Balkán 2015 aneb Jelo nás pět

O vánocích 2014 jsme se „náhodou“ sešli a kromě povídání o dárcích a stromečku padl dotaz „Kam pojedeme příští rok v létě na výlet?“ Už ani nevíme kdo, ale Zilvar povídá „Myslím, že bychom se mohli jet podívat do Turecka“. A my mu odpověděli „Tak jo“. Protože je na náměstí občerstvení s kebabem a vlastní ho Turek, šel Kamil domluvit ubytování a jídlo v Istanbulu. Turek dělal, že mu moc nerozumí a říkal mu: „Já nerozumím“ a „To moc daleko“. Z těchto dvou dost holých vět Zilvar usoudil, že je všechno zařízené a domluvené a nic nám nebrání v plánování cesty. Ještě před vyjetím si vyřizujeme mezinárodní řidičské průkazy (jsou potřeba k řízení v Turecku), párkrát se ještě scházíme na doladění detailů, měníme oleje v motorkách, uzavíráme pojištění, bereme protokol o absolvování STK, kopírujeme všechny doklady a potvrzení a Kalda nechává vyrobit expediční trička. A pak už nastává ten dlouho očekávaný den a vyjíždíme. Málokdo nám věří, že to dáme, ale na druhou stranu evidujeme asi 5 dalších zájemců o podobnou expedici v roce 2016.

Balkán 2015 aneb Jelo nás pět

Kapitoly článku

1.den (SO 4. 7.; Den zakládání cloudu)

Je ráno 8 hodin a všichni se scházíme na benzínové stanici. Nikdo nemohl dospat. Ještě trochu benzínu, první ranní expediční káva a první ranní expediční cigaretka. Před vlastním výjezdem se ještě stavujeme na náměstí ve VM, kde nám v 8,15 žehná na cestu pan děkan. Rodiny se s námi se slzami v očích loučí a zjišťují si, kam jsme schovali naše pojistky a závěti. 

Jedeme. Trasa vede po „staré“ k Brnu, kousek po dálnici a první krátká zastávka na čerpačce Robin Oil Slatina. Po drobném občerstvení mažeme směr UH a Starý Hrozenkov. Zde po dobrém obědě a dočerpání do plné se Bobr loučí a my překračujeme naše první hranice (na Slovensko) a jedeme směr Trenčín. Za Drietomou Psycho odmítá dokumentovat naši cestu a nepozorovaně ztrácí kameru (hajzlík). Umístil ji někde do příkopu (od teď slovenský cloud) a během celé cesty se ho někdo neustále ptá, jestli TO má natočené. Nemá. Takže pokračujeme bez kamery směrem Prievidza. Zde se poprvé vyznamenává Tomáš (TomTom, 14 dní před odjezdem aktualizovaný) a místo na Zvolen nás táhne na Žilinu. Zilvar ho omlouvá tím, že v Žilině jsme také ještě nikdy nebyli. 

Po zásahu Jerryho a Staříka nacházíme správný směr a Zilvara s Tomášem si neustále kontrolujeme a nevěříme jim (opět a neustále). Cestou se zastavujeme na benzínce a tam se od jednoho našeho slovenského kolegy dovídáme, že Kosovo, Makedonii a Albánii bychom měli v zájmu našeho bezpečí vynechat. A tak poprvé a zdaleka ne naposledy svoje plány upravujeme. Těsně před Rimavskou Sobotou projíždíme kolem těžké dopravní nehody (naštěstí poslední, kterou jsme za 15 dní viděli). Na některé slovenské automobilisty to ale preventivně nepůsobí a i nadále jedou jako dobytek. V RS se ubytováváme v kempu Zelená voda.

Je teplo, spíme pod širákem, 5 EUR za osobu a motorku. Psycho stále nic nedokumentuje, dokonce odmítá i fotit s výmluvou, že má poškozenou čočku. Do konce cesty (15 dní!) nám tají, jestli je to čočka pravého nebo levého oka, nebo mobilu. Jen nám tvrdí, že má „čočku v pr..li“. Druhý den pod nátlakem mění svou výpověď a tvrdí, že tam má vlka. Čočku snad, ale celého vlka???

Ujeto 400 km, zdokumentováno a posléze uloženo do slovenského příkopového cloudu 5 km Buchlovskými kopci. Během dne se mezi nás vetřel nezvaný host Ruprecht, který nás po celý výlet neopustil. Také jsme zjistili, že už ve VM se k nám připojili bratři Vedrové – Vedro Gonzáles, Vedro Fernandes, Vedro Chimenes, Vedro Chuanes a Vedro Chaves. A ani oni nás po celou cestu neopustili.

2.den (NE 5. 7.; Den hledání stínu)

Někteří brzy ráno vstávají, cca mezi 3,30 a 6,00 má většina otevřené oči. Vaříme si snídani, Psycho si ve slovenském kempu povídá anglicky s holandským turistou a před 8 vyjíždíme. V RS nakupujeme potraviny, potom jedeme směr Maďarsko a to na Miskolc a Debrecen a opět podle Tomášových pokynů překračujeme hranice do Rumunska úplně někde jinde, než jsme původně chtěli. 

HU je těžká nuda, každých 3 až 5 kilometrů zatáčka doprava nebo doleva. Aspoň že ve vesnicích je jedno čapí hnízdo vedle druhého. V Debrecenu chytáme červenou vlnu a každou křižovatku (32 – 58, údaje se liší) stojíme. Venku je nádherně (a to celých 15 dní), ve stínu 38 °C a pomalu umíráme vedrem. Nepomáhá skoro nic a chceme být aspoň chvilku stínovými jezdci. Přes celé HU jsme našli jen jediný. Hranice HU – RO překračujeme kolem poledne a hned za hranicemi bereme benzín, měníme peníze a obědváme. Malá zajímavost k rumunským penězům – nedají se přetrhnout, nedají se vyprat, připadají nám nezničitelné a věčné J. Stále je „příjemných“ letních 38 °C

Po obědě mažeme směr Oradea. Je to nádherné město se spoustou zeleně, vede jím fenomenální průtah, má skvělý dopravní systém. Nacházíme další stín a to na benzince těsně vedle odstaveného kamionu. Odpočíváme a ochlazuje se na 35 °C. Dále jedeme směr Cluj-Napoca a konečně projíždíme lesy a zatáčky. S dodržováním předpisů si nikdo (a tedy ani my) moc hlavu neláme, 80 km/h jede přes vesnice celá kolona. Ale jsou tu konečně lesy, ochlazuje se a jede se vcelku příjemně. Příroda a okolí jsou nádherné, spousta ovcí, koní (i u silnice se volně pasoucích), povozů s celými rodinami apod. Také zjišťujeme, že plná čára není zeď a dvojitá plná není dvojitá zeď. Ale pozor! Za celou cestu Balkánem se nám nepřihodilo, že by někdo jel vůči nám nebezpečně, agresivně, neurvale, bezohledně (na rozdíl od řidičů v ČR – a za tím si stojíme a stát budeme!). Jezdí se tady prostě svižně. Cesta nám proto pěkně utíká. Auta se dělí na ta, která nám uhýbají, a na ta, která nám překáží. Některá se nás pokouší držet, ale dlouho jim to nevydrží. Rumunská policie je vůči nám tolerantní a vcelku jí nevadí, že na 40 a dvojité plné jedeme 120 a předjíždíme. Chápou, že už toho dneska máme dost a nechávají nás žít. 

Před Cluj-Napoca zastavujeme a ubytováváme se v kempu Eldorádo, i když se asi 10 minut naháníme. Zilvar se totiž 2x muckal se včelou (na noze), během dopoledne Kalda jednou (mrkl na ni a ona na jeho levé oko). Stařík se konečně dostává jako lékař výpravy do akce. Po lékařském konziliu jsme oko zajódovali – opatrně ovšem. Je to sice párový orgán, ale … . Kalda jódloval a my s ním J. Po celý den Psycho, Jerry, Stařík i Kalda procvičují několikrát celou gymnastickou sestavu. Jen Zilvar necvičí. Sedí a povaluje se na Kačeně a nás nechápe. Prostředí v kempu je velmi příjemné, recepční nevěří, že budeme spát opět pod širákem a několikrát (i v noci) si nás kontroluje. Hospoda je zavřená a tak mu děláme kšeft s pivem (každý dvě když je ta neděle), 6 RON za jedno. Cena ubytování 5 EUR za osobu a motorku, sprchy, teplá voda, evropské záchody. Houby je nám zle J.

Ujeto 420 km, ještě večer se domlouváme, že spodní prádlo si budeme muset měnit každý den. Harmonogram kdo s kým má na starost Jerry.

3.den (PO 6. 7.; Den rumunského kaňonu)

Kemp leží blízko frekventované silnice a v noci se Jerry snaží přetlačit dopravní ruch. Moc se mu to nedaří, je jich na něho moc L.

Jedeme. Jedeme do Cluj-Napoca, kde si kupujeme jídlo, snídáme a celkově máme pohodu. Je třetí den a většinou 5 hlasů se rozhodujeme pro klidnější den. Opět nás fascinuje dopravní systém – široké silnice, obchvaty, nově vybudované dálnice (že by tady nebyla korupce v takové míře jako u nás?). Dálnicím se vyhýbáme, ale někdy není zbytí. Další body na trase jsou Sepes a Sibiu (malá zajímavost – vedle čtyřproudé dálnice se skvělým povrchem vede téměř lidu a provozu prázdná čtyřproudá silnice). Asi 20 km před Sibiu je odbočka doprava na Transalpinu. Tu letos vynecháváme a necháme si ji na příští rok J. V Sibiu dáváme u McDonaldů pozdní oběd. 

Po 1000 km přichází konečně hory a zatáčky. Užíváme si to. Na odpočívadlech a parkovištích postávají hambářky a mávají na nás. Někteří z nás jim mávají taky (ovšem pak se vymlouvají, že jim nemávali, ale cvičili J). Jen Stařík nemává, je mu z vedra blbě. Na benzínce se s tím nemaže a nechává jim tam vzorek. Zilvar se pohotově ujímá role náhradního doktora. Immodium je mocné a do večera je Stařík v cajku.

Přibližně 30 km před Pitesti pozorujeme cvrkot téměř na vrcholu kopce. Je to úžasný zmatek a musí se to prostě zažít. Kamiony, auta a motorky projíždí cca 60 km/h mezi lidmi, stánky, občerstvením a souložícími psy. CENZURA. Popojedeme asi 10 km a hledáme ubytování. Nakonec spíme vedle benzínové pumpy a parkoviště pro kamiony pod širákem (opět). K dispozici máme televizi, dvě až tři mikrovlnky a chladicí box. Dále nám dělá společnost 5 psů – ale ti jsou majitele pozemku a celou noc nás hlídají. Během dne natáčí Kalda na mobil průjezd zatáčkami. Je to hezké podívání, ale odteď si musí dávat pozor na mobil, protože Psycho (alias Koloušek) znervózněl a chce mu ho ztratit.

Celý den zjišťujeme, že kde se vejdou dvě auta, vejde se i třetí a při troše dobré vůle (a ta je) i pět motorek a na krajnici koník s povozem. Ujeto 380 km, bez úrazu. Houby je nám zle J.

4.den (ÚT 7. 7.; Bukurešť)

Jedeme. Zase. Po průjezdu 20 km jednou vesnicí to psychicky nedáváme, Jerry kouří během jízdy a povozy se senem se nabízí k odhození nedopalku. Netrefil J. Volíme tedy jízdu po dálnici až do Bukurešti. Protože je opět vedro a bratři Vedrové nás neopouští, provádíme nízký let vysokou rychlostí. Po příjezdu do hlavního města Rumunska zastavujeme na nákup potravin a dočerpání benzínu. Kalda si při odstavení motorky zakopává stojan cca 5 cm do rozměklého asfaltu. Stařík zapomíná, že nejede se sajdou a chce opustit motorku, aniž by si dal stojan. Kalda a Zilvar vedou melounovou válku. Kalda vyhrává, Zilvar má téměř „bláto na hřišti“. Stihl to.

Do Tomáše zadáváme směr centrum a chceme si prohlédnout Causescův palác z mramoru. Tomáš trasu evidentně nezvládá a osmičkou projíždíme některé křižovatky 4x. Je šílené vedro, 42°C ve stínu. Naštěstí se nás ujímá domorodec na skútru a evidentně ho těší, že nás může kolem naší ambasády dovést až k paláci. Zjišťujeme, že ani červená není zeď a místní taxíky se dají minout s bezpečnou rezervou tloušťky cigaretového papírku. Poslední křižovatka před palácem znamená opravdu nekonečnou červenou. Jerry už ani nekouří a snaží se opustit motorku i nás. Sbíráme rukavice, přilbu, boty a vůbec všechno, co bychom mohli po Jerrym prodat J. Křísíme ho téměř vařící vodou z příruční PET láhve a on ožívá na posledních 5 minut. CENZURA. Potíme krev, motky vaří. Na Staříkův dotaz „Mě vaří motorka, co mám dělat?“ mu ostatní hystericky odpovídají „Tak se na ten budík ku..a nedívej, my to taky tak děláme.“ Konečně stojíme před monumentální stavbou, ale prvních 15 minut nás víc zajímá stín a každého cca 2 litry vody téměř na ex. Fakt je to hrůza a odedneška je pro nás Bukurešť výraz pro nejsprostší slovo. Palác je ale nádhera a kdo chce zažít peklo, ať se začátkem července zastaví J.

Tomáše jsme také zresuscitovali a on pochopil, že když nás odsud vyvede, bude i jemu líp. Míříme na hraniční přechod Giurgiu – Ruse. Most na hranicích se opravuje, motorky za něj neplatí a všichni nás pouští dopředu, i když nemáme přednost. Kéž by i řidiči v ČR jezdili stejně ohleduplně, jako řidiči na Balkáně.

Protože Jerry slíbil Psychovi, že v úterý budeme u moře, mažeme směr Varna. Blízko Zlatých písků nacházíme skromný kemp Laguna Village, jehož majitel a šéfkuchař restaurace vařil i pro královnu Alžbětu a prince Charlese („Obsluhoval anglického krále“). Večeře je vynikající. Po náročném dnu jdeme brzy spát, jen Jerry se chystá na druhou směnu. Do rána nařezal 2 vagóny bukového dříví.

Najeto 430 km. Psychovi umřel telefon a z veškeré elektroniky už mu zbývá jen řídící jednotka v motorce J. Houby je nám zle J.

5.den (ST 8. 7.; Den bulharských porcí)

Noc je teplá a už brzy ráno opět Vedro Gonzáles. Jdeme se vykoupat a pozorujeme, že v místě našeho noclehu padá buk za bukem. Jerry snad nikdy neodpočívá J. Z liduprázdné pláže nás vyhání místní pohůnek (Mitch Bukanen) s tím, že jsme mu neplatili 3 bulharbáty za lehátko a 5 za slunečník. Všechno tedy balíme, Jerryho vyhrabáváme z pilin a jdeme na brzký vynikající oběd. Po něm míříme do Nesebaru. Konečně zatáčky a kopce.

Nesebar je krásné historické město, je památkou UNESCO. Všichni si kupujeme něco na památku, např. Jerry a Zilvar lahvovou Plzeň, která jim ale v tom vedru dlouho nevydrží. Zilvara velmi zajímají prodavačky vínově červených šátků, ale ani v osmém krámku není plně uspokojen. CENZURA. Pozdní oběd si dáváme v restauraci Mexicano, jejíž majitel pružně zareagoval na náš požadavek hlídaného parkování během prohlídky města a nabízí hlídané parkování zdarma za to, že se u něho potom najíme. Pozn.: Nevěřte fotkám porcí v bulharském jídelním lístku. Porce jsou mnohem, mnohem větší. A jejich šopský salát se s těmi našimi šopskými saláty vůbec nedá srovnat.

Chceme dojet co nejblíže tureckým hranicím a nakonec nacházíme kemp v Kitenu. Cestou se opět několikrát vyznamenává Tomáš, který, ač 14 dní před odjezdem aktualizovaný, nezná mnohé cesty. Naopak některými již zrušenými nás tvrdohlavě chce vést. Přijíždíme např. k útesu, ze kterého už cesta dál opravdu nevede, ale Tomáš tvrdošíjně tvrdí „Pokračujte rovně“. A i když nezná v blízkosti žádný kemp, s pomocí místních ho nacházíme.

Jsme strhaní jako borůvky, ale studená sprcha a drobná večeře (šopska salata) nás probírají. Stařík klesá se svými silami na úplné dno a potkává se tu s Jerrym, Zilvarem, Kaldou a Psychem. Konečně jsme zase spolu J.Najeto 240 km, „Kaldo, foť to“. Houby je nám zle J.

6.den (ČT 9. 7.; Den zaslouženého odpočinku)

Gaučing, zewling, kouping, opaling, prostě kvasíme. CENZURA. Najeto 0 km. Houby je nám zle J.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.44
Známkováno: 16x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist