Motokrosové závody z pohledu motozelenáče

Poprvé v životě se mi naskytla příležitost podívat se motokrosové závody. Musím říct, že jsem doslova motozelenáč, protože v oblasti jednostopých vozidel se pohybuju teprve asi 4 měsíce, kdy jsem udělal řidičák a pořídil si Suzuki DR 650. Neznám motorkářské názvosloví ani všechny zapeklitosti motorek, závodů a vůbec všeho co se motorek týká. Jsem neplavec hozený do hluboké vody a potřebuju jen čas, abych všechno poznal a pochopil. Jediné co opravdu zvládám je focení. A musím uznat, že focení motorek a motoristického sportu mě hodně chytilo a doufám, že se mi v něm bude dařit jako doposud. Berte prosím s rezervou, co tady píšu, protože žádný učený z nebe nespadl. Někdo jezdí...a já, prostě fotím.

Motokrosové závody z pohledu motozelenáče

Kapitoly článku

Teď ještě otázka, jak jsem se dostal k motokrosu? Velice jednoduše. Možná ho někdo znáte, je to můj kolega z práce Radek Kyška, jezdí na Hondě 250 a mívá číslo 56, v Petrovicích č.5. Jednoho dne došlo na to, že jsem se zmínil o tom, že nemám odpoledne co dělat a Radek mi řekl, ať se zajedu podívat na jejich trénink, samozřejmě, bez foťáku ani ránu. A tak to začalo, jeden trénink, pár pěkných fotek a za pár dní na první závody, které jsem viděl.
Den začal velice zajímavě, po předpovědi počasí jsem se rozhodl, že pojedu na závody na motorce. To byla nejspíš chyba, protože po scuku s Radkem a při cestě přes Havířov do Petrovic jsme naprosto totálně zmokli, ale to mě přece neodradí v pořízení parádních fotek z tréninku. Naštěstí v Petrovicích se počasí umoudřilo a mé mokré nohavice mi vcelku brzo uschly.
Musím říct, že jsem od motokrosu nečekal tolik, co jsem viděl. Čekal jsem nudné závody, kde motorky jen se bzučením jezdí dokolečka. To co jsem ale zažil, mě dostalo do kolen. Tolik lidí, tolik aut, přívesů, motorek, pneumatik. Tolik dětí a přítelkyň. V depu to naprosto neuvěřitelně žilo. Přístup lidí byl taky krásně přátelský, neviděl jsem za celý den jediný nevraživý pohled nebo soupeřskou „nenávist“. Lidi si přišli prostě zajezdit, pokecat a příjemně se unavit na svých motorkách.
Život v zákulisí závodů se mi moc líbil. To chystání motorek, dopínání řetězu, dolévání benzínu. Všechen ten mumraj dával všemu krásný nádech. To všechno ale byl jen doplněk k tomu hlavnímu, k závodům.
Dopoledne se jezdily tréninky, ani si nevzpomenu na všechny ty skupiny, co se jely. MX 1, MX2, Veteráni, 60-85 a pak Open. Radek jel ve skupině Open na Hondě 250. Po naflákání pár fotek z chystání motorek, lepení čísel, olejů benzínů a všech možných úprav jsem se vydal podívat se na onu prý „slavnou“ trať v Petrovicích kde se jezdí i mistrák. Vždyť na sobotních závodech byl i Zaremba, prý 5ti násobný mistr ČR. Já ho viděl, mluvil s ním a je to normální smrtelník, který, jak jsem sledoval, umí parádně jezdit motokros.
A teď přišla ta chvíle, která mě zlomila. Motokros jsem viděl zatím jen v televizi a tam mě nepřišel nějak šíleně zajímavý. Na vlastní oči je to ale něco naprosto jiného. Řev čtyřtaktů, bzučení dvoutaktů pod plným plynem, kupy létajícího bláta, úžasné náklony a dunivé doskoky motorek, to vše se mi tak vrylo pod kůži, že po pár minutách jsem byl naprosto v tranzu a jen mačkal a mačkal spoušť. Krom toho, jezdci musí mít asi pěknou kuráž. Když vidím, jak letí vzduchem za hranu lavice, za ním další a další jezdec. Nechci ani pomyslet co by se stalo, kdyby někdo za skokem spadl. Klaním se tedy před odvahou lidí, co tohle dokážou. Já zkoušel jet na krosové motorce jednou a příliš mi to nešlo a na mém DR se silničními gumami to jde v terénu tak leda po polňačce.
Trénink „prcků“ na malých motorkách mě fascinoval ještě víc, protože malí kluci a prťata se toho opravdu nebojí a skáčou s motorkami prakticky stejně jak jejich „otcové“. Krom toho ten zvuk vytočeného dvoutaktu je překrásný.
Po pár hodinách tréninky skončily a mě čekalo sledování mého prvního závodu v životě. V depu už začala stoupat nervozita, pohyb lidí se zrychlil, zvýšil se i halas hlasů a první stroje kategorie MX1 začaly startovat. Tak tedy honem podívat na start. Měl jsem možnost sledovat řazení strojů na start, poslední kontrolování motorky, utahování bot, nasazování rukavic, zacvakávání startovacího pomocníka na jednom z tlumičů, kdy tahání za řídítka znamená o něco rychlejší start. Pak to přišlo, začal jsem být nervózní a natěšený zároveň když startovací rozhodčí zvedl ceduli s 15tkou. Dávám foťák k oku a čekám, co se bude dít. Nikdy jsem to neviděl, netuším co to je, startovat na motokrosových závodech. Po otočení cedule kdy se jezdcům ukáže číslo 5 začalo peklo při kterém se mi zvedla husí kůže. Ten neuvěřitelný rachot z vytočených motorů do omezovače, jako by se splašilo tisíce koní a ty chtěli z ohrady ven. Odkládám foťák od oka, protože tohle chci vidět a přes hledáček foťáku ta podívaná není ono. Branky padají, všichni závodníci mají v hlavě to jediné, být první v první zatáčce. Pouští spojky, do řetězů na jejich motorkách začnou téct desítky a desítky koní a newtonmetrů. Jezdci vystřelí jako šipky a za jejich motorkami zůstává ohon bláta a prachu. Sleduju tu podívanou se zatajeným dechem a říkám si že do první zatáčky se přece všichni nemůžou vlézt! Nevím jak, ale vlezli se. Roj jezdců pak krouží do zatáček, najíždí na skoky a létají pár centimetrů od sebe. Prvních pár kol stojím jako zmrazený a celý ten rytířský souboj sleduju. Až po chvíli mi dochází, že mě bolí za krkem z foťáku a že by měl také přijít ke slovu. Každá fotka pak přece vypráví svůj příběh.
Celé odpoledne pak chodím po trati, fotím a fandím Radkovi a všem jeho kamarádům. Závod střídá závod, a čím déle je sleduju, vniká do mě dojem, že je to sport plný odhodlání, umění a fyzické zdatnosti. Mohl jsem sledovat několik pádů, několik zavrávorání, při kterých se mi tajil dech. Čím déle jsem fotil, tím víc jsem si říkal, že tohle je to čemu bych se rád věnoval, focení motokrosových závodů, protože tuny hlíny, prachu a množství lidí a motorek, dělá obrovský prostor k tomu pořídit hodně dobrých fotek.
Blíží se druhý Radkův závod v sérii Open a já mu držím palce ze všech sil, protože první závod se mu nepovedl, je odstartováno, Radek s řídí vpřed a...zvoní mi telefon. Musím do práce, protože tenhle víkend na mě vyšla pohotovost a v práci se stala šlamastyka. Naposledy koukám na Radkův průjezd, v duchu mu popřeju hodně štěstí, přebíhám trať. S nevolí nakopávám DR a velice nerad opouštím Petrovice. Neuvidím cíl, předávání pohárů a radost v depu po závodech. A také tu únavu, která k tomu prostě patří.
Motokros se mi líbil a na závody se pojedu ještě určitě podívat. Přidám zde také pár fotek a možná že z nich také ucítíte tu atmosféru, co já.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.32
Známkováno: 31x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist