Ukrajina a Slovensko 2013

Po přečtení nějakých cestopisů jsem dospěl k názoru, že vlastně ani není co psát, protože cesta po Zakarpatí už je tu popsána ze všech směrů, pohledů a nadhledů, ale přesto mi to nedá, protože se o své dojmy chci podělit s těmi, kdo mají nějaký podobný cestovatelský sen, v našem případu spíš sníček, ale chci se také pobavit nad kritikou těch, co sami nic nesepsali a nikam necestovali, ale dokáží na tomto webu tak krásně kritizovat, protože jsou vnitřně přesvědčeni o tom, že všechno ví, všude byli a na Ukrajině minimálně 3 x ... :-)

Ukrajina a Slovensko 2013

Kapitoly článku

Předesílám, že nechci vyhrát žádnou literární cenu a z češtiny jsem měl trojku, a to ještě díky tomu, že jsem soudružce učitelce (ano, jsem staršího data výroby, tak soudružce) nosil domů sešity, jinak bych možná propadl. Nebude to také čistokrevný cestopis, spíš příhodopis o cestování.

Jak k tomu vlastně došlo a přípravy na den D

V říjnu 2012 jsem si dovezl domů V-Stromka a jelikož mě svrběly ruce, tak jsem začal v okolí sondovat, kdo by kam jel, abych v tom nebyl sám, protože ve dvou se to lépe táhne a ve třech už můžete i do Švédska. Padala jméno jako Koločava, Siněvir, Nikola Šuhaj, Eržika, … no prostě Ukrajina. Nóóóóóóó panečku … od kolegy vím, že je to tam celkem dobrodrůžo a viděl jsem i fotky jeho Octavie, se kterou se takřka schoval do díry na silnici první třídy, tak proč ne ?!

Sesbírali jsme šest statečných, kteří měli odhodlání a chuť vyrazit tím směrem, domluvil se předběžný termín – přelom května a začátek června a už nezbývalo nic jiného, než přečkat zimu. Na Vánoce jsem si přál, aby mi Ježula nadělil květen, ale asi jsem zlobil, tak jsem musel čekat dalších pět měsíců. Postupem času nám odpadávali účastníci, tak jsme zůstali jen tři – výborně, máme trojku a můžeme do Švédska, tedy na Ukrajinu.

V květnu byl jeden ze statečných postižen bolestmi zad – přeci už nejsme žádní mladíci, tedy někteří z nás a stát se to může. Výlet byl tedy odložen, zatím na neurčito. O to větší překvapení mě čekalo, když jsem objevil e-mail, že byl dohodnut a schválen termín 17.7. - 21.7.2013. Ani mi moc nevadilo, že ten termín byl schválen bez mého souhlasu a dvoučlennou radou jsem byl pověřen, abych zajistil ubytování.


Na základě zkušeností kolegy jsme se rozhodli první noc přespat v SK a ráno vystřelit na hranice, kdy by tu mělo být volněji. Byl zvolen přechod v Užhorodu a rada se dohodla, že zůstaneme „tábořit“ někde poblíž Mukačeva a budeme odtud podnikat výpady po Zakarpatí. Nezbývalo mi tedy než souhlasit, protože jsem byl sám proti dvoučlenné radě.

Zajištění ubytování padlo tedy na mě (Petr, Suzuki V-Strom 650), Jindra (BMW GS 1150) vypracoval itinerář a Radim (Honda Dominator 650) byl zvolen mechanikem týmu. Funkce tedy byly rozděleny a mohly začít přípravy.

Jindra cca měsíc před odjezdem přezouval svou Bramboru a zjistil problém na brzdách, následně i na kardanu a začalo to vypadat zle, nedobře. Dva týdny před odjezdem odešla přední pneu mně – skrytá vada v konstrukci, tak jsem ji musel reklamovat a začalo to vypadat ještě hůř. Nicméně se vše zvládlo a začalo se rozjasňovat. Bouřka s krupobitím přiletěla ve formě SMS od Radima, ve které bylo něco o tom, že zjistil, že nemá na motorce STK a nemůže najít velký techničák. Dál jsem ani nečetl,:-) protože ve středu se mělo odjíždět, tak proč si kazit nádherný pondělní večer. Během úterý se vše dopilovalo, Radim našel i velký techničák, ale až poté, co asi čtyřikrát převrátil celý dům vzhůru nohama, a tak mohl celý šťastný vyrazit na technickou.

17.7.2013 - Den první aneb údiv nad Slovenskem

Uherské Hradiště (CZ) – Fričovce (SK)

Nastal den D, hodina H, minuta M a sjeli jsme se na dohodnutém místě. Hned v úvodu jsme zjistili, že nemáme nikdo nůž, tak by nebylo čím mazat skvělé výrobky firmy Hamé, kterými jsme se dostatečně zásobili, protože jeden nikdy neví … Radim se tedy vrátil domů, protože to měl nejblíž a já jsem s Jindřichem vyrazil na pumpu dofouknout zadní pneu, protože se mi zdála nějaká prázdná. Jsem se ráno nacpal k prasknutí, tak se není čemu divit.

Zajedeme k pumpě, sundám čepičku z ventilku, nasadím hadici, zapnu kompresor a místo, aby kompresor foukal, tak moje pneu tlakuje do kompresoru. Tak to nám to pěkně začíná – místo 2,4 už tam mám jenom 1,8. Zřejmě je něco špatně. Po delší době se dořítil Radim, který, ač to měl nejblíž, byl nože pravděpodobně ukovat.  S cca hodinovým zpožděním konečně vyrážíme směr Vlárský průsmyk a musíme „přepadnout“ další pumpu, kde snad už kompresor bude tlakovat. Odnesla to pumpa v Bojkovicích, kde byl kompresor v pořádku, já si pneu nafoukal a Stromek byl evidentně spokojenější. Ještě jsem zjistil, že jsem nechal na předchozí pumpě čepičku, tak jsem šel udělat kšeft a koupil si za 9,- Kč druhou. I Ráďa se dofoukal a zjistil, že nemá čepičku, tak šel udělat další kšeft a jednu si zakoupil také. Paní měla očividně "velkou" radost, protože takové tržby už asi dlouho neměla.

Přes hraniční přechod Horné Srnie se dostáváme na Slovensko a jelikož nás dnes čeká jen něco kolem 300 km, tak si to chceme užít a nenapojujeme se na dálnici, ale jedeme po okreskách. Zjišťujeme, že i Slovensko má co nabídnout – krásná příroda, kvalitní cesty, nádherné cyklistky, chodkyně a inline bruslařky … no ještě že jsme nejeli na dálnici ! Můžeme se ale i zamýšlet nad  tím, jak Slováci udržují silnice a hlavně – jak staví ty nové silnice a kde na to berou. Není u nás něco špatně ??? No, raději nepřemýšlet a dávat bacha na cestu – co kdyby se zas objevila nějaká fajn cyklistka.

U Ružomberku se napojíme na dálnici a nabíráme směr Fričovce, místo dnešního přistání. Obdivujeme Tatry, nad kterými se začíná zatahovat a doufáme, že nebude pršet.

Po příjezdu do hotelu Kaštieľ Fričovce zjišťujeme, že nemáme tři oddělené postele, jak jsem objednával a bylo mi přislíbeno, ale manželskou a přistýlku. No, tak hlavně že nemusíme spát tři v té manželské a dali nám aspoň tu přistýlku a děti z toho vzniknout nemůžou, tak co. :-P Projdeme se po okolí, slupneme něco z hotelové kuchyně, dáme pár pivek (jelikož vím, že to budou číst i naše rodiny, přítelkyně a Jindrova manželka, tak konkrétně každý 2 - první, a to poslední :-D), probereme to, zda dát na hranicích úplatek, nebo ne – výsledek je že ne, a pak hurá na kutě.

Ujeto 313 km

18.7.2013 - Den druhý aneb úlek nad Ukrajinou

Fričovce (SK) - Berehovo (UA)

V sedm ráno hotelová snídaně (musím podotknout, že za 5 éček teda nic moc), pobalit věci a nabíráme směr Užhorod, přes Prešov,  Vranov nad Topľou a Michalovce, míjíme Zemplínskou Šíravu a blížíme se k cestovateli tak „obávaným“ hranicím.

Slovenská strana v pohodě – proběhla kontrola pasů a dokladů od motorek, paní si zapsala stav nádrže a propouští nás na druhou stranu.

Na hranicích skoro nikdo není, tak by to mělo být v pohodě. Na prvním stanovišti nám voják vypisuje lístek s spzetkou a typem motorky a propouští nás dál. Jdeme k prvnímu okýnku, kde si důležitá paní opíše naše údaje, dá nám razítko na lístek a propouští nás. Sedáme na motky a s radostí ujíždíme k stanovišti s dalším vojákem. Ten naši radost ale kazí, protože nemáme na lístku druhé razítko a vrací nás zpět. První problém je na světě a my musíme zpět. Všude jsou zákazy vjezdu, tak máme obavy, aby to nebyla nějaká jejich „nachytávka“, proto se tam motáme, než na nás od budky mávnou, že máme dojet tam. Odstavujeme motorky a jdeme si stoupnout do řady k druhému okýnku, která se tam mezitím vytvořila. Čekáme cca 10 minut, než se dostaneme na řadu. Další důležitá paní si vzala Jindrův pas, prolistovala jej a položila na stůl. Co tam asi mohla hledat ??? Že by nějaké hřivny … ? Po cca 10-ti minutách mu řekla, že máme jít k jinému okýnku, u kterého se vytvořila už celkem slušná fronta, že ona jde na oběd. No, co zbývalo, že ? Odporoučíme se k druhému okýnku, kam přišel ještě důležitější pán. Zajímavé je, že paní nikam neodešla, ale po našem odchodu opět vesele dál odbavovala další lidi. Vyčkáme si další frontu u pána, opět podáváme doklady do okýnka. Opět následuje důkladné prolistování pasu a … opět není nic nalezeno. Asi pochopil, že jsme zásadoví, tedy Jindra, ten kategoricky odmítl do pasů cokoliv dát, tak nás začal odbavovat – jedním prstem "drtil" klávesnici PC, až se z ní kouřilo, na všechno se ptal 3 x a důležitě chtěl vidět i VIN motorek, na který se pak stejně skoro ani nepodíval, protože se mu nechtělo ohýbat. Prostě hrál o čas, ale nevyhrál a druhé razítko na lístek nám musel znechuceně vydat. Společně odjíždíme ke stanovišti, odkud jsme byli odesláni zpět, dáváme vojákovi lístek se dvěma štemplíky a ten nás propouští do země zaslíbené. Zdržení na hranicích 1 a ¾ hodiny, ale to by ještě nemělo ohrozit naše dnešní putování.

Rychlé focení u cedule Užhorod a vyrážíme směrem na Berehovo, kde máme zamluveno ubytování v penzionu Villa 4 Seasons. Po euforii z překonání hranic jsme začali propadat lehkým depresím z ukrajinských silnic, řidičů a vraků, které zde jezdili. Hlavní tah jsme si představovali trošku jinak, tedy trošku – úplně jinak ! Kdo to nezažil, tak neuvěří a je to jen těžce popsatelné. Horší úseky se střídají s ještě horšími. :-) Tam, kde my jedeme sotva třicet, jedou místní snad stovkou a nevíme, jestli se dřív dívat před sebe, nebo do zrcátek, aby nás někdo nesmetl. Z aut se valí takový dým, že i na otevřeném prostranství si člověk připadá jak v zakouřeném tunelu. Auta se předjíždí zleva i zprava, někdy zároveň zleva i zprava.

Přijíždíme do Berehova, a to po 6-ti hodinách od vyjetí z SK. Tedy cca 210 km jsme, bez 5-ti minut, jeli 6 hodin. Tím byl vyřešen náš další dnešní program – cesta na Solotvinské jezera, kterou jsme chtěli absolvovat. Do setmění už to neotočíme a odvahu jet za tmy nemáme. Jindra přepracuje itinerář a my odsouhlasujeme.

Měníme s domácím Eura za Hřivny a razíme do města. Oklepáváme se z šoku nad cestami a úlek střídá údiv nad tím, jak to ve městě vypadá. Charakteristika je asi následující: zašlé, špinavé, neudržované a rozbité. Pobíhající toulavý psi, koňské povozy se míjí se Zily a Žigulíky, sem tam se objeví nějaké jiné vozidlo. Elektrické dráty natažené tak, že si na ně můžete sáhnout, svody ze střech jdou na chodník před dům, nikoli do kanalizace, totálně rozmlácené cesty.


Prostě jiný svět a celou dobu jdeme doslova s otevřenou hubou. V centru města nacházíme hospůdku se zahrádkou, kde lze obdivovat aspoň místní slečny, tak zapadneme a opět s otevřenou hubou sledujeme, a že je co sledovat a obdivovat. ;-) Při jídle k nám přibíhá jeden z místních toulavých psů a hypnotizuje nás upřeným pohledem – máme nového kamaráda.


Zlý číšník ho ovšem zahání.:-) Po dlabanci a nějakém pivku se zvedáme a jdeme na penzion. Po cestě nám ale ještě vyprahlo, tak kousek od penzionku zastavujeme v hospůdce, dáváme si jiný druh piva a opět musíme konstatovat, že ač místní, tak dobré a silné. Ve večerce koupíme chlebík, mleté kafčo a jdeme na kutě.

Ujeto 213 km (plánováno 455 km)

19.7.2013 - Den třetí aneb zhrození se nad Ukrajinou

Berehovo (UA) přes Siněvir, Koločavu na Solotvino a zpět

Zvoní budík a jdeme na to – Radim uvařil kafe, Jindra snídani – natřel chleby dobrotami z Hamé, já pak umyl nůž a můžeme vyrazit směr Siněvir a přes Koločavu na Solotviny a zpět. Jindrova skvělá navigace v telefonu Nokia nás vyváží přes nejhorší cesty směrem k Siněviru. Jindra silně znervózněl, jelikož nabíráme časové manko – průměrná rychlost je někde kolem 30 km/h, protože jedeme úseky, kde i místní jedou krokem (video), a to už je fakt vážné. My s Radimem se kocháme a fotíme, ale je to trošku o hubu, protože nevíme, ve které skončíme díře. A že v ní skončíme je jasné a nevyhnutelné, protože ty cesty byly nejspíš za války bombardované a zatím je nikdo neopravil.


Zily se do děr noří až po břicha a na motorce si připadám, jako bych jel po nekonečné řadě retardérů. Postupně si ale zvykáme a už se tomu začínáme i smát. Zhrození se nad stavem začíná střídat uspokojení z toho, že to dokážeme zvládat a začínáme si cestu užívat. Tedy já a Radim. Jindra v „terénních“ vložkách, které jsou i na silnicích II. třídy (video), trpí i za svou „Bramboru“, kterou si šetří. Potvrzuje se zde pravidlo, že to co je na mapách označeno jako cesta, nemusí být cesta dle našich představ a zvyklostí, ale spíš jen rozmláceným pozůstatkem něčeho, co kdysi dávno cestou bylo.

Popisovat Siněvirské jezero, Koločavu a Solotvino asi nemá význam, to je tu už všude popsáno a nic nového jsme neobjevili. Příroda je nádherná, nádherné jsou i kostely a chrámy, které jsou při cestě vidět a do nichž se, asi jako do jediného na Ukrajině, investuje a staví se nové i opravují staré.


Silniční infrastruktura je ovšem katastrofální a jen jednou jsme našli něco jako odpočívadlo – odstavná plocha z makadamu a dřevěná kadibudka tureckého typu, pod parkovištěm možnost koupání v místní řece, to asi pro případ, kdyby vám podjela noha v té kadiboudě ...


Radim to dal, sice si hleděli s místním pavoukem z očí do očí, ale zjevně pak byl spokojenější, tak ho tento kulturní šok nijak nepoznamenal. Myslím tím Radima, u pavouka nevím, toho jsem se neptal.

Na Siněvirské jezero se dá vyjet motorkou až nahoru, a to za poplatek 15 UAH / osoba + motorka (za pěškobus je poplatek 10 UAH / osoba). Nahoře v  kolibě jsme si dali Šašlik a můžu říct, že byl výborný. Dokonce se v kolibě dalo zaplatit i Eurem, sice v horším kurzu než obvykle (bežně byl kurz 1 € = 10,65 UAH, zde 1 € = 10 UAH), ale co by člověk pro dlabanec neobětoval a neudělal. :-D


Koločava je zvláštní místo, kde je Nikola Šuhaj pro místní lump a pro nás, díky panu Olbrachtovi, hrdina. Zde mě ale zaujalo asi nejvíc místní „koupaliště“ - kamením přehrazená říčka, ve které se cachtali místní děti a výrostci a pár metrů proti proudu nad nimi se vyjímala skládka odpadků, která čeká na to, až dojde velká voda a odnese ji po proudu někam dál. U zdejší „české“ hospody mají také originální WC - kdo by čekal něco splachovacího, tak má smůlu – opět kadibudka s tureckým systémem.


Cesta mezi Koločavou a Solotvinem nám na pár km zmizela a proměnila se v šotolinovo-hliněnou cestu se spoustou děr. Předpokládám, že za deště by jsme ji ani jeden nedali, protože jsme neměli terénní pneu, ale „silniční“ Trail Attacky od Contíků a Radim něco podobného od Dunlopu.

Solotvinské jezera – tak to pro mě bylo totální zklamání. Očekával jsem „romantickou“ podívanou na slané jezero, ale dočkal jsem se komerčně rozděleného jezera na jednotlivé „pláže“, kde se vybírá poplatek za vstup. Díky pěknému počasí zde bylo celkem slušně narváno a po návštěvě místního WC, sice zděného, ale opět na turecký způsob, jsem neměl ani odvahu jít se namočit do vody. Radim s Jindrou to dali a zážitek z nadnášení slanou vodou je údajně k nezaplacení. No, tak já možná někdy příště – zabalím neopren a půjdu se tam vykoupat. ;-)


Zpáteční cesta ze Solotvin začala být zajímavá v okamžiku, kdy jsme definitivně zjistili, že už se nevrátíme za světla a Jindra začal propadat lehké panice. Uvěřil opět své NokiaNavi, která nás ovšem zavedla zpět na tu šílenou cestu, kde i Zily zapadaly po břicha. Následně přišel na řadu můj Sygic, který ty cesty, které v NokiaNavi měl Jindra, ani neznal, za což mu musíme poděkovat, protože nás dovedl po přijatelnějších cestách. Na Ukrajině prostě podrobná navigace není výhodou. Museli jsme si to sice celé objet přes Mukačevo a dorazili jsme na penzion někdy kolem půl dvanácté večer, a to po cca 50 km zajížďce, i když Jindra tvrdí, že jsme si zajeli „jen“ 40 km. Budiž mu odpuštěno. :-) Od půl deváté ráno v sedle ...
Ve večerce jsme si koupili chleba, nějaké lahváčky na uhašení žízně, zmrzlinu na zchlazení, lehce povečeřeli a hajdy na kutě.

Ujeto 511 km

20.7.2013 - Den čtvrtý aneb rozloučení s Ukrajinou

Berehovo (UA) – Selce (SK)

Po ranním probuzení nastalo zjištění, že nás z té včerejší etapy všechno bolí. Ale ubytování nám v deset končilo, tak jsme museli vyrazit. Rozloučení s ubytováním, ještě se na mojí motorce vyfotili děti spolubydlících z vedlejšího pokoje, možná i z vedlejších domů, protože jich bylo nějak moc a v půl jedenácté vyrážíme do místního supermarketu – utratit poslední hřivny a koupit nějaké dárky domů, no a pak už směr hranice, ale už ne na Užhorod, ale na Maďarsko, na hraniční přechod Beregsurány, který je od nás cca 10 km. Opět stejná procedura – první stanoviště voják, vypisuje bumážku a pouští nás dál, pak absolvovat dvě okýnka a dvě razítka a další stanoviště s vojákem a jsme v hraničním meziprostoru. Na tomto přechodu proběhlo vše důstojně a tak, jak by to na hranicích asi mělo vypadat. Nikdo zbytečně „nelistoval“ v pasu. Bohužel jsme ale trefili špatnou dobu a na přechodu byl velký provoz, tak jsme tu stejně zatvrdli na cca hodinku.

No a pak už směr Tokaj a Rimavská Sobota, a to po totálně nudných cestách Maďarska, kde nepotkáte ani díru, ale také se není čím kochat, protože jedete převážně mimo vesnice mezi lány obilí a kukuřice. Aspoň občas jsme si s Radimem objeli nějaký ten kanál, a když se objevila nějaká díra, tak jsme si ji vychutnali a nenechali si ujít její projetí. Prostě nám ta hrůza z Ukrajiny začala vážně chybět. Za Rimavskou Sobotou jsme zastavili na dlabanec a Jindra se od nás oddělil, protože musel být v sobotu večer doma. Teď nevím, jestli říkal, že to slíbil manželce, nebo mu manželka slíbila, ale co by mu slibovala ??? :-) My jsme si s Radimem našli a telefonicky zarezervovali ubytko s bazeném a hodlali si ještě poslední večer pořádně užít naložením do bazénu.

Perfektně jsme si užili cestu mezi Rimavskou Sobotou a obcí Selce, která se kolem Banské Bystrice celkem solidně klikatí a i okolní příroda má co nabídnout. Po příjezdu do obce Selce jsme nad obcí našli náš hotel – Fuggerov dvor a kolem osmé večer se ubytovali. Hodlali jsme jít do bazénu, který byl otevřený do půl desáté večer, ale chtěli jsme si nejdřív prohlédnout nádherné okolí hotelu a užít si panorámata, která se tu nabízí. Pak jsme ale zjistili, že máme i žízeň a bazén odsunuli až na ráno …

Ujeto 365 km

21.7.2013 - Den pátý aneb návrat domů

Selce (SK) – Uherské Hradiště (CZ)

Po výborné snídani jsme se s Ráďou hodili do plavek, vzali ručníky a zamířili si to směr hotelový bazén, užít si poslední den výletu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že bazén se v neděli otvírá až ve 14:30. :-( No nic no, tak aspoň sprchu a pojedeme domů. Radim, pouští televizi a na TV JOJ právě dávají Simpsonovi. No nic no, tak ještě se dodíváme a pojedeme domů. Skončili Simpsonovi a dávají další díl … no nic no, tak se podíváme a pak už opravdu jedeme !!!

Kolem jedenácté vyrážíme směrem domů, po cestě dáváme ještě dlabanec a užíváme si krásné přírody Slovenska.

Ujeto 201 km

Závěr

Ukrajina je země, která má svá specifika. Rozmlácené cesty, drsní řidiči s ještě drsnějšími stroji, všudypřítomný nepořádek, pobíhající psi, po cestě se potulující krávy (video) a koně, turecké záchody, atd., atd.

Jsou zde ale také dobrosrdeční lidé a také náznaky toho, že se Ukrajina začíná ubírat lepší cestou – zavádějí se zde platby kartami, vyrůstají zde moderní čerpací stanice, supermarkety.  Možná se vrhnou i na stavby a opravy silnic ... tak kdo si chce ještě užít ten pravý UAdrenalin, tak ať neváhá a vyrazí. My už uvažujeme o cestě na Krym, než se to tu všechno zmodernizuje a tím pádem „pokazí“. :-)

Původně jsem chtěl vidět krásy přírody a poznávat nová města a zákoutí, ale po projetí části Ukrajiny jsem zjistil, že zde na 100% platí ono budhistické“ „Cesta je cíl“ a i kdyby zde nebyla ta nádherná příroda, tak by určitě stálo za to zažít ten adrenalin z cestování po zdejším tankodromu.

Nelituji ani minutky, kterou jsem zde prožil a přes sedlo a stupačky i procítil a nezbývá než všem tento zážitek doporučit.


Děkujeme:
  • místní policii, že si nás ani jednou nevšimla a nezastavila, i když jsme kolem nich projížděli
  • našim Stromům, Bramborám a Dominátorům, že nezklamali a odvedli dokonale svou práci
  • našim rodinám, přítelkyním a manželkám, že nás pustili, i když jim asi vlastně nic jiného nezbylo
  • místním lidem za jejich přívětivost a laskavost
  • společnosti Hamé, že nás nenechala vyhladovět
  • navigaci Sygic, že nezná podrobnou mapu Ukrajiny
  • NokiaNavi za to, že nám zpestřila vyjížďku a umožnila nám poznat místa, kde i místní jedou krokem
  • a v neposlední řadě i TV JOJ, že už v neděli dopoledne nedávala další díly Simpsonových …
PS: Pokud chcete zažít ještě víc UAdrenalinu, tak doporučuji procházku po jednom ze zavěšených mostů (video) ...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.12
Známkováno: 25x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist