Igor Brezovar: Povídání o motorce, kterou nikdy nevymění, o knize i o samotářském cestování

Igore, v listopadu jste dojeli svou pouť přes Afriku a před nedávnem skončil v České televizi seriál. Už tě začali lidé na ulici poznávat?

Jo, poznávají mě. Je to takový dobrý pocit, dřív se mi to nikdy nestávalo, teď najednou jo. A když mě člověk osloví nebo pozdraví, tak se snažím být vždy milý a vstřícný.

Spolu s vámi se z Afriky vrátily taky motorky. Jak to vlastně přežily a kolik má najeto ta tvoje?

Motorky se vrátily z Afriky po třech letech, ta moje už má najeto 430 000 kilometrů a přežily dobře. Potažmo přežily by dobře celou cestu, kdyby se nemusely na dva roky kvůli Covidu zastavit v Nigérii, kde jsme je museli nechat na pospas povětrnostním podmínkám na slunci a dešti. Ta moje stála dokonce poblíž venkovní kuchyně, co měla na zahradě rodina, u které jsme motorky nechávali, takže si z ní myši a krysy udělaly domov. Sežraly mi kabely od svíček, od světel, od vstřiků a dokonce mi zpuchřela vodní pumpa, která byla z půlky ponořená do benzínu. Všechno bylo na prd, asi tři dny jsme ji dávali dokupy.

A pak už dojela v pohodě?

Pak už to zase dojela v pohodě.

Chápu správně, že většinu toho, co má tvůj Bavorák najeto, najel s tou tvojí šílenou bagáží? Byly s ním někdy nějaké větší problémy?

Motorka má bez těch vaků a kufrů a topcasu najeto za těch 20 let snad 50 kilometrů dohromady – snad jen na STK a zpátky. Jinak je vždycky takhle naložená. A nějaké problémy byly – ložisko zadního kola nebo Hallův snímač, co mi odešel v Africe. Protože jsem ale věděl, že mi jednou odejde, tak jsem ho s sebou měl. Stejně tak mám třeba i to ložisko zadního kola. Vím, že je na to bavorák choulostivý, a jsem nervózní, když ho nemám. Pak samozřejmě vozím nějaká lanka a další věci. Jinak ale motoricky nikdy žádné problémy nebyly.

Máš třeba nějakou vizi, že bys tu motorku vyměnil? Nebo budeš jezdit na ní, dokud bude sloužit?

Nemám člověče, budu na ní jezdit, dokud bude sloužit. Kromě ní mám ještě Hondu CBR 1000 – to byl můj sen, když mi bylo 20 let, ale tehdy jsem na ní neměl, a když už jsem na ní měl, tak jsem si pořídil toho Bavoráka. Tak tu jsem si teď koupil z doby, kdy jsem o ní snil. Pak mám ještě Harleye Sporstera 883. Toho mám už 4 nebo 5 let a má najeto 5 000 kilometrů, takže nic. S ním jezdím okolo komína jen tak pro ten zvuk a duši. Pro vyřizování věcí využívám Hondu, ale jakmile je cesta delší než 50 kilometrů, tak sedám na Bavoráka, pořád stejně naloženého, a jedu. Tak jak ta motorka přijela z Afriky, tak zůstala. Vůbec nic jsem z ní nedal dolů, v kufrech jsou pořád věci, co mě doprovázely rok v Africe, jsou to prostě praktické věci, co tam patří.

Jak dlouho ti vlastně trvalo dát si dohromady seznam věcí, co musíš mít s sebou?

V knize, co teď vyšla, je fotka, kterou mě redaktorka dost překvapila. Je to fotka mého bloku, který mě provází vlastně už 30 let na motorce. Tam jsem si sepsal seznam věcí, které na cestě potřebuji, kór když jsem jel dálky. Takže toho seznamu jsem se vždycky držel a jím jsem se řídil. 
Sranda je, že je tam napsaný třeba ještě walkman, který jsem potom škrtnul, napsal místo něj discman, a místo něj pak MP3 přehrávač.

Takhle naložený musí Bavorák poutat spoustu pozornosti ne?

Hodně velkou pozornost. Málokdy je mi to ale na obtíž, většinou se lidi smějí a mávají a fotí, a já si rád povídám.

Teď z jiného soudku. Ty jsi vydal knížku nejen o poslední cestě, ale o cestování obecně, která je i dost osobní. Co v ní vlastně je?

Knížka je o celé cestě kolem světa. O Africe a projektu Po jedné stopě je tam velmi málo – jen zmínka. Je to vlastně můj životopis. Proč motorka, proč cesta… Jak jsem začal v sedmi letech na kole, moje první cesty, první lásky a jak jsem to vůbec udělal, abych si ten celoživotní sen splnil – finančně i časově.

Zdárně si objel celý svět, Afriku jste taky dojeli odshora až dolů, co plánuješ dál?

Plánuji pro sebe a svojí duši nějaké cesty tady okolo komína – Balkán a tak. Zatím to mám takhle, žádné příliš velké dálky. Ale v budoucnu snad… Dneska slavím padesátiny, tak Afrika mi byla odměnou a dárkem. Určitě budou i nějaká další jubilea, takže bych si zase něco rád splnil. Ale zatím nemám moc plánů v hlavě.
Vždycky říkám, a stále víc nad tím přemýšlím, že člověk nemusí jezdit žádné obrovské dálky, cizí kontinenty a statisíce kilometrů. Zvyknul jsem si, že super to může být kdekoliv, záleží s kým tam jsi, jak se cítíš, a kdo tě obklopuje. Plus samozřejmě jídlo a všechno co k tomu patří. Já si potrpím na Balkán, táhne mě to tam hodně, takže si letos určitě udělám výlet na jih.

Igorovi jeho cestu kolem světa připomíná i tetování s vyznačenou trasou.

Možná trochu otřepaná otázka, ale byla nějaká situace, ze všech těch cest, kdy jsi měl staženo a bál se, že bude vážně průser?

Když mě přepadli v Keni tehdy somálští banditi. To jsem myslel, že bude můj konec, i když jsem četl o tom, že nás prostě okradou a zase zmizí. Mně dokonce tedy nějakou část peněz vrátili, ale jasně – zadek jsem měl stažený pořádně. Pak jsem se bál v různých situacích různých nepříjemných a agresivních lidí. Třeba opilců v Rusku, když mi chtěli sebrat klíče a projet se na mojí motorce. Nebo v Pakistánu se mi stalo, že mi vzali klíče ze spínačky a vyhodili je do údolí, kde mi je pak pomáhala celá kolona hledat. Tohle byly nepříjemné situace, ale že bych byl v ohrožení života? To si myslím, že nikdy.

Předpokládám nicméně, že ty příjemné momenty to bohatě vyvážily. Koneckonců vždycky říkáš, a i v knížce píšeš, že je to o přístupu a o tom, jak se chováš k ostatním.

Přesně tak. Hodně lidí si myslí, jaký jsem frajer a říkají, že by si na to netroufli. Pff… Naopak! Pro mě jsou frajeři lidi, kteří lezou po horách, plují v plachetnici okolo světa nebo jedou plavat dlouhé dálky po mořích. To jsou pro mě frajeři. Protože bojovat proti živlům, proti přírodě, já mám strašný strach a respekt. Tam jsem sráč. Ale tam, kde je potřeba člověk – kde to můžu lidově řečeno „ukecat“ – tam se nebojím. Protože vždycky existuje možnost se z toho nějakým způsobem vylízat.

Představ si, že by za tebou přišel někdo, kdo byl na motorce nejdál v kempu přes noc, a vždycky jezdil kolem komína. A zeptal se tě „Hele, Igore, chci se někam podívat. Co bys mi doporučil jako první zemi nebo oblast, kam se vydat?“

To byl vlastně ten Martin Písařík. Před tím, než jsme vyjeli na Po jedné stopě, jel nejdál do Pardubic. A to doslova. A tak jsme dali první pořádný zátah Praha-Bělehrad. Byl to pro něj nadlidský výkon – dali jsme 900 kilometrů a byl hotovej.
Nicméně byli takoví, co se přišli zeptat, doporučil jsem, dal spoustu rad, pak mi děkovali a dnes jsou ze spousty z nich „právoplatní“ cestovatelé. Destinace, kde může nováček ochutnat trošičku jinou mentalitu, ale i jídlo a zvyky, je myslím taková Bosna nebo Turecko. To jsou ty země, kde se dá „oťukat“ jak to v tom světě, a kór v tom muslimském, který nás obklopuje z jihu a východu, funguje. Je to poměrně bezpečné, ale je to jiná mentalita, jiná víra a hlavně jiný přístup k tobě. Ti lidé jsou nezvykle milí, až to může nováčka i šokovat.

Když už jsi narazil na Martina Písaříka. Ty cesty s ním, které jste natáčeli pro Českou televizi, byly první, které jsi jel ve skupině a ne sám. Našel ses v tom, nebo tě pořád víc bavíc cestovat v jednom?

Na začátku jsme měli obrovské problémy. Martin se mnou, já s nimi… Najednou jsem se musel přizpůsobovat, dělit, radit – dřív jsem na to nebyl zvyklý. Co jsem měl, to jsem měl, ale najednou jsem něco měl, oni ne, já jim to musel dát a řešit proč to nemají. Taková malá sobecká pičica jsem byl…
Nechci říct, že jsme bojovali, protože já nejsem hádavý typ a Martin taky ne, ale občas jsem to od nich slýchával a bral si to k srdci. Ale to byla první etapa a každou další etapou se to zlepšovalo.
Takže upřímně, byl jsem sobec. Bylo mi vždycky lépe samotnému, ale kdyby opět došlo na takhle velký projekt, tak s Martinem bych se na podobnou cestu vydal znova.

Takže jste to nakonec doladili?

Doladili, jasně – jsme parťáci.

Chtěl bys vzkázat něco lidem, co by chtěli takhle „ve velkém“ cestovat na motorce?

Vždycky si najděte člověka, kterého opravdu znáte. Protože málokdy se stává, že tři spolu vyjedou a tři se spolu vrátí – teď mluvím o víceměsíčních cestách, ne o dovolených, kde se dá skousnout ledacos. Je to o tom, že někdo rád fotí, někdo rád jí, někdo rád jezdí enduro, někdo rád jezdí silnic… Ti dva nebo tři, co spolu jedou, se proto musí dobře znát a nebýt sobečtí, jako jsem byl já.
Druhá věc – když jste na cizím území, tak vždycky s pokorou a úslužností. Buďte na lidi milí, neprovokujte a nemělo by se vám nikdy nic stát.
Ale tyhle rady já nemám moc rád, protože on ten cestovatelský život vás nakonec stejně nasměruje do těch správných kolejí.

A úplně poslední otázka – jakožto rodilý Slovinec, doporučil bys mi nejlepší recept na nejlepší Čevapi?

Doporučil. Mleté maso – půlku vepřového, půlku hovězího – dát do něj velmi jemně nakrájenou cibulku, pepř a sůl, a třeba na půl kila masa půl lžičky mleté papriky, může být i pálivá. A to je všechno právě. Nic jiného. Češi někdy dělají chybu, že tam dávají ještě různá koření, dokonce kari jsem jednou jedl. Pepř a sůl je základ, hovězí a vepřové je základ, trochu cibulky, protože je to potom šťavnatější, papriku a samozřejmě to dobře upéct. Tady se nehraje na medium, takže pořádně propéct, a pak dát s ajvarem nebo hořčicí – samozřejmě vaší kremžskou, ta vážně nemá konkurenci.

Informace o redaktorovi

Dominik Valášek - (Odebírat články autora)