Tempo 50 - Julské Alpy a k móři

14 dní celozávodky, to si zaslouží nějak ztrestat delším výletem. Dotknout se mraků a smočit se v moři? Tak Slovinsko pokus číslo dva.

Tempo 50 - Julské Alpy a k móři

Kapitoly článku

Den 0. - přípravy

Hodně jsem podcenil přípravu. Den před odjezdem jsem naházel všechno, co jsem si myslel, že by bylo dobrý mít sebou do kufrů, nastrojil motorku a ... a sakra, koukám zadní pneu skoro sjetá, ta už těch 2000km nedá. Obvolal jsem pár pneuservisů, ale všichni si prej dneska hlídají DOTky, tak nemají nic skladem. Mám se stavit zítra odpoledne. Zítra odpoledne už hodlám být daleko úplně jinde, takže přehazuju přední pneu na zadek a zadní na předek i když vím, že se to nemá. Chování motorky od tý doby hrůza, ale dopředu to jede.

Sedám k mapě a koukám, kudy pojedu a kam vlastně. Nedávno jsem v někde četl o krátkém, ale kouzelném pobřeží ve Slovinsku, a když Slovinsko, tak taky Julisky – no a plán je hotov. Takže první den do Rakouska do Mauterndorfu, kde to znám a vím, že je tam kemp. Další den Bovec a okolí a pak podle toho jak se to vyvine.

Den 1. - Plzeň - Kuchyňa (najeto 400km)

Ráno čučím do počítače na počasí a o hodinku později vyrážím – směr Slovensko. Co? Dyť říkal Rakousko, ne? Říkal, ale nad Alpama v Lungau se drží mrak a má tam ještě tři dny vydržet. Střihnu to tedy dnes na Slovensko, objedu ty mraky a akorát než se tam cestou zpátky dostanu, tak bude sluníčko.

 

Roztáčím kola směr východ. Vymotat se z České republiky není žádná sranda, všechno je zavřený, samý objížďky, fuj. Žďákovák je zavřenej, tak pálím spodem přes hráz. V Kovářově se stavuju na oběd, docela to jde, doporučuji. Počasí je perfektní a technika jede jak švýcarský orloj. MilevskoTáborTelč, klasická cesta směr Slovač. Za Telčí mi ručička tachometru padá na nulu. Co tomu sakra je? Aha, náhon ko, no tak budu rychlost sledovat na navigaci, ale štve mě, že nebudu vědět kolik jsem najel. Pokračuju na plný plyn dál, DačiceMoravské BudějoviceZnojmoPálava. Stavím, dělám pár fotek na mostech. Nějaký ochotný cyklista mě fotí, tak taky na jedný fotce jsem i já a ne jen motorka.

Slunce se začíná klonit k západu a tak valím dál, abych dojel tam, kam jsem přibližně chtěl. Ráno jsem si našel kemp v obci Kuchyňa u Malacek, podle fotek hezký, uvidíme. BřeclavHodonín, překračuju státní hranice – HolíčMalacky a Kuchyňa. Ukazatel na kemp někam do boční ulice, jedu a najednou konec asfaltu, šotolina a pak kemp. Pěkná recepční, kemp skoro prázdný, stavím stan, požeru něco chemie (instantní polévky a tak) a rovnou do putkyky. Mají tu dobrý pivo, ale hospoda stejně jako kemp celkem prázdná. Sprchy a hajzlíky čistý a teče horká voda – jo, to mám rád. První věc co jsem zjistil, že nemám, je šampón – ještěže se v každých veřejných sprchách na celém světě po prolezení kabinek nějaký zapomenutý najde. Tady taky jeden je. Další věc, kterou nemám je zapalovač, ten mi půjčí holky v hospodě, ale ráno ho prý musím vrátit.

 

V noci prší, ale není to nic velkého. Dvakrát za noc mě probudí něco, co mi probíhá předsíňkou a vráží do ešusů, podle rychlosti s jakou to sviští po stanové plachtě to asi ježek nebyl, tak asi něco méně milého s dlouhým špičatým rypáčkem a dlouhým ocasem - fuj. Měl jsem si stan postavit vedle těch poláků.

Den 2. - Kuchyňa - Stausee (najeto 400km)

Ráno platím, paradoxně na Slovensku nejdražší kemp, ve kterém jsem spal, lehce přes 12€. Vyrážím a stoupám hore na oblíbenou Pezinskou babu. Zatáčky pěkný a s tou svojí malorážkou ani tu povolenou sedmdesátku nepřekračuju. Pezinok a pak už průjezd Bratislavou. Samozřejmě jsem nevstával v sedum, takže dopolední klidná doprava ve městě mi dává možnost se rozhlídnout. No, nic moc – já ty města prostě nemusím, spíš krajinky. Z Bratislavy přes Dunaj a jsme s Bárou u dalších sousedů, v Rakousku. V první vsi kde vidím erste banku vybírám peníze. Sranda, hlavně pro ty paní za přepážkami. Mají tu čtyři mašiny, ale jen jedna dává peníze (ostatní jsou vkladoý, úvěrový a nevim co ještě). Třetí pokus vyšel, menu je dokonce v češtině, ale jako hrdina dávám němčinu, ještě jí budu asi potřebovat.

 

Dneska bych to chtěl dát až do Bovce, když ne, zapíchnu to někde cestou. Projíždím opravdu nechutnou oblast větrných farem, stovky a stovky elektráren, z nichž většina stojí, ačkoliv fouká vítr – a estetické je to až na půdu. Rychle odtud pryč. Vídeň objíždím spodem a někde za Wiener Neustadtem se začíná krajina trošku zvedat a kopečky, zatáčky, hned cestu zpestřují. Škoda, že se to tak brzo kazí. Někde kolem Retteneggu začíná pršet, drobounce, ale vody je to dost. Dávám žlutý nemok za stopade a funguje překvapivě dobře. Za pár kilometrů navíc vjíždím do nějakýho mraku a kromě toho, že prší, tak ještě ani není nic vidět. No co, tohle k tomu taky patří. Pořád lepší než to, co jsem viděl na online kameře doma před odjezdem v Mauterndorfu. Jak začínám sjíždět z Fischerbacherských Alp ke Grazu, tak se počasí umoudřuje. Dokonce sluníčko vylezlo.

Nevím přesně, kde se mi to stalo, ale jedu takhle na plný plyn z kopce a najednou konec. Motor zhasnul. Co to? Benzín tam je. Na volnoběh to běží, ale přidám plyn a zkape. Že by moje oblíbená černá krabička (CDI)? Vyměním a nic. Odtlačil jsem motorku na nejbližší inteligentní místo a dumám. Tak pak už jedině karburátor. Sudám filtr a je to jasný. Jehla se vyvlíkla ze závlačky a spadla do komínku – proto to na volnoběh blafe, ale jak přidám, tak zdechne. Pak už je to oprava na dvě minuty a valím dál. V Grazu chytnu odpolední špičku, ale není to tak velký město, takže se to dá. Pokračuju nahoru nad Graz do kopců, kde jsou zase těžký mraky, ale neprší. Nejsem si úplně jistý, kudy jsem tady jel, ale myslím nějak směrem na Wolfsberg a pak už dolů směr Völkermarkt. Vzhledem k tomu, že jsem do trasy ráno zapomněl započítat déšť a kopce, které mě zdržely, tak Bovec dneska nedám. Koukám do navigace po nějakým kempu, kolem Völkermarktu je jich plno, hlavně na březích teplých alpských jezer.

Když dorazím k velkému jezeru do kempu, je tam cedule, že recepce je geschlosen a není dovoleno přijíždět a odjíždět z/do kempu. Asi by se nic nestalo, kdybych se ubytoval a ráno to řešil, ale kemp je spíš karavanový, všude milióny lidí a já si vzpomněl, že jsem cestou viděl neumělou papundeklovou ceduli s šipkou kemp, asi 15km zpátky. Jedu tam, protože tohle většinou značí kemp u někoho na zahradě, a ty jsou nakonec nejvíc na pohodu. Není to na zahradě, je to parádní menší útulný kempík. Na recepci taky nikdo, ale cedule říká, že pokud tam nikdo není, tak parcely XYZ jsou volné a registraci řešíme až ráno. Nějakej chlapec mě vidí, jak to studuju a prej mám zajít na hajzlíky. Trošku nechápavě, ale jdu tam a hle paní domácí tu drhne mísu. Za minutku jsem u vás. Vyplníme formuláře, vypláznu 10€ a můžu bydlet. Je kolem osmý večer. V kempu není hospoda, ale mají tam automat na plechový pivo. 1,50€ za kus, tak pár kupuju a sleduju západ slunce nad Alpou s pivem v ruce sedíc na molu u Straussersee, na kterém se klidně pohupujou čluny místních karavanistů.

 

Den 3. - Strausee - Bovec (najeto 200km)

Ráno chci dělat čaj. Jenže pořád nemám ten zapalovač. Na vedlejším fleku karavanujou dva holanďani. Vypočítavě tam jdu, jestli by mi nepůjčili na chvíli zapalovač, říkám, že vrátím. Přesně jak jsem předpokládal, mi jeden dávají a ať si ho nechám. Chvíli vykládáme kdo, odkud, kam, na jak dlouho a tak. Oni pak stáhnou přístřešek a jedou dál na jih. Já posnídám, v klidu pobalím, naházím vše na motorku a jedu. Směřuju na jih, kde se tyčí hradba mezi Rakouskem a Slovinskem – Julské Alpy. Nejbližší passo do Slovinska je Seebergattel – Jezersko, ale ten už jsem jel. Tak jedu podél Drávy na Ferlach a nahoru na Loiblpass. V půlce jsou semafory a táhnou se střídavé kolony. Nic moc. Za tunelem Slovinsko a dole pod kopcem město Tržič. Jedu přes nějaký řitě směr Bled, že se juknu k jezeru. Od dálnice se do města táhne kolona jako prase. Po 10 minutách to vzdávám, otáčím a mířím směr Jesenice. Po levé ruce se tyčí krásné kopce a já už se těším, až si ve vražedné čtyřicetikilometrové rychlosti zahobluju stupačky. Projíždím údolím za nádherného počasí, až do ItálieTarvisiu. Tam to stáčím zpět směr Slovinsko a šplhám na passo Predil. Krásná silnice i zatáčky jak na italské, tak na slovinské straně. V sedle pasu vojenské objekty, tiší svědci nedávné historie Evropy.

V půlce sjezdu směrem na Bovec je něco, co si nemůže odpustit žádný motorkář. Cedule tu ukazuje kudy tudy na Mangart. Mangartská cesta byla původně vojenská cesta sloužící k obsluhování Mangartského sedla. Postavili ji Italové na obranu hranic proti Slovincům (tenkrát Yugoslávcům), což dost dobře nechápu. Když se na to dnes člověk podívá, tak cesta vede ze Slovinska a shora se díváte na Italskou stranu. Nicméně dnes je tato cesta prvotřídní turistickou atrakcí. Za dvěma zatáčkami je bouda, kde vybírají poplatek – auto/moto 5€, cyklisti a pěší grátis. Když tam dojíždím, padá obsluha ze židlí s neuvěřitelným řehotem a pouštějí mě zadarmo. Exoti prý platit nemusí. Tak díky hoši! Silnice, dost široká tak pro jedno auto a maximálně motorku v protisměru, stoupá nejprve lesním úsekem. Kopíruje údolí, až se vymaní do nezalesněné nadmořské výšky, kde si musíte dát velký pozor a vyvážit ohromené čumění na ty krásný scenérie a sledování silnice. Svodidla tu nejsou, jen betonové patníky. Auto zastaví, ale motorka nemá šanci. Silnice místy prochází na hrubo vytesanými tunely ve skále, v nichž se vyskytují zcela neviditelní cyklisté. Ve finále silnice ústí do mangartského sedla. U prvního parkoviště byla cedule, že dál ani krok, padá skála. Skoro všichni na to srali, tak jsem se přidal. Nahoře v sedle je opravdu krásný výhled, nebudu to popisovat, kdo tam byl, ví, kdo tam nebyl, ať tam okamžitě jede.

 

Parta Německých motorkářů obdivuje moje kufry a motorku. Svorně vzpomínají, jak to byl v 70. letech jejich dětský sen a že já ten jejich sen žiju i v tomhle tisíciletí. Loučíme se a oni baworují dál. Dělám pár fotek, protože tohle mi snad nikdo neuvěří a dávám se dolů. Dopr.. další závada. Nákružek, přivařený na svodu výfuku ve sváru upadl, takže trubka se povysunula ven a výfuk netěsní k hlavě. To by tak nevadilo, kravál to zatím není, ale jak se ochudila směs ve výfuku, tak to dost střílí. Jedu dolů spíš na spojce a brzdě, což se projeví. Hliníkové středy kol mám nastříkané barvou z baumaxu a ta kompletně zpuchýřovatí a shoří, jak se brzdy nažhaví. V údolí dojíždím do Bovce a beru první kemp který, potkám – Kamp Polovnik. Všude samý češi, prostě národ cestovatelů. Jdu do restaurace a dávám si pivo, k mému překvapení mi přináší Staropramen (točený). Co naplat, když nic místního není. Jídlo delikatesní, ale množství téměř nesežratelný – hovězí vývar a těstoviny s tuňákem. Cena za všechno kolem 15€.

K večeru otevírá recepce, tak se registruju a informuju se o situaci na pobřeží. Jó pane, touhle dobou tam asi bude hlava na hlavě, s tím je třeba se smířit. Jdu se projít do města, není tu celkem nic moc k vidění, ale jinak pěkné útulné horské středisko. Cestou zpátky jsem narazil na železářství, paráda, kupuju klubko vázacího drátu a hned v kempu opravuju výfuk. Přitáhl jsem svod k motoru a dosáhl toho, že to tak moc nestřílí. Večer se po kempu promenuje liška s liščaty, jen tak mezi lidmi. Zapřádáme debatu na téma vzteklina a radši jí zaháníme. V noci, když jdu s pískem, jí vidím, jak rabuje kempové popelnice – no jo, civilizace. Tak tady opravdu dávají dobrou noc!

Den 4. - Bovec - Izola (najeto 200km)

Budím se opět do krásného dne. Vstávám pozdě, dneska stejně jedu jenom kousek dolů k moři. Kemp už je tou dobou značně vylidněný. Balím, kopu do vrtule, jedu. Z Bovce se rychle padá s řekou Sočou, na kterou při silnici co chvíli nastupují raftaři. Podél nádherně modré Soči jedu až do Tolminu – kávička, benzín a pokračuju na Novou Gorici kde většina dopravy, která je i tak dost slabá, sjíždí na dálnici. Já jedu přes zemědělskou oblast po silnici 204 přes Tabor, Branik – jako doma. U městečka Sežana se napojuju na silnici běžící podél dálnice až na dohled k moři. Tady nastal nějaký šum mezi realitou a softwarem mojí navigace. Mám zakázané dálnice a navigace mi tvrdí, že cesta do Piraně neexistuje. No tak jo, jak říká Silvestr, vezmeme to starou dobrou metodou. Jedu podle značek, ale na půlce křižovatek je to hodit si korunou. Propletu se skrz vesničky jako Črni Kal a Dekani až do přístavu Koper a odtud už se to s trochou intuice dá. Můj záměr je najet na pobřežní silnici a vzít první kemp kde bude volno na jeden stan a půl motorky.

To se mi daří hned u prvního v městečku Izola. Kemp se jmenuje Jadranka a je převážně zaplněn stálými hosty, kteří tu mají nepohyblivé karavany se zavedenou vodou, plynem a tak. V jednom rohu pod stromem je trošku místa a tak tam přistávám. Má to jen jednu vadu na kráse. Hned za stanem je plot, za plotem je živý plot, pak chodník a pak je ta pobřežní silnice, která tepe dopravou v noci i ve dne. Pokud jste na ruchy v nočních hodinách vysazení, tak bez špuntů to nejde. Vedle mě bydlí pár dánských stopařů. On hned obdivuje motorku a básní jak jí v mládí strašně chtěl. Rozbíjím stan, převlíkám se a jdu se vyrochnit do moře. Moře je tu celkem pěkný. Z betonového mola kempu jsou tu a tam schody do vody. V ní pak větší kameny a pak písčité dno hojně porostlé mořskou travou. Dávám si pár tempíček k první bojce a mám dost. Člověk by nevěřil, jak může jízda na motorce unavit. Jo a málem bych zapomněl na jeden detail. Než jsem sjel z kopce nad Koperem do Izoly, tak jsem na kruháku dostal smyk. Ten jsem vybral odrazem nohy, ale její návrat nebyl dostatečně rychlý na to, aby se nezachytila pod kufr a v zalomené poloze nepřenesla v jednu chvíli celou váhu motorky i nákladu. Jako při předchozí návštěvě Slovinska, zase to odnesl levý kotník. O téhle blbosti ale píšu hlavně proto, že jsem se do vody hnal taky proto, abych to zachladil. Dost to pomohlo.

Po koupeli se jdu podívat do města. Je to z kempu asi 10 minut. Kupuju v sámošce pivo a sedím v maríně a pozoruju pohupující se lodě. U města jsou pěkné oblázkové pláže, ale lidí jako sr... lidí hodně. Procházím úzké křivolaké uličky a zajdu i na místní hřbitov. Tyhle místa vypoví o historii nejvíc a tady zvlášť. Hřbitovy jsou dva. Jeden starý, samá italská jména, druhý nový, samá slovinská jména.

 

Po návratu do kempu jdu na večeři. Pizza a pivo Zlatorog, sedím pod pergolou porostlou psím vínem a poslouchám, jak šumí moře – tak takhle nějak jsem si to představoval, než jsem vyjel. Po večeři ještě registrace na recepci (obvyklá pracovní doba recepce v kempech je 8 – 11 a 18 – 21) a pak už do pelechu. Večer naprosto nečekaně slejvák jako blázen. Vzpomenu si v tu chvíli na kolegy ve vedlejším stanu, jež mají optimisticky postavené jenom tropiko. Ještě, že to u mýho stanu vůbec nejde.

Den 5. - Izola - Plzeň (najeto 700km)

Ráno je po dešti celkem zima, jdu se ještě jednou opláchnout do moře, balím a jedu. Může být tak deset když se vymotám od pobřeží a z parkoviště u silnice naposledy koukám na moře. Plný plyn směr Bovec stejnou trasou jako cestou sem. V Bovci jsem lehce po pozdním obědě a vydávám se směrem na další vyhlášené passo, kterým jsem ještě neprojížděl. Stoupám se Sočou až k první zákrutě směrem na Vršič. Zatáčky jsou paráda, ale přede mnou se táhnou dvě turbodýzlový pojízdný rakoviny z čech a stíhá je francouzský Hilux s obytnou nástavbou. Dávám chvíli pauzu a kontroluju, jestli něco nejede ze spodu. Po chvíli vyrážím a pohodovým tempem, abych je nedojel, dojíždím do sedla. Pokecám s protijedoucími českými motorkáři o počasí na druhé straně (nevypadá to moc dobře), ještě nezbytné foto a můžeme se pustit dolů z kopce. V zatáčkách jsou kostky a v tomhle slizkém počasí to není žádná sláva. V půlce potkávám český autobus, jak supí nahoru – to je tedy skutečně geroj!

Sjíždím do údolí, kde jen krátce překřižuju hlavní a stoupám na pomezí Slovinsko – Rakousko, to odděluje Wurzenpass, ale ten se pass jenom jmenuje, je to jenom silnice přes kopec. Nahoře je bunkermuzeum a na čáře stojí T34 s hlavní namířenou do Rakouska. Drobně prší a jsem už zase nabalenej v atombordelu, tak jedu co nejrychleji dál vstříc lepšímu počasí. Dnešní cíl je přespat v Mauterndorfu a další den domů. Přijíždím do Villachu, kde už je zase počasí na pohodu. Odtud proti proudu Drávy až do Spittal an den Drau je to celkem cesta po rovince. Zatáčím směr Gmünd a pak souběžně s dálnicí A10, která se pod Katschbergem zavrtává do tunelu. Já ho jedu horem. Velice zajímavý rakouský styl přejezdu horských sedel. Normální je ve vlásenkách postupně stoupat vzhůru. Tady jde silnice podél nějakého potoka téměř po spádnici a místy je to pro těch mých pár kilowatů docela záhul. Na dvojku jsme vysupěli až nahoru. Nezbytné foto u Kačáka. Jezdíme sem v zimě lyžovat, ale když je to pod sněhem, vypadá to všechno trochu jinak. Směrem dolů zase spádnice a ještě okořeněná tím, že silnice je tady stažená až na štěrkový podklad – rekonstrukce, takže jedu dvacet se zařazenou dvojkou. Dole stavím na benzíně a kromě benzínu kupuju nějaký informace. Paní mi říká, že dneska je zrovna okno, jinak že tu už tejden v kuse prší a má se to v blízké době vrátit.

Přehodnocuju plán. Je kolem čtvrté hodiny, tak mám čas se posunout zeměpisně ještě trošku dál. Za Mauterndorfem překonávám v podstatě poslední za zmínku stojící horskou pasáž a to Obertauernské sedlo. Tohle byla poslední poloha, kterou jsem do navigace ručně zadal. Dole koukám do navi, kde by se dalo bydlet, ale jako vždy mi oko padne na tlačítko DOMŮ. Prostě to tak mám, když už se teda vracím, tak tam chci být co nejdřív. Navíc si nemůžu pomoct, ale mám rád jízdu na motorce po tmě. Takže to zase máčknu a nechávám to zcela na navigaci, kudy mě domů dotáhne. Proto jenom letem světem Radstat BischofshofenHallein Neumarkt am WallerseeRied im Innkreis a Scharding. Cesta dobrá, rakušani mají pěkný silnice. Polepšili si od minule i co se benzínek týče. Posledně samý tankomaty a teď pumpy s obsluhou. To samý v Německu. Bodejť by ne, když na ty pumpy kvůli víkendovýmu zákazu prodeje přestěhovali supermarkety. Stojíc ve froně deseti lidí jsem byl jedinej, kdo platil benzín. Paní přede mnou kupovala kilo rýže, mlíko a mraženou pizzu. Takže puntičkářští němci a rakušani s tímhle nablblým nařízením dobře vyběhli – nás to teprve čeká. Za Schärdingem přejíždím řeku Inn a přijíždím do Pasova. Zbožňuju německý silnice! Po B85 dojíždím až do Regensburgu. Jestlipak je můj kamarád Wolfgang doma. Už nemám čas se stavit na návštěvu, protože je kolem osmé večer a moje přední světlo vydává asi tolik světla jako svíčka za korunu z Ikey. Poslední zastávka na benzínce. Dávám pro jistotu rebull i když vím, že po něm budu rozjařenej a nepozornej. Za Regensburgem stavím. Tma jak v pytli, vůbec mi to nesvítí, takhle domů nedojedu. Operace na patnáct minut – přepojuju konektory v hlavním světlometu tak, že žárovka svítí přímo z baterie. Najednou světla jak na konci tunelu. Přes Zwiesel to znám, tak jedu přes Bodenmais, přes kopec a poslední les a jsem v Bavorské a o pár kilometrů dál i v Železné Rudě. Tak zase doma! Jedu rovnou na Klatovy a stavuju se ještě na Petře na párek v rohlíku a kafe. Za Gerlovkou zastavuju a vypínám motor – páni, ta Šumava je v noci ale strašidelná, zvlášť když neřve motor a nesvítí světlo. Cestou až do Klatov potkávám jenom asi pět aut, jede se fakt moc pěkně. ŠvihovPřeštice – po přivaděči k hotelu hvězda a jsem prakticky doma. Jo, byl to fajn výlet. Příště jedu zas!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.16
Známkováno: 32x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist