Esuvéčkem po Srbsku

7. den pátek 3.5.2019 273 km

Ráno mě budí až v půl osmé teplo od sluníčka. A málem tak zaspím domluvený burek k snídani. Marko mi doporučuje kemp na mé cestě dál a kontroluje můj další itinerář a potvrzuje, že to mám skvěle naplánované. Než vše sbalím a vysuším, je pul desáté a pěkný hic. Vyrážím na Davolja Varos. V Leskovaci si opět užiju kočičí hlavy a konečně poznám provoz ve městě v pracovní den. V Dobré Vodě u dotační značky Evropské unie zmizí asfalt a já přemýšlím, kam se ty prachy poděly. Čeká mě 25 km drsného offroadu, na mé SUV je to chvílemi až moc, takže to jedu s přestávkami přes dvě hodiny. Jediné, na co myslím je neprorazit gumu, nevím, jestli by mi v těchto končinách pomohl motocare a zjišťovat to nechci. Ještě že mě napadlo natankovat u Kněze o něco dřív, než se rozsvítilo hladové oko, to bych měl stejný problém jako včera. Vstup na Davolja Varos je 350 dinárů. Dál jedu ochutnat vodu do Prolomu. Vede sem krásná silnice, tak si spravuji náladu, kazí mi ji jen kamení spadlé ze skal, ale s tím se tu musí počítat. Jakmile vidím skálu u silnice, musím počítat se spadanými kameny. Místní řidiči zase jezdí pořád uprostřed nebo v protisměru, ideálně u toho telefonují s telefonem v ruce a moc se jim nechce uhýbat. Snad mě žádný nesestřelí. Motorky tady vůbec nerespektují a počítají s tím, že se uhne. Dokonce, i když mají překážku oni ve svém směru a ještě jsou nerudný, když se jim neuhnu (pozn. později se mi dvakrát stalo, že když jsem měl překážku já ve svém směru tak mě protijedoucí auto pouštělo, tak nevím, jestli zde mají takové pravidlo). Když už jsem u té dopravy, tak zmíním policii. Silniční kontrolu potkávám denně minimálně jednu (zatím mě nestavěli) a už jsem viděl 3 trojnožky a to v obci i mimo obec. Protijedoucí vozidla vždy urputně upozorňují na hlídku ve mém směru. Po procházce a hlavně asi offroadu jsem dost utahaný, takže rezervuji ubytování v Kruševaci u Kněze (1150 dinárů) když už jsem u jednoho dnes tankoval. Do Kruševace vede krásná rychlá cesta okolo jezera Celje a tak, když dorazím do parku Slobodiště, před šestou vzpomenu si na Milana Chladila, protože z Prolomu jsem vyrážel v pět. Až dnes jsem potkal první koňský povoz na silnici, což je příjemná změna proti Rumunsku.

8. den sobota 4.5.2019 346 km

Než ráno zařídím věci jako snídaně, umytí motorky, natankování, koupení čištění a maziva na řetěz, je deset. Hned za městem vidím hory se sněhem na vrcholcích a už se těším, až tam budu. Cestou se stavím v parku Popina. Za Vrnjačka Banja se začíná silnice kroutit jako špagety italského kuchaře a jediný převod, se kterým si vystačím, je dvojka. Úzké to zde je na dvě nejrozšířenější vozidla v zemi a to Golf mk2 a Fiat 128 a všechny jeho licenční verze od Zastavy a Yuga, ale asfalt je kvalitní. Výjezd na Kapaonik je zpoplatněn 150 dináry a může směle konkurovat Transalpině akorát tady není o víkendu ani auto (nevím jaký tu může být provoz v létě).

Sjíždím k hradu Maglič a hlava mi nebere, co tady je za úžasné silnice a tak nic nefotím a užívám si cestu. Až když se v jednom vracáku ozve hlásič náklonu, si uvědomím, že bych měl zvolnit, jsem přece na dovolené, ne na závodech. Na hrad (zříceninu) nakonec nejdu a jedu zpět do hor. Cestou se stavím v klášteře Studenica. Silnice stále připomíná horskou dráhu. Od odbočky se silnici 409 vede neasfaltová cesta. Zkontroluji to s foto mapou a výše by měl být asfalt a taky že po pár stech metrech je. Kvalita asfaltu není špičková, ale pořád se to dá. Štěrk na silnici s přibývajícími výškovými metry nabývá na intenzitě stejně tak jako sníh v mezích a je krásně vidět, jak Srbové jezdí v protisměru a řežou zatáčky. Takže abych se vyhnul štěrku, volím jejich stopu. Asi ve 1400 metrech asfalt končí a kapky co padaly v nížině přidávají na intenzitě. Na křižovatce k Janko‘s Stone zahlídnu ceduli na ubytování, které je 100 metrů, tak se zkusím zeptat.

Hned, co vejdu dovnitř a zeptám se na ubytování, zve mě ke stolu parta lesníků a v mžiku je na stole pivo, rakie a nějaké to jídlo. Ještě, že jsem ubytování přes booking nakonec nepotvrdil. Naštěstí jeden umí trochu anglicky, tak se s ním mohu bavit. Mezi tím mám na telefonu jeho přítelkyni, která umí lépe anglicky a překládá mi, že mě lesníci svezou dolu do města, tam se ožerem a ráno mě odvezou zase k motorce. Když nebude sněžit. To odmítám, protože ten bungalov venku se mi hodně líbí a nechci si ho nechat ujít, protože je tady nádherně. Dnešní den nešlo zakončit lépe. Nejdříve řidičská nirvána celý den a teď tohle luxusní ubytování v horách za 1500 dinárů se snídaní a večeří.

9. den neděle 5.5.2019 157 km

Předpověď se nevyplnila, žádný sníh ani déšť ráno není. Deště v noci moc nebylo a cesta je spíš kamenitá, takže není rozbahněná a zvládne jí i moje esúvéčko. Cestou k meandrům řeky Uvac se zastavím u rozbombardovaného letiště. Sotva odbočím k letišti, vedle z meze se postupně zvedne asi 8 supů bělohlavých a proletí mi nad hlavou. Jejich rozpětí křídel je obrovské. Mě se hlavou honí jestli mám ujíždět, protože po mě jdou nebo zastavit a fotit. Naštěstí sedli hned za kousek, tak mám možnost pořídit několik fotek. Ale když se snažím přiblížit, zase odlétají. Některé krátery na letišti jsou obrovské. Většina bunkrů je rozstřílených. Ty co zbyly, využívá místní zemědělec. Hned, jak vyjedu z letiště, bliká na mě zběsile auto. Než mi to dojde, je tu trojnožka. K meandrům řeky Uvac vede jak jinak než šotolinová cesta, ale stojí to za tu nádhernou vyhlídku.

Začínají se honit mraky tak honem zpět do sedla a jedu kolem přehrady Zlatar ke skanzenu Sirigojno. Za přehradou začíná pršet, to ještě nevím, že do noci nepřestane. Takže nepromok nechávám v kufru a snažím se to projet nebo najít přístřešek. Přístřešek přichází po dlouhé době, takže jsem úplně promočený. Naštěstí pan Google nalézá ubytování kousek ode mě. Hodní lidé kvůli mně zatopí, vysuší mi hadry, motorku schovají pod střechu a uvaří úžasnou večeři, kterou jím společně s celou rodinou. To vše za 2 700 dinárů.

10. den pondělí 6.5.2019 228 km

Ráno se budím do deště, který brzy ustane. Nestihnu domácí snídani a před osmou jsem v Siogorno. Skanzen se vším moderním vybavením (led světla, kamery,…) mě moc nenadchne, a tak mě nemusí mrzet 150 dinárů (ne, že by mě to zrujnovalo), které vybírají až od 9 hodin. V plánované jeskyni Stopica nakonec nezastavuji, dvě jeskyně stačily a jedu k pomníku popravených partyzánů nad Zlatiborem. Mlha je taková, že ani nevím, jestli je to mlha nebo mám tak zamlžené hledí. Hlavně neuklouznout po jednom z těch obrovských šneků, kterých je po dešti plná silnice. Ve Zlatiboru se při 5 stupních rozhoduji nejet dále podle plánu, ale sjet do nížin, kde mlha snad nebude a bude tam trochu tepleji. Sem se případně můžu vrátit. V Užici se ohřívám v supermarketu a dávám si brunch společně s holuby, kde je již přijatelných 10 stupňů. Do navigace zadávám Pozegu, kde mají u nádraží několik odstavených úzkorozchodných parních mašin a vagonů. Bohužel všechny chátrají (reznou). Dále mě navigace vede údolím řeky Západní Moravy ke kopcům Ovčar a Kablar, na které chci vyjet. První odbočka je na Kablar. Silnička vede ve skále nad řekou s několika tunely. I když je po dešti, vyškrábu se až pod vrchol. Z vrcholu a vyhlídky pod vrcholem je krásný výhled na meandr řeky a Ovčar, který je v mraku. Klika, že jsem vyjel nejdřív na tento kopec. Na ten druhý už nemá cenu jezdit.

V Čačaku se zastavím u mauzolea a pak proletím kolem jezera Gruza a jakéhosi mini výprodeje armádní techniky. U ani jednoho nezastavím, protože vlevo mám mraky a vpravo ještě hrozivěji vypadající mraky. Jen přede mnou je to trochu protrhané. Mraky se ani nehnuly, a tak si můžu v klidu projít park u památníku 21. října v Kragujevaci. Objednané ubytování přes booking jsem nenašel a ani nikdo z místních o něm neví. Tak jsem skončil v jednom kousek od adresy původního, kde parkuji motorku do výlohy prázdného obchodu (2000 dinárů).

11. den úterý 7.5.2019 324 km

Ráno vyjíždím do kopce nad městem, kde teplota klesá na 4 stupně. Sice fouká, ale neprší a to je hlavní protože můžu dojet k mému prvnímu dnešnímu cíli a to kostelu svatého Jiří v Topole na kopci Oplenac, kde mi 8 stupňů připadá jako sauna. Vypnutá. Vstup je 400 dinárů a stojí to za to. Pro jistotu se ptám, jestli mohu fotit a dostávám svolení na 5-6 fotek. Jsem tu sám a paní rychle zalézá do teplého kumbálu. Takže těch fotek je trochu víc. Až při odchodu si všimnu obří cedule se zákazem focení.

Než se poskládám na motorku, přijedou dva autobusy plné dětí a já jsem rád, že jsem kostel stihl prohlédnout bez jejich řevu. Blížím se k jedinému kopci v okolí napíchnutém v mraku. To bude jistě Kosmaj. Pomník, na který jsem se těšil nejvíce, protože je asi nejvyšší. Dále se pohrávám s myšlenkou dojet se podívat, jaká je mlha na Avale. Po krátkém souboji myšlenky s blbostí je to remíza. Nápad najít webcameru byl skvělý, ale bez úspěchu. Takže to budu muset zjistit na vlastní kůži. Už v půlce cesty naštěstí vidím televizní věž pod vrcholem Avaly. Zahraji si na Silvestra Stalloneho a k památníku neznámého vojína si vyběhnu pro zahřátí ve stylu italského hřebce. Na televizní věži (300 dinárů) si v kavárně vychutnávám výhled na Bělehrad. Předpověď na zítra slibuje sluníčko, takže se vracím do hor.

Navigace mě protáhne jakýmsi předměstím Bělehradu plným retardérů. U jednoho dojedu autobus, který se houpe ještě 50 metrů po retardéru, což je k smíchu i pláči zároveň. Je po třetí hodině, takže na silnici na Valjevo je právě dopravní špička. Naštěstí chytám do lasa svižný Mercedes, který mě protáhne skrz štrúdl aut v nekonečné obci až k Lajkovaci. Tady mu poděkuji a jedu k soše Stjepana Filipoviće nad Valjevem. Silnice na Banjina Bastu je asi nejscenéričtější, co jsem v Srbsku jel. Na vrcholcích přilehlých hor je vidět na stromech krásně pocukrováno. Když přijedu k domu na řece Drina, vykoukne na mě konečně sluníčko po několika dnech. Ubytovávám se v Mokré Goře na nádraží za 4005 dinárů se snídaní. Žáby tu dělají Smoljakovo: „Hu, hu, hu,...“

12. den středa 8.5.2019 143 km

Ráno jdu na sedmou na snídani, a i když bylo v noci pod nulou, strojvedoucí na drc nahodí diesela a začne si připravovat vagony na dnešní den. Čeká mě po dlouhé době slunečný den. Při snídani se tu objeví autobus dětí a já si říkám, že brzo. Včera jsem dostal informaci, že první vlak (900 dinárů) jede v 10:30. Po snídani se jdu zeptat k okénku a tam dostávám informaci, že vlak jede za 5 minut tedy v 8. To nestíhám, kdybych to věděl tak se na to připravím. No nic. Jdu tedy podle plánu do Kusturicova Drvengradu (250 dinárů). Je to naprosto jiné než Siogorno. Nevím, jestli to dělá počasí, auta zde umístěná, celkové umístnění, hudba hrající z amplionu, ale tohle mě baví.

Vlak na Šarganskou Osmicu vyráží na čas. Nahoru vysupíme na jeden zátah. Cestou zpět děláme krátké zastávky na vyhlídkách. Jen ta pára tu chybí.

Z Mokré Gory vyrážím až v půl druhé. Jedu na vyhlídku na řeku Drina a přehradu Perucac. Opět se nevyhnu blátivému offroadu.

Dál si jedu znovu vyfotit dům na řece Drina, ale nenacházím lepší místo než včera. Takže to otáčím k poslednímu pomníku Kadinjača. U toho se rozhoduji, co dál. Líbí se mi předpověď pro Valjevo, tak na něj valím. Z celého odpoledne si pamatuji jen zvlněný asfalt jako vlasy Marylin Monroe. Motorka se mnou hází jako elektrický býk na úroveň master of rodeo. Na tohle je SUV s tvrdším podvozkem nejhorší. Dnes mě jízda prvně vůbec nebaví ba naopak. A tak jsem rád, když se mi podaří najít včas na první dobrou nádherné místo pro spaní nadivoko před Valjevem.

13. den 327 km

Ráno je podle předpovědi zataženo a podle radaru by mělo pršet celý den všude, kam se hnu. Chvíli váhám, jestli nasadit konečně nepromok. Samozřejmě, že ne. A dělám dobře protože jediná voda, která mě potká, než dojedu do pohoří Fruška Gora, je myčka a řeka Sava. To, co padá z nebe, se nedá považovat za déšť, když to na mě stíhá usychat. V protisměru potkávám asi 30 motorkářů na nových geesech v nepromocích. Srabi. Pod pohořím si dávám oběd a dorazí jiná parta 5 motorkářů v nepromocích. Jsou to Češi, takže mám s kým kecat. Na obědě si pohrávám s myšlenkou otočit to ještě na Bělehrad, který se mi stále vyhýbal, protože před chvílí jsem přejížděl dálnici na Bělehrad, tak bych tam byl za chvíli. Po obědě zajedu ke zničenému televiznímu vysílači a už po pár metrech je jasné, že nepromok nevezu zbytečně, a i já do něj konečně půjdu. Déšť je sice slabý, ale vytrvalý. Na nepromoku mám ještě visačku z krámu tak jí tam nechávám symbolicky snad pro štěstí. To ovšem rozhoduje o tom, že do Bělehradu nejedu a přiblížím se k maďarským hranicím. V Novém Sadu, vyhlášené vinařské oblasti si plnými doušky nevychutnávám víno, ale dopravní špičku v dešti. Aspoň se naučím ovládat motorku v návlecích na rukavice (palčáky). Po zbytek dne už jen prší a ubytovávám se v Somboru za poslední hotovost co mám. Jediná pozitivní věc je, že mají pivo Lav, které má cedule po celém Srbsku, ale nepodařilo se mi na něj doteď narazit na žádné benzínce ani v žádném ubytování a je asi nejlepší i když jsem tu neměl žádné úplně špatné pivo.

14. den 716 km

Ráno padá jasné rozhodnutí, na Bělehrad už se nevracím. Nepotřebuji zjišťovat, jaká je tam doprava v pátek. Předpověď na víkend není ideální, zato na dnešek má být na celé cestě domu sluníčko. Než zařídím snídani, (konečně navštívím lokální pekárnu a nakonec ukazuji prstem na skoro vše na pultu), myčku a nějaký ten kontraband domu je půl jedenácté. Čekají mě maďarské, nekonečné, nerovné rovinky a hnusný vítr, který fouká snad ze všech stran. Vidím tu taky první nehodu za celou dovolenou, u které zjišťuji k čemu je dobrý místní vítr, když si velmi nekorektně pohrává se sukní jedné z účastnic nehody. Konečně taky zjistím, jak dlouho vydrží baterie v interkomu (5 dní) když mi kolem druhé hodiny začne každých pět minut hlásit: „nabijte baterii“ a po hodině to vzdá úplně. Což nepovažuji za vychytané řešení. Interkom se vypne těsně před Györem, tak se chytám slovenského auta, které se tu vyzná v řazení v pruzích a nechám se dovést až za hranice. Tady mi dojde že DS na jejich značce znamená Dunajská Streda a já jsem jinde než bych chtěl být. Kvůli lokálnímu mraku to otáčím zpět do Maďarska. Na D2 opět hraji svoji oblíbenou hru: Dojedu? Pak už jen nuda na D1 naštěstí bez kolon. Domu dorážím akorát na konec první třetiny se Švédy, vyhráváme 1:0.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE