Balkán 2015 aneb Jelo nás pět

7.den (PÁ 10. 7.; Den rozdělení a shledání se)

Poprvé a snad naposledy se dělíme na dvě skupiny. Proto je zápis delší. Jerryho by kvůli pasu (platnost mu končí v červenci) nepustili do Turecka (ale má mezinárodní řidičák J) a tak tvoří skupinu č. 1. O té později.

Skupina č. 2 (Zilvar, Kalda, Psycho a Stařík) míří do Turecka. Část cesty (asi 25 km) jedou obě skupiny společně. Po Carevo je cesta slušná, odtud až na hranice (Malko Tarnovo) je to jedna velká hrůza. Vyhýbáme se jedné díře a mezitím trefíme další dvě. 

Průměrná rychlost se vyšplhala na neuvěřitelných 40 km/h. Za Kondolovem nás Jerry opouští s tím, že se potkáme v Bulharsku v Harmanli. Pokud možno ještě tentýž den J. V Malko Tarnovo skupina č. 2 tankuje na jedné benzince a při bloudění pomocí Tomáše míjí druhou čerpačku, kde se nachází skupina č. 1 a zběsile na nás hvízdá. Chvilku povídáme, Jerry si raději kupuje mapu (a dobře dělá) a znovu se loučíme. Na hranicích Bulharsko – Turecko zažíváme kontrolní orgasmus a to celkem 6x. Nejprve bulharské hranice, tady probíhá vše bez problémů. Následuje turecká strana a první budka, kde si zapisují RZ motorek do PC a to za pomoci dvou Turků. Pokračujeme dál a zastavujeme před komplexem kontrolních stanovišť. Naštěstí narážíme na velmi solidního a ochotného úředníka, který nás instruuje a navádí. Je zde kontrola pasů, následuje kontrola OTP, zelené karty, pojištění a mezinárodního řidičáku a kolečko končí kontrolou zavazadel. Tu „provádí“ dříve zmíněný úředník a posledním razítkem nás posílá pryč. Přece jen už jsme „trochu cítit“ a tak prohlídku zbytečně neprodlužuje a nekomplikuje. Už si myslíme, že máme všechno hotové, ale chyba lávky. Ještě jedna kontrola a to nahlédnutí do pasů a kontrola RZ. Celé jsme to zvládli v rekordním čase 1,5 hodiny. Sláva, jsme v Turecku. Do Istanbulu to bohužel nedáváme (čas, počasí, únava, …). Ale prvních 130 km (tedy celá cesta) vede po nádherné čtyřproudé moderní silnici. Potkáváme na ní spoustu zvláštností. Nejdříve nás předjíždí moto o objemu max. 125 cm3 se dvěma týpky bez helem, v tričkách, žabkách a kraťasech, přičemž spolujezdec mohutně kouří a po odhození nedopalku okamžitě hledá a zapaluje další cigaretu. Byla-li to cigareta J. Dále před Kilklareli potkáváme v odstavném pruhu při jízdě v protisměru skútr, jehož řidič se diví, proč jedou proti němu 4 Češi na biku. Naše zážitky vrcholí couváním tureckých spoluobčanů proti nám v pravém pruhu, přejížděním traktoru se slámou z rychlého do rychlého pruhu (málem se převrátil, ale dva Turci podepřeli nahnutou vlečku) a nakonec minutím kombajnu v plné polní o cca 1 m od lišty. V Edirne svačíme a míříme do Řecka. 

Na hranicích potkáváme poprvé a naposledy za celou cestu příslušníky se samopaly. Projíždíme 50 km Řeckem a nepotkáváme ani živáčka, ani mrtváčka. Pak bez problémů procházíme znovu do Bulharska a potkáváme lehounký deštík. Osvěžující J. Po dálnici míříme směr Harmanli, když tu náhle dálnice končí. Ale opravdu náhle (asi došly love z EU) a Tomáš znovu trvá na tom, ať pokračujeme rovně. Rádi bychom, ale přes val drtě, louky, lesy, lán nechceme. Jsme zženštilí, Tomáš uraženě mlčí a my volíme vlastní rozum. Po jiné dálnici přijíždíme do Harmanli, kde nás má na žluté benzínce čekat skupina č. 1 – Jerry.

Krátce k jeho cestě. To, co zažila celá výprava z Careva do Malko Tarnovo, bylo jen slabým odvarem proti šotolinovým zážitkům skupiny č. 1 při přejezdu do Harmanli. Po prvním rozdělení skupin Jerry pochopil, že je třeba být zženštilý a zakoupit si mapu. Po nahlédnutí do mapy zvolil nejkratší cestu. Při odbočování na místní (v mapě značenou žlutě) komunikaci policisté náhodně stojící blízko křižovatky očividně nevěří, kam sk. č. 1 míří. Jerry také nevěří, ale statečně mizí v lese (musí se přece s námi zase potkat, že J). Asi po hodině jízdy, kdy urazil zhruba 15 km, to stále nevzdává. Potkává několik domorodců a ti stejně jako policisté udiveně kroutí hlavou. A také skupina č. 1 jako jeden muž kroutí hlavou, kam až se to dostala. 

Asi po další hodině jízdy se konečně dostává do první vesnice značené v mapě. Jerrymu se moc ulevilo, že není na konci světa a vcelku nudně pokračuje na Harmanli. Tam nás čeká na smluveném místě a během pěti minut je v obležení 15 místních opálených dětí a má co dělat, aby udržel pohromadě svůj skromný majetek.

Po shledání jedeme na doporučení místních do kempu v Biseru (a Tomáš ho opět nezná :-)). Majitelem kempu je Angličan, cena je příznivá a přivítání vřelé. V celém kempu jsme jen my a jedna Angličanka. Ujeto 450 km. Houby je nám zle J.

8.den (SO 11. 7.; Den Rilského monastiru)

Konečně zase snídáme u stolu. Máme naplánovanou cestu přes Plovdiv, Pazardžik, Razlog a Blagoevgrad do Rily. Cesta je slušná a okolní příroda je nádherná a skvostná. Je konečně zatáčkovitá, nahoru a dolů. Chvilinku se zdálo, že Vedro Gonzáles nás se svými bratry opustil, ale počkejme si na 9. den. Po nalezení ubytka jsme poprvé zženštilí a kromě Kaldy stavíme stany a to ve velmi příjemném kempu ZODIAC. 

Dostáváme se ze 42 °C do 2 °C (nad ránem). Kalda zbytek výpravy označuje za zbabělce. Je jen ve spacáku, ale v podvlíkačkách, motorkářské bundě, … (helmu ve tmě nenašel a tak lehce namrzl). Ráno ho budíme plynovými vařiči a daří se nám jej resuscitovat. Jinak šéf kempu je opět velmi milý a ochotný a ubytování s opulentní večeří je za 10 EUR + dáreček (panák rakije) od majitele pro každého.

Pozn. č. 1: Jerry má při výjezdu z Biseru vytahaný řetěz a tak mu v nejbližším pneuservisu místní půjčují nářadí bez poplatku za užití. To ale není vše, při cestě kaňonem 30 km po poslední benzínce a 40 km do další je Jerry na suchu (nezvládl činnost s kohoutkem na rezervě – každý den se ho potom všichni ptáme, jestli ho má ve správné poloze. Ten kohoutek J). Následuje záchranná akce, kterou vede Zilvar s Harykem, ostatní chladí těla v lese a Stařík v řece.

Pozn. č. 2: Při sjezdu z jednoho z vrcholů ztrácí Stařík poserproužky na levé straně pneumatik a na malý okamžik se objevuje na pravé straně v příkopu. Kombinace díra – písek – zatáčka je pro něho téměř smrtící J. Projíždějící spoluobčané tmavší pleti vyskakují za jízdy z automobilu, nahazují Staříka a křísí motocykl. Psycho se zdráhá pomoci a vymlouvá se, že má problém se stojanem J.

Ujeto 385 km. Houby je nám zle J.

9.den (NE 12. 7.; Den čumilů a slintalů)

Ráno se otřepeme a snažíme se naakumulovanou zimu schovat na celý den. Prohlížíme si Rilský monastir, je to krása. 

Potom míříme s obavami kolem Sofie směrem na Srbsko. Potkáváme nekonečné kolony „turistů“ z Holandska, Německa a Belgie v nejnovějších vozech BMW, Mercedes a Audi. Jedou na prázdniny za rodinami do Turecka. Cesta je příjemná, vede údolími a místním pohořím ke hranicím. Zde se po dlouhé době potkáváme s českým řidičem (blbečkem z Brna), který do naší skupiny najíždí a na podruhé se mu ji daří rozdělit. Byl na hranicích o 2 minuty spíš, ale celníci, kteří „incident“ viděli, si ho vychutnávají mnohem déle než nás. Byl to prostě Brňák - … (CENZURA). Dáváme se také do řeči se srbským celníkem, který se nás ptá, jestli náhodou nepatříme mezi Putinovy Noční vlky. Říkáme, že ne, že jsme denní vlci a navíc pět vlčat táhneme s sebou (každý své) J.

Projíždíme Srbskem a potkáváme se se třemi kluky z Třebíče, kteří jedou na týden jezdit enduro do Albánie. Dáváme s nimi krátký dým a pokračujeme směr Kraljevo po staré silnici vedoucí blízko nové dálnice. Celou cestu potkáváme nezvykle ohleduplné řidiče a opět pro nás velmi tolerantní policii. Vůbec jí nevadí, že mírně (2x až 3x) překračujeme povolenou rychlost v obci a mírně povolenou rychlost mimo obce. Na benzínce v Kraljevu bereme benzín, dostáváme mapy Srbska a obsluha nám doporučuje ubytování v turistickém hotelu v centru Kraljeva (zpanikařili jsme a nechali se ovlivnit našimi médii, že Srbsko je nebezpečná a nepřátelská země, kde se musíme mít na pozoru před každým a před vším – kecali anebo jsme jeli po „špatných“ cestách a místech). Motorky máme ustájené v garáži pod dohledem kamer a my jsme ustájení v luxusních klimatizovaných pokojích. Zilvar se snaží získat slevu za nepoužití sprchy, klimatizace a postele. Recepční se mu vysměje a tak spí velmi neklidně a ze spaní vykřikuje. Jdeme do centra na večeři a ve velmi dobrém nás překvapuje kvalita a množství jídla (opět nevěřte obrázkům v jídelním lístku). Lidé kolem nás jsou příjemní, usměvaví a baví se. Náměstí je plné do půlnoci. Následuje neuvěřitelné. Buď byla v Kraljevu volba Miss, nebo programátoři z Matrixu udělali v kódu hexadecimální chybu (virus byl bezpečně vyloučen). Jak Jerry spočítal, nejpozději do 10 vteřin se objevilo nádherné stvoření opačného pohlaví. Protože Stařík nemá čočky a navíc je šťastně ženatý, je naprosto v klidu, experimentu se neúčastní a opět se nabízí, že půjde hlídat motorky. Ostatní kulí oči a vykřikují „Jsem šťastně ženatý“, následuje „Jsem ženatý“ a končí to slov „Hoši, já jsem“. Odcházíme raději do hotelu a mnozí prožívají neklidnou noc.

Ujeto: 350 km. Po celou cestu Srbskem jsme žádné utečence nepotkali, Srbové jsou milí a vstřícní. Houby je nám zle J.

Nocleh v hotelu je včetně snídaně, takže se bohatě nadlábneme a sbíráme se k odjezdu. Cesta je příjemná a řidiči až po hranice s Černou Horou jsou velmi ohleduplní a vstřícní. Zato po přejezdu do Černé Hory nastává pravý Balkán a provoz a řidiči nám připomínají Českou republiku. Agresivita, arogance, hloupost a neumění řídit jsou neuvěřitelné. U uzavírky řízené semafory nás při padnutí zelené předjíždí asi 5 aut, neustále se troubí, najíždí do kolemjedoucích a navzájem se vybržďují. Poprvé po 3000 km o sebe máme strach. Ale skoro polovinu dne jedeme nádhernými zatáčkami a mnoha tunely kaňonem řeky Ibar. Je to jedna z nejhezčích pasáží celé naší cesty. To končí v Podgorici a dále jedeme přes Skadarské jezero. Za ním odbočujeme opět do kopců, kde se místní frajer předvádí s Renaultem Clio těsně po smrti. Vjíždí do skupiny, rozděluje ji a v jedné ze zatáček dostává hodiny a zůstává v protisměru za obrubníkem. Po uvolnění auta pokračuje dál ve své zběsilé jízdě. Naštěstí mizí v dáli, zatímco my jsme mu uhýbali L.

Hledáme nějaké ubytování a nejdříve nacházíme apartmán, který je o celá 2 EUR dražší než kemp a majitel se nás snaží nalákat na teplou sprchu a klimatizaci. Ale zvítězil kemp v Raževiči se špinavými tureckými záchody, přírodní sprchou bez zástěny a místními DJ, kteří hrají do 5 do rána. Kromě Staříka, který spí na lépe slyšícím uchu a tak je mu všechno jedno, se ostatní v noci budí a nevrle převalují. Potkáváme se tady s českým párem, který stopem cestuje Černou Horou.

Ujeto: 370 km. Na jednom z odpočívadel pokládá Jerry motorku na levý bok. Stařík jedoucí za  ním ji pokládá také, v domnění, že je to nějaký zvyk (je na takové výpravě poprvé). Koloušek na rozdíl od předchozího dne hbitě přiskakuje a pomáhá naložené motorky zvedat. Kalda mimořádně nefotí, ale resuscituje Jerryho a Staříka. Zilvar se prosmál k epileptickému záchvatu. Příčinou odložení strojů byly nedokopnuté stojany. Houby je nám zle J.

11.den (ÚT 14. 7.; Den hranic)

Černá Hora, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina a opět Chorvatsko. Vcelku nuda, jedeme po Jadranské magistrále. Jen na hranicích MNE – HR se mladá celnice Staříka jedoucího první ptá, jestli i ostatní čtyři smrdí stejně jako on. Po přitakání posílá výpravu bez jakékoliv kontroly rychle pryč (a jen ona a my víme, proč J). Přes Kotor jedeme trajektem za 2 EUR, naháníme si cca 1,5 hodin cesty okolo. 

Míjíme Dubrovník a shora, z magistrály, je to famózní pohled. Protože jsme si naplánovali volnější den, za Neumem hledáme kemp. V Podace zkoušíme první, ale tam odmítají naše spaní u motorek. Mají smolíka, jedeme dál. Před tímto kempem nás už v obci předjíždí (dost riskantně) tři Maďaři na stavbách a cca 70 km/h plná neplná v nepřehledném místě. V okamžiku, kdy Jerry jedoucí první dává levý blinkr, ale naštěstí neodbočuje, Maďaři zpanikaří a při brzdění do sebe dva vrazí. Tváří se, že za to můžeme my, ale Kaldovo video hovoří jinak. Ve druhém kempu žádný problém s naším spaním nemají a bez potíží se na dva dny ubytováváme. Pro celý kemp jsme atrakce a vítané zpestření. Spíme zase „on air“ a na vedlejší parcele parkuje a spí Petr z Kladna na Varaderu. Povídáme o všem možném, koupeme se v moři, večeříme, … .

Ujeto: 250 km. Houby je nám zle J.

12.den (ST 15. 7.; Den Slunce)

Kvasíme, koupeme se a opalujeme. Prostě odpočíváme. Kamil konečně sehnal vínově červený šátek, Koloušek a Jerry se po něm opičí a jejich jedinou fantazií je jiná barva šátků. Kalda a Stařík jsou v klidu, protože už v Nesebaru koupili obrázky. Při korekturách se ale Staříkova velmi drahá polovička stejně ptá „A kde mám šátek já?“. Obrázek jí není asi dost recht J. (pozn. obrázek je magnetka ve tvaru kormidla a recht mi je). Obědváme v restauraci, ze které během jídla odbíháme do moře J Super! Ujeto: 0 km. Houby je nám zle J.

13.den (ČT 16. 7.; Den dobrého spánku)

Ráno ohleduplně startujeme pod kempem, ale stejně jsme všechny vzbudili J. Loučíme se s mořem a po Jadranské magistrále míříme na západ. Za Makarskou odbočujeme do hor a po staré 1 jedeme kolem Peručského jezera a Plitvic do Karlovace. Cesta fajn, dobře se nám spí. Provoz minimální, silnice kvalitní, policie opět velmi tolerantní. U Karlovace spíme v lux kempu se třemi hvězdičkami http://www.campslapic.hr. Kalda se snaží s recepčním domluvit na slevě pro „grand fathera“ a všichni kromě Staříka se baví. Ten si jde raději v klidu zapálit. 

Koupeme se v místní teplé řece, kemp je plný Němců, Rakušáků a Holanďanů. Jerry opět napíná řetěz a my zjišťujeme, že dal 5 tisíc za řetěz na tříkolku J. V noci někdo z holandského stanu mlaská na Jerryho a to tak, že je Kalda musí hlasitě upozornit, aby nás nebudili.

Ujeto: 390 km. Houby je nám zle J.

14.den (PÁ 17. 7.; Den bloudění s Tomášem)

Ráno v 6,30 je při našem odjezdu na nohou celý kemp. Všichni se s námi srdečně loučí a mávají nám zaťatými pěstmi J. Jedeme na Záhřeb a Maribor s drobnou, 80 km zajížďkou (Tomáš opět perlil). Stařík je psychicky vyčerpaný a ujímá se vedení. Jede po paměti, ač zde nikdy nebyl, Tomáš mlčí a naše cesta ho evidentně nezajímá. Již poněkolikáté přepočítává (např. 3*6, 2+2 apod. J). Ani ve Slovinsku se moc nevyznamenává a tak ho balíme do mokrého studeného hadru. Marně. Vedro Gonzáles a jeho bratři ho přemohli.

Jerryho v obklíčení vyvádíme z Mariboru a míjíme 2 McDonaldy. Utěšujeme ho, že se nají u McDonaldů v Grazu. Jen my ale víme, že Graz mineme zprava ve vzdálenosti asi 50 km. Stavíme jen na cigaretu, kávu, cigaretu a cigaretu. Kalda je z toho nevrlý, my ostatní jsme vrlí. Nakonec obědváme meníčko v restauraci na odpočívadle. 

Po obědě valíme do Alp směr Mariazel a konečně se mírně chladíme. Užíváme si kopce nahoru i dolů, zatáčky doprava i doleva. Na jeden z vrcholů přijíždí Stařík 15 minut za ostatními s výmluvou, že se kochal. Proto ho ostatní posílají napřed s tím, že ho stejně co nevidět dojedou. Po změti zatáček a křižovatek přijíždí Stařík do Mariazel jako první, 10 minut před ostatními. Ty vítá slovy „Kde ku..a jste, už mám druhý cigáro a vy se táhnete jako smrad J“. No navštívili jsme poutní místo Mariazel a pak jedeme hledat kemp. Podle Kaldy, který už v něm spal, je vzdálený 5 km, podle Tomáše 15 km a dál neví, ve skutečnosti to bylo 35 km. Před bránou kempu Jerry kleká do trávy a děkuje bohům, že přežil. My ostatní jásáme. Máme toho dost, ujeto 460 km s bratry Vedrovými na zádech. Je tady o něco tepleji než v Rile, ale i přesto se příjemně chladíme. Protože jsme v Alpách a počasí se tady mění z hodiny na hodinu, v noci se o půl jedné z deště stěhujeme do chodbičky před záchody a sprchami.

15.den (SO 18. 7.; Den návratů)

Ráno vstáváme brzy, sušíme to, co jsme nestačili v noci poklidit a snídáme. Aby se s námi neloučili obyvatelé kempu stejně jako v Karlovaci, vytlačujeme motorky před kemp. Ještě se jedeme podívat na horské jezero kousek od kempu a pak už nás to táhne domů. Tomáš nás vede kančími stezkami, ale stejně se na hranice dostáváme. Tam projíždíme bez problémů. Za zmínku snad stojí jen příhoda při našem najíždění na hlavní silnici. Z pro nás nepochopitelných důvodů zastavuje auto na hlavní a pouští nás. Nechápeme, ale jsme vděční. Po přejezdu hranic jsme zase v republice, jsme rádi, ale naši řidiči nás velmi rychle vrací do reality všedních dnů. Jsou to stejná paka jako v Černé Hoře. Ještě se k jednomu z mnoha později vrátím. Za Znojmem si dáváme pauzu a obědváme. Pak už jedeme směr Moravské Budějovice, Třebíč a Velké Meziříčí. A teď ten návrat k jednomu … . Před Třebíčí jsem se chvilku ze zdravotních důvodů opozdil. Proto jsem na volné silnici jel trochu rychleji – asi tak 100 až 110. Náhle mě velmi riskantně předjela Ochcávka a řidič dupl na brzdu, abychom jeli 90. Tak jsem uhnul trochu doleva, on také. Já ještě kousek doleva, on už metr ve vedlejším pruhu. Tak tedy já doprava a hned doleva a on totéž. Takže jsem to stáhl na 70 a nechal ho jet, přece se nenechám zabít 30 km od baráku. Za celých 4000 km Balkánem jsme se s takovým debilem nepotkali. Sorry, ale tohle jsem musel napsat. No nic, z Třebíče objížďka do Mezu a náš příjezd na FajtFest už vcelku za zmínku snad ani nestojí. Jen asi to, že 2 minuty po poklizení motorky začal letní liják, který trval asi tak hodinku.

Závěr

Bylo to fajn a jsme všichni rádi, že nám všechno vyšlo. Cesta byla náročná, ale na Balkáně se jezdí skvěle a určitě se tam ještě někdy vrátíme J.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE