Nikolo Šuhaju mám tě!

Ráno po vydatné snídani jsem se vydal směr Krakovets. Tam jsem dorazil kolem poledne a cca hodinu mi trvalo, než jsem se odbavil a mohl vjet na Ukrajinu. Odbavení proběhlo celkem bez větších potíží. Na UA straně jsem nafasoval lísteček, který jsem potom ukazoval každýmu oficírovi, který natáhl ruku. Ten poslední si ho při výjezdu z odbavovacího prostoru nechal. Na papírku byla uvedené číslo RZ a fakt, že jedu sám. Vzhledem k tomu, že jsem jel na motorce, tak u mne uprchlíky nehledali. Jen celník na UA straně chtěl otevřít kufr. Otevřel jsem. ,,Pistaljet máš?“ Dotázal se. ,,Ne.“ Odpověděl jsem. ,,To dóbro.“ Usmál se na mne a pokynul, abych jel. Tak jsem jel.

A je to, jsem tu. Zaplavila mne vlna euforie. Dokázal jsem to. Euforie začala mírně vyprchávat, když jsem si všiml občasných vojenských patrol a bunkrů postavených z pytlů naplněných pískem u cest. Zejména u mostů. Tu a tam ze střílen trčela i nějaká ta hlaveň. Nu vot, pajďom. Po chvíli mne navigace svedla z hlavní cesty na vedlejší. Hlavní cesta se nijak výrazně nelišila od těch co máme u nás, ta vedlejší ta už byla výrazně jiná. Bez ohledu na směr se po ní jelo v celé šíři a to tak, aby člověk vymetl jen ty menší výmoly, z kterých ještě půjde vyjet. A toto platilo v obou směrech. Navyklé míjení aut z domova zde nelze aplikovat. Prostě jedeš kudy to jde a kam se vejdeš. Po dalších několika kilometrech mne navigace zavelela znovu změnit směr. Moc se mi nechtělo, protože mi zmizel asfalt pod koly a objevil se jemný říční písek. Tento povrch měl přirozeně za následek výraznou změnu jízdních vlastností mého stroje. Kola se bořila do jemného písku a moje vůle jet určitou stopu byla podřízena víceméně tomu, kam se motorce v tom písku zrovna chtělo a kam jí písek pustil. Nějak jsem to bez úhony ustál a po čase se vrátil na asfalt.

Začala se mi na mysl vkrádat myšlenka, že bych si měl někde obstarat peníze, protože jsem toto doma poněkud zanedbal. Po nějakém čase jsem zahlédl bankomat. Prima, jdeme si vybrat bankovky. Drobným problémem bylo, že bankomat nevydával více než 500 hřiven a já neměl tušení, kolik asi tak na běžnou útratu můžu potřebovat. Další nedbalost při plánování. Vybral jsem tedy 2x500 hr. Když jsem po čase potřeboval benzín, tak jsem čelil faktu, že ne každá benzínka dokáže akceptovat mojí kartu. Měl jsem cash, hlavu jsem si z toho nedělal. Větší výzva byla vzít do ruky správnou čepovací pistoli. Navyklý z domova jsem popadl zelenou, ale smrděla po naftě. Tak jsem vylosoval jednu z červených a doplnil svou bandasku za nějakých 230 hr. Litr benzínu stál kolem 50 hr.

Nocleh jsem měl rezervovaný v Siněvirské Poljaně. Cesta tam byla naprosto kouzelná. Hory, lesy, bublající potůčky a říčky, malé dědiny, krávy volně se toulající na silnici, mezi dědinama spoustu lidí, kteří šli pěšky z práce či na nákup. Prostě spoustu nových vjemů, které člověk doma nemá. Opět se ve mně umocňoval dobrý pocit, že jsem se na cestu vydal. Ten byl zmrazen okamžikem příjezdu k vojenské patrole na křižovatce. Koukli na pas, zeptali se odkud a kam a se úsměvem, že ,,idi.“ No jo, ale já potřeboval zahnout na tu cestu, kde měli postavenej bunkr. Byl jsem už 20 km od hotelu. Tak mu říkám, že potřebuji tudy a on, že ne. Že musím róvno. Tak jsem jel róvno, navigace provedla přepočet a už jsem byl na 65 km. Super. Začalo mrholit a blížil se večer. Krav na silnici neubývalo a jak jsme se blížil a stoupal do cíle, tak kvalita cesty klesala a klesala. No nějak jsem doskákal na místo. Budínok chudóžnika se to jmenovalo. Byla to taková malebná roubenka se dvorečkem a altánem. V něm se skupina místních něco grilovala. Já se snažil bez úspěchu dobouchat na někoho, kdy by mne ubytoval. Nakonec jsem musel požádat toho masterchefa u grilu, aby mi pomohl. Ten bez okolků někam zavolal a za moment se zjevila taková podsaditější slečna, která uměla špičkově ukrajinsky, ale ani slovo anglicky. Když jsem jí ukazoval rezervaci z bookingu, tak absolutně nechápala, proč jí tím mávám před očima. Zřejmě ani latinka nebyla v jejím portfoliu. Naštěstí si přizvala k sobě nějakou další dámu, která se anglicky trošku domluvit uměla. Díky ní jsme se tedy dostali k tomu, že to jsem já, na koho celý den čeká a dala mi klíče od pokoje. Uff, úleva. ??Platbu si strhněte z karty“ jí povídám. Ona, že to nejde, že musím zaplatit jí. ,,Kartou možno?“ Ptám se. ,,Nět“. Super, další zážitek. Tak jsme po různých dohadech, zkoušeních QR kódů a tak dál došli k tomu, že když jí dám všechny hřivny co mám a k tomu 10 EUR, tak mi ještě 100 hr vrátí. To byl kompromis, s kterým jsem uměl žít. No nicméně byl večer, já celej boží den prakticky nejedl a už jsem začínal vidět dvojitě. Zeptal jsem se, jestli mi ta stovka bude stačit na večeři vedle v hospodě? To, že by tam brali karty, jsem si netroufal doufat. A ona ,, ty hladný“? ,,Da“ odvětil jsem. Že prý vařila polévku a že dá. Prima, ,,skolko“ se ptám a ona, že sto hřiven. S úsměvem jsem jí tedy podal zpět tu stovku, co mu půjčila, když mi vracela na eura a s úlevou jsem zasedl ke stolu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE