Severní Vietnam 2014

Bylo, nebylo, jednoho krásného dne jsme se už ani nevím jak, rozhodli, že pojedeme na malý výlet do Vietnamu. Proč ne, nikdo z našich známých tam pořádně nebyl a my jsme potřebovali nové příhody do hospody. Toli koupil letenky, za což mu patří dík, ale v Moskvě... no to je už na vyprávění, které začneme pěkně popořádku.

Takhle nějak vypadal plán. Červenou jsem si oznařil o bychom chtěli projet a modrou co jsme skutečně projeli. Plány se jak vidíte vcelku mění :)

 

O Přípravě a Moskevském letišti

Zabalit bylo vcelku snadné. Krom foťáku, kamery, trenýrek, dvou páru ponožek a mapy s průvodcem si s sebou neberu vůbec nic. Na poslední chvíli ještě sjednávám pojištění přes internet. Pak už se na Ruzyni setkávám s Tolim a společně odlétáme do Moskvy, kde budeme za dvě a půl hodiny.

     Moskva je jistě krásná! Ovšem pokud nemusíte trávit jen na letišti celých dvacet tři hodin a čekat na přestup. Nemáme co dělat a nemáme kde spát. Trávit noc na lavičkách, rozdělených madly, není žádná slast, ale zase máme spostu času sledovat jak na takovém letišti ubíhá život, mám možnost naplánovat cestu. Protože s tím plánováním před cestou to nebylo nijak slavný. 

Po dlouhém čekání i druhého dne se ale nakonec dočkáváme nástupu k devítihodinovému letu do Vietnamu. Hurá hneme se z místa ... ale... v letadle mě vítá famózní řev nemluvňat, páreček suchýšu odněkud z Belgie, co i let pojímají jako malý wellness pobyt a za mou hlavou to krásné vietnamské miminko. To krásné malé miminko, které když zrovna neřve, tak bubnuje plastovou lahví do mé sedačky (maminko a tatínku gratulujuji, jistě to bude muzikant). A když řvát přestane, co si budeme povídat, dětí je v letadle ještě dost.

     Pochybuju, že něco moje útrapy z onoho letu přebije. Snad jen kdybych tam snad blbou náhodou přišel o nohu, nebo mě uštkl jedovatý had, nebo se mě pokusil znásilnit ladyboy. Nutno podotknout, že jídlo podávané na palubě letadla tento zážitek mírní. Ale ne zase o moc.

 

Ha Noi

Hned za dveřmi moderního letiště Noi Bai dostávám facku - hic a vlhko! Jsem okamžitě zpocený a už nikdy neuschnu. Nicméně plán je jasný. Musíme vyměnit peníze dostat se do centra, půjčit si motorky a dostat se nočním vlakem do Lao Cai.

      Po drobných zmatcích se přeci jen dostáváme na správné nástupiště, Odkud nás v golfového vozíku přepravují za 7 000 dongů na další zastávku, kam jezdí onen autobus, na který jsme čekali na nástupišti, odkud nás popovezli sem. Ale co! Radost mi ten malý holomek (ne Toli) kazí až při placení, neb chce místo poklamovaných 7 000 rovnou 70 000. A to ještě víceméně zjistíme že autobusy mají jezdit až na letiště, ale kšeft je kšeft a vydělat se musí.

     Cestou do Ha Noi projíždíme skrz řekněme předměstí. Je to souvislý pás budov s předgarážemi, kde se dá sehnat úplně všechno - od prasete po převodovku do náklaďáku. Po přestupu na další linku jsme konečně na nádraží. Chceme zjistit, jak se dostaneme do Lao Cai. 

     Všude panuje neskonalý chaos. Motorky. Další mraky motorek. Do toho auta a autobusy, všechno pořád troubí. Lidé se na nás usmívají a všichni nám neustále chtějí radit, nebo se dát do řeči.

     Na nádraží zjišťujeme, že vlak do Lao Cai SP1 s měkkými postelemi nám nevezme motorky, a taky že i když pojedeme a oželíme postel, potřebujeme od motorky papíry. To bude možná problém!

      Vydáváme se hledat půjčovnu. To se nám dlouho nedaří. Až naháněči nás odváží za nějakým strejdou, který nám za 150 000 (cca 180 Kč) na den a taky za naše pasy půjčuje dvě Hondy Wave, které mají to nejlepší dávno za sebou. Jestli jsem byl skeptický k našemu výletu, tak právě tady si říkám, že to asi bude pěkná volovina. A volovina je i nechat pasy v Hanoi někomu kdo vypadá pochybně, to nebyla volovina, ale za to bych si normálně nafackoval. Ale my máme rádi punk. Tak do toho jdem.

     Nasedáme, startujeme, rozjíždíme se. Až po kilometru zjišťuji, že to není automat a dá se i zařadit. Ale to vůbec nevadí, protože stejně nic než první stupeň a klakson nepotřebuji.

     Původní plán na přesun vlakem padá! Nemáme papíry od motorek. Vyndávám mapu a zjišťujeme možnosti. Toli vyslovuje nápad jet trasu, jak jsme chtěli, s tím, že do Sapy dojedeme po ose. No, má neochota se toho všeho účastnit je více než zřejmá, ale jedeme. Proplétáme se uličkami města. Cestou si zvykáme na provoz. A mě to začíná i bavit. Než Toliho zastaví policajt.

     Já ujíždím. Nemáme místní řidičáky, papíry od motorek, už ani pasy. Čekám o kus dál, s přijede. Nakonec ho zastavil, protože po dálnici se na motorkách v rychlém pruhu nejezdí, a to, že jel bez papíru, ho mělo stát 750 000. Měl ale jen 200 000, čímž příslušník nepohrdl. Přilepšení k výplatě se vždy hodí.

Sapa

Projíždíme nekonečnými vesnicemi. Doslova žereme prach ze silnice. Zastavujeme u silnice na pití. Tady mě opět dostává vstřícnost místních. Byť nemluví anglicky, přinese pivo a za okamžik sám od sebe se slovy "mňam, mňam" závitky. Ukáže, jak se to jí, a jde pryč. Za 60 000 čtyři piva a hromada závitků. Nádhera!

    Začíná se stmívat a my hledáme hotel. Nakonec ho nacházíme. Zvenčí vypadá pěkně. Uvnitř je děsivý. Ale po třech dnes letištních laviček a těsného letadla už je nám to jedno.

 

     Následující den je spíš transfer. Do večera chceme dojet do Sapy. Čeká nás 300 km na strojích, jejichž výkon je nevalný, jízdní vlastnosti děsivé a posez - jak řekl Toli: "Dnes poznala naše prdel středověk."

     Jedeme mimo dálnici přes roztodivné dědiny, kde je chaos na všedním pořádku. Přijíždíme do Lao Cai. Město si moc neužíváme, pouze ho projíždíme. Po několika omylech s Toliho navigací se dostáváme konečně do Sapy. Nacházíme hotel a jdeme se podívat do města. Není tu nic. Vietnamci úderem sedmé hodiny večerní asi chodí spát.      

     Ráno úprkem opouštíme hotel, aby po nás ještě majitel nechtěl nějaké prachy navíc. Zdálo se nám to nějak podezřele levné. Nacházíme směrovku k Silver waterfall. Tam také chceme. Nabíráme směr a neskutečnou rychlostí - celých 40 km/hod - se řítíme do kopce. Fantastická cesta!

     Po sérii zatáček se dostáváme k prvnímu cíli dne. Následuje snad milion schodů od silnice až k jednotlivým vyhlídkám na opravdu krásný vodopád.

 

     Po skvělém obědě se vydáváme na další cestu. Úchvatné zatáčky, krásné výhledy. Jestli existuje lepší silnice, ať se propadnu. Po cestě zpět do Sapy vidím na kopci vyhlídku. Opět schody, ale za ten výhled to stát bude. No, ne! Ale čirou náhodou objevujeme vstup k vodopádu Lásky. Asi ho musíme vidět. A u vodopádu, jak to tak bývá, je jezírko. Co naplat, musíme se vykoupat. Voda je studena až ledová, ale osvěžení fantastické. Pak se vracíme do Sapy.

     Po příjezdu zapadáme do první hospody, ve které sedí nejvíc místních. Dostáváme pivo v cca třílitrovém soudku. Je jasné, že zůstaneme ještě jednu noc.

     Protože je krásně, chceme si vyfotit políčka, co jsme viděli včera, ale kvůli mlze to nešlo. Startujeme naše "Xe" a jedeme. Nalézáme místo na focení, fotíme a užíváme si den. Zkoušíme popojet po betonové cestě, ve které jsou vyjeté stopy od motorek. Asi byli domorodci nedočkaví a cestu použili dřív, než měli.

 

     Jak víme, každá cesta někam vede. Volíme tedy směr a vyrážíme do míst neprozkoumaných. Beton končí, začíná offroad. Cesta se zužije a horší - velké šutry, výjezdy, prostě cesta vhodná spíše pro ostré enduro. Ovšem my to projedeme. Neskutečný stroj ta Honda Wave! Stačí zařadit jedničku a vyjede úplně vše. Nestačím vycházet z údivu. A po cca dvou stech metrech začíná opět betonová cesta. Jsme zachráněni!

     Mám za sebou nejlepší offroad, jaký jsem kdy zažil. Vracíme se do Sapy. Čeká nás stejný hotel, stejná postel. Ovšem ještě před tím, než půjdeme spát, se ve městě náhodou setkáváme s dvacetiletou Němkou, která už půl roku cestuje, a následně i Američanem, který se ve Vietnamu prostě vyskytl a dívkou která je z Německa, je jí 20 let a už je 9 měsíců na cestě (štastná to žena). Den končíme na místním Karaoke a o tom valstně asi nechci mluvit :)

 

První návštěva servisu

     Ráno je brutální mlha. Opouštíme Sapu s těžkým srdcem. Ať je to jakkoliv turistické město, je to tu fajn.

     Pomalu sjíždíme do Lao Cai. Mokneme a po vzoru Foresta Gumpa už víme, jak to vypadá, když prší i odspoda. Naše cesta vede dál do Bac Ha. Nechápu, kudy jedeme, ale cesta je děsivá. Samý náklaďák, rozmlácené silnice. Všude prach. Opravdový adventure se vším všudy. Jsem špinavý jako prase.

     V Pho Lu je na Toliho zadním kole zjištěn defekt. Naštěstí je kousíček autorizovaný servis Honda. Přijíždíme k němu. Naproti nám vybíhá celý personál. Všichni mechanici, celé vedení, včetně kontrolorky kvality, manažera pro styk se zákazníky s asistentkou, slečny z recepce a plno dalších lidi, o jejichž funkci v malém servisu se můžeme pouze dohadovat.

 

     Toli ukazuje na zadní kolo. Je prázdné. Normální věc. V tu chvíli nás obestupuje dav. Po dlouhém, horlivém a jistě i odborném diskutování, které se každou minutu mění v šílenější a šílenější zmatek, nakonec přichází na to, že kolo je skutečně prázdné, a že by potřebovalo vyměnit. Následná oprava stojí 440 000 dongů.

     Stoupáme do hor. Začíná pršet. Jelikož nejsme vybaveni na jízdu v dešti, prostě opět promokáme na kost. Kéž by bylo jako v Sapě! Ale tady je navíc hrozná zima. Ani si cestu neužíváme.

     V Bac Ha nacházíme hotel. Jsme promrzlí do morku kostí a odpočinek je více, než vítaný. Po ubytování následuje jídlo a nákup pláštěnky. Vsadím se, že odteď už neuvidíme ani kapku.

     Ráno sedáme na Xe, naposledy projíždíme Bac Ha a míříme směrem na Viet Quang. Na mapě to vypadá snadno, ale jak to tak bývá, snadné to není. Opět nás čekají prašné cesty s povrchem někdy lepším, někdy horším, někdy žádným. Svištíme po nezpevněných cestách.   

     Cesta neutíká, ale jedeme krásným průsmykem. Podle Google mapy jedeme po silnici. To určitě ne! A nakonec se cesta, posléze pěšina, ztrácí v rýžovém políčku. Otáčíme se a zkoušíme to jinudy. Odměnou jsou nám ale fantastické výhledy na okolní hory. A taky poprvé koukáme do Číny.        

 

     Po zbytek dne pokračujeme po horské silnici. Konečně přijíždíme do místa, odkud bychom se měli vydat dále na sever do města. U oběda se shodujeme, že si sever odpustíme. Času není tolik a cestujeme jen pomalu. Najíždíme tedy na silnici do Viet Quangu a hledáme hotel.

 

BaBe

     Ve Viet Quangu nacházíme hotel, který přesně vystihuje celé město - špína a bordel.

     Když říkám bordel, myslím fakt bordel. Bojíme se pustit ventilátor, abychom nerozvířili stoletý nános prachu. Po předchozí návštěvě je nejspíš jen ustláno. Samostatnou kapitolou je koupelna.

     Ráno prší. Proto navlékáme pláštěnky a máme v plánu dojet do národního parku BaBe. Zase projíždíme krajinou, která bere dech. Nakonec se ale ztrácíme, že nás ani Google nemůže najít. Jdu tedy za místními. Táži se: "BaBe tam?" odpovídají, že ano. Děkuji jim, vytrhávám jim svou mapu, která se jim moc zalíbila, z rukou a utíkám.

     Od vítězoslavného dobytí BaBe už nás nemůže nic odvrátit. Tedy pokouší se o to tentokrát moje prázdné kolo. Do BaBe zbývá devět kilometrů, já to dojedu, i kdybych tu gumu měl pak vyhodit.

     Prvních pár kilometrů se mi daří. Ale pak je to horší a horší. Po setkání s Tolim se na mé motorce nedá jet. Odevzdaně sesedám z motorky a tlačím ji, dokud nenarážím na Xe may, což je asi kilometr. Jsem celý mokrý, když opravnu nalézám. Ale kolo mi pán mění za pár korun. Za chvíli zas navlékáme pláštěnky a vydáváme se hledat bydlení v Národním parku BaBe. Do oka nám padá malebný hotel. Tady zažiju asi nejlepší noc při celém výletu... Perfektní ubytování u neskutečného jezera... a to jídlo, bože to jídlo!

Spaní v bordelu

     Ráno jedeme na přívoz. Na druhé straně pokračujeme. Cesta je skvostná - rovný asfalt, parádní zatáčky. Ženu své Xe na hranici možností. Navíc se otepluje. Přijíždíme k jeskyni, která je údajně nejpřístupnější v celém Vietnamu. Lonely Planet kecá!

 

     Tři sta metrů! Po schodech někdy tak příkrých, že lepší by snad bylo lézt po žebříku. Mám na sobě dvoje kalhoty, triko a mikinu. Vše jde dolů. V půlce potkáváme pasáčky koz. Smějí se nám a ukazuji nahoru. Jeden si nás i fotí. Mám sto chutí se na to vykašlat. Ale nakonec to vážně stoji za to.    

     Co mě naprosto fascinuje, je nejen obrovský prostor, ale hlavně tuny odpadků po celé jeskyni. Vede tu sice chodníček, ale všichni můžou všude. Tu je ohniště, tu zase hromada bordelu. Ale ani tyto šrámy na kráse nám neubírají úžas. Něco tak velikého jsem v životě neviděl.

     Ale tlačí nás čas. Cesta vede údolím, které je lemováno vysokými vápencovými horami. Všudypřítomná rýžová políčka v údolí směřují naši trasu.

     Přijíždíme do města a poohlížíme se po hotelu. Navíc okoušíme místní pizzu. Slečna za barem si nás při tom nenápadně fotí – s bleskem.

     Vybíráme si snad ten jediný hotel ve městě. Tak nějak splňuje naše představy o čistotě.

     První, co v pokoji upoutává mou pozornost, je velké zrcadlo a obrázek polonahých lidí přes celou zeď. No co, v bordelu jsme spát vždycky chtěli. Raději ale zamykáme..

     Někdo klepe.

     Teď se musím úplně upřímně přiznat, že první, co mě napadlo, je, že nám bude paní domu nabízet holky a my se budeme muset zdekovat. Za dveřmi ale místo toho stál pán, a že prý byl před dvaceti lety v Čechách a žil tam osm let. Mluví lámaně česky. Zve nás dolů na ananas.

     Nakonec nás seznamuje s celou svou rodinou. Přichází všechny jeho sestry, všechny jejich děti, děti jejich dětí – no prostě hromada lidí. A je to skvělý večer.

 

Cat Ba

     Ráno balíme věci. Už konečně mělo být jen teplo. Pohled z okna to potvrzuje. Je jasno. Dnes už musíme k moři. Cat Ba volá.

     V poměrně svižném tempu najíždíme na hlavní silnici, kde je opět provoz a prach. Naštěstí posléze sjíždíme na venkovské silničky, kde je klid. Ale o to víc jsou zase rozbité. A co také nevidíme. To známeé logo! Pivo v soudku, neodoláme! prvně sedíme se dvěma domorodci, za chvíli je tam celá vesnice, všichni chtějí pít ... ne pít, chtějí normálně lejt! Nevím čím to je, jestli jsem hezčí než Toli. ale jeden místní si mě oblíbil. Prvně si člověk nebere láskyplné pohledy k srdci. To se ovšem mění po tom co mi jeho ruka začne hladit záda a pak stehnu. Tady končí veškerá legrace, zdrháme. 

     Cesta plyne ve svižném a uvolněném tempu než si tak v padesátce motorka před námi proráží přední kolo a řítí se do příkopu.Nic by to nebylo, kdyby spolujezdec nebyla devadesátiletá stařenka. Otáčíme se a jdeme jim pomoct. Stařenka stojí bez pantofle v příkopu a směje se. Pán, co řídil, se o ni moc nezajímá. Stará se o rozbitý reumaplech na jeho Xe. Motorku jim vytahujeme a jedeme dál.

     Cesta se začíná klikatit a já si zatáčky dost užívám. No, užívám si je tak, že mi v jedné uletí přední kolo a já sebou švihnu.

 

     Víceméně mi nic není. Mám odřený loket, koleno a roztržený kalhoty. Co mě ovšem štve nejvíc, je fakt, že jsem neměl zapnutou kameru.

     Motorka taky vypadá v pohodě. Akorát po nastartování zjišťuji, že nejde zařadit. Ohnutá stupačka ale není nic, co by nespravil Toli urvaným patníkem. Jedeme dál.

     Je strašný hic. Už dlouho si říkám, že opalovací krém by se hodil. Ruce mám spálené tak, jako nikdy. Ale to už přijíždíme do Halong. V dáli vidíme veliké jeřáby v přístavu. Provoz opět houstne a všude je větší bordel, než obvykle. Jediná hezká věc tady je vysoký most nad zátokou.

 

 

  Hledáme přístav s přívozem na ostrov Cat Ba. Nacházíme ho snadno. Platíme 80 000 a stíháme poslední přívoz ve tři odpoledne. Naloďujeme se a užíváme si plavbu. Projíždíme mezi ostrovy, což je opravdu paráda.

     Trajekt opouštíme na východním pobřeží a do města Cat Ba už je to asi dvacet kilometrů pěknou silnici s hezkými výhledy. A ve městě opět hledáme hotel. Následující den určujeme jako flákací.

   Ráno se jedeme podívat do nemocniční jeskyně, vybudované za války s pomocí Číňanů. Má sedmnáct místností, ve kterých vůbec nic není. Ale jsou to hezké betonové prostory.

    Po návštěvě další jeskyně a chvíli, kdy jsme se rozdělili a každý si šel po svém, máme v plánu jen ležet na pláži, dát si pivo a nic nedělat. A dokonce zde potkáváme Čechy, se kterými později jdeme na společnou večeři. No, jídlo tentokrát nic moc!

 

Opičí ostrov a národní park

     Druhý den jsme si udělali výlet na opičí ostrov. Za 300 000 nás tam dovezla bárka, co vypadala, že se každou chvíli potopí, ale cestu jsme přežili. Dokonce jsme cestou viděli ono slavné Plovoucí město. Pohled je to vcelku dech beroucí. Už jen to, že je to celé propojené, dá se po tom chodit, dá se na tom žít, je úžasné.

     Na Opičímu ostrovu nám převozník dává dvě hodiny a jde si lehnout do houpací sítě. Opice tu jsou, ale že by to bylo něco super parádní, to ne. Lákají je tu na rýži a jsou vychrtlé a ošklivé. Bez tohoto zážitku bych žít dokázal.

    Co mě ale baví, je ostrov samotný. Procházka po dlouhé pláži a následný výlet do nitra ostrova je prostě boží. Vracíme se džunglí a na úpatí hory. Škrábu se po kamenité stezce výše. Pohled z vršku bere dech. Vidím nejen celý ostrov, ale i okolí. Jen slézt není nic snadného.

     V jedenáct nám vozka gestikuluje, že jako jedem. Tak teda jako jedem. Ale venku je hrozný hic. Chtěli jsme původně na pláž, ale já nakonec dávám přednost hotelu. Alespoň přes to parné odpoledne.

     Po návratu do Cat Ba navštěvujeme francouzskou pevnost nad městem, pak už nás čeká jen večeře. A rozhodujeme se, že zůstaneme i následující den, abychom si prohlédli národní park Cat Ba.

  

 

   Protože nerozumíme ukazatelům, škrábeme se někam nahoru po skalách. Odměnou jsou nám fantastické výhledy. A někde v tom lese pod námi žije posledních sedmdesát zástupců kriticky ohroženého druhu primátů.

 

Hanoi

     Dnes vstáváme brzy. V devět nám jede trajekt na pevninu. Po příjezdu se úplně vyhýbáme Halong a jedeme rovnou směr Hanoi. A takovou silnici už nikdy víc. Ten prach a smog - něco neskutečného! Nejde ani o ten provoz, jako o ten všudypřítomný bordel! Za chvilku mam ruce jak kominík. Víživných sto deset kilometrů.

     Konečně dorážíme do Hanoie. Otázka je, jak se vlastně dostaneme do centra a jak vlastně najdeme nějaký hotel.

      Je to nakonec jednodušší, než si myslíme. Úplnou náhodou se napojujeme na silnici, po které jsme jeli autobusem z letiště, takže hned víme, kde přibližně jsme.

     Po obědě žádný plán nemáme. Takže se vydáváme k jezeru Navráceného meče, s prohlídkou červeného mostu a Želví pagody. Padá nápad vidět jezero a časti B52. Toli naviguje a my jedeme roztodivnými uličkami. Cesta se zužuje až tak, že se tam tak tak vejde jedna motorka. Těsně nad hlavou vede změť kabelů, takže raději jedu přikrčen - člověk niky neví.

      Přijíždíme k jezeru. No! Jezero zelený a v něm kus letadla, které tam beztak někdo hodil. Pěkný, ale opět, že bych to musel vidět dvakrát. To ne. Teď tedy najit hotel. Kousek za nádražím ho nalézáme. A pak potkáváme „českou restauraci“. Teplá lahvová plzeň tu stojí asi 70 Korun. K divně chutnajícímu guláši dostáváme místo knedlíku nakrájenou bagetu. A následný bramborák? No, škoda mluvit o něčem, v čem není majoránka ani brambory. Volba tohoto podniku tedy není příliš vhodná.

 

     Poslední den je ve znamení muzeí, z nichž některá jsou zavřená a zbytek je skutečně zvláštního obsahu. Třeba jako Ho Chi Minhovo muzeum s přilehlým mauzoleem. Počasí a muzea nás pomalu zmáhají, a tak raději jdeme do hotelu.

 

     A nastal ten smutný den – loučení. Vracíme naše Xe a shodou okolností zjišťujeme, že jsme měli motorky od člověka, který půjčoval stroje i Top Gearu. Nádhera! Kterou ale zrovna nedokážu moc ocenit vzhledem k tomu, že se loučím se svou pekelnou rudou Hondou Wave – neskutečným to strojem. Pán mi za ni dává můj pas a odvádí ji k ostatním. Nikdy na ni nezapomenu.

 

     Pak, po krátkém posezení, sedáme do autobusu a dojíždíme tam, kde nás minule vysadili z golfového vozíku. Dál jdeme pěšky. Je to sice úmorné, ale aspoň se nějak zabavíme..Čeká nás totiž noc na letišti a dohromady třináct hodin letu.

Tak takhle nějak jsme se tam měli, bylo to sice kratší, zato plné skvělých míst, zážitků, odřených loktů a hlavně jsem zjistil že nejlepí motorka nasvětě je Honda Wave!!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE