Cesta na jihovýchod 2018

Protože jsem si nedělal po cestě poznámky, nebude tohle regurélním cestopisem, ale jen pokusem zaznamenat, co mi v mysli utkvělo. Takže skoro žádná čísla silnic, ceny, nájezdy, stupně Celsia. Snad mi vzpomínky oživí fotky, co jsem tehdy během dvou týdnů v červenci 2018 nacvakal.

    Děti už vyrostly a na dovolenou s rodiči ani nepomyslí. Takže přišel nápad vyjet na motorce na starý kolena poprvé za hranice. Dosud jsem motorku používal jen jako užitečný dopravní prostředek do práce, na chatu, na prokleté úřady. No dobrá, občas jsem proháněl zajíce po polňačkách.

    Rozhodování KAM pojedu nebylo příliš dlouhé. Při pohledu na mapu jsem okamžitě věděl, kterým směrem jsem ještě nepáchl. Ano, moje křečáky ještě neokusily vody Černého moře. A rozhodování NA ČEM bylo ještě kratší. Pojízdný gauč - Suzuki Van Van 200. Na něj bohužel neexistují nosiče brašen, tak jsem ohnul kus drátu, co se válel na dvoře.

Provizorní držáky brašen

Brašny z army shopu, 150kč za kus.

Ještě jsem nechal ušít na sedadlo spolujezdce takovou podložku s úchyty. Mohou jistit boční brašny i věci na sedadle. Cena: za flašku :)

Vyměnil jsem oil, filtr a napnul řetěz. Možná jsem zkontroloval tlak v gumách a to bylo vše. Ráno jsem navršil na sedadlo nevzhlednou pyramidu z báglů, soustava gumicuků to jistí. Na pohled nic moc, jako pojízdný vetešnictví.

Je horko jak sviňa a vyrážím. Vím, že cesta bude dlouhá, protože pojedu po běžných silnicích, žádné dálnice. Pár kiláků za Brnem je na okresce objížďka. Snažím si zkrátit cestu po polňačkách. Bloudím mezi vinohrady. Už? To je sakra brzy! Hmmm, tohle bude fakt zajímavý.

    Trasu jsem moc neplánoval. Prostě na východ a na jih a tam na to moře přece musím narazit. Až do Bratislavy jedu přibližně podél dálnice, přes města a dědiny. Občas stavím a přeskupuji pyramidu a kontroluji gumicuky. Zatím dobrý. Poté jedu jihem Slovenska přes Komárno. Velice pomalá cesta, jedna obec za druhou, samá padesátka. Někde u Velkého Krtíše už toho mám dost, záda nejsou zvyklá na delší cesty. Stmívá se a tak zajíždím k potoku do kukuřice, kde nocuji.

Tuto akci jsem bohužel nenavštívil.

Poznámka: Jídlo za celý den byl pytlík oříšků v kapse bundy. Při té pomalé jízdě nebyl problém nabrat pár oříšků a hodit je do pusy. Z tohoto pytlíku žiju ještě další den a hlad nikde. Doporučuji na hubnutí.

 Jih Slovenska podél maďarské hranice je pro motorky jedna ugrofinská nuda. Zato na východě je člověk jakoby blíž Díllí. Obyvatelstvo je více indoevropské a obce malebně zabordelené. Pár kilometrů od Zemplínskej Šíravy je malej zašitej penzionek v dědině Velké Revištia. Uzavřený dvůr a garáž, malinký pokojíky v podkroví, dole útulná krčma. Ceny? Lidové. Ideální výchozí bod pro výlety na Ukrajinu. Určitě v budoucnosti využiju.

Velké Revištia

    Ráno mířím na hraniční přechod Velkyi Bereznyi. Přede mnou jen pár aut a docela to odsejpá. Celníci s kyselým ksichtem a vojáci s kalašnikovem. Pokud si vzpomínám, proběhlo vše hladce, chtěli vidět jen obsah lékárničky a zajímali se o nůž.

Máš nůž? Jak velkej? Asi takhle. Loveckej? Nééééééé. Kempingovej. Ahá, charašó.

Ani děngi nechtěli. Myslím si, že to proběhlo hladce proto, že neviděli vystajlovanýho maníka v kosmickým obleku s osmi nanomembránama na mašině za půl mega, ale zaprášenýho strejdu, kterýho vyhnala žena.

    Pár metrů za posledním ostnatým drátem poprvé vidím onu pověstnou ukrajinskou vozovku. Pověst nelhala! Jsem rád, že jedu na pořádných balónech. Dírky, díry a krátery, však to znáte. A hele, některé krátery jsou nově zatérovány, bezva. Sakra! Velmi nově! Térovací cisternu dojíždím po pár kilometrech, to už mám gumy pěkně obalený směsí téru a kamínků. Ty budu před sebe a za sebe vystřelovat ještě pár stovek kilometrů.

    Peníze vyměním ve směnárně v Užhorodu, dám si vynikající zmrzlinu na náměstí a pokecám se starším domorodcem. Když slyší, že chci do Oděsy, uplivne si. Prasata! Všechny sračky vypouštějí do moře! Nemají kanalizaci!

    Kličkuji mezi dírami na Mukačevo a Chust. Tam přišla průtrž mračen v blbé chvíli, kdy jedu v koloně náklaďáků mezi poli. Není kde zastavit a navlíknout nepromoky. Dvě hodiny se pokouším uschnout pod přístřeškem vesnické sámošky. Marně, blíží se večer, musím najít nocleh. Slabším deštěm, drkotaje zuby, přijíždím do Solotvyna. Už za tmy nacházím rodinnej domek, kde svítí dole garáž přeměněná na vinotéku. V podkroví pronajímají pokoje. Vše hodně starosvětské, včetně duchny, válečku na stěnách a vyřezávaných medvědů na poličkách. Nocleh s večeří stál... Nevím.

Tohle si ale pamatuji: V noci mi bzučel u ucha komár, což nesnáším. Chvíli jsem se potmě fackoval, ta svině furt unikala. Značně nasrán jsem rozsvítil lampičku, popadl noviny na nočním stolku a přijebal ho na stěnu! Kujva. Na starosvětsky vzorované stěně se skvěla krvavá skrvna velikosti mexického dolaru. Sakra, to nebude mít paňmáma radost. Už žádnýho Čecha neubytuje!

Nasliním kapesník a zkouším skvrnu ooopatrně, krouživými poohyy... Do pr...! Ano, setřel jsem váleček a na zdi teď svítí flek bílý, větší než ten krvavý. Jak typické! Pro mně.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE