Thajsko: Z Bang Kogu na Koh Chang a zpět

Týdenní solo výlet na Hondě CB500X z hlavního města Thajska směrem na jih k hranicím Kambodže a zpět.

Thajsko: Z Bang Kogu na Koh Chang a zpět

Kapitoly článku

Půjčení motorky a co vybrat

 

Před cestou do Thajska jsem měl několik možností, jak půjčení moto pojmout. Skůtr vám půjčí v každé vesnici, ceny se pohybují od 300 bathů za den. Většinou se jedná o stopadesátky, nebo stovky, takže cestování připadá v úvahu především na menší vzdálenosti. I když ruku na srdce: v relativně pomalé thajské dopravě se dá na skůtru dojet i poměrně dost daleko, thajci běžně zdolávají na skútrech vzdálenosti desítek, ba i stovek kilometrů (samozřejmě ideálně v počtu alespoň o jeden vyšším, než dva). Většinou se jedná o různé japonské značky, dle mého laického odhadu vede Honda. Všechno jsou to samozřejmě jednoválce, relativně velký počet s poloautomatickým řazením (asi to tak bude spolehlivější, než klasický variátor). Většina skůtrů je nových, nebo skoro nových, kde se nachází ty použité nevím, ale dokážu se představit, že Kambodža nebo Laos mohou být pro stroje z druhé roky zajímavý trh. Protože jsem ale chtěl najet něco kolem dvou tisíc kilometrů varianta skůtr nepřipadala v úvahu. Navíc, nebudu přeci jako dospělý motorkář svištět po thajských ostrovech na skůtřících, stejně jako němečtí důchodci v obětí osmnáctiletých thajek. Chce to prostě něco VĚTŠÍHO! Druhá varianta pro nadšeného motorkáře může jsou všudy přítomné dvěstěpadesátky do endurového stylu. V Bang Koku se dají se půjčit již od 5000Bth na týden a je možné, že představují ideální volbu v poměru cena/výkon. Opět jsou to bike výhradně japonských značek, už se na nich dá celkem cestovat, ale zároveň vám je opraví každý kovář. Ze zpětného pohledu můžu říci, že nevím, jestli jsem s pětistovkou udělal dobře a příště (alespoň pro vyzkoušení) do nějaké takové 250cc asi půjdu. Nakonec jsem tedy zvolil větší bike a to Hondu CB500X, stále relativně nový přírůstek do rodiny nových hondích CBček. Kluk, který mi motorku půjčoval, měl ještě dva větší Versyse, 650. Je potřeba si uvědomit, že v Thajsku byly jiště do roku 2009 velké motorky (nad 250cc) zakázány, takže pro relativně chudé thajce působí cokoli s pneumatikou větší než 180 vzadu jako zjevení. 650ka je už potom opravdu monstr bike na silnicích, kde se běžně jezdí maximálně 60, protože vám každou chvíli pod kola vběhne nějaký pes, kůň, nebo slon….

 

K mé CB500X

Zatím asi nejpohodlnější motorka, na které jsem jel. Sedí se hezky vzpřímeně, mých 173 cm není (samozřejmě) moc, ale není to ani málo na dosažení správného posazu. Na rukách neleží skoro žádná váha, ale přesto se moto hezky vodí do zatáček a to i ve vyšších rychlostech. Větrný štítek se dá nastavit do několika poloh, já sem s ním nijak zvlášť nelaboroval, nefoukalo nějak extra moc (na mojí domácí CBF600S přece jen ale fučí míň). Výkonu by mohlo být víc, dokážu si představit, že na německé autobahny ve dvou by dvou válcová pětistovka nestačila. Na thajské silnice je však výkonu až dost, jezdí se tu pomaleji a to platí jak pro osobní dopravu tak náklaďáky. Dvouválec má hezký vytočený zvuk, ale moto jede až někde od pěti tisíc, takže je potřeba častěji podřazovat. To však není vzhledem k dispozicím mašiny žádné překvapení. Protože jsem do Thajska přiletěl s krosnou, nemohl jsem si od Louise půjčit textilní brašny (krosnu bych tam nenacpal), takže jsem nakonec zvolil high ech modulární systém úchytu zavazadel zvaný GUMYCUK a týden na něm krosničku kurtoval. Bez problémů a příště řeším stejně: v thajsku neprší, jezdí se do stovky a já jsem jel sám, takže není důvod komplikovaně řešit zavazadla. Jinak zajímavostí na mé CB500X byly přídavné LED reflektory, které jsem zapnul jednou kvůli fotografii na cestě z hospody. Nedokážu si představit, že bych nějak moc daleko jezdil po thajsku ve tmě, byť by mi k tomu přisvěcovaly tyto kvalitné čínské výrobky (co pak s těmi splašenými slony, že).

 

První den: přílet Bang Kok

Na letiště v Bang Koku dosedám za úsvitu, jako správný mazák (přece jenom jsem tu už po páté) ignoruji informační tabule a za pár minut se ztrácím někde v technických místnostech letiště. Takže zpět a lépe. Nakoupit Thajskou SIM (400bathů, v ceně 3 GB dat) a na taxíka. Hotel mám zabookovaný na doporučení půjčovny moto s přiléhavým názvem Asia Riders. V recepci mě vítá naleštěný Harley Sportster, lobby dekorují americké airbrushe motorkářů zdravících se na noční dálnici s truckery. No není to pravda můj styl, ale oceňuji snahu o autentičnost. Místo vypadá dobře, bazén s barem však zeje prázdnotou a vedle nijak motorkářsky vyhlížející japonské rodinky jsem zřejmě jediný host. Alespoň tedy povečeřím výborný kuřecí Tom Yum, zaliji dvěma Singhami a jdu spát.

Druhý den: půjčovna a Bangkok

Ráno vstávám i díky časovému posunu (v Thajsku je o hodinu méně, než v Číně), relativně brzo a zvažuji, jestli mám počkat na hotelu, než se má půjčovna otevře a vzít si taxíka, nebo vyrazit pěšky na cca dvouhodinovou cestu po předměstí Bang Koku a zabít tak dvě hodinky času. Vítězí druhá varianta, kterou bych v jakékoli jiné megapoli na světě než v Thajsku nedal (motat se nad ránem s krosnou po předměstí třeba takové Manily, tak se určitě nedomotám). Google maps zafungují perfektně a po dvou hodinách, kolem deváté, dorážím do půjčovny v malém domku na předměstí. Louis, asi dvacetiletý francouzský student, přichází asi za půl hodiny a ukazuje mi mou motorku. Nastává první šok: takto jsem si malé enduro nepředstavoval. Vedle 650ky Versyse nepůsobí o nic menším dojmem, je to prostě kus motorky, především pro lidi na velké motorky z Asie dlouhodobě neuvyklé (já). Nahlas přemýšlím, že jsem měl možná nechat ego doma, když jsem dělal rezervaci a smířit se s nesrovnatelně menší (a také obratnější) CB300, ale „damage is done“, záloha zaplacena a není cesty zpět. Před mladým Francouzem je samozřejmě hlavní uchovat tvář a tak jenom mimochodem prohodím, že se mi motka zdála na obrázcích trochu menší. Ale zkušenost mám, naježděno taky, i v Asii… blábolím vesele dál a snažím se přesvědčit Louise (který má v importované motorce dobrých 100 000BHT) i sebe samotného, že všechno bude v pohodě. Po vyřízení všech formalit a zaplacení týdenního půjčovného s pojištěním (14000BTH) startuji studený dvouválec. Elektronické vstřikování se postará o zahřátí (jaký slastný rozdíl oproti mé CBF600S), kurtuji krosnu a nasazuji zářivě žlutou helmu (jediná která zbyla, neboli "Thajsko vítá šašky z Československa"), kopu tam za jedna (převodovka by mohla být přesnější) a pomalu vyjíždím do ulic probouzejícího se Bang Koku. Není to poprvé, co řídím v zemi, kde se jezdí napravo (řidičsky mám za sebou Irsko, Malajsii a Indonésii), ale je to poprvé na velké motorce a tak si nahlas opakuji „jeď VLEVO, jeď VLEVO“. Na ostatní účastníky provozu musí tato zvláštní polohlasem mumlaná mantra působit jako že jsem právě opustil brány Jedličkova ústavu (kdyby tedy věděli, co to je), ale na mně to funguje a proti mému samotnému očekávání mi jízda vlevo problémy nedělá a do pravého pruhu se nijak netlačím. Do navigaci v telefonu volím první cíl cesty, letovisko Pattaya a vsouvám mobil do držáku od garminu, který už pamatuje lepší časy. Jízda ranním Bang Kokem bez možnosti si osahat stroj je však opravdové peklo. Kolem jedenácté hodiny dramaticky narůstá doprava a situaci nepomáhá ani to, že na navigaci ukryté pod igelitovým obalem držáku od Garminu nevidím ve čtyřicetistupňovém slunci skoro nic a Bang Kok zrovna není nějaké městečko, kde bych se mohl zorientovat podle kostelní věže. Poslední komplikací, kterou neumím vyřešit je to, že mne navigace stále směřuje na státní cestu, kde mají motorky zakázán vjezd (s čímž ani mapy od Goolge, ani Sygic neumí pracovat). Takže nakonec jedu spíše podle intuice „na jih“, přičemž se snažím držet dálnice 3, která vede směrem na Pattayu. Asi po hodině opouštím Bang Kok a držím se stále na silnici, která kopíruje dálnici 3 (na niž nesmím vjet). Doprava však nepolevuje, dálnice 3 na jih je jednou z hlavních thajských tepen a když je ucpaná (jakože je pořád), řidiči hledají zkratky kde mohou, například také na cestách kolem hlavní tepny (po které jedu i já). Do Pattaya dorážím za slabé tři hodinky, byť je to jenom něco kolem 150km. Po cestě mám několikrát možnost otestovat tak trochu enduro zdvih předních vidlic CBčka, protože cesta se na několika místech opravuje, asfalt mi zmizí pod koly a motorka se propadá do děr velikostí zvících sloního pohřebiště. Celkově je ale největší část dobrodružství proplétání se mezi čínskými kamiony nevalné kvality (a zřejmě také nevalných brzd), žádná velká tropická romantika.

 

Den dva (a půl): Good boys go to heaven, bad boys to Pattaya

Do Pattaya dorážím před druhou hodinou, pozdní oběd obstará kebab u děsivě vyhlížejícího Araba (třeba se už chystá do Čech, jak je dnes zřejmě snem větší části muslimské světové populace, alespoň podle článků v Blesku soudě) a nacházím hotel. Za 400bth si není na co stěžovat, čistota OK, pravda vybavení pamatuje lepší časy (ale nepřijel jsem se sem dívat na hotelovou skříň). Moto parkuji před hotelem a dávám krátkou jacuzzi vedle pokoje (neumím zapnou víření, vedle bazénku je jakýsi agregát, ale mám obavu, že když zmáčknu ON, vyhodím pojistky v půli Thajska) a oblékám (druhé ze dvou) nejlepší tričko, co si s sebou v poloprázdné krosně vezu. Pattaya je běžně označovaná jako thajské město hříchu a mimo opravdové úlety, jako je na pedofily zaměřená sousední Kambodža, v Asii asi nenajdete město s více podivnými existencemi nabízejícími své ještě zvláštnější služby. Vše klíčové probíhá na dvou ulicích, Beach Street a Walking Street, které lemují pobřeží a navazují na sebe. Projít si je od začátku do konce je určitě zážitek, který nemůžu vynechat. Můj hotel je z však až na okraji centra a tak si domluvím mototaxi (40BTH) a sedám na skůtra, který mě do centra odveze (nikdy jsem si na tuto asijskou specialitu, která spočívá v objímání nějakého dědy, nezvykl). Pro pochopení thajských zákonitostí nočního života je potřeba znát dva základní pojmy: 1) Beer Bars jsou bary, které vypadají jako normální hospody, jen s růžovým světlem a několika slečnami, které baví zákazníky. „Baví zákazníky“ může být cokoli, od prostého povídání si, až po odvedení slečny na hotel. Pokud se zákazník s danou slečnou baví, musí jí koupit drink, který je o cca 50BTH dražší, než je běžná cena na lístku (berte to tak, že platíte za její čas). Dříve nebo později sdělí slečna zákazníkovi, že je velmi sexy a že by s ním ráda odešla domů. Řada západních turistů pak těžko zvládá toto nově nabyté sebevědomí, kdy jim z ničeho nic o čtvrt století mladší dívky samy vzdávají komplimenty, kterými jinak obdobně staré slečny možná častují rockové hvězdy globálního formátu. A podlehne. 2) GoGo bars jsou už regulérní vykřičené domy, nicméně na thajských steroidech. Procházím jak Walking, tak Beach street, jak gogo barů, tak beer barů, jsou zde určitě desítky, v každém alespoň tucet holek (wikipedia odhaduje počet thajských prostitutek v ulicích Pattaye na 10 000). Když narazím na konec Walking Street hecnu se a vlezu do jednoho GoGo baru (přesto, že je mi to totálně trapné). Uvnitř se nesmí fotit, hrozí za to pár ran pěstí, přesto jsem pro vás fotku urval (na které pravda není nic moc vidět) . V místnosti cca 100m2 ve skoro absolutní tmě tančí u několika tyčí odhadem 30 dívek, polovina do půl těla, polovina ve spodním prádle (nevím podle jakého klíče si to holky rozdělují). Není nic moc co vidět, ale je evidentní, že mladé thajky jsou tady navybírané, žádné obludy můj zrak (značně omezený absencí brýlí o třech dioptriích) nenachází. S radostí konstatuji, že na straně zákazníků, kterých bude tak 20 a sedí v sedačkách po obvodu místnosti, jsem ve svých 33 letech nejmladší a to tak o dobrých 20 let. Dávám si malé pivo, mají akci jedno za dvě a sleduji mumraj okolo. Samozřejmě to netrvá dlouho a mamasan (neboli manažerka podniku, hezky česky bordelmamá) za mnou posílá jednu ze slečen. Po obligátní hluboké konverzaci (odkud jsi, jak jsi tu dlouho, jsi tu sám, kde máš hotel?) se také dozvídám, že jsem pro tuto osmnáctiletou sexy dívku neodolatelně přitažlivý (jako bych to nevěděl) a že by se mnou ráda šla domů. V rychlosti dopíjím malé pivo s tím, že už musím za přítelkyní (Honda CB500X) odcházím. Nejsem si jistý, jak jsem se měl zachovat a jestli pro toho chudáka holku ze strany mamansan nehrozí nějaká perzekuce (vyhnala přece jenom v méně něž pěti minutách chodící peněženku) a mám z toho divný pocit. Sedám na taxi (dědu) a za 100BHT (inflace od večera pokročila o vice než 130 procent) se vracím na hotel.

 

Den tři: Cesta na Koh Samet

Ostrov Koh Samet se nachází jen méně než sto kilometrů od Pattaya. Po nočním tajfunu tak startuji hned hezky z ráno CBčko. Jsem zvědav, jak se japonská technologie vypořádá s přívaly vody, kterými ji noc častovala. Je to bez problémů, gumycuky drží krosnu jako helvétská víra, dávám za jedna a opouštím město hříchu. Cesta je stále stejně strašná a navigace mne pořád tahá na dálnici. Poprvé tankuji, spotřeba hondy dosahuje příjemných 3,4 litrů na sto. Výsledek brumlání na šestku v přijatelných 80 až 100 kilometrech za hodinu. Nad stovku se osměluji jen výjimečně, ani silnice, ani thajští řidiči na to nejsou stavění. Mám však také pocit, že pro relativně malý motor jsou tyto rychlosti ideální (třeba že rám by snesl daleko více). Do PHE, městečka s krásným jménem, dorážím kolem druhé hodiny. Nastává dilema, protože se dozvídám, že na ostrov mne s motorkou nepřevezou, chybí zde veřejný trajekt pro auta a motorky. Varianta A je na cestu na malý ostrov SAMET rezignovat, varianta B je nechat motorku na parkovišti před trajektem. Nakonec volím varinatu B poté, co jsem ujištěn hlídačem parkoviště, že bude můj stroj non top sledovat (před několika minutami jsem ho mým příjezdem vzbudil) a sedám na trajekt. Koh Samet je jedním z ostrovů, kde se vyskytuje jen velmi málo cizinců, většinu návštěvnosti tvoří Thajci, pro které je ostrov nejbližším tropickým únikem z Bang Kogu. Ještě před jednou dekádou byl malý ostrůvek symbolem panenské thajské přírody, dnes je pravým opakem: malá rozloha je do mrtva zastavěná hotely a bungalowy, špinavé malé pláže přeplněné lidmi (z nějakého důvodu hlavně Číňany). Je mi jasné, že hlavní a jediný selling point tohoto místa je fakt, že je relativně blízko Bang Koku. Ubytovávám se v malém resortu za předraženou cenu 1000Bth, moc dalších nabídek v místě není, většina resortů je těsně před dokončením a tak jsou ceny ještě dost vysoko. Večer trávím v baru s lokální kapelou nad jednou malou Singhou a po cestě na ubikaci odhaluji, že fenomén Beer Bars dorazil i do tohoto miniaturního místa. Několik zoufalých slečen, co tam kolem desáté hodiny sedí, by se však spíše hodilo pronajímat nějakému místnímu impresáriovi, vyděšen samotným pohledem odcházím spokojeně zaspat.

 

Den čtvrtý: Koh Chang a zpět

Ráno trajektem zpět do Phe, vida, moto je neporušené na parkovišti (jaké překvapení), nastartovat a vydat se na další dvousetkilometrovou cestu směrem na Ostrov Ko Chang u Kambodžských hranic. Doprava se konečně umenšuje a odpoledne dorážím ana ostrov. Na Koh Changu pak zůstávám ještě čtyři dny (motorku používám jen na přesuny po ostrově).Tady tedy nastává dovolená, kde se věnuji psaní mé zřejmě nikdy nedokončitelné knížky. Motovýlet tím v podstatě končí,  poté se vracím přes vnitrozemí zpět do Bang Koku a už teď přemýšlím, jestli příště dám vnitrozemí Thajska, nebo nějakou jinou zemi.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.45
Známkováno: 11x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist