole v popředí, pahorky uprostřed a spousta modrého nebe nahoře. Zajímá nás ale modré nebe nahoře? Není to úplně stejné nebe, jako máme v Praze? Aniž bychom tedy měli lepší techniku, do popředí nacpeme víc toho zeleného, prostředek nám tak nějak zůstane a fotka bude vypadat o něco málo lépe. Ideální je pak celý snímek ořezat tak, aby zbylo jen a pouze to zajímavé. Třeba trochu do široka, jako je to na třetí, ořezané fotce. Obrázek jsem lehce doladil na kontrastu jedním cvaknutím v programu Picasa, jenž je zdarma od Google.

Postavy: Postavíme-li někoho na levý nebo pravý kraj fotky, zbyde nám zbytek obrazu pro kontext. Příjemnější přitom je, aby vaše postava koukala do tohoto prostoru (nebo na fotografa) a nikoli ven z fotky. Pohled portrétované osoby totiž přitahuje oči diváka ze všeho nejsilněji. A divák se pak logicky ptá: Kam to kouká? Tam bude něco zajímavého! A už si vodíte diváka po svém snímku přesně tam, kam chcete – ke kontextu, který dává vašemu portrétu nějaký vyšší smysl. U postav zvlášť pozor na to, abyste fotili logický celek. Logicky působí například celý člověk, člověk do pasu, samotný portrét obličeje nebo portrét s výstřihem vaší poodhalené motorkářky. Nejhorší fotka postavy je pravděpodobně kamarád s americkým úsměvem, stojící v pozoru uprostřed snímku, kterému jste ořízli chodidla.
A opět ze života. První fotka z mobilu je tak, jak mě cvaknul kamarád. Na poslání domů z výletu není špatná, ale křivý barák a nezajímavá dlážděná cesta za mnou není pro snímek ničím přínosná. Prostým ořezem lze docílit toho, že rázem stojím v levé třetině snímku, přičemž koukám do prostoru přede mnou.

Motorky: Stejné jako s postavou. Potřebujete-li kolem zachytit kontext, šoupněte ji do zlatého řezu a nejlépe ještě tak, aby jela do fotky.
Mobilní fotky bez úprav, z drsného severu, konkrétně Atlantické cesty. První fotka zobrazuje most v zákrytu motorky. Všechno důležité je tedy nacpáno na prostředku a poměrně zbytečný prostor vzniká zejména vlevo, kde je nudný štěrk a moře. Stačí udělat dva kroky doleva a rázem dostaneme oba objekty do stran, dalo by se říci, že optická váha obou objektů je zhruba ve třetinách. Všimněte si, že celá teorie třetin je poučka myšlená velmi „na hrubo“. Nemusíte za každou cenu ladit hlavní objekt přesně na třetinu, ale tak nějak přibližně…

Časem přijdete na to, že nejlepší čtyři místa pro hlavní objekt v obraze jsou tam, kde se protínají linie horizontální a vertikální třetiny, tedy například vpravo dole.

Samozřejmě, že je spousta dobrých fotek s přísně středovou kompozicí. Ale všimněte si, že u nich má ono soustředění jasný tvůrčí záměr. Ať už je to symetrie, vyjádření obklopení prostorem, samoty či cílená umělcova provokace.
Linie, sbíhající se v dáli, jsou pěkným příkladem smysluplné středové kompozice. Sbíhající se linie dávají snímku navíc jasný prostor, protože každý má trochu té prostorové představivosti. Pro takovouto fotku této konkrétní silnice byl však i jiný důvod – prochází minovým polem. Jistě chápete, že se mi ani o jiném komponování přemýšlet nechtělo.


Jak na cestovatelskou fotku

Cesty
Když je to o cestování, musí tu být řeč o cestách. Jednu už jsem zmínil výše. Cesty se dají nádherně využít k tomu, abychom dovedli oko diváka tam, kam chceme. Lidé vždycky sledují jasné linie na snímku. A cesta je jednou z nejjasnějších linií v každé fotce. Taková cesta nám tedy řekne hned několik věcí – odkud kam jedeme, kde je náš cíl, jak je to asi daleko a jaký je vůbec rozměr všech věcí kolem. Kdyby nic jiného, každý má zhruba představu o tom, jak široká je běžná cesta – a hlava podle toho dovodí velikost všeho ostatního kolem. Stromu, skály, jezera, propasti...

Cestu na obrázku jsem neměřil, ale vím, že bude široká zhruba na šířku auta. Tím, jak se cesta z popředí vine až k horám vzadu vzniká velmi snadno dojem prostoru – cesta se do dáli neustále zužuje.



Taková S-křivka, vykroužená ve snímku nějakou tou cestou, vypadá vždycky dobře. Ale pozor, fotíte-li zatáčky, nemělo by se vám stát, že vám cesta někde uteče ze snímku. Pohled, který sleduje na své pouti obrazem vaší cestu by by najednou vypadl mimo rám – a je po iluzi!

Na první fotce se můžete krásně projet pohledem, pro motorkáře zvlášť lahůdkově kroucenými zatáčkami z Col de la Restefond v provensálských Alpách. Na uříznuté verzi ale nedojedete – v rohu nešťastně vypadáváte z obrazu a nikdo vás nezachrání...


Jiné to je, když je silnice natolik kroucená, že se schovává za stromy, nebo leckde pod sebe sama. Snímek pak záměrně působí trochu jako bludiště a dává jasně najevo extrémnost vaší cesty.






Cesty nemusí být jen asfaltové nebo štěrkové, ale třeba i vodní. Kompozice tu funguje úplně stejně.




Byl jsem tam!

Čistě důkazní fotky jsou obsahem snad všech cestopisů. A je to tak i logické a správné, pokud se tedy nesnížíte na fotografickou disciplínu „takovou jsme měli postel, takovou předsíň, takovejhle záchod a dal jsem si takovejhle řízek...“ Buďte si jisti, že pokud se nejedná o extrémy, záchod v hotelovém pokoji v Chorvatsku si každý představí i bez vašeho dokumentu.
Opět něco z dnešní vyjížďky – klasická fotka mobilem, která má říct jen jediné: „Byl jsem tam!“ Můžete ji opět udělat bez rozmyslu. Namířit prostředek na motorku a okolo nechat dost místa na to, aby se do obrazu vešla žádaná cedule. A najednou tam máte i spoustu nepotřebného roští a vlastní stín. Nešlo by to jinak? S dostupnou technikou – fixním, širokým ohniskem – jsem neměl šanci ceduli opticky přitáhnout blíž k motorce. Zvolil jsem tedy raději detail stroje, který pro ilustraci „byl jsem tam“ stačí, a osekal jsem všechno, co nebylo moje zamýšlená fotka.

Dejte tomu prostor

Vaše cestovatelské krajinné fotky budou zajímavější, dáte-li jim trochu prostoru. Všichni mají dneska rádi 3D a navodit dojem prostoru v ploché fotce je překvapivě jednoduché. Stačí umět využít to, co máte před sebou.
Obě fotky jsou focené na stejném jezeře, jen chvíli po sobě. Na první fotce je samo o sobě poměrně zajímavé ničím nerušené zrcadlení. Ale zkusme ho porušit a zahrňme do naší kompozice i opodál zakotvené loďky – voda, focená na dlouhý čas, se krásně vyrovná do zrcadlové roviny a loďky na ní vypadají jako do vzduchu položené, před scénu hor a lesů za nimi. Obecně lze říci, že jakýkoli předmět v popředí (či v pozadí), smysluplně zapadající do tématu fotky, dá jinak ploché scéně prostorový dojem.
A ještě jeden příklad. Opět – nemáte-li vpředu nic, co byste mohli spolehlivě identifikovat jako měřítko, nedokážete si tak úplně představit, jak daleko je ona silnice pod vámi a pohoří na horizontu. Daleko plastičtější se obraz stane, přidáme-li do popředí něco výrazného, například informační tabuli.


Dojem prostoru ale dokážete udělat téměř v jakékoli situaci. Zde je ta nejjednodušší z nich, na ledabylém cvaku z mobilu, při čekání na konec deště. Každý si umí představit, jak velká je taková bota. A každý si představí velikost motocyklu. Mozek už si sám zhruba spočítá a představí, že tyhle dvě věci jsou od sebe pár metrů daleko, aby ty počty seděly.


Když nepřijde hora k Mohamedovi

Fotíte-li něčím lepším, než telefonem, patrně budete mít k dispozici zoom. To je skvělá věc hned z několika hledisek. Jednak vám dovolí vyříznout ze vzdálené reality jen ten zajímavý výsek, ke kterému byste jinak dlouze putovali, ale hlavně se dá použít ke spoustě triků. Asi nejzajímavější je použití pro spíše logický, než optický klam – sblížení věcí. Zkuste si následující věc – vyberte si dva předměty za sebou (třeba motorka a dům dvacet metrů za ní) jděte k nim a vyfoťte je na nejširší ohnisko – tak aby byly za sebou. Na obrázku se budou zdát s poměrně velkým odstupem. A teď vytáhněte objektiv až na nejdelší ohnisko – největší přiblížení. Koukněte na displej a jděte dozadu, dokud neuvidíte celé obě dvě věci zase pěkně na snímku. Udělejte druhou fotku. A hned vidíte, že ty věci k sobě vypadají tak nějak blíž, než při širokoúhlém záběru.
Ilustrační fotky: první je širokoúhlý záběr z telefonu, druhý teleobjektivem ze zrcadlovky. Dá se věřit tomu, že s auty v muzeu Porsche jsem nijak nehýbal, přesto jsou obě světla opticky vzdálena úplně jinak (patrné i přes jiný výřez záběru).

Zarámujte to

Zapomeňte na všechny kreativní digitální rámečky, generované grafickými editory. Teď na to půjdeme trochu jinak. Chcete-li snímek „uzavřít“ či jen ozvláštnit, můžete jej přirozeně orámovat něčím, co stojí kolem. Typicky to jsou třeba stromy. Snímku tak můžeme opět dodat trochu jiný prostor, než byl-li by hlavní objekt osamocen na ploché scéně.
První fotka je ta nejsnazší klasika – rámovat stromem je snadné a většinou pěkné. Druhý příklad už je trochu extrémní a má smysl hlavně v sérii ze slovinského venkova, kde jsou typické všudypřítomné sušáky na seno. V rámu jednoho z nich je vidět úplně vlevo i jeden celý takový...

Rozluštění kvízu!

A na závěr slíbené rozluštění kvízu z úvodu. Jistě byste už sami dokázali říct, co se vám na první fotce nezdá a co je na druhé o něco lepší. Možná i jak byly obě foceny.
První fotka vznikla jako mé zadání „vyfoť nás s motorkama a s elektrárnou“. Všechno zajímavé je tu nacpané na jedno místo a komíny Temelína nám rostou z hlav. Druhou fotku jsem bez většího přemýšlení cvaknul sám. Napadlo mě – že elektrárnou bych chtěl vyplnit volný prostor a mít jí pěkně velkou, aby vynikla. Proto jsem šel asi patnáct metrů od motorek (dál už jsem byl líný) a přitáhl si scénu zoomem běžného kompaktu. Pak už stačilo jenom umístit motorky do pravé spodní třetiny, elektrárnu do horní třetiny a nechat silnici tak, aby vypadala, že vede přesně mezi komíny... Podle mého je o něco lepší, než první uvedená.

Co se všemi těmi pravidly?

Kompoziční pravidla se začínající fotografové učí do té doby, kdy je začne daleko víc zajímat, jak je cíleně porušit a dát tak svému obrazu něco netradičního, zajímavého, rebelujícího. S kompozicí je to jako se všemi pravidly – pro běžný život se hodí, ale občas se bavíte víc právě ve chvíli, kdy je porušujete. Na závěr tohoto úvodu do kompozice jsem si vypůjčil jednu chytrost od kolegy fotografa:

„Kompozice, to je takovej vořech. Kdybyste přečetli všechny knížky, které o tom jsou, tak se jich, když se tak trochu koukáte, nemůžete moc držet. To je jenom předpis. Vy musíte vycítit tu svoji kompozici! Postupně. Ono to nejde najednou. Ovšem ty základní prvky, ty tam vždycky trochu musí bejt! Určitě jo.“ – Josef Sudek

Toliko tedy pro dnešek z úvodu do kompozice. Těžko říct, zda někdy někdo napsal o kompozici všechno, ale lidé se jí zabývají minimálně v rozsahu několika knih. Chápete tedy, že jsme se o téma jen velmi lehce otřeli. Skladba věcí na fotce není totiž jen o prostoru, ale také o barvách nebo světlech a stínech. Ale třeba si příště řekneme zase více.
Děkuji za pozornost a dobré světlo.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.12
Známkováno: 81x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist