Na Ukrajinu, za pět dvanáct

Neděle 29. 8. 2021

Zpátky na západ

Jakožto zatáčkovej notorik se zas těšim do sedla. Teda než spadly první kapky deště. Ukrajinský silnice za deště prostě nechceš! Cestou necestou, polem nepolem, prší prší... asi tak nějak bych si zpíval, kdyby mi bylo do zpěvu. Ale není. Musím stát za 3 dny doma na značkách, dcera mi jde do první třídy.

Míjíme už několikátou ceduli s varováním na jeleny. Si řikám, kdy ňákýho přejedu. To by asi nebylo příjemný, proplejtat se tím jeho parožím. Jako malej jsem spadl do trnkovýho keře a bylo to něco podobnýho. V celý tý nostalgii, je to tady, přede mnou, uprostřed silnice, stojí on. Dobrý den, kozy ven, já jsem galantní jelen. Kejvli jsme na sebe hlavou a s velkou parádou odkráčel do houští. Né že bych si nedal jelení řízeček, ale dvě rozbitý motorky stačej!

Ukrajinský venkov

V plánu máme navštívit několik bodů zájmu, které postupně z itineráře mažeme. V dešti a mlze se upřímně těšíme k přibližujícímu se domovu.

 

Hrad Ostroh, zavřeno. Kluky nechávám u horké kávy na čerpačce a jedu k vodní nádrži Hnylyj, u Chmelnické jaderné elektrárny. Potkávám zde partičku místních, kteří si sem přijeli vypít pár lahví vodky. V tomhle nečase, co taky jinýho.

 

Překvapují nás v tomhle počasí u silnic prodejci borůvek, hub, dýní a jinejch surovin. Tady se snad dá u silnice koupit i klestí na ohýnek.

Čím blíže ke Lvovu, tím lepší asfalt, paráda. Srdíčka nám zaplesala. Ne na dlouho. Navigace se zbláznila a vede nás doslova do prdele. Hrad Kremenec míjíme. Násoskové před hospodou na nás mávají, že tudy né. Já tvrdohlavej jak ten můj TomTom, vedu kluky dál. Po zmizení asfaltu a úplném ztracení se vozovky, se vzdávám a otáčím řídítky zpět. Na hrad kašlem, je čas hledat nocleh.

 

Bereme ubytko, farmu vypadající jako srub, útokem. Pan domácí z třech promočenejch motorkářů zrovna nadšenej neni, ale ubytoval nás. Bez stravy a pitiva. Naštěstí máme zásoby piv a tvrdýho. Z nás se ta tvrdost pomalu vytrácí a z nostalgie vzpomínáme na časy, kdy nám Foglar vlád. Číňana jsem ještě na hotelovém pokoji nevařil. I ta romantika zůstala, objevili jsme altán s krbem, kde jsme rozdělali ohýnek. Jídlo z ešusu a opečená klobása, jo! Jenom teda to sušení rukavic a bot v krbu nebyl nejlepší nápad.

Najeto: 487 km

Nocleh Farmerska Hata, Rachyn, Ukrajina

Pondělí 30. 8. 2021

Den ve znamení čekání a kolon

K snídani opět kapky deště. Už druhej den. Tak se nažerem cestou. Na hranice to na mapě vypadá kousek. Opak je ale pravdou. Rychlostní silnice, na mapě tvářící se jako dálnice, zase tak rychlá není. Čím blíže ke Lvovu, tím víc houstne doprava. Ze samotnýho Lvova máme jen nekonečný kolony a mekáč. Čekal jsem, že nám do hambáče naperou kysané zelí či zakysanou smetanu, ale né. Cpem se na parkáči klasikou. Vlastně do jednoho z hambáčů cpou křenovou omáčku! Mňam!

Průjezd Lvovem trval snad dvě hodiny, na hranice přijíždíme po poledni. Poslední zbytky energie nám bere kolona, do které se řadíme. Hodina pryč, dvě hodiny pryč, tři hodiny pryč, juchů, jsme u závory. Přichází ukrajinská vojačka, ať předjedeme ostatní auta a zařadíme se doleva. Ok, proč ne, nejlepší zpráva dne. Po další hodině čekání nás prudí polská celnice, že co si jako dovolujeme předbíhat a ať se vrátíme zpátky. Unda jedna.

Přišel čas na Jarcovu diplomatiku. Slejzá z motorky a suverénně kráčí k žiguliku vedle nás.

Miguel: „Co´s mu řek´?“

Jarec: „To ty se Migeli nikdy nenaučíš. Prostě kouzlo osobnosti.“

Vojtáno: „Hovno kouzlo, nacpal mu tu flašku Becherovky, kterou vezeme celou cestu z domova.“

Miguel: „Já věděl, že se bude hodit.“

 

Konečně Šengen na dohled. Řadíme se do řady EU, kde před námi stojí pouze pět aut. Nevim proč, nevim jak, ale mezitím, co jiné řady odbavily desítky aut, my pořád stojíme. Nemáš kam jít na záchod, nesmíš jíst, kouřit a dokonce ani opustit vozidlo a nesmíš vlastně vůbec nic. Mám chuť se otočit a jet zpátky do toho modrožlutýho bengálu.

Další hodina a půl byrokracie. Každá kára 20 minut. Prohlídka kufrů, batohů a všeho. Ještěže jsem navrch naházel smradlavý trenky a ponožky. Jinak nevim, jak bych ty litry vodky a Bardaru vysvětloval. Už zase kouřim taky. A na motorce. Jebat.

Po šesté večerní jsme v Polsku. Hurá. Den v prdeli. Nocleh nacházíme v Řešově v centru. Zajímá nás jen teplá sprcha, večeře a studená vodka!

 

Je až neuvěřitelný, že jsme projeli napříč Ukrajinou bez jediný policejní prohlídky, pokuty a úplatků. Četl jsem spoustu článků, kde si policajti vymejšleli falešný přestupky, dokonce svými pohuňky dohnali motorkáře předjíždět přes celou čáru, apod.

My porušili XY zákazů, příkazů a pravidel, o rychlosti mezi Oděsou a Lvovem nemluvě, a nikde nic. Asi klika.

Taky mě pobavilo, jak na UA obdivují moji motorku (FJR1300). Jarcova nikoho nezajímá, oproti Balkánu, kde jí každej druhej chtěl kupovat.

Najeto 363 km

Ubytko: Hotel Hetman 1521 Kč/3 lidi, 3 motorky

Úterý 31. 8. 2021

Otevírám oči, následně okno.

Vojtáno: „Prší?“

Miguel: „Prší!“

Jarec: „Do prdele!“

Skvělá snídaně to trochu zachránila, ale třetí den v dešti? To nechceš! Nepromoky už jaksi nepromokujou. Ach ta výbava...

Vyždímat promočené rukavice, boty omotat igelitkama, a jedem. Řešov, Krakow, Katovice. Nejsem žádnej zastánce dálnic, ale musim říct, že polský dálnice jsou v super stavu. Na druhou stranu, po projetí Ukrajiny ti příjde všechno skvělý.

V Ostravě první český slova, jak rád je slyším. Další až v Litomyšli, kde ze šedejch mraků se stávaj černý, začíná foukat a padat kroupy. Mordor na závěr!

Kolemjdoucí týpek: „Kam jedete, v tomhle počasí, blázni?“

Jarec: „Domů, z Černobylu.“

Došla mu slova.

Kafe, párek, a jedem. Další zastávka až na rozloučenou u Poděbrad.

Tak čáu kluci, zas někdy. Pokud možno za lepšího počasí.  

 

Doma! Konečně. Dnešek byl ve znamení nepromoků a šílenýho provozu v dešti z Polska do Česka. Díky všem, co nás sledujete. A hlavně klukům, že to se mnou vydrželi. A taky Jardovi Svobodovi z Lysé nad Labem, za přípravu motorek. Se teď nudit nebude.

FJRko to zvládlo bez újmy, Streetovi vytekly oba tlumiče, Sůza přišla o blinkr a prakticky celou Ukrajinu jela s proraženým motorem.

Příště jedem radši na západ.

Tento cestopis jsem dal dohromady až po roce. Musel, jak se říká, dozrát, ale hlavně mi chvíli trvalo vstřebat to množství zážitků a všech těch nepatrnejch rozdílů, který právě dělí západ od východu. Jak Rumuni, tak Moldávci, ale hlavně Ukrajinci jsou chudí, prostí, ale hlavně obětaví lidé, které jsem si velmi oblíbil. Manželka říká, že jsem se po návratu změnil. Nezměnil, jen jsem si uvědomil, jak se tady v Česku máme dobře a málo si toho vážíme.

Najeto: 716 km

Najeto celkem 4388 km

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE