Mangart – slovinský velikán u italských hranic 2023

Den první:

Je 26. července a den kdy začíná naše dovolená. Vyrážíme z Jesenice krátce po poledni, směr Jílové, Sedlčany, Milevsko, Bechyně. Počasí sice ukazuje odpolední vydatný déšť, ale to nás už nemůže odradit. Vezeme nepromoky a jedeme podle mraků na radaru. Náš dnešní cíl a taky nocleh je Bad Wimsbach, Gasthof Watschinger, 299 km. Jedeme zatím bez deště a nálada je víc než dobrá. Přání Jirky je nejdříve zastávka právě v Bechyni na náměstí v restauraci U Pichlů. Vepřová játra na roštu s bramořáčky mají bezkonkurenční a další část cesty kde ještě Míra nebyl. S objednávkou kávy po dobrém jídle přicházejí první kapky a radar ukazuje vydatnou přeháňku, která by měla přejít cca za hodinu. Po rychlé domluvě se přesouváme ze zahrádky do útrob restaurace a ke kávě přiobjednáváme medovník. Po hodině skutečně déšť ustává, ukazuje se dokonce slunce a za dalších třicet minut je suchá a silnice. Otíráme mokrá sedla a vyrážíme směr přechod Dolní Dvořiště.

Poslední telefonát do Prahy kde leje jako z konve a my posíláme fotky zalité sluncem při tankování. Překračujeme hraniční přechod kolem půl šesté a jedeme směr Linec a směr penzion. Třicet kilometrů za Lincem nás už dožene drobný a vytrvalý déšť, jedeme v dešti bez nepromoků (nestojí to přeci už na ten kousek vytahovat) až k penzionu. Cestou ještě Jirka volá pana majitele o našem zdržení, a že určitě dorazíme. Pan domácí nás vítá hned jak zaslechne naše stroje a otevírá vrata od garáže kde pro dnešní den končíme. Dostáváme na pokoj karton šesti piv a jdeme sušit mokré kalhoty a plánovat v suchu další den a hledat ubytování.

Den druhý:

Ráno stále prší a my čekáme na díru bez deště, kdy nás radar uklidňuje v 11:00 bez deště. Skutečně, přestalo pršet a tak navlékáme na sebe jen spodek od nepromuku a vyrážíme. Plán trasy je jasný, Gmunden, Bad Isch, Spittal ander Drau, Villach a Kranjska Gora. Jedeme půl hodiny celou dobu proti černé stěně dešťových mraků a v duchu doufáme, že tomu ujedeme. Bohužel opak je pravdou a musíme nasadit i vrchní. Jedeme v totálním dešti a ještě si užíváme kamiony před sebou na silnicích, kde nelze předjíždět. Při tankování naplánujeme oběd a menší přestávku.

Zastavujeme Wildlife Parku, Rakousko. Dáváme Vídeňský řízek a s radostí zjišťujeme, že venku přestalo pršet. Je třeba najít pro dnešní večer ubytování a usušit věci. Původní plán byl dorazit až do Slovinska, jen plány jsou jedna věc a skutečnost je jiná. Na Slovinské straně je o ubytování se snídaní nouze nebo je naopak hrozně drahé. Všichni tři tak hledáme na mobilech a volné ubytování někde pod Villachem, a když už se zdá, že budeme spát u motorek pod širákem, jsem to ve vší skromnosti já, kdo navrhuje již jednou vyzkoušený Haus Tapestry který se nachází ve městečku Nötsch v malebném údolí Gailtal. Jirka na Bookingu provede rezervaci a vyrážíme. Jedeme bez deště, sundáváme nepromoky a míříme k penzionu. Do městečka už vjíždíme v slunci zalitém odpoledni. Přivítáme se s paní majitelkou (sestra původního majitele kdy jsem tam byl s mojí drahou polovičkou poprvé), ubytujeme a jedeme si do nedaleké myčky vyleštit naše krásné stroje, takhle na Mangart přeci nemůžeme. Večer ještě návštěva místní pizzerie a do hajan.

Den třetí:

Jirka si u snídaně pochvaluje strategické místo penzionu, velice rychle se proto dohodneme na prodloužení ještě o jednu noc. Po ujištění u paní domácí o možnosti zůstat ještě o den déle vyrážíme na Slovinskou stranu. První zastávka je jezero Predil

(také známé jako jezero Raibl), které se nachází nedaleko slovinských hranic kousek od města Tarvisio. Obloha jako vymalovaná a teplota tak akorát na motorku. Sjíždíme ze silnice na parkoviště nad jezerem a jdeme udělat pár provokativních fotek pro našeho kamaráda Dr. Bubna, motorkáře na kratší cesty kolem komína. Ten zůstal jako vždy v Praze. Pokračujeme zatáčkami ke státní hranici a míříme směr Mangart. Krátká zastávka na Slovinské straně s vyhlídkou, rychlé foto a nekonečné zdravení projíždějících motorkářů sjíždíme po silnici 203 Strmec na Predelu k mostu a odbočujeme vlevo.

Už při průjezdu kolem parkoviště vidíme neskutečné množství osobních aut a sem tam i karavan, snad si jen fotí most a údolí pod ním. Pokračuje pomalu nahoru a už se těšíme na tunely a strmé srázy po cestě. Mineme stádo koz na silnici, které se přišly podívat na naše naleštěné stroje a uhýbáme v nejužším místě autům proti nám. Za zatáčkou se k našemu překvapení zastavujeme do kolony a to ještě nejsme ani u pokladny. Od motorkářů ze Slovenska se dozvídáme, že už tady stojí ve frontě víc jak půl hodiny a nahoru se pouští až když někdo přijede dolů. Tohle opravdu není pro nás a čekat tady nebudeme. Omlouváme se Mirkovi, otáčíme stroje a mizíme pryč. Po krátkém sjezdu opouštíme silnici 203 na 206ku do údolí řeky Soči kde se chceme zastavit, vykoupat a dál na nejvyšší průsmyk Slovinska Vršič. Voda v řece má asi 7 ˚C a nikdo z nás hrdinů tam nestrčí víc jak kotníky.

Po krátkém odpočinku míříme na vrchol. Nahoře zase „Václavák“, pomalu nemáme kde zaparkovat, lidi všude kam se podíváš. Pořídíme nějaké fotky do alba a už zase mizíme rychle pryč.

Zastavujeme až u jezera Jasna, Jirka nás zkušeně kolem zavřené závory nasměruje na parkování pro motorky zdarma. Další nezbytné focení u jezera a krátká procházka kolem vody.

Dnes ještě chceme k vodopádu Peričnik, nasedáme tedy znovu na stroje, projíždíme Kranjskou Goru a dál po silnici 201 až na odbočku do a údolím Vrata k vodopádu. Parkujeme hned pod vodopádem a stoupáme vzhůru. V horku a motorkářském oblečení jsme mokrý dříve, než dorazíme k vodopádu. Za vodopádem vede úzká cesta, která tuto pro nás nádhernou podívanou povyšuje na vyšší úroveň. Po krátké sprše a nezbytném focení pokračujeme po prašné silnici, která vede k severní straně Triglavu. Krátká procházka a otáčíme Raidery směr základna. Za hranicí ještě povinná zastávka u tanku. Nalepíme samolepku a pro dnešní den máme splněno.

Den čtvrtý:

Ráno po snídani balíme a jedeme zpět na Slovinskou stranu. Plán pro dnešní den máme jasný, vykoupat se, odpočinek bez velkého hltání kilometrů o jezera Bled a odpoledne přesun do vesničky Malta v Korutanech, penzion Hochalmspitze. Projíždíme znovu Kranjskou Gorou do vesnice Mojstrana, jen tentokrát odbočujeme na silnici 907, kterou Jirka objevil před rokem a garantuje nám nevšední zážitek. Krásnou krajinou jedeme takřka jen my tři, až na pár cyklistů nepotkáme skutečně živou duši (nekecal). Objíždíme jezero na druhou stranu až ke kempu, kde se dá rovněž parkovat bez placení a k vodě je to jen přes cestu. Roztahujeme osušky a těšíme se na první tempa v průzračné vodě. Domů posíláme provokativní fotky, užíváme krásného počasí i teplé vody. Odpoledne pozvolna opouštíme naposledy v tomto roce Slovinsko, jedeme směr Villach, dále na Spittal an der Drau a už se přibližujeme k městečku Gmünd s muzeem Porsche. Jediné soukromé muzeum této značky v Evropě, v místě, kde vznikl první vůz se jménem Porsche.  Odtud, je to už jen kousek údolím Maltatal k penzionu. Parkujeme přímo před penzionem,

na pokoji zjišťuji, že zde se čas opravdu zastavil a nic, až na majitele se zde nezměnilo od poslední návštěvy v roce 2015. Pro dnešní den máme splněno. Přehradu si necháváme na zítřejší dopoledne a musíme ještě naplánovat cestu domů. Předpověď neukazuje moc dobré vyhlídky a tak víc než trasu sledujeme radar. Plán je jasný, zítra se dostat někam k Vyššímu Brodu a tam přespat. Ubytování je zabukováno, po večeři vyrážíme na pěší prohlídku městečka. Procházíme terasovým rodinným kempem s hotelem a restaurací, který je více než 50 let provozován rodinou Pirkerů. Marně hledáme v paměti, kde bychom našli takový kemp u nás.

Den pátý:

Ráno znovu všechno (už po kolikáté) zabalit a naházet na stroje. Vyrážíme údolím až k nejvyšší přehradní hrázi Rakouska. Celá cesta je krásný zážitek, táhne se masivem Vysokých Taur. Tomuto údolí se celkem příznačně říká „Údolí padající vody“.  Místy je cesta jednosměrná a řízená semaforem, projíždíme několika tunely, ručně vytesanými do skal až k přehradní hrázi Kölnbreinspeicher. její výška je 200 m a délka 626 m.

Uprostřed hráze je zavěšena částečně prosklená vyhlídková plošina „Bella Vista“, neopakovatelný zážitek pro Míru. S Jirkou víme o jeho menší fobii z výšek a takto se ho snažíme jí zbavit. Prostě dobráci. Míra vše zvládá a nedá na sobě nic znát. Káva na terase nad přehradou a už musíme zase do sedel. Cestou ještě zastavujeme u vodopádů, kterých je zde opravdu hodně. S ohledem na možný déšť po cestě volíme cestu na Salzburg a dál na Linec a do Rožmberku nad Vltavou. Počasí je stále rozumné a celou cestu projedeme bez jediné kapky deště až k penzionu. Ubytování máme hned u mostu v Rožmberk Inn. Stroje parkujeme na dvůr za kuchyní pod zámek. Vynikající večere je tamtéž a přímo nad vodou je nám krásně. Na vodě sledujeme opile vodáky, co nejsou chlopní přirazit ke břehu a hlavně slečna neustále padá z člunu do vody. Jdeme dnes brzy spát a doufáme, že předpověď na ráno a celý příští den nevyjde.

Den šestý:

Probouzí nás déšť a marně hledáme na obloze zlepšení. U snídaně nám personál dává naději, že kolem jedenácté už pršet nebude. Nechce se nám tomu věřit a taky se nám nechce balit, natož si brát nepromoky. V deset ještě stále prší a naděje jsou už ta tam. Před půl jedenáctou však déšť ustane a hlavně jako zázrakem se ukáže slunce na vymetené obloze. Počkáme ještě tedy do dvanácti a vyrážíme směr Prachatice. Silnice je místy ještě mokrá, ale nic hrozného. Jedeme dál na Putim, Písek, kde plánujeme obědvat. V Písku asi kilometr před hospodou začíná pršet, spíš tedy rovnou průtrž mračen. Parkujeme před Kozlovnou u Plechandy za mostem a mizíme uvnitř. Jen co dosedneme na zahrádce ke stolu, zase vychází slunce a vše rychle usychá. Dáváme si řízek se salátem (už jsme ho totiž celé dva dny neměli). Ještě pohledem kontrolujeme MP projíždějící kolem našich strojů v autě, které na chvilku zastavilo, ale nejspíš se jen chtěli podívat. Kontrola radaru a ujištění, že do Prahy dojedeme při troše štěstí bez deště. Z písku to namíříme na Sedlčany, Jílové u Prahy a konečně Praha. Naposledy společně tankujeme v Radlíku kde se loučíme a dál už musíme každý sám k domovu. Nejdál to z nás má Jirka, ten ještě pokračuje skoro až ke Slanému. Já ještě na Písnici dostanu malou spršku, to už ale vím, že do garáže to je kousek.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE