Kterak „holka“ před padesátkou zkusila svůj první sólo trip - na 4 dny Slovinsko a přejezd do Itálie

Mami a sama? Ano, pojedu a dokážu to přeci, už jsem veliká! Ať je v důchodu na co vzpomínat…

Holky v práci,,teda,ty máš odvahu, co když píchneš a tak...všude jsou ,,dobří lidé“ a nejedu zase tak daleko. Každopádně mi velmi inspirovala Holanďanka Norally (ITCHY BOOTS).

 1. den přes Vršič pas do kempu Soča

Konečně je neděle ráno, 6 hodin, vše zabaleno, můj „Bavík-králíček“ nedočkavý, stejně jako já. Tak jsem konečně vyjela. Snad mám vše…Na přechodu Dolní Dvořiště dotankuji a mizím z Česka, vstříc dobrodružství. Cestou čtu zprávu - máš zjištěno, že je Vršič otevřený? Ježiši, snad ano…mám s sebou stan, tak kdyžtak zakempuji .No, jen tak zakempovat se ve Slovinsku nedá, ale určitě bych něco našla, uklidňuji své myšlenky cestou.

Kromě Dolního Dvořiště na dotankování stavím až u Mekáče v Gmunden před jezerem  Traunsee:-) , které později cestou obdivuji. Je teda horko, rozkopaná silnice, svedená na semafor, no, ještě,že mám motorku, která předjede kdejakou kolonu…V Mekáči dávám zmrzku a hambáče:-) ceny stejné jako doma. Ještě doplním camelbag Klim a prchám do hor. Těsně před hranicemi míjím starý tank u hlavní silnice. Otáčím motorku a pouštím kameru na přilbě...

Do lyžařského střediska -  Krajinské Gory dojíždím kolem18 h, když tu mobil zvoní - ahoj, tady Martin, kde jsi? Aha, tak to ještě tak hoďku, čeká tě Vršič.No, pěkný, samá zatáčka a v zatáčce kostky:-) nechtěla bych tudy jet za mokra…Původně jsem se ještě chtěla zdržet u uměle vytvořeného jezera Jasna, které akorát cestou míjím...jenže, je tu hodně turistů a málo místa k zaparkování. No, tak nechám to napříště, až zase někam vyrazím… Zdolávám Vršič 1611 m n. m. kochám se panoramaty, zasněžené vrcholky, všude skály a jehličnany. To je nádhera…za hoďku přijíždím do kempu Soča, kde jsem si zabukovala 3 noci a budu prostě podnikat výpravy. Výhoda je, že nebudu muset nikde stavět a zase skládat stan, no a pojedu vlastně nalehko bez bagáže 😁. Přivítání s Martinem, panáček, pivko, které napůl nechtěně vyleji botou…Postavit stan a hlavně sprcha, ta mi osvěží, je fakt hrozné dusno. Jsem šťastná jak „blecha“, 606km na jeden zátah je za mnou 😉. Ještě večer obhlížíme s Martinem motorku…hele, ten řetěz máš hrozně vytažený… jj, počítala jsem s tím-:) no, mám nový, tak potřebuje přitáhnout v servisu…

Teda, kemp je nádherný…obklopený horami a smaragdovou řekou Sočou. Všude čisto, kytky, palmičky a skalky. Pro děcka je tu nádherné hřiště. Řeka se dá přejít po dřevěném „houpacím mostě“, prostě ráj na zemi. 

2. den podél Soči do Nova Gorica - směr servis, ať je řetěz v cajku

Ráno se Martin chystá do starobylého městečka Piran( to je moc krásné městečko, již jsem zde byla) a já později, když se trošku zmátořím, do Nové Gorici podél řeky Soči a dál do servisu.Popřejeme si šťastnou cestu a hlavně kolama dolů. Je to asi 90 km, tak pohoda. Servis nacházím poměrně brzy a hrozně milý mechanik Goran mi za cca15 minut předává motorku s dotaženým řetězem. Tak kolik to bude? Místo euro vykouzlím úsměv a pohladím ho po tváři. S díky odjíždím směr kemp Soča. Cestou u Tolminu odbočím z cesty po úzkém mostě, snad se neztratím…Po několika kilometrech spatřím nádheru…Napoleon Bridge a pod ním rozeklané skály, propast a smaragdová řeka.

Starý Napoleonův most má velmi bohatou historii… byl postaven v roce 1750. Napoleonovi vojáci přes něj pochodovali na cestě k průsmyku Predel, odtud jeho jméno. No, nemám slov, obdivuji spolu se všudypřítomnými Asiaty. Ještě kousek a vítá mi vesnička Čezsoča, kde parkuji, svlékám propocené hadry a boty... hurá do řeky! No, to je balada….takto si tu budu lebedit až do večera.Prostě odpočinek je také třeba. Kochám se pohledem na hory a vodáky, kteří trénují na řece. Voda je nádherně ledová a osvěžující. Jako otužilec, co vydrží v ledu, fakt oceňuji.

3. den přejezd do Itálie k Lago di Misurina

Další den v plánu směr Itálie ,cca 200 km k Lago di Misurina. Je opět vedro, teploměr ukazuje kolem
30 st. Jedu dotankovat do Bovce. Na pumpě mi oslovuje postarší italský pár, který znovu potkávám u
nedalekého vodopádu Boka. K vodopádu vede strmá cca 15 minut trvající cesta lesem (alespoň je zde parádní stín).

Nahoře společně obdivujeme padající vodopád…přicházejí ještě Češi z kempu, kde jsem
ubytována-mají sebou pejska a přemýšlejí, kudy se k vodopádu dostat blíž. Popřeju jim hodně štěstí a
rychlým tempem uháním z kopce dolů k motorce. No, čas utíká neúprosně...hlavně abych dojela
nazpět za světla. 
 
Těsně před hranicí s Itálií sjíždím z prudkého kopce . Na domě je krásně namalovaný obraz  vůdce
Che Guevary a u domku si hrají děti. Cestou míjím nádherné zapadlé vesničky a v každé
kostel. Neskutečně vonící jasmín z okolních zahrad a spousty palem potkávám cestou. Po delší době
velké město Genoma del Friuli, stavím u Lidlu a dávám malé osvěžení v podobě nanuka a studeného
pití. Jedenáctitisícové krásné historické městečko v podhůří Alp v provincii Udine. V roce 1976 bylo
zničeno dvěma zemětřeseními, při nichž  zahynulo celkem 400 lidí. Přejíždím po mostě širokou řeku Tagliamento. Jenže to není řeka, ale malá polovyschlá říčka, neskutečné sucho.

Směřuji dál a výš, na Auronzo di Cadore. Vjíždím kolem přehrady s tyrkysovou vodou a nádherným pohledem na dominantu Dolomit . Auronzo di Cadore je obec v provincii Belluno v italském regionu Benátsko. Žije zde přibližně 3 300 obyvatel. Je to nádherná vesnička na řece Ansiei, ta díky starší přehradě tvoří umělé jezero Santa Caterina /Auronzo. V dáli vykukují Tři obří skalní věže tyčící se kolmo nad suťovým polem se pro svojí krásu a ojedinělost staly symbolem Dolomit- ty budu vidět hodně z blízka později cestou.Jde o věže Cima Grande /2949 m/, Cima Ovest /2973 m/ a Cima Piccola /2875 m/.Na jezeře se jezdí závody lodí (vidím zde připravené bojky).V zimě se tu na svazích lyžuje. To musí být pohled z hory na jezero…i jako lyžař, obdivuji. 

Za cca 30 km vystoupám k jezeru Lago di Misurina. Asfalt místy rozbitý, ale označený  výraznou barvou.
Dojíždím k jezeru…jsou zde hotely, velké parkoviště, promenáda a nedaleko i kemp pro horolezce (Alla Baita). Je to největší přírodní jezero 1754 m n. m.s max. hloubkou 5 m. Dobré klimatické podmínky zde daly vzniknout centru péči o dětské astma. Honí se mraky a za chvílí i malá průtrž. Schovávám se pod automat na parkovišti a dávám tuňáka s kuskusem. Nejraději bych ještě dál na Cortinu…jenže, čas mi tlačí, tak zvedám kotvy. 
 
Navolím si nějakou cestu zpět přes jezero Sauris a děj se vůle Boží, jak se mi pojede… No, tak cesta je krkolomná, plná výjezdů a sjezdů...Přes Sella di Razo 1760 m n. m., kde míjím zavalený dům kamením.Pak Sella di Ciapigotto 1790 m n. m. a dále vystoupám až na Sella di Rioda 1800m n. m., kde jsem objevila ,,botanický ráj“ , jsou zde alpské růže -rhododendrony zakrslých tvarů, barvy růžové až červené. Mezi nimi i hořec alpský zahlédnu. Travička a mech - na chvíli  se svalím do trávy a pozoruji mraky nad hlavou, v dáli hory a kopečky👌 A ani tady nakonec nejsem sama…pán s vlčákem a holí mi zdraví a mizí pomalu v dáli. 

Za chvíli sešup dolů, samá zatáčka, betonové valy a dole údolí. Cestou ještě míjím červeného
rozbitého kabrioleta BMW - o svodidla se zarazil před srázem dolů. A opodál chatrč, na kterou spadl
strom. Cestou zdolávám několik strašidelných tunelů, kde mi kape voda na helmu, dlažba je zde velmi
kluzká a někde je opravdu světla poskrovnu. Jedu jak šnek…nerada bych tady žuchla s motorkou))) musím se ji doma naučit zvednout. Po nějaké době dojíždím k zelenému průzračnému jezeru Sauris, které se nachází v horské Carnia, v údolí Lumiei.  V roce 1941 byly pro vodní účely zahájeny práce na výstavbě  přehrady. Přehrada se otevírala roku 1948, měla výšku 136 metrů a v té době byla nejvyšší v Itálii a jedna z největších v Evropě. S výstavbou přehrady vznikla umělá nádrž, současné jezero, s průtokem vody přes 70 milionů metrů krychlových.

Postupně míjím starobylé vesnice, Sauris di Sotto a Sauris di Sopra .Dýchá zde na mne historie, jsem ohromena. Po staletí bylo do izolovaného údolí možné se dostat pouze po strmých pěšinách. Silnice do Ampezza byla postavena v letech 1919 až 1934 - klobouk dolů všem stavitelům a technice, se kterou pracovali. Dále pak směřuji na Tolmezzo a velké město Genoma del Friuli, kterým jsem projížděla...a zase
zjišťuji, že vody je z této strany opravdu málo.

Kolem 19. hodiny projíždím vesničkou Lischiazze, kde pomalu začínám stoupat po rozbité cestě
bukovým lesem s prudkým stoupáním, kde si i hrábnu i o zem nohou. Jedu stále výš, bukový porost je
hustý a musím dávat opravdu pozor. Konečně dojíždím po úzkých serpentinách nahoru a cedule
s nápisem Sella di Carniza 1086 m n. m. a za chvíli za cedulí malá vesnička Stavoli Gnivizza. Později se dočítám o silnici ...  Přes průsmyk vede malá silnice, která je zcela uzavřena pro běžný
provoz / i v zimních měsících.Je to úzká a těžko používaná silnice přes Sella Carnizza, která vede téměř celá hustými listnatými lesy a nabízí jen málo výhledu. Z jízdního hlediska je zajímavý systém vlásenkových zatáček na severozápadní straně průsmyku. Silnice je částečně pouze v jednom pruhu a místy - zejména na NW rampě - trochu hrbolatá kvůli výmolům; ne všude jsou ochrany hran. Kromě toho byste měli také očekávat „skalní pád“. No, pěkné počtení, ale já se nebojím😉 

Těsně na konci vesničky Stavoli Gnivizza mi náhle míjí pár na motorce a mává…Zastavím a čekám, až
pár Italů dorazí.Jsou vystrašeni a varují mne, že na cestě v zatáčce jsou 2 býci, kteří utekli z ohradníku
spolu ještě s ostatními krávami. No, jiná cesta není…poděkuji, zapínám kameru a pomalu jedu. Býk je
asi po 150 m v zatáčce nalevo v kopci. Opatrně ho míjím a naštěstí jiný dobytek již cestou
nepotkávám😁
 
Stále klesám pomalu dolů, jedna zatáčka za druhou, úzká cesta celou dlouhou dobu. V nádrži ještě asi
70 km na dojezd rezervy. Už je večer po 21.hodině a najednou koukám, zapadlý přechod a po pár minutách nápis Žaga… vjíždím do Bovce, hurá, tady už to znám…Do kempu dojíždím kolem 21:30, dávám jedno Lasko pivko a pořádnou sprchu .Ach,to je parádní...Plna dojmů z dnešního tripu pozdě v noci
usínám, ovšem s myšlenkou, že další den odjíždím domů do Prahy.

4. Mangart a křišťálové Lago del Predil

Ráno se probouzím kolem 7:30, venku to zase vypadá na slunný horký den. Čeká mi domů přes
630km. Hygiena, kaše k snídani a zelený jasmínový čaj mi vždy nastartují😉 Jdu spokojeně zaplatit za 3dny ubytování - celkem 52 EUR.Odevzdávám čip od brány a jdu balit....Motorka napakovaná, vše OK. Ještě jedu do Bovce natankovat a pak směr Mangart....škoda, bohužel nešlo vyjet výš, byl tam zákaz.Tak pokračuji s myšlenkou, že u Lago del Predil se alespoň vykoupu....a také tak činím. U jezera potkávám cyklisty z Čech. Vy jste sama na motorce? Co kdybyste třeba píchla a tak....no, na to raději nemyslím, odpovídám s úsměvem a valím hledat místo, kde bych zaparkovala a vykoupala se. Po pár kilometrech stavím, na jedná straně motorky- skupinka Francouzů roztlačuje nepojízdný stroj a na druhé straně staré dělo. Parkuji a pomalu k vodě  ochladit se...protože slunce praží a je fakt horko. 

Po koupačce uháním směr Spital an der Drau- kde si dám zmrzku a hambáč. Dále Obertauern, pak
stavím u Gosau-kde se pro 300 km ještě musím znovu ochladit v horském potoce...Dál kolem
ohromného a nádherného Attersee, kde se mírně zamotám u objížďky. No, ale pak se nasměruji
správně na Linz, kde mi při přejezdu mostu překvapuje čistota Dunaje.Teď už směr Vyšší Brod a na
Prahu dojíždím kole 22:30, již za hluboké tmy. Šťastna a pyšná na svůj první sólo trip „bez ztráty
kytičky“ ulehám po 2 pivech kolem 1 hodiny ráno😉

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE