Americký řidičák a dopravní pravidla, část II.

Hodlám tímto textem doplnit pár dalších informací o tom, jak se jezdí ve Státech (Spojených a Amerických). Přečetla jsem si poetický cestopis Čechy krásné, Čechy mé...a až jsem slzu zamáčkla. Ač je tu i onde krásně, doma je zkrátka doma. Tím chci jednou pro vždy všem sdělit, že ačkoli píšu o cestách po USA a třeba chválím zdejší bohatou krásu přírody či některou z kapitalistických výhod :o), nic to nemění na faktu, že u nás v Čechách, ve Slezsku a na Moravě je úchvatně a hned bych se jela projet třeba po klikatých cestičkách do pohraničí Broumovska a vůbec po všech romantických kotěhůlkách naší vlasti. A hlavně a především záleží na tom, jak si to vy sami užíváte a máte-li dobrou společnost.

Americký řidičák a dopravní pravidla, část II.
A teď bych ráda doplnila informace k předchozímu článku o americkém řidičáku, které vás zajímaly. Cena 10 USD je oproti ČR částka za řidičské oprávnění příjemná (pokud je vám tedy více jak 21 let a nemusíte investovat do autoškoly, která je pro mladší ročníky jinak povinná, viz níže). V ceně jsou zahrnuty 3 pokusy, za případné další pak připlácíte. Řidičák vám tu vždy platí na 4 roky od data vydání do data vašeho narození. Pak si jej jen obnovíte – přijdete si pro novou kartičku. Pro zajímavost stojí za zmínku také zkouška zraku včetně periferního vidění přímo na úřadě, kde jste povinni z přístroje umístěného na pultíku úředníka správně přečíst několik určených písmen. Při jízdní zkoušce jsem nezmínila, že na některých testovacích plochách je úsek pro zkoušku z brzdění ukončen poněkud zastrašující zároveň k brzdění motivující betonovou zdí.
Řidičák na motorku je zde rozdělen do kategorií, a to na třídy L, M a moped, přičemž dělící hranicí je objem 150 ccm, jako to bylo dříve u nás. Třída L: max. objem 150 ccm, třída M: jakýkoli motocyckl bez omezení. Moped: za moped se považuje nízkorychlostní, jednostopé vozidlo a musí splnit 4 kritéria: max. rychlost 20 – 30 mph (32 – 48 km/h), s motorem o max. výkonu 2 HP (1,5 kW), u spalovacího motoru objem nepřekročí 50 ccm a nevyžaduje řazení.
Na silnici můžete na motorce vyrazit nejdříve v 16 letech a to pokud si zaplatíte a absolvujete státem akreditovanou autoškolu a složíte písemný test. Poté může takto mladý řidič řídit motorku o max. objemu do 150 ccm na vydané povolení, které platí pouze 24 měsíců. Nesmí řídit v noci a jezdit smí pouze pod dozorem zkušeného jezdce staršího 21 let a vlastnícího řidičské oprávnění min. 1 rok. Motorku s vyšším objemem (nad 150 cc) můžete řídit od 18 let a opět pouze na dočasné povolení (12 měsíců) a s dozorem. Mladší 18 let může požádat také o třídu „M“, ale musí kromě normální autoškoly a testů ještě absolvovat autoškolu na motorku, v Illinois tzv. IDOT Motorcycle Rider Education Course. (Týká se Illinois, každý stát má pravidla odlišná). Neomezené papíry získáte až od 21 let věku.
Již jsem psala, že se mi jeví ježdění v USA ve srovnání se stavem u nás bezpečnější. A na tom trvám. Důvodem je velikost, respektive šířka dopravních komunikací a, dle mého i přehlednější dopravní značení. Díky dostatku prostoru byly v Americe budovány jednosměrné silnice a dálnice a šířka krajnice cest je většinou více než velkorysá. Řidiči aut jsou také k motorkám více všímaví, jelikož většina z nich nějakou vlastní. Na sklech aut přilepené cedulky „watch for motorcycles“ nejsou výjimkou. To vše ale neznamená, že je zde méně dopravních nehod. Nejčastější místo kolizí představují stejně jako u nás křižovatky. Vlastně vůbec jízda po městě je nejvíce riziková a pokud kdy někdo z okruhu mých známých havaroval, tak často při jízdě v městském provozu. Já sama svou Ninju využívám často jako skútr při jízdě do práce. Zpočátku jsem jezdila bez přilby. To víte účes a tak...a mám to jen kousek. Jenže oni mají chlapci a statistiky pravdu. Právě těch 20 minut do práce je asi nejnebezpečnější čas, který na motorce strávím. Nedávno jsme se sešli u ohýnku a v tento pěkný večer přišlo na přetřes téma havárie. Každý přispěl nějakou svou nehodou, ať už z pohledu účastníka či očitého svědka. A věřte, řeč nevázla...od toho večera češu složitý drdol až v práci:-) Platí tady tedy to samé co u nás: po městě velmi opatrně, je tam soustředěno více volů a manévrovací prostor často chybí.
Rozdíly v provozu, o kterých se chci zmínit, zaznamenáte na křižovatkách, při odbočování a předjíždění a v někdy odlišném dopravním značení.
Zdejší křižovatky se liší umístěním semaforů na světelných křižovatkách a počtem stopek na křižovatkách bez světel. Pravidlo přednosti zprava neplatí. Buď je křižovatka řízena semafory nebo stop značkou. Světla semaforů jsou zde umístěna až za křižovatkou, buď jsou zavěšena na drátech pohupujíce se volně ve větru nebo umístěna klasicky na sloupech jako u nás. Zde se musím přiznat, že jednou pro mne z nejkouzelnějších věcí v Americe představují právě sloupy veřejného osvětlení a elektrického vedení, které jsou dřevěné! Zkrátka jedna velká nádhera je cesta lemovaná opracovanými kmeny stromů s lampovím. Někdy jsou už pravda trochu nachýlené, ale přesto doufám, že na výměnu těchto sloupů za kovové snad peníze ještě dlouho nebudou. A to se mnou jistě souhlasí alespoň veverky, které ty kovové prostě nedají.
Odbočování a stopky. Obecně je na křižovatkách povoleno odbočení vpravo na červenou (pokud to není výslovně značkou na místě zakázáno: No turn on red), před samotným odbočením je ale nutné provést úplnou stopku. Toto pravidlo usnadňuje plynulost dopravy. Nemusíte zbytečně čekat na červené, když vidíte, že zleva nic nejede. Při odbočování vlevo buď následujete šipku nebo jedete na zelenou, přičemž dáváte přednost autům jedoucím v protisměru, klasicky jako u nás. Rozdíl může být pouze v tom, že zde, v hustém provozu, je při odbočování vlevo naprosto běžné najíždění do křižovatky a dokončení manévru až na oranžovou. Tuto akci sice pravidla zakazují, je však všeobecně tolerována. Bez najetí do křižovatky by jste totiž na některých křižovatkách vůbec neměli šanci odbočit. Toto najíždění do křižovatek je ale příčinou častých nehod, při kterých je těžké určit, která ze stran je v právu. Blikne-li na křižovatce zelená, je vždy dobré se rozhlédnout a případně počkat než se křižovatka vyčistí.
Menší křižovatky, které nejsou řízeny světly, jsou vybaveny stopkami. Může to být all-way stop (4-way stop) – tj. stopka z každého směru- kdo první přijede, první opouští křižovatku nebo „stopuje“ jen některá ze stran. Ač jsem k tomuto systému byla zpočátku skeptická, stopky fungují kupodivu hodně dobře. Vždycky se nějak domluvíte, nebo prostě počkáte. Jen je to někdy docela otrava zastavovat opravdu všude. Většinou je to ale bezpečné. Ovšem nesmíte tu stopku přehlédnout. Jenže pokud ji člověk stejně na každé křižovatce očekává, tak staví automaticky. V obytných zónách je většinou max. povolená rychlost od 10 do 35 mil/hod. V místech škol nebo dětských hřišť jsou stopky umístěny před přechody a v době, kdy děti opouštějí školu fungují na přechodech lidské stop-hlídky a doplňkově řídí provoz a střeží bezpečné přecházení dětí.
Základních druhů dopravních značek není mnoho. Co se do počtu týče, tak asi méně než u nás. Značky často reagují přímo na místní situaci, tvar je sice univerzální, ale nápis se mění dle toho na co v daném místě upozorňují. Jsou cílenější. Mezi nejpoužívanější patří tyto: STOP, U-turn, zákaz předjíždění a samozřejmě značky upravující rychlost. Já osobně taky velmi oceňuji značky, které informují o cestě kterou máte před sebou, např. označení směru a sledu zatáček, nebo co na cestě můžete potkat (cows, deer, turtle crossing; watch for ice /led/, gravel /štěrk/ atd.). Sem patří i značka „Senior citizens x-ing“ nebo„Old people crossing“, která u starších ročníků sice vyvoláva nevoli, ale je vtipná, prostě čekejte, že se v daném úseku často přes cestu plouží důchodci.
Informativní značky reagují přímo na místní situaci, tvar je sice univerzální, ale nápis se mění dle toho, na co v daném místě upozorňují. Myslím, že důkazem faktu, že je zde dopravní značení přehlednější a cesty budovány bezpečnější je to, že se už dávno všichni nepozabíjeli vzhledem k systému udělování řidičského oprávnění. Takoví řidiči a koráby, co tady brázdí silnice, se jinde jen tak nevidí. Získat řidičské oprávnění na auto je hračka, žádná autoškola, nikdo nikoho jezdit neučí. Novopečení řidiči se to v podstatě učí až v provozu a horkokrevní mexičani na nějaké ty šrábance rozhodně nehledí. Projet mexickou či afroamerickou čtvrtí je někdy dost adrenalin. Trochu komplikovanější věcí v dopravním značení jsou časté nápisy doplňující či upřesňující základní značky. Např. omezení doby pro kterou značka platí, zákaz odbočení pokud jsou přítomni chodci na přechodu apod. Což je náročné, páč pokud křižovatku neznáte, tak často ani nestihnete doprovodný nápis přečíst. Někdy jsou dost dlouhé a hlavně my na to nejsme zvyklí a tak ceduli s nápisem pod značkou nevěnujeme pozornost. Někdy vypadá jako reklama.
Předjíždění zprava. Rozdíl, který vás může ve Státech překvapit, je předjíždění zprava na víceproudých dálnicích. Musíte tedy kontrolovat obě strany a při předjíždění a změně jízdního pruhu brát v úvahu, že řidič ve vzdáleném pruhu může chtít zaujmout stejné místo ve vedlejší lajně jako vy. Na motorce to ale může být i zábava kličkovat mezi auty ve čtyřech a více souběžných pruzích.
Povrch komunikací, těch zpevněných, je lepší či horší asfalt nebo beton. Cesty nejsou vždy v ideálním stavu, ale všeobecně v hodně dobrém, místy až luxusním. Betonových silnic a dálnic je zde hodně a při rekontrukcích jsem si všimla i tloušťky takovéhoto betonového koberce: cca 30 až 40 cm – nic šizeného. Nejsem vystudovaný odborník pozemních staveb a komunikací, ale ten beton se mi jeví jako dobrá volba. Počáteční investice do stavby je asi vyšší než u asfaltu, ale myslím že při zátěži zdejšího provozu je lepší občas hupsnout na nějaké té betonové prasklině a průřezu než neustále plavat ve vyjetých asfaltových kolejích. No, nevím. Jinak o rekonstrukce cest není ani zde nouze. Každou chvíli se někde buduje nová komunikace, klade nový povrch či jen záplatují díry. V Chicagu nyní například vybudovali za půl roku nový obchvat letiště O´Hare, které se rozšiřovalo. Takovou masu zeminy, kterou přesunuli v tak krákém čase! Úctyhodný výkon. Musí se nechat, že se s tím tady většinou nikdo necrcá. Nově položený asfalt na ulici, kterou jezdím do práce, v úseku cca 5 km, jim trval 3 dny. V místech označených jako „work zone“ je nutné zpomalit. Stavební dělnící se zde cenní na 10 tis. USD. Určitě si všimnete cedule, která varuje právě před výší pokuty za sražení pracovníka silnic (Hit a worker $ 10.000 Fine).
Američtí strážci zákona jsou bdělí a je jich hodně. Opravdu je potkáte ve městě na každém rohu (a ne jen vždy u koblihárny, jak se traduje v amerických filmech). Po městě pendlují z místa na místo a projíždějí svůj rajon, v naší čtvrti projedou kolem domu 6-7krát za den. Na dálnicích a silnicích mimo město číhají většinou skryti za mosty (jako u nás) nebo stojí v travnatém pásu oddělujícím silnice ve dvou směrech, aby mohli vyrazit stíhat narušitele pořádku do obou směrů. Brouzdají silnicemi (často tajní – bez označení vozu) a prověřují registrace. Když si hodlají zastavit právě vás, tak pustí tu svou oslepující diskotéku a sledují vás, dokud jim nezastavíte. S plácačkami nepracují. Pokud jste legálním držitelem zbraně (což si mohou, než vás zastaví, také prověřit) budou drsnější. Šerifové mají respekt a rozhodně s nimi tady nikdo nediskutuje, pouze Yes, Sir /Officer...No, Sir...Vzpupné diskutéry sklidní náramky a naloží si do auta. Dostat se zde do vězení není zrovna velký problém. Policista vám může udělit tzv. „warning“, varování, kdy z toho vyjdete bez pokuty. To by jste byli docela šťastlivci. Při udělení pokuty je automaticky zabaven řidičský průkaz. Přičemž posléze máte v podstatě dvě možnosti, jak jej získat zpět: 1. zaplatit pokutu a popřípadě absolvovat autoškolu nebo část (záleží na přestupku) 2. jít k soudu, kde je většinou přítomen i policista, který vám pokutu udělil. Máte-li za sebou více přestupků, nemusí být cesta k navrácení řidičského oprávnění vůbec jednoduchá.
V současnosti jezdí po cestách státu Illinois 344 tisíc registrovaných motorek (počet obyvatel: 12 875 255). Být motorkářem byl a je v Americe jeden z životních stylů. A protože zde bylo pořízení motocyklu vždy dostupnější a také patřilo k vlastenecké tradici (HáDéčko), prohání se tu pestrá skladba motorkářů od starobních důchodců, přes tvrdě se tvářící členy nejrůznějších gangů po mladá ucha lítající bez přileb chvíli po zadním, chvíli po předním, mezi auty. Pestrý je současně i vozový park, díky volným regulím co se týče custom úprav. To kvituji s povděkem, aspoň není nuda (i když vkusné to tedy mnohdy ani zdaleka není, ale co už..). Stejně vesele beru zajímavé zjevy na motorkách,včetně těch dvou vepříků na moto, stojících v zácpě, které jsem se snažila zvěčnit speciálně pro vás (tímto reaguji též na jeden z komentářů). Bikeři (a nejen oni), se kterými tady sdílíme cesty jsou opravdu často drobátko „při těle“. Takových kousků tu potkáte spoustu a jednoduše to patří k místnímu koloritu. To, že je Harley těžkotonážní vozidlo, není bezúčelné. Občas toho musí uvézt opravdu hodně, páč kyprá těla cestujících někdy vymezený sedací prostor o značnou míru přesahují – u nás by to mnohdy bylo už na červený praporek. Ono ale zase k některým motorkám ten pupík docela i patří.
Loučím se ve stejném duchu jak jsem začala o tom, že všude může být bez ohledu na pravidla hezky (ale doma je doma) a to básněmi:

J.V.Sládek: Domov
Domove, domove
drahý a jediný
nejdražší, nejsladší
nad světa končiny
Jinde jsou krásnější
jinde jsou šťastnější
ale tys nad všechny
vlasti mi milejší

Jára Cimrman: Cizina
Cizino, cizino
drahá a vzdálená
jak je mi těsná
ta domácí halena
Jinde jsou krásnější
jinde jsou šťastnější
například v Japonsku
poznal jsem dvě gejši

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.01
Známkováno: 70x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist