Ukrajina 2006

O Ukrajině jsem toho hodně slyšel a především Zakarpatská oblast mě lákala. S rostoucím množstvím informací o stavu zdejších komunikací jsem zjistil, že moje moto Yamaha XJ 900 Diversion nebude zrovna ten nejvhodnější motocykl. Protože jsem tou dobou žil v Popradu, kam jsem se odstěhoval za Táňou. (jinak jsem z ValMezu). Potkal jsem několik motorkářů, kteří autovlakem Praha-Poprad na UA buď mířili nebo se vraceli. Nebyla tedy nouze o výměnu různých informací a spíše mě od návštěvy UA na xj odrazovali, někteří dost. Záleží ale jak jinak než na tom, kam člověk míří a kde se chce pohybovat. Respekt jsem měl, ale odradit jsem se nedal. Budu to mít ulehčené o to, že pojedu s Liborem, který tam už byl. Naopak trochu nevýhoda je, že to je člověk, kterého jsem poznal jen přes web, a jedno hodinové posezení na výstavě motocykl 2006, kde jsme si tak nějak představili naše plány a způsob cestování. No snad si sedneme jako lidi i jako nad tou naší valašskou trnečkou vzor. 52 .

Ukrajina 2006

Kapitoly článku

Patek 30.6.

Přicházíme s Táňou z roboty s úmyslem se co nejrychleji sbalit a jít spát. Měli jsme toho hodně, moje milovaná v úterý završila své tříleté úsilí státnicemi, kterou dělala při práci. Všechno bylo tedy na mě. Jenom třeba sehnat vodotěsnou 12V zástrčku, tu jsem potřeboval na nabíjení mobilu a motorek na nafukování matraček, nebo vykoumání podpěr na vrchní kufr, který jsem koupil měsíc před odjezdem. Navíc už to chtělo výměnu některých mých letitých kempink věcí a Táni chyběla pořádná belina a kalhoty na moto. Takže nakupujeme plus dalších tisíc kravinek a serepetiček. Aby toho nebylo málo stěhovali jsme se v práci a s tím byla spojená značná časová náročnost. Lítám jako kdybych stavěl barák a ne jel na dovolenou. Prostě balíme den před odjezdem kolem 18.00 a začínáme temperamentní hádkou. Několikrát jsem ujištěn, že jedu sám protože jsem hrozný. No jo Slovenky. Po třech hodinách si padáme do náručí :-).Vynecháváme usmiřovací číslo a jdeme konečně balit. Vzápětí nám Lída s Liborem přejí dobrou noc, že už jako mají sbaleno a jdou spát. O půl druhé se k nim připojujeme i my… uf.

Sobota 1.7.

Plán na tento den je jasný. Skupina A-Já a Táňa - Dojet z Popradu na Zemplínskou Šíravu a tam se spojit se skupinou B-Libor a Lída (L+L)- kteří jedou z Prahy. Skupině A se rozlepují oči kolem 9.00. Jdu do garáže pro mašinu, obloha je černá, Tatry něvidno.V garáži si všímám, že mě malinko ukapává od výpustného šroubu olej, který jsem měnil těsně před dovolenou, takže dotahuji šroub a přitom se mi daří přetrhnout spojku káblíku od dodatečně montovaného teploměru oleje. Obklopují mě všechny nadávky v českém i slovenském jazyce. Začíná pršet a já se učím letovat titěrné kablíčky na „perfektně“ přístupném místě, v leže pod motorkou, pomáhají mi motokolegové ze sousední garáže, kteří balí na dovču do Čech. Nakonec se vše podaří. Za asistence mojí potenciální svokry a jejich rad na cestu, si oblékáme nemoky, naloďujeme kufry a když už všichni v paneláku vědí, jak nám to sluší vyrážíme konečně o půl třetí směr Spišská Nová Ves, Košice, Michalovce. Výbava - moto s plnou nádrží 271kg, bočáky 13+13 kg, topase 10 kg , tankbágl 9 kg, my 76+55 kg = 447 kg připadám si jako bus. V Košicích dokupujeme jídlo a domlouváme telefonicky místo setkání v Michalovcích. Přestává pršet, cesty jsou poloprázdné a po krásné asfaltce šviháme přes Dargov. Přirovnal bych je k našim Buchlovkám, zalesněná krajina, rychlé dlouhé zatáčky. Jedu jako čuňátko, ale na domluvené benzině už stojí dva V-stromy 650 Libora a Lídy takže jsou tu dřív…. a to jedou z Prahy. Probíhá seznamování, vyprávíme si zážitky, pohodička… U Šíravy si pronajímáme v kempu Biela hora pěknou chatku s kuchyňkou, WC, sprchou. Využíváme rodilou mluvčí Táňu, vše domlouvá, já mlčím a jen sem tam dačo trepnem po slovensky, takže platíme 150 Sk na osobu…:-) Panuje obecné veselí. Domlouváme cíle, které chceme na UA vlastně navštívit, tak nějak předběžně jsme domluveni na Černobylu (kam až to půjde) a Krymu. Nic víc konkrétního, nad mapami domlouváme místa zájmu a začíná se rýsovat trasa. L+L mají delší dovolenou a plánují cestu až do ruského Astrachánu, my chceme nejdál na Krym, takže to domlouváme tak, abychom byli co nejvíc spolu. V životě existují malé radosti, například když se můžete podělit o domácí slivovici…hmm… třeba s Pražáky. Tak aby se lepší uvažovalo, otevírám. Lídě chutná velice, já jsem rád, toš nalévám. Život je krásný. Najeto 205km

Neděle 2.7.

Ráno je krásně. Dohodneme se na hraničním přechodu Ubla - Velký Bereznyj. Celník chce vidět zavazadla, takže otevíráme kufry, trochu se v tom přehrabuje, ale vše odsýpá rychle. Ještě měníme Kč a Sk na Hřivny a mažeme dál. Nad kurzem moc nešpekulujeme, protože hledání nějaké jiné směnárny by nás jen zdržovalo a taky by s největší pravděpodobností přijímaly jen USD nebo Euro a ty si necháváme až na druhou polovinu cesty jako bez problému měnitelnou měnu.
Cesta je o dost horší, ale ta krajina jako by byla ještě krásnější, Ukrajinci piknikují u řek, tak si to zkoušíme taky. Začínám trpět za xj-čko. Stromy jedou 100-130 já se snažím sekundovat, jen čekám jestli mi upadne první kapota nebo kufr. Konečně najíždíme na evropsky vyhlížející asfalt. Policie DAI tu má stanoviště hned za benzinou. Cesta je rozšířená, úplně rovná, na krajnicích stojí kamiony, takže si vůbec nevšimneme stopky, kterou krokem přejíždíme. Okamžitě nás zastavuje muž zákona.
Odstavíme motky na krajnici a Libor jde řešit vzniklý problém do DAI budky, že už ví, co jsme provedli. My zbylé 3 kusy pořád nechápeme, co se tu vlastně děje. Zjišťujeme, že každé přijíždějící auto zastaví na stopce, počká dvě vteřiny a pak v pokoji odjíždí. Dělají to všichni, ale za deset minut, co tu stojíme a pozorujeme provoz ani jeden cizinec, dokonce i řidiči kamionů přehlížejí stopku. Je to šikovně vymyšlené. Libor zatím usmlouval jejich nesmyslný finanční požadavek na 20hr na moto a jedeme dál. Zvykám si na blikání řidičů upozorňující na DAI-ky které měří rychlost a večer dojíždíme do Termopylu. Hned na kraji sjedeme na mimoúrovňové křižovatce ( = tankodrom) vpravo a nalézáme hotel Globus. Je nový, jdou tu uschovat motocykly, je OK. Jedna noc 120 Hr/osobu. Lída je pro hotel, my jsme šetřílkové a taky jsme se s Táňou už dopředu domlouvali, že civilizované spaní se sprchou nám bude stačit každý druhý den, takže se loučíme s L+L a jdeme dát divočáka. Na ráno se domlouváme v 9.00 u hotelu. Jinak asi 1km za globusem je z unimobuňek postavená ubytovna Bratislava která je sice levnější 80 Hr/osoba, ale tady bych šel jen za nepříznivého počasí.


Za městem odbočím na první příhodné cestičce, na jejím konci nalézáme samotu u Lesa. S domácím se domlouváme, že budeme spát kousek od jejich domu. Cítíme se v bezpečí a asi hodinu stavíme stan protože přichází celá rodina v čele s ukecaným dědou, což se neobejde bez slivovice. Táňa má doma spoustu plyšáků z dětských let, takže jsme některé menší vzali, že je rozdáme dětem a tady se hned jeden hodil pro dědovu vnučku. Překvapuje mě zdvořilost celé rodiny, která už nám dává dobrou noc. My ještě baštíme uherák hledíme na hvězdy, které pomalu vycházejí a pak rychle spát.
Než jsem usnul, přemýšlel jsem, jak jsem se málem nechal svést luxusem hotelového spaní. Ještě že mám takovou gazdinku která mě to vymluvila, protože jsem si chrochtal nad prvním kontaktem s domorodci a taky nad pohodou tohoto místa. Najeto 417 km

Pondělí 3.7.

Ráno mě probouzí důvěrně známý zvuk vytočeného motoru Jawa 350 pana domácího, o kterém jsme se předešlý večer bavili. No jó, vždyť já slyším, že máš taky motorku…:-). Děláme si kávu a čaj, něco zďobnem, chvíli poletuji bosý v rose, jak je mým dobrým zvykem, a rozloučíme se. Chci nastartovat a ono nic. Jen to lupne. Zkouším kontakty a všechno co mě napadne. Ale nic. No tady na té šotolině se bude mašina parádně roztláčet, nicméně se nám to daří na lepším úseku. Zkouším chcípnout motor a zkusit znovu startér a světe div se, funguje. Hlava mi to nebere, ale mažeme do hotelu za L+L. Stromy už tam stojí taky. Jen majitele nevidíme. Mezitím si nás odchytne chlápek, který se představí jako prezident moldavského motoveterán klubu. Láká nás na jejich akci v Kišiněvu a v Polsku, kde budou vystavovat svoje motocykly. Ukazuje zajímavé fotografie a je očividně rád za náš zájem, účast ale nepotvrzujeme, i když jsem „lákáni“ na lunapark který má přijet. Alespoň slibujeme, že se o tom zmíníme v Čechách na motofóru a s tím se i rozloučíme. Dnes chceme dorazit do Kijeva přes Chmelnyckyj a Žitomyr. L+L vyjíždějí z Termopilu jako první a nevšimnou si, že na nás bliká žigul. V dálce si už všímám proč, ale stromy mají smůlu a jsou zastaveni DAI kontrolou za rychlost. Platí neuvěřitelných 140 Hr a ještě dlouho na ně nadáváme, protože normální pokuty se tu pohybují tak 20 až 60 Hr.
Krajina je pouze mírně zvlněná nebo úplně rovinatá a jsem hotový z toho, jak není až na horizont vidět nic jiného než louky nebo pole. Chvíli jedu i první, ale stromy na to dlouho nemají nervy, protože jak se objeví asfalt na úrovni naší třetí třídy zpomaluji na 80-90 km/h, tak mě předjíždějí. Při následném dojíždění proletím pár takových macoch, že skoro zuřím a při čurací zastávce na mě Tánička při kontrole ráfku radši ani nemluví. Zrádnost UA silnic pro mě tkví v neustálém střídání úseku, kdy se dá jet v pohodě 2 kilometry 120 km /h a pak se najednou cesta promění v hnus a než zpomalím, tak se dá zase fičet nebo jedete zase 2 km v hnusu a tak pořád dokola. Takže si můžu oči vyočit a je to dost únavné. Samostatnou kapitolou jsou díky bohu jen řídce se vyskytující kostkovice ve městech, ale když už tak … V jednom takovém městečku kde opět prolítnu jeden kráter si dáváme oběd v domě, o kterém jsme si zprvu podle barvy omítky a zkulturněnému okolí mysleli, že jde o bordel. Naštěstí je to restaurace, dáváme boršč a nějaké maso dle vkusu každého z nás. Chutná mi i nealko pivo Oboloň a ceny jsou přibližně stejné, jako na Slovensku. Jsme jediní zákazníci. Personál na nás vykukuje zvědavě z kuchyně a myslím, že největší atrakce je Lída na svém V-stromu. Při odjezdu se celá výprava včetně personálu zapojuje do hledání mého klíčku od zapalování, ještě že si nakonec Lída všímá, že ho mám na krku.


Jedeme dál a já se stydím. Na dálnici mezi Žitomyrem a Kyjevem se jede parádně, takže se i navzájem fotíme a jízda tolik nevyčerpává, potkáváme v protisměru skupinku Čechů a později se v kempu na okraji Kyjeva, který Libor zná z loňska dovídám, že v oné skupince byl jeden jeho známý, jestli se to tak dá říci. Kemp stojí 35 Hr na osobu, je tu hlídač, sociálky asi nejčistší jaké jsem kdy v kempu viděl. Dáváme pivko a protože to tu neskutečně voní objednávám si ke stanu šašlik kde klábosíme.Za půl hodiny příjde připitá obsluha, na malém talířku nese trochu masa s kečupem a chce po mě 65hr!!!Koulím očima a skupina mě přesvědčuje ať si to vrazí do orgánu což taky dělám. Je to fakt děsně předražené.Na spravení nálady vytahuji poslední zbytky slivovice. Lída nemá námitky(šikovná holka), Libora chvíli znásilňuji, ale povolí. Každopádně tento večer mě těší nejvíce jiná věc. A to vědomí že s těmito lidmi tuhle dovolenou bez problému s Táňou dokončíme, protože jsou tolerantní a problémy řeší nenásilně v pohodě - no super... Komáří žerou jako krávy - jdeme spát. Najeto 423km

Úterý 4.7.

Ráno vstáváme s Táňou dřív a jedeme jen nalehko nakoupit do města.Překvapuje mě relativně klidný tep Kyjevské dopravy. Náklaďáky a busy sice neskutečně čoudí, ale zatím na mě celkově doprava působí bez problému a to i na dálnicích kde se jezdí tak do 130 a to i západoevropské a japonské automobily. Častěji se troubí, ale spíš stylem jsem tady něž vole uhni. Trochu se tu motáme, ale to mě nevadí, protože mě všechno připadá zajímavé a chci vidět Kyjev. V marketu evropského standartu kde se ceny pohybují plus mínus 25% jako u nás děláme poměrně velký nákup za 65 hřivňáku. Co se mě tu zdá opravdu levné jsou sýry takže jeden půl kilový končí v košíku a jak později zjišťujeme je vynikající. Xj-čko zaparkované před obchodem je tak trochu atrakce, jako skoro všude kde se šustneme, ale co nepotěší je fakt že nemůžu nastartovat. Jen to opět lupne a nic. V duchu si říkám, jak mě Táňa asi roztlačí, ale stačí jenom pohled na jednoho chlapíka kolem 35let, který nás s kolegou sleduje ze zaparkované dodávky a ochotně pomáhá. Mašina hned chytne. Tato závada mě provází po zbytek dovolené a průměrně na 20 nastartování se jedno nepovede, ale vždy stačí jen drcnout. Dáváme řeč s chlapíky a ptáme se na děti. Má dvě takže se zbavujeme dvou plyšáků. Horečně prohledává dodávku co by dal on mě, ale nic nenachází tak dává alespoň svoje telefonní číslo kdyby něco. Celkově Ukrajinci naplňuje moje představy o příjemných lidech.Ve službách jsou sice trochu nesmělí kvůli jazykové bariéře a asi se i víc stydí nebo co, ale jinak ok. Po snídani v kempu jedeme Maršutkou - asi 12-ti místná dodávka, která je odtud 5 min chůze na metro (stanice Beresteiska nebo Šuljavská) a pak s přestupem na stanici Chresčatyk do centra na Majdan Nezáležnosti. Což je něco jako náš Václavák.




Kyjevem protéká řeka Dněpr a jak se dovídám z průvodce to je i důvod že cesta eskalátorem trvá asi 5 min (přitom jeho rychlost odhadujeme tak na dvojnásobnou oproti té s kterou se můžete setkat v Praze). Velmi jednoduchý je systém placení, při vstupu zaplatíte 1hr a tím to končí. Procházíme památky,velmi pěknou čtvrť Podil, popíjíme kvas od pouličních prodejců doufaje že se večer nepo… . Taky si nemůžeme nechat ujít sochu matky Ukrajiny, kde nás přepadá klasický krátký, ale silný kontinentální deštík. V metru nás zaujme starší žena která si zde vydělává zpěvem, ale jakým! Nechápeme proč nesklízí aplaus někde v opeře a těžko si domýšlím jaké okolnosti ji donutili zpívat zde mezi lidmi kteří jí naprosto ignorují. Večer nám v centru trochu trvá než najde restauraci přiměřenou naším finančním možnostem.


Takže dáváme pizzu což je sice nestylové, ale platíme dohromady 180 Hr. Navíc tu mají na záchodě ve vstupu do kabinky lítačky ze 6 cm dubových desek jako v salónu na divokém západě.Vstup si musíte opravdu zasloužit protože pružiny na lítačkách jsou tu jak z traktoru a navíc to chce postupovat velmi rychle vpřed. Jinak hrozí dost silné plácnutí zpětným rázem přes kostrč a nekompromisní postrčení směrem k míse – jak se stalo i mě. Celý proces se opakuje i směrem ven a člověk má dojem jako by byl z WC vyplivnut. Večer opět posedáváme na náměstí Nezáležnosti. Louskáme nějaké to pivko, sledujeme čilý noční život a jako ten den už asi posté s Liborem komentujeme místní masově rozšířenou módu domorodých krasavic (snad každá druhá) v nenošeni podprsenek. Trochu nám z toho asi hrabe páč se navzájem ujišťujeme že příští rok jedeme znovu, ale bez bab.
Centrum působí bezpečně díky policistům, jenž jsou snad na každém rohu a i přes velkou únavu z celodenního chození jsme spokojení. Smutná tvář Kijeva a asi celé Ukrajiny jsou žebrající starci a stařeny. Nebudu se o tom více rozepisovat, stačí snad když jen řeknu že pohled na jejich utrpení vás zasáhne… Najeto 35km

Středa 5.7.

Včera jsme nestihli prohlídku katakomb v Kyjevsko Pečarské Lavře a protože nám to připadá atraktivní vracíme se na toto místo dnes.Míjíme obrovský klášterní komplex horní Lavra, který je zároveň náboženské srdce země a soustřeďujeme se na zmiňované katakomby, které turisté opomíjejí a myslím že je to i záměr místních. Protože jde o velmi posvátné místo (na které se nevztahují žádné poplatky) snažíme se chovat zdrženlivě a s úctou, i tak si ale připadám trochu jako vetřelec.Holky řeší jestli si mají koupit šátky na hlavu bez kterých je vstup do podzemí nemyslitelný. Nakonec si Lída uvazuje na hlavu velký kapesník ve kterém vypadá jako dojička z dob perestrojky. Táňa improvizuje s mojím tričkem s dlouhým rukávem – taky zajímavý model tuarega. Škoda že se tu nemůžeme fotit… .Jsem hotový z nástěnných maleb při vstupu zobrazujících peklo, tak sedím na prastaré lavici, zírám a snažím se to pochopit. V podzemí si svítíme svíčkami a uzounkými chodbičkami procházíme kolem prosklených rakví svatých a jejich ikonami. Všichni poutníci, někteří i v slzách líbají jednu rakev za druhou, všudypřítomní kněží i ikony. Je z nich cítit silná víra a velmi hluboká pokora. Lepší to popsat nedokážu. Připadá mi že kněží nás tu moc rádi nevidí, ale nakonec procházíme snad všechny přístupné části podzemí.
Po návratu do kempu a doplnění paliva ve formě čaje a dobrot z marketu, vyrážíme ke druhému cíli, který nás s Táňou lákal převelice a na který jsme si troufali hlavně díky Liborovi a jeho zkušenostem z minulého roku. A to mrknout se do severní oblasti Polissje kde před 21 lety došlo k tragické černobylské havárii.
Musím poznamenat že jsem se snažil dopátrat a prostudoval všechen materiál o tzv. zakázané oblasti, abych měl alespoň trochu představu do čeho jdu. Kde hrozí nebezpečí a naopak.
Že návštěva dané oblasti není holý nesmysl potvrzuje i fakt že má dnes každý možnost požádat příslušné ministerstvo o povolení ke vstupu do zakázané cca. 30-ti kilometrové zóny od města Pripjat. Jednodušší je kontaktovat soukromou turistickou agenturu což vás zbaví vší byrokracie. Vše s průvodcem atd.-klasický zájezd. Za všechny agentury o kterých jsem se dozvěděl uvádím: Sputnik Kyiv,Puškinskaja 9,tel. 044 228 0938,

www.sputnik.kiev.ua

Cena je kolem 150 USD samostatně,v rámci skupiny 30 USD. Nicméně nebudu popisovat co to znamená vyrazit na vlastní pěst.
Tankuji plnou, české vlajky mizí z kufrů, a 60 km před ZZ Libor vytahuje pojistky od světel (strom svítí automaticky po nastartování). Pádíme krajinou lesů a luk kde je na zmiňovaných posledních 60 km čím dál více vidět opuštěné samoty, osady a vesnice obydlené odhadem z 10% .Cesty jsou tu natolik kvalitní, že mě to nedá, místy valím 180 a trochu ujíždím L+L jedoucích na jednom moto. Je to zvláštní pocit v tom liduprázdnu svištět krajinou v podvečerním slunci, kde potkáváme jen dvě staré auta. Vím že tu lidé žijí. Dokonce si někteří vymohli na vládě návrat do zakázané oblasti, především na venkov. Ale na tu rozlohu v které se pohybujeme si přidám jako by jsme tu byli sami. Tahle krajina má svoji krásu jen ty vesnice působí děsivě. Nakonec díky Liborovi dorážíme k brance, kterou minulý rok objevil a hlava mě to nebere jak se mu to mohlo podařit. Z Táni se stává reportér což jsem si všiml, při krátkých zastávkách cestou sem a mlčky dělá parádní fotky, až se divím kde se to v ní bere. Protahujeme mašiny brankou a Libor jde za zatáčku zmapovat terén a pak všichni nad mapou sledujeme cestu kterou se Libor loni dostal až do Černobylu a po které se chceme dostat dál k 10-ti kilometrové zóně. Co ovšem nikdo z nás nečeká je chlápek v rozgajdané uniformě, který vyšel ze zatáčky. Stačím jen říci „Ty vole to je policajt“. Holky stoupnou za nás skovávají foťáky, my s Liborem na sebe čumíme jak telata, Lída s Táňou se připojují. Libor stačí ještě vyblekotat že jako ukrajinsky nerozumíme. Chlápek příjde blíž otráveně se představí jako kapitán milice a ať jdeme za ním. Jsme přikovaní k zemi a stále si vyměňujeme těžko popsatelné pohledy. Nevím kdo to řekl, ale padlo „ujedem ? “ . Kapitán nás vyzývá ať jdeme za ním otočí se zády udělá pět kroků ohlédne se přes rameno jestli jako jdeme za ním, my přikovaní k zemi takže se vrátí a když se toto opakuje asi třikrát a zjevně ho to už nebaví, Libor ukáže směrem jako kapitán a říká „Kijev ?“ Kapitán na to-ne Kijev, ale za ním. Jediný duchem přítomný Libor, bere mapu ukazuje ji a česky s přízvukem ruštiny vysvětluje „my ztratili sa“, „my Kijev“ a podobné bludy k čemuž se připojujeme celá skupina. Plantáme kraviny, ale když nám Kapitán už asi po patnácté vysvětluje že je kapitán milice, že jsme vstoupili do zakázané oblasti a že ho musíme následovat, konečně teda pochopíme. Nasedáme neochotně na motorky a jedeme za ním.Zjišťujeme že stanice milice je jen 250m od branky, ale vegetace tu pohltila všechno takže jsme neměli šanci nic vidět. Ještě se domlouváme že budeme dělat blbé. Na stanici se vracíme hluboko do dob socializmu. Nové jsou jen ty uniformy které tu má posádka čítající tři muže a čokla - ten uniformu nemá, který nás asi prozradil. Následující výslech je těžko popsatelný. Kapitán chce vědět kudy jsme se sem dostali, někdo něco odpoví a ostatní ho okřiknou že to přece říci nesmíme nebo se prozradíme. K výslechu se připojují kolegové kapitána, ale my jen mlžíme. Nechápu kde se v nás bere to herectví a předstírání zatoulaných, unavených českých turistů nemaje potuchy kde to vlastně jsou. Mezitím zažijeme několik horkých chvilek kdy kapitán zjistí že místo kudy jsme se sem dostali máme na mapě poznačené nebo když vidím jak Táňa tajně vytáhne z foťáku, (ze kterého by podle fotek okamžitě zjistili že jsme do zakázané zóny jeli záměrně) SD kartu, aby zachránila fotky kdyby nás prohledávali. Je to jak na houpačce nakonec kapitán volá vysílačkou nadřízeného. Ještě chceme nabídnout úplatek, ale kapitán už hlásí co se stalo. Čekáme co bude. Po hodině konečně přiznáváme že jsme přijeli tou brankou. Nešťastný kapitán nás hubuje, že si příště až pojedeme na Ukrajinu musíme! vzít slovník proboha, že je s námi strašná domluva. Jsou nám nabídnuta cigára, nikdo nekouříme a všichni tři z posádky se pokouší o komunikaci co děláme v ČR , co motorky atd. Jsou úplně v pohodě, normálně by jsme rádi poklábosili, ale konverzaci nerozvádíme a dá to vážně dost práce předstírat že jako nerozumíme.Vojáci kroutí hlavou jak jsme tak mohli zabloudit.Lída se ptá na psa a kapitán pronáší památnou větu že tu mají adin hau hau a adin mnijau mnijau… Těžko dusíme smích.


Vojáci se začínají upravovat, přijíždí šarže i s eskortou. Všichni salutují a my čekáme tvrdý výslech. Místo toho kapitán hlásí že jsme se ztratili a omylem vjeli do zakázaného území. Kontrolují se opět pasy někam se volá, ale vše je ok. Doteď je pro nás všechny záhada jestli nám to kapitán zbaštil a nebo jestli pochopil o co nám šlo a zahrál to do autu. Jsme vyzváni, aby jsme jeli na motorkách za Ladou Samara kterou přijela eskorta a vojáci nám vysvětlují že pojedeme k oficiální bráně. Loučíme se jako by jsme byli na návštěvě. Projíždíme kolem totálně zarostených stavení a aspoň tady vidím jak vypadají v zakázané oblasti místa kde kdysi žili lidé. Nakonec najíždíme na cestu širokou jako naše čtyř-proudovka a za chvíli jsme u brány kde je několik budov a zvědaví vojáci. Motorky se kontrolují dozimetrem naposled mě zalepí jestli nepůjdu domů pěšky. Mezitím jsme zavedeni k něčemu co připomíná velký rentgen a měří se pro změnu jestli nesvítíme třeba my. Kontrolky svítí zeleně takže si jdeme pro mašiny které jsou taky košer. Vojáci se loučí, holky zamávají - ty vole jsme z toho venku!!! Cesta je neskutečně široká, rovná a krásná až po horizont… takže jedu plný kotel přes 200 a užívám si že jsme zase free.


Ještě děláme nějaké foto přijíždí Libor s Lídou, vzpamatováváme se z toho co se nám stalo, konečně můžeme mluvit normálně a vše si říci… Nafotíme opuštěnou osadu a až za tmy přijíždíme do kempu kde u piva neustále promíláme co se nám to vlastně stalo a uvědomujeme si neuvěřitelnost toho všeho co se semlelo. Myslím že můžu říci za všechny že jsme to chtěli zažít trochu jinak. Nicméně jsme zjistili že průser při chycení v zakázané zóně může být velmi, velmi velký. Můžete nadobro přijít o motorku a všechny věci, nějakou dobu pobýt v base a mít zakázaný vstup na území UA. S největší pravděpodobností by jsme dopadli mnohem hůř, kdyby jak říkal Libor „kapitán honil frčky“ a nahlásil nás třeba jako úlovek. Možná na něho dolehly naše bledé tváře a tak trochu nám naši verzi chtěl uvěřit. To se ale asi nikdy nedovíme.
Až dokonce dovolené neřekneme psovi a kočce jinak než adin hau hau a adin mnijau mnijau…

Najeto 240 km

Čtvrtek 6.7.


Jedeme do Oděsy.Podle mapy je to přes 500 km převážně po dálnici.Z Kyjeva nás vyvádí Libor. Vlastně po většinu dovolené jede jako první a doplácí tak na nejlepší znalost azbuky. Na UA je maximální povolená rychlost na silnicích první třídy 90 km/h a na dálnicích to samé což je fakt opruz. Nasazujeme tak 120 a sledujeme protijedoucí vozidla jestli neupozorňují blikáním na četné policejní kontroly. Asfalt je pěkný a mě to nedá tak tomu trochu vrknu no a při jednom dobrzdění mě naměří 121 ale myslím že jsem tam měl míň. Neochotně solím 40 hřivňáků, protože se valí další fízl se zřejmým úmyslem něco trhnout taky pro sebe, sedáme na mašinu a pálíme pryč. Už jede zase první L+L. Jenže ti se s tím moc nemažou, takže se je snažím dojet a zase fízlové. Naměřeno 120 km/h. Starý zaučuje mladého a ještě zdržuje, protože mě táhne do DAI budky tam zkouším 20Hr které si mlaďoch bere a společně si zanadáváme na korupci a toho zmetka co mě oškubal před tím, protože tak rychle jsem nejel. Dostávám typ že po 8 km je další kontrola. Dojíždím L+L kteří si všimli že mě stavěli tak čekají a jsou vysmátí jak leča. Po zbytek cesty jsem jak na trní, sleduji protijedoucí auta a jen čekám kdy na mě zas vyskočí DAIkaři s radarem. Ještě mě stačí dojít benzín a Libor lepí píchlou gumu (zvládne to za 15 minut) a konečně jsme v Oděse. Ubytování nacházíme dost drahé takže to zkoušíme s Táničkou vytrvale dál, což nakonec vyústí ve vyčerpávající nalezení báječného zastrčeného kempu Zlatá rybka kousíček od křižovatky cest M14 a T1606. Slušný standart a vynikající ceny za stanování a chatku. Ještě k tomu jsme tu skoro sami. L+L dávají chatičku my s Táňou jdeme pod stan s tím že si děláme finanční rezervu na Jaltu, která má být podle všeho nejdražší. Než postavíme stan má v sobě Libor několik panáků a nalézám ho u baru kde kupuje pivka. Že by pověstná tichá voda? Ale ne, prostě Libor má dnes sací náladu tak jí trávíme ve společnosti dvou Ukrajinců ve středním věku kteří jsou v Oděse kvůli obchodu a s nimi poznáváme onu typickou UA zálibu ve vzájemném fotografování a vyměňování vizitek.


Na závěr večera se rozloučíme se svými drahými polovičkami a společně s pivíčkem rozjímáme v sedě na schodech před vstupem do kempu kde se seznamujeme s místními policisty pochůzkáři kteří přijeli do Oděsy na výpomoc ze 400 km vzdáleného města. Poklábosíme a k mému příjemnému překvapení zjišťuji že svou práci berou opravdu vážně, nenechají se ukecat na nabízené pivko a do konce pobytu se ještě několikrát potkáme i v kempu z čehož máme s Táňou pocit bezpečí.

Najeto 524 km

Pátek 7.7.

Ráno všichni spí, v kempu skoro nikdo tak jdu šmejdit do opuštěného stavení na okraji. Je to tu jak po výbuchu,samý bordel a vněm plno zajímavých věcí. Na pudě vrkají holubi ve střeše díra jak vrata, prozkoumávám gramodesky šuplata v psacích stolech a v jednom nalézám průkaz kolchozníka, parádní suvenýr říkám si, ale jsem trochu nervózní jestli mě někdo neuvidí až budu vycházet tak si ho tu pěkně nechám s tím že si pro něj ještě přijdu. Jdu ke stanu že se převleču, Táňa už vstává a když už už chci vlézt dovnitř slyším jak říká. Preboha mojko a toto je čo? A přitom zírá na moje termospodky. Podívám se dolů a vidím takových 200 blech jak mě lezou po nohách na horu. Totálně nechápu, okamžitě se vysvlíkám a spodky letí sedm metrů ode mě. Jen v trenkách mažu do sprchy se šamponem, už vidím i kousance a drhnu se jak radioaktivní. To samé dělám s trenkami ze kterých hubím 3 malé tvorečky. Kdyby někdo viděl jak si poctivě a z blízka prohlížím svoje trenýrky než jsem si je zase oblékl asi by mě měl za úchyla. V rámci sanace stěhujeme i stan protože všude, kde jsem se pohnul něco zůstalo a zprvu se nám zdá že to je asi z trávy nebo z koček co tu mají na recepci. Takže je tam dupu jak sysly. Ti nechápou, diví se a prý jestli to nejsou blechy travní které prý nekoušou. No po přestěhování už nic nevidíme takže se uklidníme, ale při představě že jsem málem i s těmi blechami vlezl do stanu se nás jímá hrůza. Ještě pobavím ubytované turisty tím, když na 5ti metrové bidlo naberu spodky a nesu je do připraveného kýble s něčím co smrdí jako Savo. Zachraňuji tak svoje intimní ošacení od cizopasníků.




Od Lídy se dozvídám že nedobrovolně užila roli ošetřovatelky. Libor byl pacient – těžký kocovinář, ale myslím že to taky neplánoval.No eště že máme ty naše roby. Když konečně snídáme na takovém zastřešeném posezení které patří k chatičce L+L zažijeme jednu z neomaleností, které se dopustí personál a dost nás tím nasere.V podstatě jsme po snídani z našich zásob, děláme si čaj na benziňáku, když tu se znenadání přikutálí jedna ze zaměstnankyň nervózní z toho že nemají v restauraci klienty a snaží se mě a Táňu vykázat z posezení protože jsme jen ve stanu. Nevěřícně zíráme o co go a Lída která se rozčílí asi nejvíc a nedá se vypič…. vysvětlí paní že u jejího posezení bude sedět koho ona bude chtít. Asi po hodině když si chce koupit u jednoho ze čtyř lidí obsluhujících bar, kde nemají žádného zákazníka přichází s nepořízenou. Prý mají zavřeno… Při podobných problémech stačí nedat se zastrašit, uspějete na 95% a to platí i pro vydřiduchy DAI-káře pokud vás budou pokutovat za nic.
Odpoledne jdeme na procházku prubnout jestli je pacientovi už lépe :-). No tak teď vážně. Jdeme zkouknout pláž. Je tu hodně lidí, samý Rus, voda je díky 2 až 3 km vzdálenému přístavu hnus a zajímavě zde kontrastují nádherné mladé dívky se svými v průměru 120-ci kilovými matkami. Já mám samozřejmě oči jenom pro moji Táničku, takže vidím jen samou krásu. Při cestě zpět se zastavujeme v auto-moto salonu a zjišťujeme že nová FJR tu stojí tak o 100 tis. víc než u nás hmm. Ohledně večeře se rozdělujeme, L+L si jdou ukuchtit něco na vařiči a já s Táňou si dáváme nejhnusnější jídlo z celé Ukrajiny v takové místní večerce kombinované s restaurací. No tak příště budeme vědět. Večer jedeme do centra Oděsy klasicky maršutkou. Brzo mě pohlcuje pohodová atmosféra kterou si tohle město v podvečer tepe. Ukrajinci mají rádi procházky a je to tu vidět. Lidé odpočívají na lavičkách a všude kolem jsou hloučky lidí hrajících stolní hry od výmyslu světa a nádherné staré budovy někdy i s pořádnou patinou dlouhověkosti. Procházíme par obchůdku, Táňa si kupuje kabelku. Zkoušíme smlouvat u typicky ruského, (nikoli Ukrajinského) suvenýru matriožky, ale smlouvání se tu moc nenosí. Klasický večerní deštík přečkáme na dohled od Potěmkinových schodů u kávy a celý večer prozkoumáváme přístav (větší jsem ještě neviděl) a centrum se všemi Bulváry a uličkami. Pokecáme s místními motorkáři, dostaneme pár tipu a rad prostě pohoda jako prase. Moje něžná, křehká Tánička ještě stihne vyrazit dveře v Mcdonaldu od WC které se zasekly, tak zdrháme a maršutkou valíme zpátky. Mimochodem si Libor všímá že vždy když jsme někam chtěli jet zrovna přijela maršutka která jela přesně kam jsme potřebovali….a to se vyplatí…

Sobota 8.7.

Dnešní cíl naší cesty leží v autonomní oblasti Krymská Republika.Chceme dojet někde za Symferopol, směr Jalta. Těším se že si odpočineme a Táňa na to jak se bude válet u moře. To byla také jediná podmínka společné cesty, že alespoň jeden den strávíme na pláži.Je to její první dovolená na motorce a příjemně mě překvapuje jak svoje ženské vrtochy uložila doma do skříně a když trpí tak potichu. Místo toho se o mě po tom celodenním vyčerpání ještě stará co se týče jídla a čistého oblečení. Nejsem na to na cestách zvyklý a je to moc příjemné. Díky mojko jsi hvězda. Vyrážíme brzy a jsem rád že tím pádem dáme víc přestávek. Nemám turistické plexi a nad 120km/h mě to nepříjemně pohazuje s hlavou takže mě pak bolí za krkem a to tak že dost. Nicméně zákon schválnosti nás nutí po dvou hodinách zavítat do servisu, protože se mě ulamuje lešení na pření kapotě, ve stejných místech jako to udělalo kámarádovi na jeho devítce XJ. Moc mě to nepřekvapuje, protože vím že toto je jen jedna z mála slabin na jinak parádním cestovním motocyklu. Navíc se dá závada jednou provždy vyřešit svařením a posílením choulostivého místa. V servisu se všichni snaží pomoc, takže kromě mě se odmontování kapoty účastní i Táňa, Libor, Lída, šéf servisu a jeho zaměstnanec z čehož jsem nervózní a ještě než začnu vrčet prchne Táňa bo už mě zná. Po dvou a půl hodině nepříjemného pečení na sluníčku jsem chudší o 50 Hr, ale lešení je vyztuženo a zavařeno lepší než jsem čekal. Takže spokojenost jen musíme švihat nebo nikam nedojedeme. Před Cherkonem Stromy opět zastavuje DAIka, ale jedem 90km/h za hodinu takže to musí být v suchu. Mě zastavují taky i když jedu ještě pomaleji. Přátelský policajt vybere techničák, tak se jdu mrknout za pražákama co tam řeší. Libor říká že jel 90sát tak se divíme proč nás zastavují, Najednou přijde jiný vysmátý policajt a říká 20Hr, 20hr, 20Hr a přitom ukazuje na motorky. Ptáme se za co a on že za průjezd. Přitom si chce Libora odtáhnout stranou, ale schválně se za nimi tahám jak smrad a volám i Lídu a Táňu. Bouříme se a hádáme. Ten hajzl na nás skouší ještě ekologickou daň za 30 Hr. Libor vysvětluje že nám eko daň něnužna, protože máme motocykly, ale vypadá to že se nedohodneme. Po pěti minutách vytahuji mobil že volám na ambasádu. Hned nám vrací techničáky a ať jedeme. Jsem vytočený, tak si ještě jako fotím jejich spz. Policajti se hned přiženou a jeden se mě sápe po mobilu, chtějí mě hned pokutovat a řvou ať jdu do auta. Všemožně uhýbám křičím že mobil je můj a že mu ho nedám a tak dokola když už do sebe narážíme pupky, vtlačí se mezi nás Libor. Uhrávám to že můj mobil foťák nemá a když ten hajzl vidí že se nedáme nasupeně se otočí a pouští nás. Hodně jsem se zapotil a znovu bych to neudělal, ale aspoň jsem je vylekal. Po tomto dalším zdržení Stromy nejdou pod 110 tak se držím jak se dá a jen doufám že nepřejedu některý z asfaltových hrbů které jsou hlavně na krajnici a nemusel by se za něj stydět ani dromedár, ale jinak to jde. Zastavuje nás další kontrola. Prej že jestli máme ekologické karty. U nich stojí 55hr a dál že budou ještě dražší… Už nás serou tak my na ně taky, jedeme dál. Po 20 km dojíždíme k mýtnici Krymských policistu jestli je tak mohu nazvat. Zaplatíme ekologickou daň 10 Hr na moto, dostaneme úplně jinačí lístek než co nám nabízeli ti dobráci před tím a jedem dál. Míjíme první kamion s českou spz, asi dvacátý pomník s tankem a pak už jen pořád rovně. Zkouším ty rovinky měřit, první má 20 km pak mírně zatočíme a k další zatáčce je 13 km, pak už mě to nebaví. K večeru nám stereotyp nabourá déšť, ale to už se krajina změní na kopcovitou s plno stromy a je na co koukat. Za Symferopolem míjíme mešitu a už se ťeším na zítřek jak to tu projedeme. Směrem na Aluštu se ubytováváme v Motelu kde chtějí za dvojlůžko 200 Hr, ale Libor zkusí jestli tam nemůžeme být všichni čtyři (s Táňou máme pohodlnou nafukovací matračku) a kupodivu souhlasí. Pokoj je luxusní, personál přináší další dva ručníky a papuče, ladí na satelitu německé kanály, sušíme věci na podlaze protože tu je podlahové vytápění - pohodička. Asi 65ti letý děda, který žije v takové lepší kůlně nám pomáhá dát mašiny pod přístřešek. Trochu se sním seznamuji, je velmi ochotný a dělá co nám na očích vidí a to po celý náš pobyt který následuje. Kecáme, je tu jako údržbář a chlap pro všechno, ještě nás ujišťuje že bude mašiny hlídat a vsjo budě charašo. Najeto 505 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 9x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist