Ten moment, kdy zahodíte motorku

Někteří z vás se možná v následujícíh řádcích poznají. Ti šťastnější, které větší pád v provozu nepotkal, pak mohou nasát alespoň drobnou představu o tom, jaké to je, a proč není o co stát. Nerad říkám věci ve smyslu „každý motorkář si tím musí projít,“ ale faktem je, že pád donutí člověka pár věcí přehodnotit.

Z motorky na zem

Je vlastně docela jedno, kdy, kde a jak to nastane. Pro mě to bylo v lesíku, do kterého mě navedla okresní silnice, na štěrku a mokru po nedávném dešti, a na vině bylo jen a pouze moje přepálené tempo. Nad tím, kdo a co za to může, budete koneckonců ještě hodně přemýšlet, to k tomu zkrátka patří.

Ale to předbíhám, protože na začátku je šok a rána. Šok z toho, že jste opustili motorku ještě v pohybu, a rána o zem. Pokud jste se v mládí jako já dost napadali z různých kol, fichtlů, Simsonů a podomácku zbastlených krosek, pravděpodobně padat umíte a kromě toho, že víte kam a jak strčit ruce, celý pád si budete taky pamatovat. Budete si pamatovat, jak jste si instinktivně kryli hlavu rukama, ale kinetickou energii jste stejně nepřetlačili, a tak jste si praštili o zem i tou svojí parádní přilbou, na které doteď nebyl ani škrábanec. Je vlastně celkem s podivem, co všechno vám během těch desetin sekundy, které strávíte šoupáním, případně v kotrmelcích, stihne prolétnout hlavou.

Otřepané rčení říká, že v takových situacích běží člověku před očima celý život. Ale i když jsem jednou boural i s autem a vážně se bál o kejhák, nic takového se mi nikdy nedělo. Zato pokaždé mi hlavou proběhlo cosi na téma „kdybych se tak mohl vrátit před tu zatáčku a udělat pár věcí jinak“. Ale to bude asi jen moje zblblost ze všech těch počítačových her, co jsem za život nahrál.

Ze země na nohy

Pak se najednou všechno zastaví a uklidní. Ale jen na maličkou chvilku, protože prvotním instinktem je samozřejmě sbírat se na nohy. Nikdo nechce po pádu nebo havárii zůstat ležet. Zůstat ležet znamená vždycky problém, takže pěkně na nohy, a jestli se to podařilo, je to takové malé vítězství. V šoku, napumpovaní adrenalinem, se zvýšeným tepem a hučením v uších se začnete rozhlížet kolem sebe a hlavně diagnostikovat, co všechno se za těch několik málo sekund změnilo. První bolístky začnou přicházet k sobě. Možná si uvědomíte, že vás festovně bolí kotník nebo koleno, dost možná ucítíte zápěstí, klíční kost, bolest hlavy, nebo si prostě uvědomíte, že špatně dýcháte z vyraženého dechu.

Přesně do tohohle stavu, kdy se od sebe snažíte oddělit a rozlišit jednotlivé vjemy a myšlenky v tom nekončícím přívalu, se většinou ozve dobře mířená, ale v tu chvíli absolutně nevyžádaná salva dotazů. „Jste v pořádku?“ „Mám zavolat sanitku?“ „Člověče co jste dělal?“ „Mám zkusit zvednout motorku?“ „Nechcete si lehnout?“ Pokud nejste úplně mimo civilizaci, pravděpodobně u vás stihlo zastavit auto a z něj někdo vyběhnul a začal „pomáhat“. Neberte mě zle, ti lidé to myslí od srdce dobře a za jejich pomoc jim patří obrovský dík, ale v momentě, kdy jste na nohách, soběstační a mimo veškerá ohrožení, chcete, aby vám všichni dali pokoj. Potřebujete chvilku pro sebe, rozkoukat se a hlavně si oddechnout a uklidnit se.
Protože teprve když se vnitřně trochu uklidníte, můžete začít přemýšlet racionálně a začít se věnovat svému nebohému stroji, ležícímu opodál. Většina z nás si při silničních karambolech ničí vlastní motorku – tady to není jako u aut, kdy spousta lidí jezdí ve služebním. A protože svoji motorku máte dost pravděpodobně rádi, trvá jen pár okamžiků, než začne vidina její ztráty bolet víc než potenciálně zlomené zápěstí. Koukáte na tu hromádku neštěstí, zkroucených řídítek a polámaných plastů a začnete hodnotit škody. Spousta motorkářů má taky tendenci motorku co nejrychleji zvedat, jako by se tím něco vyřešilo – nezřídka to končí ještě pádem na druhou stranu. Je lepší si nejdřív trochu vydechnout, zamyslet se, a pak teprve začít spekulovat o tom, jak tuhle anabázi vyřešit.

Domů po svých – tentokrát to dobře dopadlo

A hlavně, především, si uvědomit, že jestli dýcháte, chodíte a můžete přemýšlet nad tím, komu zavoláte a jak se dostanete domů, dopadlo to ještě zatraceně dobře. Právě tady může dojít na lamentování nad tím, kdo a co za to může, co všechno jste měli udělat jinak, a posléze si třeba užít ten zvláštní dopaminem navozený pocit štěstí, kterým mozek reaguje na podobné události. Třeba konkrétně já jsem po svém posledním zahození zvládnul ještě odjet, s křivými řídítky a celou dobu jsem se smál do omlácené přilby. To je ale hodně individuální záležitost – někdo je na sebe šíleně naštvaný, někdo otřesený… Jak budete na takovou situaci reagovat, se bohužel nedozvíte, dokud to nezkusíte. A zkoušet to pochopitelně z principu nechcete.

Taková rána o zem je zároveň testem odolnosti motorky. Tady to dopadlo ještě dobře.

Na závěr tady rozhodně nechci psát o tom „jak nepadat“, protože i když budete znát všechnu teorii světa a vyslechnete si milion rad, stejně bude přinejmenším milion a jedna příležitost, jak nabourat, spadnout, zahodit… Příležitosti i příčiny jsou velmi různé, tak jako je každá nehoda velmi specifická a každý se podle okolností úplně jinak zachová. Někdo se ale možná v předchozích řádcích tak trochu našel a ten, kdo z motorky ještě nepadal (a teď nemyslím plácnout sebou do bahna na enduru), třeba pobral alespoň malý závan z toho, jaký je to pocit z motorky spadnout.
Bohužel, patří to k tomu. Motorkáři padali, padají a padat budou, a i když máme čím dál tím lepší prvky aktivní a pasivní bezpečnosti, které do jisté míry pomohou nehodě zabránit nebo alespoň ztenčit následky, ty pocity a vjemy, které při pádu nastávají, zkrátka nic neovlivní. A tak bude padání z motorky i nadále takovým naším intimním zážitkem, kterému se všichni snaží vyvarovat, ale který zkrátka občas zakusíme. Takže hlavně opatrně, kolama dolů, nepodceňovat výbavu, a když už to někde na silnici zahodíte, tak ať se taky můžete cestou domů s křivými řídítky smát do omlácené přilby. To totiž značí, že to dopadlo ještě dobře.

Informace o redaktorovi

Dominik Valášek - (Odebírat články autora)
Jarda Ducháček - (Odebírat články autora)